Text Barbora Literová, foto Dagmar Cestrová
Přesní jako hodinky, říká se o Švýcarech. Přesvědčí se o tom určitě i všichni, kteří zamíří tento měsíc do Ženevy jako turisté, a nebo především kvůli fotbalu. UEFA EURO 2008 sice zahajuje zápasem Švýcarsko–ČR v Basileji, ale další dvě utkání bude český tým hrát v Ženevě. Ne nadarmo se tomuto městu říká „nejmenší z metropolí“. Žije tu sto padesát sedm různých národností a během fotbalu město určitě ještě nabobtná. Už v únoru se tu špatně shánělo na dobu šampionátu ubytování. Je to tedy pravé multikulturní město, kde sídlí dvě stě mezinárodních vládních i nevládních organizací, včetně Organizace spojených národů. A nebyli by to Švýcaři, kdyby to nebylo i město hodinek. Své úspory můžete nechat v nepřeberném množství značkových obchodů, které najdete doslova na každém rohu. Pokud nemáte ještě našetřeno, můžete se alespoň kochat. Ideálním místem je Cité du Temps na jednom z mostů přes Ženevské jezero. Díky společnosti Swatch Group, největšímu hodinářskému impériu světa, se tu třpytí, blyští, tikají a kdo ví co ještě všechny hodinky značky Swatch, které kdy byly vyrobeny. Legendární „swatchky“ zná snad každý. Plastové, originální a finančně dostupné. Než se objevily, žádné švýcarské hodinky nesplňovaly všechny tyto atributy. Vznikly tak trochu z nutnosti, protože v sedmdesátých letech se pod tradičním švýcarským hodinářstvím zatřásla židle. Mohla za to asijská konkurence z Japonska, která nadchla hlavně mladou generaci svými „digitálkami“. V roce 1969 společnost Seiko představila vůbec první quartzové hodinky Astron. Nová technologie změnila hodinářskou historii a téměř všechny quartzové hodinky dnes používají jejich systém. První digitální hodinky se na Západě začaly prodávat už v roce 1972. Jmenovaly se Pulsar a vyrobila je firma Hamilton, kterou údajně inspirovaly podobné hodinky v Kubrickově filmu 2001: Vesmírná odyssea z roku 1968. Měly displej z červených diod, byly vyrobeny z osmnáctikarátového zlata a stály 2100 dolarů. Dodnes si jich velmi cení sběratelé.
Dílo fantazie Plastové swatchky se vyrábějí od roku 1983 a už o rok později jim dělal reklamu tenista Ivan Lendl. V galerii Cité du Temps ostatně pookřeje srdce milovníků designu. Jsou zde zastoupeny snad všechny barevné odstíny i materiály. Plyš i krajky, bílá či tyrkysová… Pojítkem je originalita, která tvůrcům těchto hodinek rozhodně nechybí. Pokud si budete chtít od hodinek alespoň na chvíli odpočinout, stačí zajít si do restaurace, která je originálně rozdělena na dvě části – se supermoderním zařízením a na druhé straně s těžkými křesly a stolky připomínajícími doby už dávno minulé. Samozřejmě s unikátním výhledem na známé Ženevské jezero. Nebo zajít o patro níž, kde se mohou náruživí kreativci vyřádit i nad plátnem, které je návštěvníkům k dispozici i s barvami. Ostatně inspirace budou mít kolem spoustu. Kolem jsou ve vitrínách kreace známých tváří ze šoubyznysu. Nicolas Hayek, zakladatel Swatch Group, původem z Libanonu, vycítil svou šanci a v době úpadku švýcarského hodinářství skoupil některé ze známých značek a vytvořil tak největší hodinářskou firmu na světě. Tento tah se mu rozhodně vyplatil. V roce 2007 s majetkem 3,2 miliardy dolarů získal 273. příčku v hierarchii boháčů této planety. Impérium dnes vede jeho syn, Nick Hayek jr., dříve filmový dokumentarista. Swatch Group dnes zaštiťuje osmnáct značek, vedle Swatch jsou to poklady jako Omega, Tissot, Longines nebo Breguet. Té poslední se vyrobí zhruba dva tisíce kusů ročně, takže jde opravdu o luxusní záležitost. V době recese na amerických burzovních trzích jsou někteří ekonomové a finanční analytici skeptičtí ve světlé zítřky obchodu s luxusem. Nick Hayek si ovšem nehodlá kazit náladu, vždyť roční obrat Swatch Group dělá zhruba šest miliard švýcarských franků. V Asii jsou sice tamní obchodníci schopni napodobit cokoliv, ale kopie je stále jen kopie, kdy si člověk kupuje klamnou iluzi, že patří do určité společnosti. Pokud má originál, znamená to, že už tam je. Kolébka je ale jinde Zhruba padesát kilometrů severně od Ženevy, v kantonu Vaud, se ve výšce tisíc metrů nad mořem rozprostírá údolí Vallée de Joux. Umí být malebné i