ZA MÁLO PENĚZ HODNĚ MUZIKY

„Jednou ráno jsem se probudil, kouk´ do zrcadla a zjistil, že nejsem černoch.” Tak na počátku 80. let Michael Kocáb zdůvodňoval, proč přestal hrát jazz a blues a dal se na rock. Profesionální Muzikant Jan Spálený doma samoz řejmě zrcadlo nemá… a to je dobře. Jeho blues je nádherně černé a se současnou sestavou ASPM navíc hodně jazzové. A to je dobře. Jan Spálený už toho hodně pamatuje. A obráceně – pamětníci si jistě vzpomenou na beatovou skupinu HIPPS, v níž v 60. letech hrál se svým bratrem Petrem, určitě bez zaváhání sáhnou po supraphonových deskách, u kterých asistoval coby hudební režisér, nostalgicky si povzdechnou nad zmínkou o jeho sólových albech a očička jim šibalsky zamrkají, uvidí-li na plakátě nápis Amat érské Sdružení Profesionáln ích Muzikantů. To už je ale (skoro) současnost. Pět elpíček – to nejstarší ze sedmaosmdesátého roku, spolupráce s ostravským písničkářem Pepou STREICHLEM, spousta krásné – i když dost často převzaté – muziky a přehršel koncertů po celém Československu…
Třeba na sklonku minulého roku v ústecké kulturní oáze klidu – ve střekovském klubu Kamenn ý Vrch. Opustila mě ženská na který mi nejvíc záleželo tak jsem hned opustil jinou který nejvíc záleželo na mně jenom že mi to ke klidu vůbec nepomohlo asi v tom bude nějakej háček Těch háčků ten večer bylo hned několik. S ASPM nepřijel bassklarinetista a zpěvák Franti šek HAVLÍČEK, Petr KALANDRA měl zlomenou ruku a tak – na rozdíl od foukací harmoniky – zůstala kytara opřená v koutě, přišlo málo lidí a film „Basic Instinct” byl o kousek delší než jsem čekal – čili první písničku odehráli „beze mne”. Ale i tak to byl velmi vydařený večer. Hned na úvod představil Jan ústečákům jejich krajana trumpetistu Michala GERU a ten se mu okamžitě ,odvděčil´ perfektní exhibicí ve „Velkopopovickém blues”. Poté dopředstavil ostatní muzikanty a společně odehráli více než dvouhodinové vystoupení. Zazněla osvědčená koncertní čísla světového („San Francisco Baby”, „Proud Mary”, „Sweet Sue”) či českého („Klobouk ve křoví” a „Divnej svět”) blues, ale asi nejvíc mě potěšila skoro desetiminutová verze jedné písničky od Boba DYLANA. Kdepak by mě v létě, když jsem v tomto magazínu četl reportáž z pražského koncertu GUNS’nROSES, kdepak by mě napadlo, že jejich tehdejší největší hit „Knockin’ On Heavens Door” uslyším v Ústí v podání ASPM. A dokonce s českým textem! Tak mámo sundej kapku z kabátu za chvíli mi bude k ničemu můj kabát a kudlu vem pro tátu já už stojím před branou s klíčem cejtím, jak klepu na nebeskou bránu cejtím, jak klepu na nebeskou bránu. A po zdařilém vystoupení si pan Bluesman ubalil cigaretu, zalitoval, že už je zavřený bar a já se začal ptát:
POSLEDNÍ ALBUM, KTERÉ VÁM VYŠLO, JE „HAVRAN “… To je už je dávno… jste spokojen s prodejem té desky? Ostravský N. A. R. si s distribucí příliš neláme hlavu, album není k mání… N. A. R.? Tam vůbec žádná distribuce nefunguje. Jim to je jedno, oni to nedělají na kšeft. Vydávají jednu desku ročně jenom aby měli nátěr kulturní instituce. V právním zařazení je to totiž v některých ohledech výhodné. Je to podraz na muzikanty.
Chystáte tedy něco nového? Teď se s Petrem Kalamandrou každý připravujeme na svůj projekt. Pozvete si k tomu nějaké hosty? Ne, já ne. Repertoár své desky chci nahrát s kapelou, se kterou v současné době běžně vystupuju – tedy s Radkem Kramplem, Michalem Gerou, Filipem Spáleným a také Jardou Petráskem, který tu dnes nebyl. ASPM ale dřív byla trojice Spálený – Kalandra – Havlíček. Spolu jste natočili – tuším – tři alba a Petra Kalandru si občas zvete jako hosta.
Franta Havlíček už s vámi není? Ne, ten se dal na tržní hospodářství. Hraje teď na mostě a vydělává za den to, co my za týden. Ale myslím, že mu ani moc nechybíme. Je to škoda, protože pro ASPM udělal hodně. Krásně hrál na bassklarinet. Ale naštěstí se mnou hrají nejlepší lidi, kteří tady jsou, takže kvůli Frantovi nemám žádný pocit újmy. Připadá mi, že s Petrem Kalandrou máte stejné, resp. dost podobné, hudební lásky.
