Na tržištích ekvádorských a venezuelských měst to hýří barvami, vůně dozrálých plodů je omamná. Na hromadách, v pytlích, na korbách povozů, uprostřed ulice a na sedadle aut se nabízejí výpěstky malých i velkých farmářů, kteří teatrálně vychvalují svůj produkt. Lidé obtěžkaní vším možným se valí tržištěm všemi směry, všude se přebírá, váží a platí. Bílý amico je na tržišti samozřejmě středem zájmu. Desítky rukou mu až pod nos podstrkují ty nejšťavnatější a nejbarevnější kousky.
ZMATEK CESTOVATELE
Když konečně dostaneme kuráž a vmísíme se do ukřičeného davu, necháváme oči jen pastvě. Plodů je zde spousta, ale první, co vás zarazí, je problém rozlišit, co je ovoce a co zelenina. Zpočátku tak rozpoznáme druhy, které zdomácněly i u nás – papriky, květák, brambory, mrkev, fazole. Ale o kousek dál je už zřejmé, že odrůd brambor je tu nějak moc. Některé nemají tvar hlízy, ale protahují se do délky, tloustnou – bude to určitě něco jiného. Možná ten pověstný maniok, který se zde pěstuje všude. Citrusy jsou nějaké hrbaté a oválné nebo příliš zelené a taky dost malé. Ale kupují je všichni. To naznačuje, že asi nerostou jen tak volně jako jablka kolem cest u nás. Banány se válejí doslova všude a podle toho vypadají – otlučené, špinavé a zelené. Jsou ale obrovské, asi dvakrát až třikrát větší, než jak je známe z domova. Některé trsy ani jeden muž neunese. Občas je mají zavěšené ve stínu pod celtami – a to jsou pak plody drobné, baculaté a nejen žluté, ale i zelené či nafialovělé. Indiáni z hor v typických černých kloboucích nabízejí plodiny, které zdomácněly na svazích And – rajčata, hlávky zelí, hrášek, kukuřici, cibuli i česnek. Hned si člověk nepřipadá tak ztracený! Ale pozor – oranžová rajčata jsou nějaká chlupatá (asi to rajčata zase nebudou), ta podlouhlá hladká také asi nejsou rajčata a to, co rajčata bezesporu jsou, to je naprosto nezralé. Soused zase nabízí v ušmudlaném hrnku nějakou šťávu, kterou získává mixováním nahnilých zelených okurek. V krabici od bot ještě podbízejí jakési světlezelené bobule, prý čerstvé, vynikající. A když nechcete tyto, tak máme bobule žluté, modré i červené… Jenže to už je našinec totálně zmatený a v panice prchá pryč z tržiště. V baru je chládek a mají originální coca-colu…
Teprve po mnoha návštěvách tržišť, poučen mými jihoamerickými přáteli a konečně obohacen zkušenostmi s pěstováním tropických dřevin a bylin, které jsem při dlouhodobých pobytech získal u místních domorodců, se v té nekonečné rozmanitosti začínám trochu orientovat…
LULU
Byl to skutečně nezapomenutelný lok voňavé many, sladký, nakyslý. Chuť lesních malin, jahod a ještě něco víc. Na nějakém večírku v Caracasu jsem tenhle džus dostal k ochutnání mezi rumovou smrští. Sympatická hostitelka sledovala moji reakci a v ruce už držela ten obdivuhodný plod. Velikost rajčete, ale pevnější, oranžová hladká slupka a několik zelených kališních lístečků přilepených na bázi bobule. Na řezu byla vidět slabě zelená dužina plná drobných bílých jadérek. Lulu je prý k dostání v Caracasu vzácně, ale až jednou budeme cestovat Ekvádorem, tam si ho užijeme… V horských mlžných pralesích kolem Rio Pastaza připomíná tento keř ze skupiny lilkovitých svými nádherně ochlupenými, nafialovělými listy spíš okrasnou rostlinu. Roste v bahnité půdě v pralesích ekvádorských And, odkud se rozšířil i do jiných částí tropů. Kulaté oranžové plody září v šeru pralesa a z dálky připomínají pomeranče. Odtud pramení i španělské pojmenování – naranjilla (Solanum quitoense), i když běžněji se v jeho domovině používá starý indiánský název lulu nebo lulo. Nejen že jsme mnohokrát na ekvádorských cestách nasávali jeho skvělou šťávu, ale dostali jsme se i mezi skromné plantáže těchto ostnitých keřů, na které se obvykle narazí v těch nejnepřístupnějších pralesních houštinách. Zde obvykle není možné vyrábět džus nebo lisovat šťávu, ale i čerstvý plod je ideálním osvěžením při namáhavém postupu džunglí. Není ovšem jednoduché nalézt na rostlině zralý plod – pokud už nabírá oranžovou barvu, začíná současně i hnít.