drsné. Údolí objímající několik jezer vytváří romantické letní obrazy, kdy vodní hladinu brázdí lodičky i surfaři. Paní zima si tu zase umí dupnout a své vlády se k potěšení lyžařů jen tak rychle nevzdává. Vallée de Joux ovšem není jen panenskou krajinou, je především kolébkou švýcarského hodinářství. Dodnes zde sídlí ty nejrenomovanější značky jako Audemars Piguet, Blancpain nebo Jaeger-LeCoultre. A kde se tu hodinářské řemeslo vzalo? Za vše mohou náboženské šarvátky. V 16. století Francie pořádala krvavý hon na protestantské hugenoty, kalvinistické Švýcarsko jim ale nabídlo bezpečné útočiště. V roce 1541 náboženský reformátor Jan Kalvín zakázal nosit šperky, přišlo mu to příliš rozmařilé. Zlatníci tak přišli o svou tradiční živnost a vznikl prostor pro nové řemeslo: hodinářství. Rozvíjelo se nejprve v Ženevě, ale protože tam bylo za chvíli pro tolik řemeslníků trochu těsno, někteří z nich našli klid právě ve Vallée de Joux. To se postupně proměnilo ve skutečné centrum řemeslné výroby. Vyhnanci a puritáni se zanedlouho stali mistry nového oboru. Zdokonalovali své umění, vyvíjeli rafinované výrobní techniky, až se dopracovali k důmyslným hodinovým strojkům. O pár století později už se jim nemohl nikdo rovnat a švýcarské hodinky se staly pojmem řemeslné dokonalosti. Skutečnou elitou byli takzvaní cabinotiers, kam patřili hodináři, rytci, šperkaři, zkrátka skuteční umělci. Pracovali ve specializovaných dílnách neboli kabinetech. Statistiky uvádějí, že v roce 1788 se v Ženevě nacházelo 1905 takovýchto zařízení. Této „dělnické šlechtě“ složil svůj hold i Jean-Jacques Rousseau, který údajně zálibu ve čtení objevil v hodinářském kabinetu svého otce Isaaca. „Pařížský hodinář umí mluvit jen o hodinkách, zatímco švýcarský hodinář s lehkostí hovoří o jakémkoli tématu v kterékoli společnosti,“ nechal se slyšet Rousseau. Údolí preciznosti
Na zelených kopcích Vallée de Joux se pasou krávy, z pastvin vykukují střechy domů většinou tradiční architektury. Není zde nic, co by narušovalo božský klid. Čas jako by se tu zastavil. Omyl. Čas se tu rodí, poctivě a obvykle i dlouho. Na složitý stroječek s nejrůznějšími komplikovanými funkcemi, jako jsou tourbillon, minutová repetice, věčný kalendář, chronografy a jiné vychytávky, si tu počká i arabský šejk.
Budova společnosti Audemars Piguet není zvenku nijak nápadná, uvnitř ovšem skrývá svět, který člověka fascinuje od nepaměti. Naši předkové nejprve odvozovali čas a s ním i kalendář na základě opakovaných dějů v přírodě. Monzuny, záplavy, doba, kdy rozkvétaly stromy, zrálo obilí, kdy táhly ptáci do daleka a další přírodní zákonitosti vedly k prvnímu počítání času. Definice tvrdí, že čas je „neprostorové lineární kontinuum“. Tvoří součást vesmíru a jen ti, kteří mají velkou fantazii, si ho dokáží představit. Vyjadřují se k němu vědci, filozofové i básníci. Pro Aristotela je „čas napočítaný pohyb ve vztahu k před a po“. Americký sociolog Richard Sennett zase tvrdí, že „čas je jediný zdroj k dispozici volně všem“. Výroba společnosti Audemars Piguet se datuje od roku 1875. Je nejstarší hodinářskou manufakturou světa, která nikdy neopustila rodinnou náruč.
Dokonalé vynálezy Tradice je tradice, ale bez nejmodernějších technologií to dnes nejde. Ve „vizionářském“ oddělení společnosti Audemars Piguet to vypadá jako v moderní kanceláři da Vinciho. Všude počítače a na nich složité modely jednotlivých šroubků, koleček a dalších součástek. Zajímavá je pracovna, kde vznikají ty nejsložitější a také nejdražší modely hodinek. Na stěnách visí připíchnuté technické nákresy, v nichž se laické oko těžko orientuje. Dva muži v bílých pláštích a s lupou připevněnou k oku připomínají mimozemšťany. Práce na komplikovaných hodinkách jim trvá měsíce, někdy i rok. Některé ze součástek jsou přímo titěrné. Jde o nesmírně precizní práci, kde na chyby není místo. Není divu, že cena za takové hodinky dosahuje astronomických výšek.
Za základní model z nejúspěšnější řady značky Audemars Piguet Royal Oak dáte v Praze okolo čtvrt milionu korun. Úspěšně se prodává už déle než třicet let, přezdívá se mu také nejdražší ocel na světě. Kupodivu navzdory ceně neobsahuje žádné vymyšlenosti, jen ukazatel data.
