V dnešní době už není problém strávit dovolenou třeba u Indiánů v Amazonii. Kdo chce a má dost peněz, může se z Prahy vydat i na cestu kolem světa. Zdá se, že na zeměkouli už nezůstalo nic neobjeveného. Přesto i dnes je možné nalézt místa, kam dosud nevkročila noha cizince, místa zcela neznámá, místa, o kterých se v žádných knihách nedočteme. Při jedné z mých cest jsem se shodou šťastných okolností na jedno takové místo opravdu dostal. Stalo se to v roce 2000, který jsem strávil jako lékař dobrovolník v zapomenutých severních oblastech Středoafrické republiky. Následující řádky jsou příběhem mým, mé cesty a lidí, kteří mi toto fantastické dobrodružství umožnili.
IONE
Ten večer, kdy má cesta na horu Pana začala, jsem přemýšlel o Janě a o tom, jak nesnadné to tady v Bozoumu bude mít. Jana je porodní asistentka z litoměřické nemocnice a do Středoafrické republiky přijela, stejně jako já, pracovat jako dobrovolnice bez nároku na mzdu. Asi před půl rokem si přečetla můj článek, který v Čechách vyšel ve Zdravotnických novinách. Popisoval jsem v něm svoji práci lékaře působícího v buši na severu Středoafrické republiky. Rozhodla se to tady také zkusit a napsala mi. Zprostředkoval jsem jí setkání s italskými karmelitány, kteří jí pak velmi ochotně pomohli celou akci uskutečnit. Sem, do nemocnice v Bozoumu, přijela před několika dny a já se jí teď snažil zasvětit do „africké reality“ – každodenního boje s větrnými mlýny – s nedostatkem léků, zdravotního materiálu, s nedostatečným vybavením nemocnice, špatnou organizací práce a v neposlední řadě i s analfabetismem pacientů. Času mi na to moc nezbývá. Za dva týdny se vracím zpátky do Čech. Pak už si tu bude muset poradit sama.
Ze zamyšlení mě vytrhl hluk motoru. Škvírou pode dveřmi zpozoruji, jak do temného pokoje proniká pruh ostrého světla. Vycházím na verandu a přes záři reflektorů se snažím rozpoznat, kdo vlastně přijel. „Bon soir, Marcel, máte ještě nějaké vakcíny?“ osloví mě ze tmy známý ženský hlas a ze zablácené terénní toyoty svižně vyskakuje doktorka Ione z N’Gaunday. Drobná šedesátiletá žena se šedivými, nakrátko sestřiženými vlasy si i přes svou každodenní vysilující práci uchovala úsměv a vitalitu. V celé zemi, větší než Francie, jsme pouze čtyři bílí lékaři. Já z Čech, ona Italka a pak ještě dva misionáři – Švéd a Američan. Ione je z nás nejstarší. Pro místní černochy je skutečnou žijící legendou. Před 30 lety pracovala jako endokrinolog na severu Itálie, odkud se rozhodla odjet na nějaký čas jako dobrovolnice do Afriky. Přijela do Nigérie a už se zpátky nevrátila. Po dvou letech odešla do N’Gaunday, malého městečka nedaleko trojmezí – místa, kde se setkávají Čad s Kamerunem a Středoafrickou republikou. A tam zůstala dodnes. V oblasti, která je považována za „konec světa“, se kdysi podílela na založení maličké nemocnice, kterou od té doby i sama vede. Běloši ji tady mají za úplnou raritu. Delší dobu tu vydrželi už jen misionáři a v hlavním městě jen několik velmi dobře placených mezinárodních organizací a diplomatů. Není věřící, v Africe ji drží hluboké přesvědčení, že slabí a chudí si zaslouží pomoc. Žije na katolické misii, kde jí řádové sestry poskytují přístřeší. Až zemře, kdo ví, co se s nemocnicí stane. V N’Gaunday ji lidé milují a její slovo tu platí víc než rozhodnutí úředníků na místní „radnici“.
