V SRPNU TOHOTO ROKU SE POD TURECKEM OTŘÁSLA ZEMĚ. ZEMĚTŘESENÍ SI VYŽÁDALO OBROVSKOU DAŇ NA LIDSKÝCH ŽIVOTECH. NEBYLO VŠAK PRVNÍM KATASTROFÁLNÍM ZEMĚTŘESENÍM V TÉTO ZEMI A JISTĚ NEBUDE POSLEDNÍM. PROČ PRÁVĚ TURECKO? PRO ODPOVĚĎ NA TUTO OTÁZKU SE MUSÍME VYPRAVIT HLUBOKO DO GEOLOGICKÉ MINULOSTI TURECKA I PLANETY ZEMĚ.
Obrovské přírodní katastrofy minulosti přinášejí Turecku dneška nejen zdraví a krásu, ale i z toho plynoucí prospěch. Ale jak se říká – něco za něco. I když dnes Turecku aktivní sopky příliš nehrozí, je tu hrozba jiná, mnohem záludnější – jeho území patří mezi oblasti světa, kde si nikdy nejste jisti, zda se pod vámi nezachvěje země.
PAMUKKALE V OHNI ZROZENÁ
Bělostný amfiteátr září v odpoledním slunci oslňujícím jasem. Není tu jedno, ale tisíce sluncí odrážejících se v hladinách stovek, ba snad tisíců jezer a jezírek, odráží se na lesknoucích se hranách velkých i drobounkých kaskád, po nichž stékají neustále drobné pramínky vody. Jsme v Pamukkale v centru Turecka.
Právě díky až 45 °C teplé minerální vodě vděčí jeden ze světových unikátů za svůj vznik. Vodě, která se v hlubinách Země nejen ohřála, ale i nasytila uhličitanem vápenatým a vynesla jej na povrch. Tady se potom na svazích příkrého kopce uhličitan vápenatý za přispění mikroorganismů vysrážel v bělostný pevný kámen – travertin a vytvořil světoznámou běloskvoucí kupu v Pamukkale. Poeticky jí říkají také bavlníkový hrad. Můžete tu bloudit celý den a obdivovat shluky krápníků, jež tvoří nizoučké, ale i několik metrů vysoké kaskády. A ačkoli se to všechno leskne a třpytí, tady neuklouznete, i kdybyste chtěli. Celý povrch travertinové kupy totiž pokrývají miliony drobounkých mikrokaskád.
Voda, která pramení na vrcholu kopce, neustále oživuje a doplňuje travertinovou hmotu a je nejen teplá, ale i bohatá kysličníkem uhličitým a navíc slabě radioaktivní. Její léčivé vlastnosti znali již staří Řekové a Římané, a tak na vrcholu kupy vyrostly již ve starověku proslulé lázně Hierapolis nejen s Apollónovým chrámem, ale i s dochovanou jeskyní naplněnou jedovatými plyny zvanou Plutoneion, kterou ve starověku využívali k věštění. Byly to slavné lázně s neméně slavnou nekropolí. Potom ale přišel rok 17 n. l. a pod městem se otřásla země…
PEKELNÁ MINULOST TURECKA
Je to již dávno, před miliony let, kdy v průběhu mladších třetihor a části čtvrtohor došlo na území Turecka k mohutné vulkanické činnosti. Při ní se vytvořil celý řetěz starých sopek, který probíhá od západního pobřeží Turecka až k vrcholkům Araratu. Někde uprostřed je mohutný vulkán Erciyas dǎgi, jehož vrcholek ještě dnes dosahuje výšky 3916 metrů. Tehdy se nad ním často objevovala mohutná sopečná mračna a z jeho kráteru byly střídavě vyvrhovány sopečné tufy, které se střídaly s výlevy láv, až pokryly náhorní plošinu ležící ve výšce přes tisíc metrů nad mořem mohutnými nánosy sopečných sedimentů. Krajina tehdy musela občas připomínat skutečné peklo, neboť mezi sopečnými usazeninami nacházíme i ignimbrity – horniny, které vznikaly z kyselých horkých tufových mračen, jejichž částice popele byly ještě tak žhavé a plastické, že se po dopadu spékaly v pevnou kompaktní horninu podobnou lávě. O mohutnosti a síle sopečných výbuchů svědčí to, že sopečné vyvrženiny pokryly oblast o rozloze 50 km2 vrstvou mocnou desítky, a místy až stovky metrů. Sopečná činnost sice trvala dlouho, ale ne nepřetržitě, a tak tu mezi jednotlivými výbuchy bývalo i vlhčí klima, při němž ještě v mladších třetihorách vznikala velká jezera, ve kterých se usazovaly sladkovodní vápence.
