Slovo Raramuri, jímž sami sebe označují ve svém uto-aztéckém jazyce Tarahumarové, znamená běžci. Před nástupem koňské a pak motorové dopravy byl pro nomádské kmeny dálkový běh normálním způsobem, jak se přemístit na větší vzdálenost. Tarahumarové, žijící pod stěnami mexického kaňonu Barranca del Cobre (hlubšího než Grand Canyon), se tradic dálkového běhu drží dodnes. Bosý Tarahumara může za den uběhnout vzdálenost, jež by zabila koně.. . . . .
Tradičním Tarahumarům se často přezdívá Cimarrones (divoké horské kozy). Jsou schopni života na zcela nehostinném území s malými pramínky vody nebo vysychajícími potoky. Žijí v jeskyních a ve výklencích stěn kaňonu. Jejich rezistence k vlivům “zvenčí” a tíhnutí k vlastním zvykům a způsobu života přežívají po staletí – i přes stálý tlak mexické kultury, jež je obklopuje. V současnosti jde však kmenu ještě o mnohem víc – o existenci samotnou. Lesy jsou rabovány bezohlednou těžbou a s tím, jak asfaltové silnice pronikají stále hloub do jeho kdysi nepřístupných útočišť, jsou Tarahumarové stále více vtahováni do mexického systému.
CESTA DO PRADĚDEČKOVY ZEMĚ
V otcově pokoji visí stará černobílá fotografie, portrét mého pradědečka, který byl poloviční Tarahumara. Babička Mary vždycky říkala, že právě ta trocha indiánské krve je příčinou toho, že strýc, otec, bratři a já umíme tak rychle utíkat. “Byl z Chihuahua,” říkala, “ze Sierry Tarahumara, kde Raramuriové běhají po příkrých úzkých stezkách v místech, kam žádné auto nikdy nezajede. Je to kraj krystalicky modrých jezer, vodopádů, řek, pestrobarevných ptáků, lesů borovic se šiškami velkými jako meloun. Žil hluboko v kaňonu, kde je věčné léto, kde rostou manga šťavnatější než cokoliv, co jsi kdy ochutnala, a grapefruity jsou sladké jako pomeranče…”
A tak dokolečka. Bylo hodně těch babiččiných historek – a nikdy mě nenudily. Pro dítě, vyrůstající uprostřed veliké pouště spojené se světem dálniční tepnou Interstate Highway, mělo ono místo rajský zvuk. Prostě jsem se nakonec rozhodla, že je jednou navštívím. Ten den přišel o pětadvacet let později, v listopadu 1993. A Sierra Tarahumara byla mou záchranou – ze světa zimního chladu a nezdravého městského života.
Vyjela jsem spolu se svým bratrem Rayem. V jeho dodávce, naplněné rozloženými, vazelínou namaštěnými horskými koly a skupinou bicyklových fanatiků, jsme přejeli poušť a pláně Chihuahuy, až do Creelu. Creel je mexické dřevařské městečko, kde staví vlak Chihuahua-Pacifik, na který Tarahumarové čekají, s cílem prodat turistům své výrobky. Nedaleko odtud končí dlážděná silnice. Ray a jeho posádka šlapali dál na svých kolech, zatímco já jsem pokračovala ve staré rachitické plechovce – autobuse napakované m Mexičany, Tarahumary a několika odvážnými cestovateli. V husté mlze čistil šofér zamrzající okno ohněm louče a kerosenem. Slyšela jsem šepot modlitby. Poslední deště místy spláchly okraje cesty, takže když se jednou rozestoupila mlha, viděla jsem, jak se větší část plochy zadních kol točí nad tisícimetrovou propastí. Rozhodla jsem se, že až jednou stanu na zemi, budu ji používat spíš pro chůzi než pro jízdu. Ale zatím mi nezbývalo, než se raději koncentrovat na výhled dopředu. Sedm dalších hodin jsme skákali, padali do děr a kličkovali ve stokilometrovém úseku Sierry Tarahumara. Pak zastavili autobus ozbrojení muži. Banditi? Ne. Jen přestrojení policisté, pátrající po dealerech drog. Pak autobus dosloužil. Našla jsem si průvodce s oslem a dala jsem se do pochodu.