Cestou ke skladu léků se od Ione dovídám, že má teď ve své nemocnici na praxi jednoho středoafrického medika z posledního ročníku univerzity v Bangui. „Snažím se ho naučit co nejvíc, vždyť příštím rokem se stane lékařem a hned od počátku dostane na starost podobnou nemocnici někde v buši. Však víš, že zde stále platí – jedna nemocnice, jeden lékař.“ Na okamžik se moje známá odmlčí a potom se bez okolků zeptá: „Poslyš, ty pracuješ v Evropě na dětské chirurgii, nechtěl bys mu na pár dní něco ukázat?“ Po krátké odmlce k tomu skromně dodá: „Já do toho oboru tak nevidím.“ Moc tomu nevěřím, vím dobře, že jako lékařka má obrovské zkušenosti a že je schopná odoperovat prakticky úplně všechno – od oka až po močový měchýř. Spíš asi potřebuje pomoct, napadá mě. „Nahromadilo se mi teď asi osm dětí a navíc mám i problémy se zásobením lékárny,“ přeci jen nakonec přiznává. „Hm, pokud by se mi podařilo dát do pořádku všechny neodkladné záležitosti v Bozoumu, proč ne. A kdy by to tak mělo být?“ snažím se jí vyhovět. Ione se rozzáří: „Asi tak za týden.“ „To by šlo,“ souhlasím a najednou mi hlavou bleskne šílený nápad. „Prý poblíž N’Gaunday leží hora Pana?“ „To je pravda, je to ode mne blízko, asi 15 kilometrů. Proč?“ vyzvídá. „Půjdu se tam podívat.“ Lékařka na mě vytřeští oči: „Jen tak? Zabijí tě! Je to posvátná hora místního kmene.“ Takovou reakci jsem víceméně očekával. Dobře o tom vím. Před řadou měsíců mi o této pověstmi opředené hoře vyprávěl stařičký kněz Humberto v Berberati. „Takže nemám šanci?“ zatvářím se zklamaně. Ione mlčí, chvilku přemýšlí, ale pak pro mne svitne naděje. „Znám se s náčelníkem Nzakum – vesnice, která leží na úpatí hory. Pošlu mu dopis, zda by neudělal výjimku. Až přijedeš do N’Gaunday, dozvíš se odpověď.“
NÁROD PANA
Z N’Gaunday to do Bozoumu není zase až tak blízko. Těch 300 km i s dobrým autem zabere po místních děravých hliněných cestách celý den. V řízení se střídám s otcem Georgem, jehož vozem jedeme. Nejede za žádnou „turistikou“, chce jen něco obstarat na místní misii. Hodí se mi to. Spolu s námi jede i Jana. Moc si přeje vidět i jiné místo, než je Bozoum. Chápu ji, v příštích šesti měsících ho sotva opustí.
Kolem poledne projíždíme městečkem Bocaranga. Před sebou máme ještě asi čtyři hodiny náročné jízdy. Celá tato oblast včetně rozsáhlého území táhnoucího se na sever a východ až k hranicím země byla do třicátých let dvacátého století pro Evropany velkou neznámou. Stejně tak i hora Pana. Abychom pochopili význam této posvátné hory, je třeba se vrátit o pár desítek let nazpět. Ačkoliv toto rozlehlé území bylo součástí francouzské kolonie Ubangi-Šari, založené roku 1894, skutečnými pány tu odedávna byly arabské kmeny Hausů a Burnů a především Fulbů z Ngaoundéré (dnešního Mboumu na severu Kamerunu). Lamido, jejich vládce, byl povinen každoročně odvádět emírovi z Yoly (severní Nigérie) 5000 otroků. S ostatními mu pak bylo dovoleno obchodovat. To představovalo skutečnou ekonomickou základnu tohoto výbojného arabského království.