A jak o tom víme? I když se vše odehrálo před miliony let, je to zapsáno ve velké kronice, kterou jsou zdejší vrstvy hornin a v nichž geologové čtou jako v otevřené knize. Intenzivní sopečná činnost v průběhu čtvrtohor ustávala a poměrně měkké a málo odolné sopečné sedimenty, především tufy, začala narušovat eroze. V semiaridním klimatu destrukce postupovala rychle, a tak brzy vyhloubila v měkkých sedimentech nejen několik údolí, ale v oblasti mezi dnešními městy Kayseri a Nevsehirem se objevilo tisíce skalních věží.
 Osamocené skalní věže i celá města z pyramid bývala osídlena v minulých dobách. |
DĚSIVĚ OKOUZLUJÍCÍ GÖREME
Vulkanická činnost, byť děsivá, probíhala v dávné minulosti, a pokud to tak lze říci, ohnivé vulkány byly spíše tvůrci než ničiteli a stály i u zrodu dalšího přírodního skvostu Turecka – unikátní oblasti Göreme. Skalní věže najdeme v několika údolích vyhloubených přítoky řeky Kizilirmak. Jejich počet se odhaduje na dvacet tisíc. Většinou jsou zašpičatělé, ale najdeme mezi nimi i pokličkovité tvary, to když se mezi vrstvami měkkých tufů našla vrstva pevné lávy nebo ignimbritu, které ochránily měkké tufy před účinky především vodní eroze.
Je to trochu děsivá i okouzlující krajina. Hluboké strže a příkré stěny údolí se střídají s bizarními tvary skalních pyramid všech možných barev. V Turecku se oblasti Göreme říká také Údolí holubů podle tvarů skalních pyramid, jež připomínají tradiční místní holubníky. Některé jsou štíhlé, jiné boubelaté, někde připomínají tvarem i barvou řadu sněhových pusinek. Skalní pyramidy mohou být jen pár metrů vysoké, jiné dosahují výšky solidního činžáku – téměř třicet metrů.
A doopravdy se činžáky staly, neboť v průběhu 10.-13. století si v měkkých tufových sedimentech vyhloubili svá obydlí byzantští Řekové, kteří utíkali před Turky a mongolskými nájezdníky. Vlastně tu vybudovali celá města, jen kostelů tu napočítáte 365. V měkkých tufových horninách vyrostla i celá podzemní města, jako v Derinkuyu, kde mohlo v několika patrech pod zemí žít na pět tisíc obyvatel i s hospodářskými zvířaty a provozy.
VODA UVAŘENÁ V NITRU ZEMĚ
Turecko je zemí minerálních i termálních pramenů. Projevy postvulkanické činnosti nacházíme nejvíce podél významných tektonických linií. Jednou z takových oblastí je záliv Izmir a jeho východní pokračování. Bohaté jsou termální prameny v okolí Izmiru a dále na východ podél údolí řeky Büyük Menderes. V okolí údolí Gediz vystupují horké prameny po zlomových liniích mezi metamorfovanými horninami a sedimenty. V téhle oblasti je geotermální (teplotní) gradient, který udává změnu teploty s hloubkou v Zemi, abnormálně vysoký a výjimkou nejsou ani přírodní pole, kde vystupuje horká pára. V termálních pramenech Camurhamami dosahuje teplota vod při výtoku až 92 °C. Teplé prameny najdeme i v jižním Turecku, hlavně na jižním svahu pohoří Taurus u Silifke a Adany, a jeskyně Dulu Pinar u Ceyhanu je lávovou jeskyní s postvulkanickými výrony kysličníku uhličitého. Mnohé z nich jsou známé již od starověku a řada z nich je využívána pro léčbu, hlavně revmatických chorob a chorob dýchacího ústrojí.