Tak je to tady prakticky se vším, žádný plod neuzraje bez úhony na mateřské rostlině. Obrovské množství různého hmyzu, bakterie, houby a plísně a deštivé podnebí zničí plod dříve. Proto se musí utrhnout ještě nezralý a v úkrytu teprve dozrává. V nedozrálém stavu je ale většina druhů ovoce nepoživatelná a někdy dokonce také jedovatá. A tak je to i s lulu.
Čerstvě utržené, silně ochlupené zelené plody jsou sice již také šťavnaté, ale tak kyselé, že leptají zubní sklovinu i jícen. Zralé lulu patří ale určitě mezi to nejlepší, co pralesní zahrádky proti žízni nabízejí.
MARAKUJA
Jestli se některý jiný plod může popasovat s nenapodobitelným osvěžujícím lulu, potom znám pouze jediný – plod mučenky jedlé (Passiflora edulis). Odborný název asi nikomu moc neříká, spíše se můžete setkat s názvy parčíto, pašijové ovoce, granadilla nebo nejčastěji marakuja. Mučenky jsou tropické liány s atraktivními a složitými květy, ve kterých je ukryta symbolika ukřižování Ježíše Krista – proto název mučenka. Mají asi 10 cm velké bobulovité plody, které jsou jedlé a těší se v různých částech tropů velké oblibě. Nejběžnější jsou plody žluté nebo červené barvy, kryté pevnou kožovitou slupkou, která je před uzráním hladká a lesklá, v době zralosti je zvrásněná a plod ztrácí pravidelný kulovitý tvar. Proto je dobré při nákupu vybírat plody nejméně vzhledné, pomačkané, ale ne proděravělé. Uvnitř bobule je velká dutina vyplněná slabou vrstvou bílé vatovité dužiny, která obaluje rosolovitou hmotu s mnoha semeny. Právě tato sklovitá dřeň s tmavými semínky, připomínající „žabí vajíčka“, je ta jedlá část plodu, jejíž silně aromatická vůně je zcela jedinečná a zosobňuje představu o tropickém ovoci. Marakuja se z tohoto důvodu přidává do všech typů džusů a limonád. Pěstuje se i plantážovým způsobem podobně jako vinná réva, ale běžně také zplaňuje a s plody mučenky jedlé se můžeme setkat v tropech na nejrůznějších místech, jako např. v parcích, kolem cest, nebo dokonce i na smetištích.
KYSELÝ LAJM
Kvalitní průvodce má při expedicích do tropických zemí opravdu cenu zlata. Viděli jsme to, co bychom bez něj nikdy neviděli, a někdy bychom bez něj ani nepřežili. Průvodce Abel, čistokrevný Piaroa, při jednom dlouhém pochodu za jedovatými žábami z rodu Dendrobates v povodí Rio Quao přesekl jednu z mnoha lián stoupajících do korun pralesních velikánů a nechal si odkapávat čirou tekutinu do nastavených úst. Se souhlasným zamručením nám potom přeťal další silné stonky lián a my jsme zaháněli žízeň proudem chladivé destilky. Byl to neopakovatelný slastný okamžik. Lián je všude v pralese sice spousta, jenže přízemní stonky jsou všechny stejné. Listy a květy nutné k přesnému rozlišení se schovávají kdesi vysoko v korunách stromů a neznalý člověk nemá jediné poznávací znamení, do kterého kmínku má seknout. Zkoušeli jsme to mnohokrát, ale obvykle neteče nic nebo různě zbarvený latex, který hrozí spíš otravou než osvěžením. Jistota, s jakou domorodci objevují „pitnou“ liánu, je záviděníhodná.