Černí otroci byli směňováni za dobytek, látky a sůl do dalších subsaharských států. Alespoň dvakrát za rok pronikaly vojenské oddíly Fulbů do vnitrozemí dnešní prefektury Ouham-Pendé. Animistické kmeny Kare, Mboum či Laka ozbrojené jen luky a šípy nebyly schopny tomuto mnohem lépe organizovanému a vyzbrojenému nepříteli klást odpor, neboť díky transsaharskému obchodu s otroky nebyl pro tyto bohaté dobyvatele problém získávat pušky ještě před příchodem Evropanů. V jejich výzbroji nechyběly ani meče a koně. Uvědomíme-li si, že na každého prodávaného otroka na trhu připadli další dva až tři zajatci, kteří zahynuli při transportu či byli zabiti při napadení domorodých osad, potom nám vychází, že rok co rok byly ze zdejších vesnic odvlečeny tisíce jejich obyvatel.
Měl jsem možnost nahlédnout do zápisků stařičkého otce Humberta, misionáře, který na zdejším severu strávil téměř čtyřicet let života. Vedle horlivého hlásání evangelia se navíc věnoval i etnografii. Rozprávěl s bakoro-zo, stařešiny ve zdejších vesnicích, a poté vzájemně porovnával jejich výpovědi. Takto se snažil dobrat pravdivého obrazu o způsobu života místních domorodců před příchodem bělochů. Čtení je to opravdu neradostné a drsné. Ještě dnes je z těchto zápisků cítit hrůza z krutých a bezohledných nájezdníků a hluboký žal nad ztrátou nejbližších.
Proti „neporazitelnému“ nepříteli dokázaly obstát pouze dva místní kmeny. Jedním z nich byli obyvatelé města Bocaranga patřící převážně k etniku Gbaya. Ti se zpočátku snažili s Fulby bojovat, ale pak přišli na zcela pragmatické řešení. Výměnou za slib, že Fulbové nebudou brát otroky z jejich města, umožnili otrokářům využívat Bocarangu jako přechodný tábor při jejich každoročních taženích. Postupem let se zde dokonce zakořenila i tradice věhlasných trhů s otroky. Takto to fungovalo až do roku 1928, kdy Francouzům došla trpělivost a do Bocarangy umístili malou vojenskou posádku.
Tím druhým nepoddajným etnikem byli obyvatelé horského masivu Yadé kolem hory Pana. Původně se nejspíš jednalo o příslušníky různých kmenů ze severního Kamerunu, kteří se do těchto obtížně přístupných horských oblastí uchylovali před nájezdníky v 2. polovině devatenáctého století. Jejich vzájemné soužití pak dalo vzniknout svébytné kultuře zvané Pana (Gang Pani). Slovo pana znamená v místním jazyce klidný nebo pokojný. Tímto chtěli zde žijící domorodci vyjádřit svoji největší touhu – žít společně v přátelství, míru a svobodě. To bylo také pravým důvodem, proč si začali na vrcholcích hor, ve výšce 1100-1200 m n. m., stavět opevněné vesnice dobře zásobené jídlem a vodou. Měli přitom i skvěle promyšlený systém úkrytů, které jim skýtaly četné horské jeskyně, a v neposlední řadě i důmyslně organizovanou včasnou výstrahu. Předsunuté hlídky vždy spolehlivě, pomocí tamtamů, varovaly vesničany před blížícím se nebezpečím. Díky tomu se pokaždé lidé včas dověděli, že se otrokáři blíží k horám. Spěšně opouštěli svá políčka v údolí a utíkali do bezpečí za zdi svých vysoko položených horských vesnic. Pokud se Fulbové pokusili z jejich řad získat nějaké otroky, vždy se ocitli v palbě šípů, které vypouštěli vesničané ze svých tajných skrýší, odkud je zaháněli i lavinami balvanů. Pokud lze zaznamenaným vzpomínkám bakoro-zo věřit, pak poslední neúspěšný pokus o pokoření tohoto kmene podnikli Fulbové někdy kolem roku 1905. Od té doby se útočníci již raději zaměřili na „snazší kořist“ v rovinatých oblastech.
Tyto horské opevněné vesnice byly nepřetržitě obývány až do 30. let minulého století. Tehdy francouzské úřady donutily vesničany svá bezpečná místa opustit a přesídlit na úpatí hor. Důvody byly dva – snazší kontrola obyvatelstva a vyšší výnosy bavlny a kaučuku. Půda v podhůří byla rozhodně úrodnější.