V roce 1992 přišla společnost Audemars Piguet s novou řadou Triple Complication. Tyto hodinky se dosud považují za nejlépe funkčně vybavené na světě. Kromě dvaceti různých funkcí, jako je ukazatel dne v týdnu, data, měsíce, fází měsíce, který je smontován ručně ze šesti set prvků, odpovídá hodinkový mechanismus za práci věčného kalendáře. Ten se automaticky řídí podle normálních a přestupných let. V hodinách série Triple Complication je rovněž minutová repetice, která se spouští každou čtvrthodinu nebo každou hodinu podle toho, jak je naprogramován mechanismus. Chyba chodu dvouručkového chronografu činí pouze půl sekundy za 30 minut.
Možná se říká přesný jako hodinky, ale třeba by to mělo znít takhle: Přesní jako Švýcaři.Jak šel čas Slované na českém území používali tzv. lunosolární kalendář, v němž délku roku určuje slunce a délka měsíců se váže na jednotlivé fáze měsíce. Řídili se přitom devatenáctiletým cyklem, v jehož rámci vkládali vždy ve druhém, pátém, osmém, desátém, šestnáctém a devatenáctém roce cyklu jeden (třináctý) měsíc navíc. Po příchodu Cyrila a Metoděje na území Velkomoravské říše (863 n. l.) se zde začalo prosazovat počítání času podle slunečního juliánského kalendáře. Ten v roce 46 př. n. l. zavedl v Římě Gaius Julius Caesar. Chtěl tak zabránit nepravidelnostem, jež panovaly ve starém římském kalendáři, který měl jen 355 dnů a libovolně se k němu přidával třináctý měsíc. Na nikajském koncilu (325 n. l.) byl tento kalendář převzat i křesťanskou církví. V tomto kalendáři byla zabudována malá nepřesnost (počítalo se s délkou roku 365,25 dne, ve skutečnosti je rok o něco kratší), takže se na konci 16. století již „opožďoval“ o plných 10 dnů. Roku 1582 byla bulou papeže Řehoře XIII. vyhlášena další reforma kalendáře po něm pojmenovaná gregoriánská. Přebývající dny byly z kalendáře vypuštěny a snížil se počet přestupných roků. Tato úprava platí dodnes. Prosadit ji však nebylo zas tak jednoduché (Anglie přijala tento kalendář až v roce 1752, Řecko v roce 1924).
V Čechách vládnoucí Rudolf II. se snažil změnu zavést co nejdříve. Jen o měsíc později, než doporučovala papežská bula, měl v českých zemích po 14. listopadu 1582 následovat hned 25. listopad. Nečekané zmizení deseti dnů však vyvolalo ostré protesty mezi obyvatelstvem a zvláště narazilo u nekatolíků. Na přechod k poledníkovému neboli pásmovému času (odklon od slunečního času) se čekalo až do 19. století, kdy různé soustavy místních časů začaly bránit zejména rozvoji dopravy. V roce 1840 se například anglická železniční společnost Great Western rozhodla, že všechny její spoje se budou řídit londýnským časem, a učinila tak přítrž místním lokálním časům jednou provždy.
V roce 1884 přišel kanadský stavitel železnic William Fleming s plánem 24 časových zón rozdělených po patnácti stupních, vždy s odchylkou jedné hodiny od greenwichského lokálního času. Toto rozdělení se používá také dodnes. U nás byl zaveden středoevropský čas v roce 1891. Na začátku dvacátého století se kvůli ekonomickým argumentům navíc začalo experimentovat s tzv. letním časem. Poprvé byl zaveden v Nizozemí (1908), ostatní evropské země ho začaly používat hlavně za první a druhé světové války. Za protektorátu byl od dubna 1940 do listopadu 1942 v Čechách a na Moravě dokonce používán nepřetržitě.
V roce 1949 se jej rozhodla československá vláda natrvalo zrušit. Během ropné krize v sedmdesátých letech se však v Evropě o zavedení letního času začalo znova diskutovat. Československo k používání letního času přistoupilo v roce 1979. EU přijala dokonce dohodu o pravidelném zavádění letního času.
Zdroj: Český rozhlas LeonardoCestování po Švýcarsku
Se Swiss Passem můžete během 4, 8, 15, 22 po sobě jdoucích dnů nebo jednoho měsíce neomezeně cestovat v síti Swiss Travel System. Vybrat si můžete jakoukoliv trasu z dvaceti tisíc kilometrů železniční, autobusové a lodní dopravy. Zahrnuty jsou kromě panoramatických tras také tramvaje a autobusy v 38 městech (včetně Ženevy) a padesátiprocentní sleva na většině horských drah a lanovek. Navíc máte volný vstup do asi 450 muzeí.
Více na www.mojesvycarsko.com, www.swisstravelsystem.ch.
Fotbalové zápasy v Ženevě
Česko–Portugalsko – Ženeva 11. 6. od 18 hodin
Česko–Turecko – Ženeva 15. 6. od 20.45 hodin
