Když jsme v roce 1993 stáli na čínsko-barmské hranici, pozorovali jsme horské národy přicházející na nedělní trh (Koktejl 2/1996). Lidé byli natolik zajímaví, že jsem se načas stal jejich lovcem, jakýmsi etnografickým paparazzi. Na svých dalších cestách jsem nevynechal příležitost se s těmito lidmi setkat.
ZA LIDMI PALAUNG
V Šanském státě ve střední části Myanmaru jsme se vydali na obtížný několikadenní pochod za lidem Palaung, patřícím k mon-khmerské větvi. Původně jsme chtěli navštívit mnohem zajímavější, dlouhokrké Kareny – Padaung. Vláda však krátce před naším příjezdem oblast uzavřela.
Vzdálenost se zde měří na vesnice, první den jsme prošli tři. Kopce jsou úplně odlesněné. Je období sucha, ani plantáže se příliš nezelenají. Palaungové budují vesnice na návrších. Vzdálenost mezi nimi je dána počtem obyvatel, území musí vesnici uživit. Nejdříve se vykácejí nádherné týkové stromy, primitivními nástroji se na místě nařežou prkna sloužící jako jediný materiál pro stavbu chýší. Pak se vše zapálí, je třeba půdu pro plantáže. Další ránu přírodě zasadí uhlíři přesouvající se stále dál do vnitrozemí. Dřevěné uhlí pálí v podzemních milířích. Je to zakázané, ale vládní úředník je daleko, a především je úplatný. Myanmar je v korupčním žebříčku z devadesáti hodnocených zemí v první dvacítce, ostatně naše devětatřicáté místo není také příliš lichotivé.
Na cestě před každou vesnicí je dřevěný klášter, obývaný nejčastěji jedním mnichem. Klášter je pro vesničany jediným zdrojem vzdělání. Život v každé vsi řídí stařešinové, jednoho si volí vesničané, druhého jmenuje vláda.
Lidé Palaung bydlí v dlouhých domech. V tom, který jsme navštívili, bydlelo osm rodin, asi 80 lidí. Naše přítomnost žádný rozruch nepřinesla. Uvnitř bylo jen málo obyvatel. Nedali se vyrušit ani z pletení rohoží z palmového listí, ani z přebírání semen. Předali jsme drobné dary a žena nám po chvíli donesla dobrý čaj. Jak zde říkají – čínský čaj. Pěstují jej na okolních svazích. Nejlepší lístky prodávají, druhořadé mají pro svou potřebu.
Dům připomínal dlouhou stodolu. Vyvýšený stupínek po celé délce domu odděluje soukromé “obýváky” od společné pracovní plochy, vchod je jeden. Každá rodina má malou ložničku a své ohniště. Oheň je trvale udržován, visí nad ním jakási digestoř, na které suší vše, co je potřeba. Děti jsou zavěšeny v hamakách na trámech. Ale společné bydlení ztrácí původní význam – obranu před nepřáteli a šelmami, a tak si stále více mladých lidí staví samostatné domky.
Hygiena je zde velkým problémem. Lidé Palaung proto neoplývají čistotou. Každá vesnice má sice studnu, ale vody je mimo období dešťů málo. Mnoho jí spotřebují také domácí zvířata. Ta žijí pod kolovými stavbami. Jsou zde ustájena vietnamská prasata a krávy zebu.
Bydleli jsme v Taung Pe, byla to třetí a největší vesnice. Žilo tam asi 260 lidí. První večer nás postupně navštívili snad všichni. Tiše si posedali dokola a pozorovali bílé exoty. Naštěstí na nás při blikání olejových lampiček nebylo příliš vidět. Domácí měl zánět žil. Moje žena si zahrála na Alberta Schweitzera a naordinovala něco z naší lékárny. Druhý den se mu skutečně ulevilo. Byla to chyba, další den přišel zástup nemocných. Naše lékárna jednak s takovýmto náporem nepočítala, a navíc mne moje znalosti veterinární medicíny neopravňovaly k zásahům do organismů, jež s moderními léky nepřišly nikdy do styku. U lidí s velkými znalostmi tradiční medicíny nás udivila bezmezná důvěra k syntetickým léčivům.
Stará paní, držíce v ruce silné barmské cigáro, kašlala tak důrazně, že jsme si museli chránit právě konzumovanou večeři. Prostřednictvím našeho průvodce radím: “Paní, to máte z kouření. Musíte přestat.” Ale kouří od osmi let, tak to už asi nepomůže.
Byla to bohatá vesnice, koupila si agregát a televizor. Od okounění nás zachránilo televizní vysílání. Všichni se i s dětmi shromáždili ve vedlejším domě. Pozvání jsme s díky odmítli a kochali se pohledem na noční krajinu. Potmě se nezdála ani tak poničená. Z televizního domu se ozývaly salvy výkřiků, nadšení a údivů. Lidé objevovali neznámé civilizační vymoženosti. Televize skončila, agregát byl vypnut a vesnice se ponořila do tmy. Bylo na čase, náš průvodce naplánoval pochod do další vesnice na čtyři ráno. Musíme ujít co nejvíce, než začne pálit slunce.