To, co mě lákalo si horu Pana prohlédnout, nebyly ani tak zbytky vesnic či jeskyně, to všechno lze nalézt i na jiných vrcholcích pohoří, ale přitahovalo mě především její výjimečné postavení mezi ostatními horami. Byl to právě Humberto, kdo mi prozradil, že podle místní tradice je Pana považována za první osídlené místo v zemi, za místo obývané toro – duchy předků, kam vyvolený velekněz národa Gang Pani přichází přinášet oběti nejvyššímu božstvu nazývanému Gang Won – Velký duch. Jedná se o posvátnou horu, kam nesmí vkročit žádný cizinec, ať už černý, nebo bílý. Už dlouho sním o tom, že toto místo ještě před návratem do Evropy navštívím. Ale kdo ví.
N’GAUNDAY
Navečer celí utrmácení a špinaví od rudého prachu konečně dorážíme do N’Gaunday. Jsme již očekáváni, neboť hned po ránu jsme oznámili náš příjezd rádiem. Konečně vjíždíme do misie. Připomíná rozlehlý dvůr posazený doprostřed vesnice. Řada jejích místností není systematicky využívána, a tak slouží jako pokoje pro příležitostné hosty. Každý z nás dostává vlastní pokoj. Ze zvyku kontroluji celou místnost. Nahlížím pod postel, pod skříň, do temných koutů, vyklepávám prostěradlo. Hledám pavouky, štíry, hady, ještěrky a jiné nežádoucí spolunocležníky. Rok strávený v Africe mě už naučil opatrnosti. Zkouším, zda jdou zavřít dveře na petlici nebo na zámek. Nic takového tu ale není. Hned za dveřmi mě obklopuje domorodá vesnice. „Dveře se tu nezamykají?“ ptám se překvapeně sester. „Proč?“ vrtí nechápavě hlavou, „my si tu s místními obyvateli důvěřujeme.“ Nemám na vybranou, musím se k jejich důvěře připojit.
Čekám na Ione a ještě týž večer jdeme společně obhlédnout „její království“. Sestává z několika pavilonů s asi 40 lůžky. Do hlavního města je to z N’Gaunday téměř 800 km a vezmeme-li v úvahu úděsný stav středoafrických komunikací, pak pacienty s komplikacemi nemůže odtud nikam jinam odeslat. Musí si poradit, jak umí. Při prohlídce mi představuje svého stážistu Davida. Je to vysoký černoch s bystrým pohledem. Uctivě mi podává ruku. „Zítra budete operovat s doktorem Marcelem,“ oznamuje mu spokojeně, „já tak budu mít alespoň konečně čas udělat si pořádek ve skladu léků. Z dospělé chirurgie už ledacos umíte, ale měl byste si umět poradit i s běžnými patologiemi dětí. Několik jsem jich na zítřek pozvala a tady kolega z Bozoumu vám bude dobrým učitelem, v Evropě pracuje jako dětský chirurg“. „Avec plaisir,“ (Bude mi potěšením), odpoví způsobně perfektní francouzštinou medik a přívětivě se na mě usměje.
Následující den trávím od rána až do večera na operačním sále. Práce mi jde dost pomalu, protože si musím všechno připravovat sám. Nástroje, roušky i potřebné věci k anestezii pacientů před operacemi. Nespěchám. Je mi jasné, že v prostředí, kde chybí kyslík i anesteziologický přístroj, si nesmím dovolit udělat sebemenší chybu. Seznamuji medika se standardními postupy při operacích a zasvěcuji ho do správného přepočtení dávek léků podle váhy dítěte. Je velice pohodový a sympatický, brzy se spřátelíme.
