Za co může Koktejl

Výtisky Koktejlu se svými čtenáři a přispěvateli občas cestují na zvláštní místa. I když například pochybuji, že by horolezci měli ve svých kletrech dost prostoru na to, aby je s sebou tahali po kopcích. Podle vrcholové fotky soudě, neměl Koktejl s sebou ani Ruda Švaříček při zdolávání obtížného ledovcového Carstenszu, kde nakonec stanul na nejvyšším vrcholu mezi Himálajem a Andami v nadmořské výšce přes pět tisíc metrů. A tak si možná 16. února 2007 mohl za našeho přispění magazín Koktejl připsal rekord – vystoupal horkovzdušným balonem do nadmořské výšky 4130 metrů.    Co tomu předcházelo. Především náš článek v únorovém Koktejlu 2006 Jo, mít tak křídla! o srazu letců horkovzdušných balonů v savojském lyžařském středisku Les Carroz. V roce 2007 jsme do Les Carroz zamířili znovu, právě před rokem, tedy v únoru. Opět na poslední týden akce Montgolfiades, konané ten rok již po čtrnácté. Tentokrát jsme se nejen dívali a fotografovali jako minule, ale také jsme se i aktivně zúčastnili – přestože jsme se zatím nestali ani vlastníky balonu, ani nám nenarostla křídla.   „To víte, že si na vás pamatuji,“ přivítal nás Serge, majitel červenožlutého balonu, který vzlétá i na fotografii na straně 115 zmíněného únorového Koktejlu 2006. Jinak určitě ne chudý Švýcar žije na anglických Channel Islands a je majitel hotelu. „Pojďte sem, tady máte na fotce v časopise svůj balon!“ začal svolávat ostatní letce, kteří se do sportovního areálu trousili na pravidelný ranní briefing. „Hele, tady jsem já ještě se svým starým balonem!“ ozvalo se a podobně. Koktejl putoval z ruky do ruky tak rychle, že jsme ani nestíhali sledovat jeho dráhu.   „Dnes je nádherně, poletíte se mnou, ať víte, o čem jste psali,“ slyšeli jsme na konci krátké schůze to, co jsme si tolik přáli slyšet. Za půl hodiny po téhle sympatické větě jsme se odlepili od země. Brzy jsme museli konstatovat, jak mylné byly některé naše představy. Původně jsme totiž článek do Koktejlu chtěli pojmenovat Mrazivá tichá výška. Nahoře především vůbec nebyla zima (jen trochu od nohou) – horko od plamenů z propanových hořáků sice stoupalo vzhůru do balonu, ale i tak nám stačilo pořádně rozpalovat hlavu. A ticho? To se střídalo s ohlušujícím rámusem z hořáků. I když, jak nám Serge vysvětlil, hořáky mají ještě jeden tichý chod, který se používá v případě, že se například přelétá nad stádem dobytka, které by se  mohlo zbytečně vyplašit.   „Není vám špatně?“ zeptal se najednou v 11.58 hodin Serge. „Proč?“ divili jsme se, bylo nám báječně. Jeho odpověď si budeme pamatovat asi hodně dlouho: „Jsme totiž 4130 metrů vysoko, kyslík s sebou nevozím, ten je povinný až od 4300 metrů, ale raději se ptám.“ Koktejl jsme měli s sebou, takže nám Serge jasně potvrdil – nový rekord magazínu byl tedy na světě. A s ním i náš. Tak vysoko jsme vloni nevyletěli s balonem ani ve svých představách.   Napsali a vyfotografovali Irena a Jiří Páleníčkovi