Nám tedy nezbývalo, než se spolehnout na jistotu zdejších tržnic. Bezesporu nejpraktičtější plod tropů, pro potřeby žíznivého Evropana vskutku nenahraditelný, je lima. Vzhledem k všeobecné oblibě je ve městech běžně k dostání a pro svoje dobré transportní vlastnosti se stává důležitou součástí zavazadel každého pocestného.
Mateřský asi 5 m vysoký, hustě větvený a stálezelený strom roste vlastně u každé chýše a často najdeme na stromě květy i plody v různém stupni růstu současně. Jde o drobný zelený citronek, zvaný kyselý lajm (Citrus aurantifolia), domorodci nazývaný lima.
Nedá se vůbec jíst a používá se pouze na ochucení nápojů. Docela dobře se hodí pro ochucení chemicky upravené vody, kterou jsme nuceni v některých lokalitách popíjet. Poměrně slabá pokožka malého plodu je i v plné zralosti různě zelená, bobule je na omak velmi pevná, na řezu světlá s množstvím jader a vždy příjemně voňavá. Právě velikost a barva těchto citrusů byly příčinou, že sešlo z exportu těchto plodů k nám. První pokusy dovozu z Kuby dopadly neslavně, neboť naši lidé toto „nezralé“ ovoce nekupovali. Je to určitě škoda, protože žádný jiný citrus nemá tak výraznou a osvěžující chuť, ať už se použije k dochucení vody, nebo třeba třtinového rumu.
KVAJÁVA
V blízkosti lidských příbytků nebo tam, kde nějaká usedlost původně stála, většinou roste jeden z nejběžnějších druhů ovoce v tropické Americe – kvajáva (Psidium guajava) z čeledi myrtovitých. Je to nízce větvený, až 10 m vysoký nenáročný strom s červenohnědou kůrou. Existuje řada vyšlechtěných odrůd, jež se liší barvou i velikostí plodu – oválné zelené nebo žluté bobule velikosti menšího jablka se zbytnělou špičkou. Pokožka je často skvrnitá, měkká a tenká. Dužina uvnitř má bělavou až růžovou barvu, charakteristické aroma a je bohatá na pektin a vitamin C. Uvnitř dužiny je uložena spousta drobných tvrdých semínek a někdy také shluky tvrdých buněk, které dodávají celému vnitřku granulózní charakter. Chuť je příjemně sladkokyselá, pokud je plod uzrálý. Nevýhodou tohoto ovoce je jeho krátká doba skladovatelnosti, je velmi citlivé na otlak a intenzivně ho napadají octomilky. To je hlavní důvod, proč se toto ovoce neobjevuje u nás. V praxi to také znamená, že pokud najdeme strom kvajávy obalený plody, obvykle jsou zralé již popadané na zemi a jsou plné červů (larvy octomilek). Když se budeme snažit pozřít nezralý plod, rychle zjistíme, že to není pro jeho svíravou chuť absolutně možné. Za jistou výhodu můžeme považovat skutečnost, že kvajáva v některých lokalitách rodí celoročně, a tak se můžeme setkat s tímto ovocem v kterékoli roční době. Jinak se z plodů dělají marmelády, želé i šťávy a slupky nezralých plodů slouží jako prostředek proti průjmu. Tuhou marmeládu zabalenou v palmových listech nebo i dřevěných krabičkách můžete koupit jako zajímavý suvenýr. Z hlediska čistě přírodovědného mám s tímto druhem ovoce dvě zajímavé zkušenosti: kvajáva se dostala s kolonizátory na Galapágy, kde místy zplaněla a její porosty pokrývají a zcela dusí svahy některých vulkánů – např. na ostrově Isabela. U kvajávového stromu lze zažít nádherná pozorování, neboť na zralé plody se za soumraku slétají spousty různých nočních motýlů i netopýrů.