„Ráno se vrátil posel z Nzakum,“ překvapí mě nečekaně David, „náčelník vesnice dovolil, že můžeme přijet.“ „Jak můžeme?“ divím se. „Já pojedu s vámi,“ vysvětluje David. „Jak byste se tam chtěli sami dostat? Tam a zpět je to přes 30 km a autem to nejde. Most přes řeku dávno vzala voda.“ Nejsem z toho nijak moudrý. „Tak čím tam tedy pojedeme?“ „Na motorce,“ poučuje mě klidným hlasem stážista. I když takovýto přesun dost dobře nechápu, přesto mám radost, že Ione splnila svůj slib. „O podmínkách vstupu na horu se bude ještě jednat přímo na místě,“ snaží se medik usměrnit moje nadšení. Jeho konstatování však v žádném případě nemůže pokazit mou dobrou náladu, se kterou se znovu pouštím do dalších operací.
Když sedím večer se sestrami a Ione u večeře kolem stolu, neodpustím si všetečnou otázku: „Vylezl už někdy nějaký cizinec na horu Pana?“ Ione jen pokyvuje hlavou: „Cizinec ne. Jen otec Humberto se před mnoha a mnoha lety,“ vzpomíná, „s několika zdejšími misionáři na horu vypravil. Místní obyvatelé ho dobře znali, a tak jim výstup na posvátnou horu povolili. Po jejich návratu se však v noci strhla tak strašlivá bouře, že nám odnesla kus střechy nad hlavou. Pro všechny domorodce to znamenalo jediné – Gang Won se hněvá. Od té doby tam nikdo další už nevkročil.“ „Pojedete také s námi?“ vyzvídám. „Ne, ne,“ zavrtí rozhodně lékařka hlavou, „mám tady svou práci.“
CESTA
Následující den vyrážíme hned s východem slunce. Z táhlého návrší, na němž se rozprostírá N’Gaunday, sjíždíme do údolí k řece Lim směřující na sever, kde se po několika stech kilometrech ztrácí jako jeden z přítoků řeky Logone v Čadském jezeře. Na starém motocyklu jsme usazeni všichni tři. Vpředu téměř na nádrži řídí David, za ním sedí Jana a zcela na nosiči balancuje moje maličkost. A každý máme na zádech ještě malý batoh. Motocykl divoce poskakuje po kamenech, takže co chvíli volám na řidiče: „Yeke-yeke!“ (Jeď pomalu!) Raději v jazyce sango, abych měl jistotu, že mi skutečně rozumí. David přes rameno pokaždé jen stroze odsekne svou perfektní francouzštinou: „D’accord docteur,“ (Rozumím, doktore) na chvíli zpomalí, ale jen na okamžik, za chvilku se už zase nezná.
Jak se přibližujeme k řece, otevírá se před námi panorama horského hřebenu. Modravé siluety hor dosahující 1200-1300 m n. m. jako by vyrůstaly z ranního mlžného oparu v údolí pod námi. Po roce stráveném na mírně zvlněných savanách bozoumské náhorní plošiny se mně tyto kopce zdají obrovité. „Le mont Pana,“ náhle zvolá David a rukou nadšeně ukáže na jeden z nejvyšších vrcholků. Ale to už hliněná cesta končí u prudkého srázu. V hloubce pod námi hučí řeka, z jejíhož koryta trčí jen několik pilířů zničeného mostu. „Kdysi jej postavili Francouzi,“ vysvětluje David, „ale před pár lety ho strhly povodně.“ Po zkušenostech, které již z Afriky mám, je mi jasné, že na obnovu takového díla se tu peníze opravdu nenajdou.