Kde se ale bere energie, která má na svědomí obrovské změny na zemském povrchu? Proč právě tady jsou tak časté a stále živé projevy postvulkanické činnosti? Kde se bere síla, která je schopná rozhýbat obrovská tělesa hornin a jejíž ozvuky jsou schopni seizmologové zaznamenat třeba na opačné straně zeměkoule? Za odpovědí musíme hluboko do geologické minulosti nejen Turecka, ale celé Země, k silám, proti nimž je vznik bělostné kaskády v Pamukkale nebo výbuch vulkánu Erciyas dǎgi jen směšnou epizodou.
KDYŽ DO SEBE NARAZÍ KONTINENTY
Teprve moderní teorie litosférických desek osvětlila mnohé přírodní jevy, o jejichž původu jsme se zatím mohli jenom dohadovat. U jejího zrodu stála i Wegenerova driftová teorie, která jako první upozornila nejen na tvarovou, ale i geologickou podobnost okrajů kontinentů a vyslovila myšlenku, že se kontinenty pohybují. Od toho byl již jen krok k teorii litosférických desek. Podle této teorie je litosférický zemský obal (na kontinentech dosahuje mocnosti 100-150 km, pod oceány, kde chybí granitová vrstva, je slabší, asi do 100 km) rozdělený souvislou sítí pohyblivých pásem na několik rozsáhlých kontinentálních desek, které se buď od sebe vzdalují nebo se pohybují proti sobě. Jednotlivé kontinentální desky plují jako obrovské kry po plastickém podloží tzv. astenosféry. Síly, které při těchto pohybech působí, jsou obrovské a vznikají na riftových zónách. Zde dochází na podmořských hřbetech k výlevům čedičových láv, při nichž dochází k rozpínání mořského dna, které odsouvá pevninské bloky průměrnou rychlostí asi 4 cm za rok, i když například u východopacifického riftu dosahuje rychlost až 12 cm za rok. Tam, kde na sebe litosférické desky narazí, dochází často k podsouvání – subdukci – jedné desky pod druhou.
TURECKO V MÍSTĚ STŘETU
Takovým místem je i území Turecka, kde na sebe narazily dvě mohutné litosférické desky. Evropská, pohybující se od severu k jihu, a africká, která pluje zvolna k severu a pod euroasijskou desku se podsouvá. Při jejich střetu dochází k ohromným tlakům, které dokáží nejen vyvolat zemětřesení, ale i vyzdvihnout a zformovat celá pohoří. K největším změnám tu docházelo v období mezi druhohorami a třetihorami, kdy tyto horotvorné tlaky daly vzniknout Severoanatolskému hřbetu na severu a pohoří Taurus na jihu země. Došlo přitom nejen ke stlačení mořské litosféry, ale i části pevniny takovým způsobem, že z původně tři sta kilometrů širokého pásu usazených hornin se vytvořila jen něco přes sto kilometrů široká zvrásněná horská zóna, v níž byly starší horniny promíchány s mladšími vrstvami. A tady se konečně dostáváme ke vzniku sopečné činnosti, jejíž dozvuky, neboli postvulkanická činnost, probíhají dodnes.
V hluboce uložených zónách, kde se obě desky střetávají, geologové jí říkají subdukční – podsuvná – zóna, dochází při kontaktu obou desek k obrovskému tření a vývinu tepla. Tady se vytvářejí magmatické krby a žhavotekuté magma se postupně dostává k povrchu po puklinách, které při srážce obou desek vznikají jako poruchová nebo zlomová pásma. Tak tomu bylo, a vlastně dosud je v hlubinách země pod územím Turecka, a samozřejmě nejen zde, ale i jinde na světě v podobných oblastech. A tady byl tedy i původ mladotřetihorního vulkanismu, který má na svědomí vznik nejen Göreme, Pamukkale, ale i všechny další projevy vulkanické i postvulkanické činnosti až do současnosti.
NIČIVÉ SÍLY
A zemětřesení? Velice zjednodušeně lze říci, že vždy, když se tlak obou desek dostane ke kritické hranici, dojde hluboko pod zemským povrchem k náhlému posunu zemských vrstev, který vyvolá zemětřesení. Stupeň ničivosti záleží nejen na tom, jak jsou síly veliké, ale i v jaké hloubce k pohybu dojde.