NA PRAHU SPLNĚNÉHO SNU
Příští den jsem dorazila na místo, kde je u velké řeky, protékající subtropickým údolím, tradiční “pueblo” – sídliště Tarahumarů. Indiáni však v “pueblu” bývají jen při významných událostech. Jinak tráví čas v rozptýlených bydlištích. Místo abych našla komplexní komunitu, zastihla jsem jen padesátku dětí a hrstku učitelů. Děti, stejně zvědavé na mě jako já na ně, pištěly a hihňaly se, ale také skrývaly své tvářičky se široce otevřenýma očima. Tarahumarové jsou ostýchaví lidé a při prvním kontaktu se vyhýbají přímému pohledu. Byla jsem pro ně “chavochis” (běloch) a moje supermoderní lezecká obuv, krosna a nafukovací termomatrace podtrhovaly můj status cizince. Zároveň jsem však cítila mrazení z vědomí, že jsem se ocitla v magickém domově svých předků.
Mým prvním pokusem zkrátit most mezi námi byla asistence při vyučování, přičemž jsem se snažila pochytit řeč Raramuri, zatímco děti se učily španělsky. Rytmus i zvuk řeči mi zněly docela familiárně. Sochi, sedmiletá spolužačka sedící vedle mě, vyprávěla o mocných čarodějích “sukuruames”. Později mě ještě se svou sestrou zavedla na své oblíbené koupací místo v řece. O víkendu se “pueblo” vyprázdnilo, děti zmizely v “rančitech” v horách.
Seznámila jsem se s governadorem Mendozou, mužem odpovědným za administraci, justici a důležitá rozhodnutí, týkající se zdejšího lidu. Žil v nedalekém “rančitu” (dvě hodiny chůze). Pozval mě, abych s ním a jeho rodinou strávila víkend. Jako mnozí Raramuriové, které jsem poznala, měl dar řeči, byl velmi klidný a často se smál. Obut do typických sandálů z pneumatiky Goodyear skákal a létal vzduchem a pak na mě vždycky čekal u nějakého balvanu, zasněně přehlížeje horský terén. Bylo mu asi pětapadesát let. Jeho jistý a elegantní pohyb byl inspirací i pro můj výstup. Governador několikrát přes kaňon zdravil jiného Raramurie indiánským křikem, překrývajícím ptačí chór. Každým krokem mi srdce bušilo rychleji – ať už to bylo šplháním do kopce nebo rozčilením ze splnění dětského snu. Měla jsem pocit, že jdu dobýt skryté poklady a muž přede mnou má od nich klíč. Hledala jsem něco, co jsem kdysi ztratila…
Po dvou hodinách jsme dorazili na kopec, pokrytý nopálovými stromy. Na jeho vrcholu stál guvernérův dům, skromný a neodlišující se od ostatních domků na kopcích mezi políčky s obilím a fazolemi. Stál mezi dvěma obřími stěnami kaňonu, pod nimiž se leskl malý žíznivý potok. Obklopen políčky s obilím a fazolemi, pasoucími se kozami, osly, prasaty, krávami i několika koníky. Dům s jednou místností postavil už Mendozův pradědeček, před více než sto lety. Žádné velké změny už pak tohle obydlí neprodělalo, jen střechu z palmového listí bylo občas nutné měnit a také přibyl sklep.
Na terase jsem se střetla s Andreou Mendozou Kimare, snachou mého hostitele, která zrovna mlela nopálové listí k večeři. Vdala se za guvernérova nejstaršího syna a jejich dům stál jen o dvacet metrů dál. Pozdravila mě podáním ruky; ruce se střetly jen velmi zlehka – ve stylu Raramuriů. Srovnáno s pevným stiskem, používaným v naší společnosti, podobal se tento dotek spíše pohlazení. Naštěstí pro mě si Andrea pamatovala něco španělštiny ze školy a po počátečním ostychu a překvapení z nečekané návštěvy byla docela milá. Nabídla mi “pinole”, hustý výživný nápoj z kukuřičné mouky, cukru a vody. Dny, které jsem tu měla strávit, se změnily v týdny. A byla to právě Andrea, kdo mě naučil dělat pinole, tortilly, nopály, a kdo mě uvedl do tarahumarského způsobu života.