Po strmé klikaté stezce sestupujeme i s motorkou opatrně k vodě. Převozníci v dlouhé kánoi se očividně baví. Jsou zvyklí převážet pěší, motocykl na svém plavidle ještě nevezli. Úzká kánoe se také neposedně kymácí ze strany na stranu, mám strach, že se každou chvíli převrátíme. „Sice se tu již pár lidí utopilo, ale motorka ještě nikdy!“ smějí se. K tomu pochopitelně nemám co dodat. Když jsme i s motorkou vystoupili na druhý břeh, pořádně jsem si oddechl. Po krkolomné cestě teď šplháme výš a výš, kolem se tetelí rozpálený vzduch. Po hodině přijíždíme do Nzakum, kde už nás očekává místní securiste – zdravotník. Nabídne nám dřevěné stoličky a posílá děti za staršími se zprávou o našem příjezdu. Trpělivě čekáme. Zanedlouho se již začínají scházet první vážení představitelé vesničky. Nechybí uctivé vítání a zdvořilé podávání rukou. Nakonec s patnáctičlennou Radou starších usedáme do kruhu. I když je všem dobře známo, proč jsme tady, ujímá se David slova, aby nás představil a znovu vysvětlil důvod naší návštěvy. Mluví o mně jako o kota docteur – „velkém doktorovi“ z „velkého“ Bozoumu, který se doslechl o jejich kraji a jejich slavné hoře, a tak se vydal na dlouhou cestu, aby toto významné místo spatřil na vlastní oči. Poněvadž naši hostitelé neumějí francouzsky, hovoříme v sangu. Brzy ale jejich řeč sklouzává do místního nářečí a to už nerozumím ani slovo. A mazaný David pokračuje v obratném vyjednávání. Ujišťuje, že bílý doktor z Evropy má eminentní zájem poznat jejich statečný kmen, v minulosti tak proslavený v hrdinných bojích, a nenápadně hraje na jejich ješitnost. Skutečně to zabralo. Stařešinové s prohlídkou souhlasí s podmínkou, že každý z nás půjde na posvátnou horu s vlastním strážcem z řad vesničanů, kterému pak za odměnu vyplatí menší finanční obnos.
POSVÁTNÁ HORA
Naše malá skupinka opouští vesnici krátce před jedenáctou. Prodíráme se úzkou stezkou kličkující mezi balvany, která záhy začíná příkře stoupat. Můj strážce vyzbrojený kopím obratně přeskakuje z jednoho kamene na druhý a já mám co dělat, abych jeho ostrému tempu stačil. David i Jana jsou na tom podobně. „Žije někdo na této hoře?“ ptám se zvědavě mladíka. „Teď už ne,“ odpoví, „ale ještě za časů mého dědečka stávala na vrcholu vesnice. Dnes tam žijí už jen duchové našich předků a čas od času tam odchází přinášet oběti Gang Pani.“ „Kdo je Gang Pani?“ snažím se o další informace. „Je to náš nejvyšší kněz, který je prostředníkem mezi lidmi, Velkým duchem Gang Won a duchy našich předků. Jeho právo vykonávat tento úřad není dědičné. Pokud Gang Pani zemře, je z nejváženějších starců ve vesnici volen velekněz nový. To nás teď právě čeká. Nebude to snadné, protože požadavky na tak výjimečnou osobnost jsou hodně náročné. Gang Pani musí spát vždy na zemi, musí nosit pouze tradiční oblečení ze zvířecí kůže, nikdy už nesmí obléci civilní oděv a smí mít pouze jedinou ženu, se kterou společně jí a spolu s ní vystupuje na posvátnou horu, kde přináší smírčí oběti Velkému duchu. Co je však nejobtížnější – musí být ztělesněním pravého míru a pokoje.“ „Takže Gang Pani žije s vámi ve vesnici?“ vyptávám se. „Ano, je to tak. Prochází mezi námi vesnicí a řeší naše spory. Ve své brašně nosí malý zvonek, který je slyšet už zdaleka, takže ještě před jeho příchodem musejí všechny spory a rozbroje utichnout. Když ho někdo potká, ukloní se a uctivě jej pozdraví: I kwe i wale – Zdravím vás. On odpoví stejně uctivě: I wa ba – Já vás také. Takto odpovídá i ženám a dětem.“ „Také sis někdy podal ruku s Gang Pani?“ zase se ptám. Vím dobře, že podání ruky patří mezi místními obyvateli k důležité součásti pozdravu. „Kdepak,“ vrtí hlavou strážce, „ruka Gang Pani je svatá, drží v ní oběti přinášené Gang Wonovi. Nikdo se jí nesmí ani dotknout.“
Jak si tak povídáme, pojednou se před námi rozestoupí křoví a my se díváme na mělké údolíčko, za nímž trčí příkrý vrcholek hory. Je hustě posetý velikými nakupenými balvany, mezi kterými vyrůstají nízké, sluncem sežehnuté křoviny. Svah pod vrcholem je téměř hladký. Skalní sráz připomíná obrovskou šikmou stěnu. Dovedu si živě představit, jak odtud vesničané kosili kameny z vrcholku nepřátelské řady útočníků. Spousta těchto balvanů, dnes už zarostlých travou, leží dosud na dně údolí.