Každá vesnice má také svoji “továrnu”. Je to úzká, nízká chýše, uvnitř je hliněná pec. Na kovových plátech se suší velké listy stromů pěstovaných na plantážích. Balí se do nich známá barmská cigára. Sušené listy vesnice vyměňuje nebo prodává. Kromě čajových lístků je to jediný zdroj peněz. V peci se opět topí dřevem, kromě slunce jediným zdejším zdrojem energie. Vesničané musí pro každý klacík dál a dál, a příroda připomíná stále více měsíční krajinu.
U PESTROBAREVNÝCH HMONGŮ
Chiang Khong je severothajské městečko s hraničním přechodem do Laosu. Hranici tvoří Mekong. Okolní vesnice na thajské straně obývají pestrobarevní Hmongové. Žijí také na laoském břehu.
Dělí se na dvě podskupiny – bílí a modří Hmongové. Ženy mají na krku nádherné stříbrné závěsy. Hmongové byli odedávna závislí především na pěstování máku, který používali k produkci opia.
Plaší, svátečně nastrojení lidé připlouvají na malých loďkách. Muži jsou drobní, černě oblečení. Lidé Hmong jsou pracovití, vytrvalí a nezávislí. Pohraniční kontrola je až nahoře na silnici. Dokonce zde nevidíme ani žádnou uniformu, ale Laosané se ani ze břehu nevzdalují.
ŽENY AKHA JSOU PARÁDNICE
 Ženy kmene Akha, severní Thajsko. |
Lidé Akha přišli asi před sto lety z Číny do Barmy, Laosu a Thajska. Před lety jsme se s nimi setkali na tržišti v Dalau na čínsko-barmské hranici. Tentokrát jsme je navštívili v severním Thajsku. Patří k nejchudším kmenům. Jejich vesnice mají dřevěné závory bránící vstupu duchům. Jejich nepřehlédnutelné kroje dotváří kolorit nočního tržiště v Chiang Mai. Do života některých již nesmazatelně vstoupil turistický průmysl.
VESNICE YAO KI
Za lidmi Yao (Mien) jsme se vypravili v jihočínské provincii Xishuang Banna. Ke vstupu dále na jih k laoské hranici je třeba získat zvláštní povolení. Po velkých strastech se nám to podařilo. Vesnice Yao Ki leží na pahorkatině. Lidé Yao byli tradiční pěstitelé opia, nyní si museli najít jiné živobytí.
Vítají nás rozpačitě. Nejprve nás obklopuje houf čínských dětí. Teprve po chvíli se zpovzdálí pozvolna vynořují v pestrobarevných čepičkách první chlapci Yao. Lidé jsou oblečeni v dlouhých černých šatech, mají krásné stříbrné náušnice a osobité stříbrné knoflíky jsou nedílnou součástí oděvů. S jinou větví Yao jsem se také setkal v severním Thajsku. Od čínských Yao se odlišují. Ženy mají dlouhé černé šaty a na hlavě černý turban. Do jejich vesnice jsme se nedostali, a tak jsem je “lovil” na tržištích. Měl jsem s nimi však trable. Jednu charizmaticky vyhlížející Yao jsem objevil na tržišti v Chiang Khongu. Záhy zjistila, že je předmětem zájmu mého teleobjektivu, a tak zmizela také. Našel jsem ji až za hodinu, vybírala meloun. Postavil jsem se naproti, do patřičné vzdálenosti, a čekal, až si vybere. Viděl jsem, jak se občas zvedla její hlava. Přiložila meloun k uchu a poklepala. Už snad měla přerovnanou celou velkou hromadu a stále nenacházela ten pravý. Po chvíli se mi zdá, že se její hlava již dlouho nevynořila. Znervózním a kradu se blíž.
“To není možné, není tam. Převtělila se v meloun.” – Nenapadá mě jiná varianta.
Z druhé strany hlídá manželka, tudy rozhodně neprošla. Prohlížím melouny, ale žádný z nich nemá červený šál.
BAREVNÍ LIDÉ Z HOR
napsal Vladislav T. Jiroušek
Horské národy na první pohled upoutají svými neobyčejnými kroji a zajímavým životem. Snad nejpestřejší jsou HMONGové (Meo, Miao), jednotlivé větve se liší zářivými barvami oděvů. Muži jsou zruční stříbrotepci.
LISUOVÉ (Lisaw) jsou tibetsko-barmského původu. Žijí v severním Thajsku, Číně a na Myanmaru. Jejich kroje jsou velmi pestré a zdobné.
LAHUOVÉ (Mussur) jsou proslulí lovci, pocházejí z hor jihozápadní Číny. Dělí se do čtyř rodů: černí, červení, žlutí a She-Leh Lahu.
YAO (Mineo, Mien) pocházejí z jižní Číny, žijí také v Thajsku.
AKHAOVÉ (Ekaw) mají tibetsko-čínský původ. První vesnici si v Thajsku založili v roce 1903. Dále obývají Myanmar, Vietnam a Laos.
Početní jsou také KARENOVÉ (Kariang). Před 200 lety se začali stěhovat z Barmy. Podle oblečení se dělí na bílé, černé a rudé Kareny. Nejčastěji jsou animisté, ale vyznávají také buddhismus, taoismus, z některých misionáři učinili křesťany.
Nicméně tyto horské kmeny jsou prozkoumány velmi málo, v názorech jednotlivých odborníků panuje nejednotnost také v názvech jednotlivých kmenů.