ŠTĚSTÍ TADY NOSÍ CHŘESTÝŠ
Rodinný život tu je velmi soudržný. Po večerech se muži i ženy shromažďují kolem ohně k přípravě jídla, vyprávějí si různé historky a probírají události dne. Denně se objevují návštěvníci: přátelé, příbuzní, Mexičan pátrající po mule…
Dvouletý Andrein syn Mario právě dostal od svého otce první kozu. Tahal ji na provaze, kam se hnul. Dávat takové dárky – často právě kozy – dětem tak útlého věku je tu běžné. V dospělosti a po svatbě každý partner zachovává oddělené vlastnictví domácích zvířat, která nabyl za mlada. Manželé se dělí rovnoměrně o práci i výchovu dětí. Mario neměl nouzi o péči a lásku, s níž se nikdo neskrýval. I kázeň je do dětí vpravována pozitivním způsobem a jen zřídka se přitom objeví hněv nebo peskování.
Většinu večerů se Andrein manžel věnoval cvičení hry na housle pro nadcházející svátky. Když jsem lehávala na terase, bylo to mojí ukolébavkou, aby mě pak zrána předčasně vzbudil kohout, který nocoval nad mojí hlavou.
Jednou odpoledne jsem se opravdu vyděsila. Začalo to rozhodnutím vypravit se do vesnice sama – cestu už jsem znala. Jenže za “rančity” byla úplná síť stezek a já jsem se na jedné rozdvojce vydala právě po té špatné. Šla jsem hodiny a bavila se fotografováním a pozorováním ptáků, než jsem zjistila, že nejsem tam, kde bych být měla. Téměř ve stejném okamžiku jsem spatřila na cestě velkého tlustého chřestýše, stočeného a připraveného k výpadu. Nadskočila jsem jako vyplašené kuře a dala se do běhu zpátky do “rančita”, s využitím každé kapky tarahumarské krve, kterou mám v žilách. Při tom úprku jsem nahlas zpívala, abych vyplašila hady. Když jsem to pak v bezpečí “rančita” vyprávěla Andree, informovala mě, že hadi jsou hluší, ale to, že jsem viděla chřestýše, mi prý přinese štěstí a splnění mých předsevzetí. Řekla jsem si, že už nikdy nevyrazím do Sierry bez průvodce, hadího séra a zásoby pinole. V ten samý večer mi Andrea změřila mé tělesné proporce, aby mi ušila oděv na Aliwashi, nejdůležitější svátek roku. Musela jsem jí slíbit, že se na něj vrátím.
ALIWASHI ANEB PIJ, DOKUD MŮŽEŠ
V dubnu, během Velikonočního týdne, jsme obě dodržely slib. Já jsem byla zpátky na Aliwashi a Andrea mi připravila překrásný, bezvadně padnoucí oblek, sukni a blůzu z jedenácti či dvanácti metrů bavlny. Napoprvé jsem se v něm cítila nesvá, jako kdybych šla na maškarní bál. Ale pak se ukázalo, že je docela praktický – dokonale chránil mou kůži proti slunci a trnům, a přitom mi nevadil v pohybu. Se svými černými vlasy jsem v něm dobře zapadala do celkové scenérie.
Na suché období se Andrea a její rodina stěhovaly blíže k “pueblu” a velké řece a současně blíže k událostem velkého svátku.
Jméno Aliwashi znamená “kráčet v kruhu” a vztahuje se k novému roku Raramuriů, k času setby. Celá lidská část Sierry Tarahumara se hýbá ve směru hodinových ručiček. Je týden vzájemných návštěv jednotlivých “pueblos”, zpěvů, tanců, soutěží, samé slávy a radosti podporované pitím tesquina.
Všichni členové rodiny věnovali tři dny mletí, cezení a míchání opojného nápoje, s cílem dovést jeho chuť a sílu k dokonalosti za pomoci té nejlepší kukuřice ze sklizně, a plnili další a další džbány tesquina pro první shromáždění. “Je to boží dar pro radost,” řekla Andreina matka, když mi podávala první sběračku, sama už s ústy mokrými od ochutnávání. Usrkla jsem si. Bylo to hebké a zároveň trošičku zrnité, v každém případě však osvěžující v odpoledním vedru. “Pij dál,” pobízela mě, “pij, dokud můžeš, pomůže ti to. Musíš se smát a být šťastná, to tě chrání před ďáblem.” Soudě podle množství tesquina, které vypili, bojovali s pořádně nebezpečným ďáblem. Hosté se v pití naprosto neomezovali.