KEŠú
Šedozelená skořápka oříšku kešú obsahuje jedovatý, ostře chutnající olej kardol, který může způsobit prudké reakce potřísněné pokožky – tedy v žádném případě není přípustné rozlouskávat skořápku zuby! Kardol využívají domorodci v boji proti hmyzu, zvláště termitům, a napouští jím např. rybářské sítě nebo nábytek. Dříve se používal i na vypalování bradavic a „kuřích ok“. Také vlastní olejnaté jádro je jedlé až po tepelné úpravě. Mnohem zajímavější se v tropickém horku zdá baculatá šťavnatá část, která je vlastně zduřelou stopkou a vytváří nepravý plod, tzv. jablko kešú. Někdy dosahuje velikosti i barevnosti skutečného jablka, je bělavě masité, šťavnaté a s výraznou ovocnou vůní. Jeho dužina obsahuje ve zralém stavu velmi mnoho vitaminu B2 a C a má osvěžující chuť. Jí se čerstvé nebo v kompotech a lisují se z něj šťávy, ze kterých se vyrábějí i vína a pálenky. V nezralém stavu má silně svíravou chuť, která mimořádně účinně zahání žízeň a stejně kvalitně dovede natrvalo zanechat stopy i na oděvu. Také dřevo příslušného stromu nachází uplatnění jako tzv. „bílý mahagon“ a šťáva z kůry se využívá při výrobě arabské gumy a zubních past.
Kešú neboli ledvinovník západní (Anacardium occidentale), zástupce čeledi ledvinovníkovitých, je středně vysoký stálezelený strom s výraznými lesklými kožovitými listy, mezi kterými visí na delších stopkách jeho dvoudílné plody. Stejně jako s kvajávou se s ním můžeme potkat na sušších místech.
ANONA
Některé tropické plody může jíst našinec celkem bez potíží, tedy v tom slova smyslu, že nepůsobí nijak odpudivě. I když je jejich povrch nevzhledný, flekatý a strupovitý, stačí plod rozkrojit a panensky čistá dužina je okamžitě připravena ke konzumaci – bez následků. U plodu anony ostnité (Annona muricata) jsem tuto odvahu nenašel. Velký i několik kilogramů těžký zelený plod je přitom na povrchu obvykle čistý, s tvrdou pokožkou rozdělenou do pravidelných dlaždiček, která naznačuje, že se jedná o souplodí. Čeleď láhevníkovitých, kam botanikové anony řadí, zahrnuje desítky podobných druhů středně vysokých stromů a keřů pocházejících původně z Antil a ze Střední Ameriky.
Má nechuť k anoně pramenila z jednoho pobytu u kmene Šuárů v ekvádorské Amazonii. Velké plody anony přinesl mladý lovec a k radosti mnohočetné rodiny se do přezrálých plodů okamžitě pustil. Mačetou mistrně půlil velké bulvy a rozdával je do natažených dětských rukou. Pod tuhou šlupkou bylo vidět mazlavou krémovou až hnědě zbarvenou kašovitou hmotu plnou velkých tmavých fazolí. Na první pohled to vypadalo nevábně, zřejmě shnilé, prolezlé larvami všeho druhu a podle aromatu možná i odporně sladké. Nadšené dětské výkřiky však potvrzovaly, že to musela být pochoutka zcela mimořádná. Dlabaly jako o závod mazlavou dužinu a semena plivaly pod nohy. Mladý tatínek se také začal cpát, ale k mému údivu si vzal do náruče svého nejmladšího potomka a začal jej krmit způsobem, který jsem viděl dřív jen u ptáků. Rozžvýkanou hmotu vstřikoval nemluvněti do úst, pecky plival na podlahu a těšil se, jak mu chutná. Snad jsem chtěl původně něco z tak žádaných plodů ochutnat, ale při pohledu na tu rodinnou idylku mě všechny chutě přešly.
Od toho dne jsem si těchto plodů, jednou kulatých a hladkých, jindy drsných, hrbolatých či šišatých, začal všímat a bylo zřejmé, že se mateřské rostliny vyskytují všude, ale rostou jednotlivě, skrytě. Shazují dokonce i všechno listí a umí tak přečkat období sucha. Plody se musejí trhat v předstihu, neboť ve zralém stavu už padají, bortí se a nelze je transportovat. Snad bych žádnou anonu nikdy neochutnal, ale touha poznávat jihoamerický kontinent ze všech možných úhlů mě k tomu nakonec přivedla. V nabídce různých nápojů na ulicích zdejších měst jsme se během pár let docela dobře zorientovali, až na několik lokálních specialit, které se sezonně tu i tam pravidelně objevují. Z pochopitelných obav se na těchto místech obvykle nenapájíme, ale zvědavost někdy strach překoná, zvláště když je možné dohodnout s prodavačem, aby do juga nesypal led. Tajemný název guanábana byl takovým důvodem a výsledek testu byl naprostý šok: zřejmě nejlahodnější džus, jaký jsme v tropech pili! A tak byla anona ostnitá, a postupně další druhy a odrůdy tohoto ovoce, objevena i pro nás. Kromě plodu se v lidovém léčitelství používají také listy na snížení horečky, odvar z kořenů se používá proti parazitickým červům a z jedovatých semen a z kůry se dokonce připravují preparáty hubící hmyz nebo omračující ryby.
