Nikdy jsem netušil, že po všem, co jsem už viděl, na mě tak hluboce zapůsobí země hrdinů pohádek tisíce a jedné noci – Omán. Z tisíce a jedné noci Napsal a vyfotografoval Jiří Kolbaba
Setkal jsem se tu se směsicí hluboké minulosti a moderní přítomnosti a spoustou kontrastů: vyprahlou poušť střídají sytě zelené palmové háje, v údolích poutníka rozpaluje žár, v horách je naopak příjemně chladno. Muži tu mají dýku, ale ta je jen nostalgickým symbolem, vzpomínkou na minulost, a snad i připomenutím mužské ješitnosti. A z očí zahalených žen lze číst úsměv.
Když jsem sem přijel poprvé, připadal jsem si jako na objevitelské cestě. Krajina se neustále měnila a na kamenité stezce jsme potkávali jen pastevce s malými stády hbitých koz. Když jsme došli do vesnice, vzbudili jsme okamžitě pozornost několika místních obyvatel a jeden nás pozval i k sobě domů. Na kamenitou podlahu na malém dvorku jen tak položil velkou rohož jako kouzelný ubrousek „prostři se“ a mladé i staré ženy nám nosily velké mísy s nejrůznějšími ománskými pochoutkami.
Podruhé jsem už mohl navštívit přímo hlavní město Ománu – Maskat. Už letištní budova napovídala, jaké bude celé město. Barvy, chuti a vůně překonaly všechna má očekávání. Zdobná architektura, vůně aromatického kadidla, vodních dýmek… Všude pak muži ve svých oděvech připomínajících dlouhou bílou košili – v dišdaši.
Samotné město žije tak trochu schizofrenním životem, moderním i původním. Historické čtvrti se prolínají s moderními, zlatem ozdobené mešity se střídají s prosklenými budovami bank a na silnici lze potkat moderní mercedesy stejně jako osamělé divoké velbloudy. Jediné, co se nemění, je celodenní i noční vysoká teplota. Omán byl po staletí nehostinný a pro okolní svět neznámý a nedostupný. O cizince tu nestáli a chyběla dopravní i veškerá jiná infrastruktura. Když se ale v roce 1970 ujal vlády mladý sultán Kábús Ibn Sa’íd Ibn, podmínky v zemi se změnily. Podařilo se mu jak zvýšit životní úroveň obyvatel Ománu, tak přilákat zahraniční investory i návštěvníky. Hranice se otevřely. A městu Maskat byl v roce 1995 zatím jako jedinému arabskému městu udělen titul Nejkrásnější město světa. Ostatně, když se Ománců zeptáte, jak se jim změny líbí, vycítíte z jejich slov, že jsou za ně upřímně vděčni.
Turisté mají v Maskatu co obdivovat. Nachází se tu velké množství pevností, hradeb a strážních věží zejména z doby portugalské nadvlády v 16. a 17. století. Sloužily k obraně měst a vodních zdrojů a velká část je dnes veřejně přístupná. Pevností je v zemi na pět set a nejkrásnější jsou právě v Maskatu a v oblasti okolo městečka Nazwá. Toto území bylo v minulosti známé pod mnoha přízvisky, například jako Vejce islámu či Srdce Ománu. Nazwá byla významným správním i obchodním centrem sultanátu i celé jižní části Arabského poloostrova.
Nejjižnějším ománským regionem je Dhofar. Je to jedno z mála míst na světě, kde rostou kadidlovníky Boswellia carterii, zdroj vzácné pryskyřice – frankincenze. Stromy rostou pouze v jižním Ománu, ve vádí Hadramaut v Jemenu a v severním Somálsku. O Dhofaru se říká, že produkuje nejkvalitnější frankincenzu na světě. Stromy zde rostou divoce a jsou rozptýleny po planině v okolí města Salálah, druhého největšího sídla Ománu a hlavního města regionu. Kvalita pryskyřice velmi závisí na poloze stromů a vlivu monzunů. Nejkvalitnější, tedy světlá a čirá, se získává ve vnitrozemí. Frankincenze se sbírá od prosince do konce března. Z kmene stromu se ořeže kůra a pak se strom nechá několik dní v klidu. Strom do rány postupně vypouští mízu, ta zasychá a když po nějaké době ztvrdne, začne sběr. Je to velmi namáhavá a únavná práce, kterou mají na starosti především ženy.
Frankincenze je dnes v arabském světě stejně populární jako v minulosti. Obsahuje hořlavý přírodní olej. Mnoho lidí si tak její příjemnou vůní aromatizují šaty (pomáhá také proti molům) i celé domy. Věří se, že má i léčivé účinky. Ostatně kadidlo, které používají křesťané, podle Matoušova evangelia přinesli mudrci právě z východu a šlo o dar nově narozenému Ježíšovi.
Kdo byl v Ománu, nemůže pominout ani další místní zvláštnost – zahnutou dýku chandžár, která je tradičním doplňkem pánského oblečení. Muži ji nosí při zvláštních příležitostech a oficiálních akcích. Na vesnici ovšem zůstala stálou součástí oděvu a nosí se denně. Původně se rukojeť vyráběla pouze z rohu nosorožce, ale časy se změnily, a nyní se vyřezává ze dřeva nebo se používají umělé hmoty. Za cenu 50–115 riálů (1 ománský riál = asi 100 Kč) můžete koupit opravdu pěkné kousky. Chcete-li si odvézt skutečný skvost s rukojetí z nosorožčího rohu, počítejte s cenou, která může přesáhnout i 800 riálů. Seženete ji, ovšem musíte si pak sami v sobě srovnat, že rukojeť je vyrobena z rohu zvířete, jež za to zřejmě zaplatilo životem a jehož druhu hrozí vyhubení… více na www.theworld.cz