Mezi doušky připravovali muži koruny z krocaního peří pro šedesát čtyři vojáků a zároveň si vyměňovali poslední novinky ze svých hor. Chlapík, jenž přišel z horní části kaňonu, sdělil, že jeho “pueblo” prodalo sto tisíc kubických metrů dřeva ze svého lesa za sto tisíc dolarů. Terén, patřící “pueblu”, byl zbaven veškerých stromů, ale komunita nakonec nedostala ze slíbené odměny ani cent.
Skupina žen, ale s nimi i několik mužů, se věnovala čištění a navinování kotoučů vlny. Andreina starší sestra se měla vdát za muže, s nímž žila v uplynulém roce. Mnoho dvojic takhle testovalo soužití před tím, než se spojily oficiálním manželstvím. Sestřin nastávající byl z Panalache. Tam také spolu budou žít. Je to výš v horách a je nutné se připravit na větší zimy. Kdekdo tedy pomáhal s přípravou vlny.
Atmosféra byla žoviální. Bariéry opadly účinkem stálého pití. Jak jsem si všimla, pro ženy jsem byla něco jako vítaný předmět konverzace. “Chavochi” oblečená jako Raramuri skýtá tak nezvyklý pohled, že není možné si o tom nezažertovat. Jediné co ještě potřebuji – říkaly – je mužský Raramuri. Ty řeči byly dobré na lámání ledů. Ženy přitom hodnotily Andreinu práci na mém obleku a chválily ji. Brzy jsem seděla na podlaze mezi nimi, ruce plné vlny, občas jsem si přihnula tesquina, sžitá s nimi, jako bych ani nebyla cizinka.
V dalších dnech pokračovaly návštěvy všech možných Raramuriů, oblečených v tradičním vrstevnatém oděvu; během svátku si často berou na sebe všechno, co mají, aby ukázali své bohatství.
ČASEM PŘIJDOU DĚTI VELKÉHO SVÁTKU
Ve čtvrtek odpoledne si muži připevnili své koruny a shromažďovali se okolo kostela. Katolický kněz uvnitř křtil a zapisoval děti narozené v poslední době. Byl spojkou s vnějším světem. Ačkoli mu táhla osmdesátka, dokázal sedět osm hodin na koni, aby během svátečního týdne navštívil “pueblo”. Když naopak Tarahumarové navštívili mexické město, nacházeli útulek na jeho faře. Jeho opravdovým zájmem bylo dobro Tarahumarů a nijak se nesnažil dělat z nich stoprocentní katolíky. Dorozumíval se s nimi jejich jazykem a zúčastnil se jejich verze ceremonií, vedených domorodým Raramuri. Procesí, začínající odpoledne – slavnostní záležitost s kadidlem, stovkami svíček a zvukem bubínků – se protahovalo do noci.
Pátek byl úplně jiný. Divoký a hlučnější, se všemi zvuky, odrážejícími se od stěn kaňonu. Jednotlivé “armády” Raramuriů se vyválely v lázni žlutého jílovitého bahna. Andrea mě varovala: tuto noc se objeví ďábel. Armády budou hledat jeho matku a otce – figuríny z větví a slámy, navlečené do raramurijského obleku. Mohou být mezi pomerančovníky nebo na vrcholu papáji, v kaktusové džungli nebo za balvany na břehu řeky. Jakmile je někdo objeví, nastane tanec před misijní stanicí. A ráno dojde k boji mezi dobrem a zlem.
Armády Raramuriů se přemisťovaly z kopce na kopec, z jednoho břehu řeky na druhý, od jedné “tesquinady” ke druhé. V různých stádiích opojení pochodovaly po stezkách ozářených jen hvězdami, podporovány neustálým bubnováním.