KAKAOVNÍK
Některé naše znalosti o tropických plodech nabity v průběhu života ve středoevropských podmínkách jakoby blokují přijmout na věc jiný názor a pokusit se vstřebat další, často odlišné informace. Takovým příkladem je pro mě kakao, resp. plody kakaovníku (Theobroma cacao), středně velkého stálezeleného stromu z čeledi kakaovníkovitých. Chutný posilující nápoj z rozemletých kakaových bobů, který znali už před staletími Aztékové i jejich předci Toltékové, stejně jako čokoládu, zná snad každý a jen těžko bude tyto sladké pochutiny spojovat se zaháněním žízně v parném tropickém klimatu.
Přitom plodem je velká, kolem jednoho kilogramu těžká vejčitá bobule s hladkým nebo bradavčitým povrchem rozrýhovaným podélnými žebry. Pod dřevnatou pokožkou jsou ukryta vlastní semena obalená vláknitou šťavnatou dření, která je právě znamenitým prostředkem k osvěžení. Nejednou jsme pozorovali domorodce a zvláště jejich děti, jak se tímto způsobem na svých cestách osvěžovali.
Ostatně i pokud se umořený cestovatel vsune do stínu kakaové plantáže, kde vlastní kakaovníky vždy ještě kryjí před prudkými slunečními paprsky mohutné předrůstavé stromy, pocítí okamžitě slastný chládek a vnímá známou rostlinu zcela v jiném světle. Atraktivnost tohoto prostředí zvyšují i samotné kakaovníky s drobnými květy a zářivými žlutými, fialovočervenými nebo hnědými plody, které vyrůstají přímo na kmeni a větvích (další příklad zmiňované kauliflorie).
RAJČENKA
S příkladem tzv. kauliflorie, růstu plodů přímo na kmeni a větvích mateřské rostliny, nás seznámil Francisco, náš domácí zpod ekvádorských sopek. Jednou přinesl nůši drobných růžových a červených jablíček. Lesklá slupka, poměrně hranatý a podlouhlý tvar a narůžovělá dužina plná lehce nahořklé osvěžující šťávy. Hned jsme chtěli poznat, na čem tento dar pralesa vyrostl, a dočkali jsme se nečekaného překvapení. Plody zdobily vysoký a štíhlý stálezelený strom, jehož některé větve byly obaleny spoustou fialových květenství – tedy typický příklad kauliflorie, kterou jsem před léty fotografoval kdesi v deltě Orinoka, tehdy ovšem bez plodů. A v obou případech se jednalo o stejný druh – malajské jablko (Syzygium malaccense) z čeledi myrtovitých, které má původ v dalekém Malajském souostroví, ale dnes už s kosmopolitním výskytem v tropickém pásmu.
Ve větších nadmořských výškách s vysokou vzdušnou vlhkostí roste také zajímavý plod rajčenka. Patří do skupiny lilkovitých, kam náleží známá rajčata, lilky nebo nejrůznější druhy paprik. Rajčenka (Cyphomandra betacea) je z těch méně známých druhů, jejichž obliba ale neustále roste. Stopkaté, zašpičatělé bobule velké až 10 cm mají ve zralém stavu oranžovou, nafialovělou nebo červenou barvu a vyrůstají pospolitě na pevných, bohatě větvených keřích, které často dosahují až ke střechám místních chýší. Pokožka plodů je pevná a hladká, dužina pod ní je masitá, šťavnatá a obsahuje drobná semínka. Chuť zralých plodů je nakyslá a není srovnatelná s žádným známým ovocem. Bobule se konzumují syrové, nejčastěji rozmixované do džusů, používají se v teplé i studené kuchyni jako univerzální zelenina a také se z nich vaří marmeláda. Některé horské indiánské kmeny přisuzují plodům rajčenky afrodiziakální účinky.