Ale Turecko má o něco komplikovanější geologickou stavbu. Nejsou tu pouze dvě desky, ale i další, které se říká anatolská. I ta se pohybuje, i ta vytváří kolizní situace a vyvolává zemětřesení.
Ale nejen srážka dvou litosférických desek je schopna vyvolat zemětřesení. I opačný pohyb je nebezpečný, a tak dost komplikovanou situaci tu ještě ovlivňuje na východě Levantský zlom, podle nějž dochází nejen k otevírání Akabského zálivu, ale leží na něm známé a významné propadliny – Jordánské údolí, údolí Bekaa i propadlina Mrtvého moře a další tři propadliny v Sýrii. A i na západě území jsou oblasti kolem Izmiru, kde také často dochází k zemětřesením, jejichž příčinou je rozevírání zemských hlubin.
ZEMĚTŘESENÍ
Země se otřásla i dvacátého osmého března roku 1969 v Alasehiru. Zemřelo při tom sice “jen” 49 lidí, ale poškozeno nebo zničeno bylo na 4651 domů. V údolí se vytvořilo několik trhlin, nejdelší z nich byla přes 12 km dlouhá. Proč toto řádově nevelké zemětřesení, které dosáhlo síly jen 5,5 Richterovy stupnice, mělo tak katastrofální důsledky? Nejen proto, že řada domů byla postavena z nekvalitních materiálů nebo měla nevyhovující konstrukci, ale i pro nestabilní geologické podloží. Bylo to jedno z mnoha zemětřesení, která postihují tuto oblast s matematickou nepravidelností. Tohle údolí, kde protéká řeka Gediz, nemá mezi geology nejlepší jméno. Alespoň pro své nebezpečí vzniku zemětřesení. Zkušený odborník tu na první pohled pozná, že stupně, které provázejí údolí po obou stranách, jsou vytvořeny zlomy. Z pohledu geologa je toto údolí vlastně příkopovou propadlinou, jejíž vznik má základ hluboko v nitru Země. Tam dochází k rozevírání zemské desky, a dno údolí stále poklesává. A není to jediné místo v téhle oblasti. V okolí je hned několik poklesových území, z nichž největšími jsou údolí Kücük Menderes, Büyük Menderes – na jeho severní straně leží Pamukkale – a Salihli – Alasehir. Celý region je tektonicky velice aktivní a rozlámány jsou dokonce i nejmladší čtvrtohorní vulkanity. Ostatně stačí pohled do školního atlasu, abychom si ověřili, jak podivně zubaté je turecké pobřeží Egejského moře. Důvod je jednoznačný, tektonické struktury tu probíhají kolmo na pobřeží, údolí se propadají a rozevírají a kdoví za jak dlouho se objeví oceánská hladina třeba přímo pod bělostnou nádherou Pamukkale.
DALŠÍ NEBEZPEČNÁ MÍSTA
Shrnuto a podtrženo, najít si tichý a klidný koutek uprostřed nádherného Turecka asi nebude jednoduché. Na severu hrozí Severoanatolský zlom, jeden z nejaktivnějších i nejdelších, měří jen maličkost, něco přes 1100 km. Lze jej sledovat prakticky přes celé Turecko, kde nad jezerem Van přechází dál do Íránu. O jeho aktivitě svědčí i to, že během zemětřesení zaznamenaných mezi lety 1939 až 1967 (Erzincan 1939, Erbaa 1942, Kastamonu 1943, Bolu 1944, Yenice – Gönen 1953 a Abant 1957) došlo k horizontálnímu posunu o 18 metrů. Zkuste si představit, že by vám králíkárna na druhém konci zahrady takhle poodjela. Za pouhých 28 let osmnáct metrů, to je pěkná ukázka stupně tektonické aktivity celého regionu, zvlášť když si uvědomíme, že je tento zlom v pohybu asi 10-12 milionů let.