Okolo půlnoci jsme se vydaly za zvukem bubnů k velkému ohni na malém návrší. Zakopla jsem o indiána, ležícího přes cestu. Bylo tam takových víc, roztroušených kolem a netečných k činnosti ostatních. U ohně jsem se sotva stačila napít tesquina a ucítila jsem cosi mezi nohama. Vesele se šklebící Raramuri, který stál za mnou, mi nazdvihoval sukni dlouhou holí. Utekla jsem mu ke kulaté, žoviálně vypadající dámě, známé mi ze skupinky zpracovávající vlnu. Její španělština byla pramálo srozumitelná. Jak se ke mně naklonila, začala hravě hladit a laskat moje ňadra. V ničem nebyla znát žádná násilnost, všechno se odehrávalo uvolněně. Ocitla jsem se uprostřed opilých orgií “à la Tarahumara”. Každou chvílí se stupňovaly. Na druhé straně převládala relativní diskrétnost, nebyl tu se mnou žádný kmen nahých indiánů, o jakých jsem slýchala vyprávět, spíš to mělo všechno jakýsi humorný nádech. Často to byly ženy, na čí straně byla iniciativa k zahájení námluv. Našla jsem si velký balvan, na němž jsem se cítila ze všech stran bezpečná a odkud mě vyhnal až houslista fidlající úděsně falešně, zralý na to, aby se přidal ke svým bezvládným kamarádům, kteří se váleli u našich nohou. Někdo mi podal další naběračku s tesquinem.
Našla jsem Andreu v kroužku přátel, ďábelsky vykuřujících jednu cigaretu za druhou a popíjejících kaktusový likér “mezcal”, schovaný pro tuto příležitost. Hihňali se a bavili pozorováním okolí – démony tančícími kolem ohně nebo démony mizícími s partnerkami v temnu za ohněm. “Za devět měsíců přijde vždycky vlna novorozeňat, dětí svátku Aliwashi,” poskytla mi komentář Andrea.
BOŽE, KUP MI MERCEDES BENZ…
Přisedla jsem si ke skupině. Tam jsem také poznala Marii Jesus Tecalachi Cuvesare. “Kwira-ba, chimire were? (jak se jmenuješ?)” zeptala se mě, když jsme si podávaly ruce. Vyzařoval z ní nakažlivý klid, ale v jejích očích, zasazených v kávově zbarveném starém obličeji, bylo něco mladého, dychtivého a žijícího danou chvílí. Její rty, rozpraskané sluncem, se formovaly do neodolatelného úsměvu. Cítily jsme přirozenou potřebu komunikace, ale nemluvila španělsky a moje řeč Raramuri na moc konverzace nesta čila. Chvilku přemýšlela a pak začala vytleskávat rytmus tradičních popěvků. Jeden o “chicuri”, kryse, která se snažila přelstít Indiána Raramuri, ale ten se nedal, zabil ji a upekl. Jiný o “anayawari-gano”, obrech žijících v minulosti a dnes pohřbených v jeskyních poblíž nebes, ale stále ještě přichystaných vrátit se na zem pomstít za staré křivdy. Pak přišla řada na mě. Napadl mě popěvek Janis Joplinové “Bože, kup mi Mercedes Benz”. Pomyslila jsem na rozdíl mezi našimi dvěma světy. Jeden komplikovaný materiálními problémy, druhý nalézající harmonii v prostotě a humoru. V každém případě se má písnička líbila, a tak jsme pokračovaly dokolečka, až mě Marie Jesus přinutila zvednout se a jít k houslím a píšťalám. Lehký obláček prachu se zvedl pod jejíma nohama a těžkým tělem, jak začala tančit.
Příští ráno, na velikonoční neděli, vládl všude klid po bouři. Zvuk bubnů ustoupil přírodnímu hukotu řeky a zpěvu ptáků. Jako kdyby nikdy neexistovalo, bylo včerejší “pueblo” napakované indiány Raramuri to tam. Našla jsem Marii Jesus, jak se skvrnami zaschlého tesquina na svém přehozu, ještě v lehké kocovině, pila vodu z řeky. Skoro nic neřekla, vypadala až stydlivě. Ale pak mě na rozloučenou objala a vyběhla na úzkou kamenitou stezku, která vedla do jejího “rančita” v nitru Sierry Tarahumara.