OPUNcIE
Na suchých výspách při břehu Tichého oceánu se často setkáme s porosty trnitých suchomilných rostlin včetně atraktivních kaktusů. Typické jsou opuncie s čeledi kaktusovitých, zvláště druh Opuntia ficus-indica, pocházející z Mexika. Bohatě větvený, zploštělý stonek obalený svazky dlouhých trnů dosahuje výšky až kolem 4 m. Někdy jsou podél cest nebo kolem místních usedlostí vysázeny tyto opuncie do živého plotu. Kvetou bohatě a nádherně žlutě a člověk by neřekl, že jsou také k jídlu.
Plodem je asi 6 cm velká červenavá nebo i žlutá bobule, která je krytá pokožkou s chomáčky drobných chloupků a někdy i malých trnů. Pod pokožkou je vrstva měkké šťavnaté dužiny, která obklopuje spousty tmavých semínek jednotlivě obalených v zelenavé, průhledné a šťavnaté dřeni. Plod se konzumuje zpravidla syrový: rozkrojí se a lžící se vybere celá dužina i se semínky, má příjemnou sladkou nebo sladkokyselou chuť. V terénu nemáme obvykle čas ke stolování, a tak musíme nakládat s plody opuncie velmi opatrně, abychom nepozřeli i jemné bodlinky ukryté na povrchu bobule. Nejlepší je kůži stáhnout či odloupat a vnitřek sníst. Dužina se také kanduje a zpracovává se do kompotů. Velkoproducentem tohoto druhu ovoce je v Evropě Itálie (Sicílie), a tak se tyto plody mohou objevit i v našich obchodech. ZAPOTA
Pokud si po této exkurzi myslíte, že už vás v Jižní Americe nic nezaskočí, vězte, že každý z výše uvedených druhů užitkových rostlin má řadu příbuzných nebo z něj vyšlechtěných odrůd, takže nakonec stejně budete v koncích. Pro bližší ilustraci příklad: ve Střední a Jižní Americe jsou velmi hojné různé kulaté plody hnědé barvy, které rostou na stromech na nejrůznějších stanovištích a jsou také v nabídce každého tržiště. Často je domorodci nazývají jednotně zapota, ale může se jednat o zcela odlišné plody. Například pravá zapota (Manilkara zapota) z čeledi zapotovitých plodí velmi tvrdé bobule, jejichž sklovitá žlutohnědá dužina má mnohostranné využití zvláště v přípravě sladkých pochutin. Latex z jejích listů i nezralých plodů se využíval při výrobě žvýkaček. Tento druh se dlouhodobě šlechtí a dnes se pěstuje v mnoha odlišných odrůdách. Podobné plody má mamea, též mamey (Mammea americana) z čeledi Clusiaceae, ovšem s výrazně oranžovou dužinou, připomínající chutí mango nebo i naši meruňku.
Pokud se zakousneme do nešlechtěné odrůdy, překvapí nás trpká chuť. Kůra těchto plodů může způsobit zažívací potíže a semena jsou dokonce jedovatá. Z tohoto stromu se vysoce cení i tvrdé červenavé dřevo.
Jiná zapota, zvaná též mamey (Pouteria sapota), také z čeledi zapotovitých, má rovněž hnědé, ale podlouhlejší plody s výrazně červenou dužinou. Pro nás mají tyto plody dost fádní chuť, ale v zemích Střední Ameriky je toto ovoce velmi ceněno pro svoji šťavnatou sladkou dužinu i pro semeno, které se zpracovává do cukrářských výrobků. Vizuálně podobné plody, nazývané „dělové koule“, ovšem zcela nepoživatelné, můžeme trhat na jiném stromě (Couroupita guaianensis) z čeledi hrnečníkovitých. Všechny tyto a ještě další podobné stromy přitom v přírodě rostou v těsném sousedství, ale sníst jejich plody může být vysoce riskantní. Proto při cestách do exotických zemí neustále ctěte základní pravidlo: jakmile si nejste stoprocentně jisti, nechte si zajít chuť. Může jít i o život!