Na jihu Turecka si můžete vybrat. Buď poklesová území na západě země nebo zlomové zóny v Iskenderunském zálivu či v nížině Amik na jihovýchodě. Je tu i řada zlomů jdoucích napříč pohořím Taurus. Ty začínaly být aktivní někdy během třetihor a pohyby pokračovaly po dlouhá období. A ani tady to nebyly pohyby zanedbatelné, vždyť horizontální přesuny byly větší než čtyřicet pět kilometrů. I když se tyto zlomy nezdají být v současnosti aktivní, zemská kůra je tu narušená a to v takhle tektonicky labilní oblasti vždy znamená hrozbu. A to tu ještě čeká na východě Levantský zlom, který se ve spojitosti s arabskou a africkou deskou také občas přihlásí svou aktivitou. A navíc je v Turecku mezi těmito hlavními zónami celá řada menších zlomových systémů, jsou tu i další méně výrazné poklesové oblasti. Řada epicenter zemětřesení se nalézá i na oceánském dně a jejich ozvěny na pevnině bývají také citelné. Prostě je z čeho vybírat. Ale snad nejlépe ukáže situaci mapka, která znázorňuje epicentra zemětřesení a jejich velikost tak, jak byla pozorována a zaznamenána od roku 11 našeho letopočtu do roku 1964. Jsou tu ale zaznamenána jen ta, o kterých lze říci, že byla silná, destruktivní a katastrofická. Slabší otřesy by se na naši mapku asi vůbec nevešly.
ZA KRÁSU SE PLATÍ
Turecko není samozřejmě jedinou labilní oblastí naší Země. Stačí si vzpomenout na obrovský zlom San Andreas v Kalifornii, věčně rozkolíbané Japonsko, ale i celý řetěz horských oblastí od Íránu přes Afghánistán, hrozí i podmořská zemětřesení vyvolávající ničivá tsunami. Ani náš starý kontinent není vždy zcela stabilní, především jih Evropy se občas pořádně zachvěje, a někdy se přiblíží zemětřesení i na dosah k nám, to když se pohne země podle našeho největšího a nejaktivnějšího krušnohorského zlomu. Ale to jsou slabé ozvěny toho, co znají v tektonicky aktivních oblastech.
My sice nemáme bělostnou nádheru Pamukkale ani dramatickou scenerii Göreme, chybí nám i divoce rozeklané hory a zálivy jiho i západotureckého pobřeží, které nabízejí nespočet krásných a dramatických míst. O takových krásách se nám může jenom zdát, ale… Za krásu se někdy platí, nebo snad vždy?
Schematické znázornění subdukční zóny, v níž dochází k podsunování jedné z litosférických desek pod druhou. Může přitom docházet k částečné deformaci sedimentů na okrajích desek a vzniku pohoří. Při podsunování dochází nejen k mohutným tlakům, ale i tření a následnému vývinu tepla, při němž se taví horniny, které jako žhavé magma vystupují po puklinách a zlomech často až k povrchu, kde se projevují sopečnou činností. Podsunování desek probíhá rychlostí od 1 až po 12 cm za rok, tedy stejnou rychlostí, jakou se rozpíná oceánské dno. Ponořující se kůra v subdukční zóně zaniká, a je nahrazována novou, která vzniká na riftových zónách – podmořských hřbetech, které se vytvářejí tam, kde se od sebe desky oddalují, a umožňují tak vystupovat horkému magmatu ze zemského pláště na oceánské dno. Přitom dochází k rozpínání oceánského dna.
VYSVĚTLIVKY K NÁKRESU 1 – PEVNINSKÁ KŮRA – její mocnost kolísá přibližně od 40 km na pevnině do 5 km pod oceánským dnem. Spolu s nejsvrchnějším pláštěm tvoří pevnou litosféru o mocnosti 160 km na pevnině až po 100 km pod oceány. Litosféra leží nad plastickou vrstvou – astenosférou a může se po ní pohybovat. 2 – OCEÁNSKÁ KŮRA – je složena v podstatě z čediče. 3 – SEDIMENTÁRNÍ (USAZENÉ) HORNINY 4 – VYVŘELINY, JEŽ MAJÍ PŮVOD V SUBDUKČNÍ ZÓNĚ 5 – BAZALTY (ČEDIČE) OCEÁNSKÉ KŮRY 6 – METAMORFOVANÉ HORNINY – horniny, převážně sedimenty, přeměněné vysokými tlaky a teplotami. 7 – ZVRÁSNĚNÉ HORNINY – k vrásnění dochází například tlaky vzniklými při pohybu litosférických desek proti sobě.