Po krátkém odpočinku znovu pokračujeme do vrchu. Žhavé slunce nás neúprosně pálí do zátylku. Pořádně nám ztěžuje poslední náročný úsek cesty. Nohy nám kloužou po skále, místy se zachycujeme rukama a sotva lapáme po dechu. Není to legrace. Asi po půlhodinovém drápání konečně dosáhneme cíle. Vrchol máme na dosah. Mezi vyprahlými křovisky občas vidím listy planých banánovníků. Je známo, že banány nikde v buši divoce nerostou, to jen potvrzuje fakt, že před lety je tady musel někdo vysadit. Museli tu opravdu kdysi žít lidé. Svědčí o tom i množství jeskyň, jejichž vstupní otvory lze mezi obrovskými balvany rozeznat. „Kdysi se tady ukrývali naši předkové před divokou zvěří a otrokáři,“ upozorňuje mě na jeskyně můj průvodce. Zvědavě nahlížím do černého ústí jedné z nich a mrzí mě, že s sebou nemám baterku. Ale i kdybych ji měl, neodvážil bych se vstoupit dovnitř. Jistě se tu mezi kameny v temných zákoutích skrývá spousta nebezpečných jedovatých hadů.
Snažím se od svého strážce vyzvědět něco o propojeném jeskynním systému. Ten o tom ale nic neví. Nikdy uvnitř nebyl. Podle vyprávění starců lze prý ale dojít jeskyněmi až k řece Lim. Nechce se mi tomu věřit. To by znamenalo asi 500 m převýšení spojovacích dutin táhnoucí se v délce nejméně deseti kilometrů.
Těsně před vrcholem přelézáme zbytky původní obranné zdi vesnice nazývané Nzang Bang. Mezi kameny spatříme i velké střepy pálených hrnků – tradiční domorodé keramiky bai.
Konečně se pohodlně usazujeme na nejvyšším balvanu. Odtud se nám naskýtá překrásný výhled na okolní kopce. „Všechny mají svá jména, která zpravidla vypovídají o jejich dřívějších obyvatelích. Kom Mbo – Hliněný vrch se jmenuje podle obyvatel, kteří dovedli vyrábět hliněné hrnce, Kom Tuga – Železný vrch podle lidí, kteří zpracovávali železo, Kom Kelle – Tichý vrch, kde žili údajně málomluvní, ale také Kom Zolle – Ptačí vrch podle toho, že zde hnízdí spousta ptáků,“ vyprávějí naši průvodci, se kterými jsme se rozdělili o vodu a svačinu. „Ještě dnes jsou jednotlivé čtvrti v N’Gaunday osídleny podle rodinných příslušníků žijících kdysi na zmíněných vrcholcích. Autorita Gang Mbaye, velkého náčelníka z hory Pana, sahala do okruhu asi 60 km.“
Po půl hodině začínáme sestupovat do údolí, tentokrát po druhé straně hory. Náhle, zcela nečekaně, měníme přímý směr našeho pochodu. Nechápu, proč velkým obloukem obcházíme malý lesík v úžlabině. „Počkejte,“ volám na naše průvodce, „proč se zase škrábeme do skal? Ten lesík určitě projdeme.“ „Ne, ne, neprojdeme,“ vrtí vystrašeně hlavami domorodci. „Je to Nbo Pana – posvátný lesík. Všichni, kdo tam jednou vkročili, se už mezi živé nikdy nevrátili. Je to les duchů, v noci se tu mezi stromy objevují tajemná světla.“ Víc už z nich nedostanu ani slovo. Je mi jasné, že do lesa za nic na světě nevkročí a vstoupit nám do něho v žádném případě nedovolí.