Budou se vaše projekty hodně lišit? Budou. Mě táhne spíš akustické blues, zatímco Petr by si chtěl zkusit folk beat… s kytarama. Mě se naši kytaristé nel íbí, protože hrajou většinou strašně špatně. Dechaři jsou chytřejší, jsou o generaci dál. To je daný tím, že hrana dechov ý nástroj dá víc práce a musí se o tom víc přemýšlet. Neznám kytaristu, který by hrál na kytaru jako Gera na křídlovku. Kdežto Petr má rád, když tam ty struny cinkaj a naší, jazzovější muzice říká „starý akordy “. On chce folkovou kytaru, jednoduchý kila, elektrickou kytaru. Tak si každý uděláme radost po svým. Sobě… i posluchačům, ne? Doufejme, že jo. Ale tohle není žádný rozchod. Prostě jen budeme pracovat bez kompromisů, které nutně ta kapela během devíti let přinášela, když jsme se navzájem museli přizpůsobovat.
Kdo vám album vydá? Podepsali jsme už smlouvu s Bontonem, sponzora mi dělá Mladý svět, který za mnou s tou nabídkou přišel. Deska bude obsahovat naše, evropské akustické blues, tedy to, co jsme tu dnes – před tím prázdným sálem hráli.
Bude nová deska obsahovat i básnické texty? Jak se k vám vlastně dostávají písničky? Bude – ale ne velké tematické plochy, ale jen jednotlivé písničky. Lidé, kteří se vyjadřují mě milým literárním způsobem, mi nabízejí své texty, já se tím probírám… Moc mi chybí Pavel Kopta (ten napsal pro ASPM mj. „Blues pro pana Vaňka”, „Skandál” či nádherně poetickou „Zahradu v dešti” – pozn. aut.), který už bohužel – zemřel. Postrádám ho jako texta ře, člověka… Kam se teď okolo sebe podívám, všude se zúročuje. Vychází výběry hitů, kompilace…
Chystáte i vy něco podobného? Něco podobného připravoval Supraphon – chtěli udělat výběr „KALANDRA – SPÁLENÝ: DESET LET SPOLU”. Tak jsme to připravili… a oni už se pak neozvali. Budu tam muset zavolat, co s tím, protože zájem o takovýto „sběrák” se už objevil z více stran, takže to je kde vydat. Zatím to leží na stole v Supraphonu, u pana Vaculíka, který tam dělá uměleckýho šéfa a má jiný starosti. Schovává se před lidma… Dnes jste hráli víc jak dvě hodiny. Máte přesně stanovené pořadí skladeb, jedete podle programu, nebo si vyb íráte písničky podle nálady představení? Náš program není pevně stanovený. Známe dost věcí, protože jsme běžně hráli v klubech západní Evropy i čtyřhodinové pořady; repertoáru máme hodně a tak se v něm přehrabujeme…
Hráli jste venku i na ulicích? Ne. To vždycky chtěl Franta Havlíček a konečně to dělá. Já nejsem až natolik extrovert, ve mně to není. Rád navážu kontakt s lidmi – ať už jich přijde pár nebo naplní sál – ale nejsem ten typ, co by se postavil na ulici a hodil klobouk na zem.
Co vás v poslední době v české muzice nejvíc zaujalo? Z český muziky se mi – v poslední době – nejvíc líbil George Fame (britský rhytmbluesový zpěvák, teenagerský idol konce 50. let – pozn. aut.), kterého jsem nedávno – tak po pětadvaceti letech – opět viděl. Zpívá čistou, ukázněnou muziku, blues, které se ukáznilo tím, že se ten člověk ošoupal, ale nezešmírovat ěl. Naopak – vyzrál v repertoáru a každý tón, každý dech, vše co se z něj ozve, je na svém místě, dokonalé. Z české muziky mě nenapadá žádná kapela, která by tohle dokázala. Možná jednotliví muzikanti. Asi nechodím do správných klubů. Tady je taková spousta dobrejch, krásnejch muzikantů, ale nejsou tady koncepční lidi, kteří by tu kapelu postavili. Takoví lidé nesmějí mít mesiášský komplex, nesmí být uměle udělaní naší zcestnou hudební publicistikou. Rozhovor skončil. Muzikanti odjeli. Vycházím do noci. Hlavou mi zní refrén dylanovky v podání Amatérského Sdružení: Teď už to víš teď už to víš co je to sama být mít na ulici byt nemoct se ani hnout stát jako solnej sloup … Like A Rolling Stone Ne, s touto muzikou člověk nikdy není sám. Těším se na nové album Jana SPÁLENÉHO. Snad sebou BONTON hodí. Už je načase.