Když se po půlhodinovém namáhavém sestupu konečně dostaneme na plošinku pod lesíkem, užasnu, když spatřím z kamene vytesané křeslo. „Je to Gang We – místo, kde se volí Gang Pana,“ dostává se mi vysvětlení. Sedám si na zem, abych si zavázal tkaničky u bot. „Tady nemůžeme zůstat,“ vykřikne zoufale můj průvodce v domnění, že si tu chci na chvíli odpočinout. „Musíme odtud ihned pryč,“ přidávají se ostatní průvodci a v jejich hlase je cítit nefalšovaný panický strach. „Pročpak?“ zvedám se pomalu ze země. „Není to dobré místo,“ utrousí černoši a co nejrychleji pospíchají dál do údolí. Alespoň si ještě v rychlosti toto místo fotografuji, a pak ukázněně šlapu hodiny do vesnice. Tam nás vesničané začnou srdečně zvát mezi sebe na večeři. Maniok a vařené kuře s omáčkou připravenou z jakýchsi listů spíše jen ochutnáváme, protože víme, že nám dávají ze svého nedostatku. Mají upřímnou radost, když chválíme jejich jídlo i jejich posvátnou horu. Po tom všem vůbec není snadné se s nimi rozloučit. Jen zvolna se vzdalujeme od našich přátel. Několikrát se ještě otáčím na nosiči motorky. Přes mračna prachu vidím, jak se za námi stále dívají a mávají. Obyvatelé hory Pana se dodnes drží svých hodnot a důsledně zachovávají přátelské soužití mezi lidmi. STRACH
Se soumrakem přijíždíme do N’Gaunday. S Davidem se domlouváme na dalších operacích, protože do nemocnice přišly nové děti. Jsem rozhodnut vyrazit do Bozoumu zítra po obědě. Následující den, právě když ukazuji Davidovi, jak se zašívá kůže intradermálním stehem, vběhne na operační sál celý udýchaný černý sanitář. „Doktore, několik hodin po vašem odjezdu přitáhli do Nzakum silniční bandité saragina. Cestou přepadli asi dvě auta. Měli jste obrovské štěstí.“ Saragina jsou loupežné bandy ze sousedního Čadu, které vyzbrojeny kalašnikovy číhají podél silnic a zákeřně přepadávají projíždějící vozidla. Pro řidiče i jejich spolucestující bývají setkání s bandity většinou tragická. „Jsou tam ještě?“ vyptávám se znepokojeně. „Prý vyrazili na jihozápad,“ odpovídá stále rozrušený sanitář. David s vážnou tváří zdvihne oči: „Obcházejí město z jihu. Do N’Gaunday nevstoupí, protože je tu policejní stanice, ale zamíří k silnici z N’Gaunday do Bocarangy. Vždy to tak dělají.“ Je mi jasné, na co naráží. „Jdou buší pěšky,“ přemýšlím nahlas, „a jestli ráno vyrazili ze Nzakum, pak k bocaranžské silnici dorazí někdy odpoledne.“ „Musíte se ihned vydat na cestu,“ utvrzuje mě v odhadu David. Rychle došívám ránu a spěchám se převléci. Další pacienty už bohužel musí odoperovat David sám. „Pokud vyrazíme do Bozoumu po obědě, může se stát, že tam živí nedojedeme,“ vysvětluji naši situaci otci Georgovi a Janě a za chvíli jsme už všichni připraveni k odjezdu. Bez dlouhého zdržování se loučíme s Ione a ještě před polednem opouštíme město. Za jízdy si vzpomínám na její varovná slova: „Gang Won se bude hněvat.“ Cesta do Bocarangy nám připadá zoufale nekonečná. Stále jen s obavami pozorně sledujeme okolní buš. Nikomu z nás není ani trochu do řeči. Teprve s přibývajícími kilometry začínáme mít konečně veselejší náladu. Když přijíždíme do Bocarangy, dokonce vtipkujeme. Jsme rádi, že nás hora Pana přijala.
