Stojíme před otevřenými vraty. Chodba za nimi jako by vedla někam do hlubin Země. Sestupujeme po vlhkých schodech do podzemních sálů krasových jeskyní za zimujícími netopýry. Čeká nás perná práce, přes osm hodin v podzemí, v temnotě a chladu. Ještě zadýchaní od rychlého výstupu k jeskyni vcházíme do prvního dómu. Rozsvěcujeme halogenové svítilny a dáváme se do práce. Takových dómů o rozloze mnoha stovek metrů čtverečních je tu několik. Je třeba prohlédnout každý kousek stropu, prosvítit každou štěrb inu na stěně. Kamarád nachází vysoko na stropě prvního netopýra. Chvilku se bezvýsledně dohadujeme o druhu. Teprve poté, co mne vysazuje na ramena, jsem schopen ho určit.
Po čtyřech hodinách nás již slušně bolí za krkem. Chceme ještě zkontrolovat tzv. Velký dóm Nových jeskyní. Kamarád mizí v úzké plazivce. Upravuji si baterku a lezu za ním. Přes hodinu se doslova procpáváme úzkými puklinami a plazíme se v mazlavém jeskynním jílu. Po inkasování četných odřenin a boulí prolézáme těsným otvorem do velkého sálu. Ohromeni si prohlížíme strop s velkým množstvím klastrů, nahloučených jedinců netopýrů. Teprve po chvíli začínáme se sčítáním, odhadujeme počty jedinců v jednotl ivých hroznech živých tělíček přezimujících letounů.
NETOPÝŘÍ DOMOVY
Netopýři patří do samostatného řádu letouni – Chiroptera. Jsou to jediní aktivně létající savci. Do tohoto řádu patří kaloni (Megachiroptera) a netopýři (Microchiroptera). Na území České republiky se vyskytují pouze zástupci podřádu netopýři. Ti patří do dvou čeledí – netopýrovitých a vrápencovitých.Netopýři se jako značně mobilní savci objevují na celém území naší republiky. Ve většině případů však ostrůvkovitě, nebo je naše území jen okrajovou částí jejich výskytu (netopýr severní a východní), či se jedná pouze o nahodilé zálety (vrápenec velký). O některých druzích nebylo dlouho známo, zda vůbec na našem území rodí mláďata, nebo jsou pouze, a to i přes relativně častý výskyt, tažní. Jak bylo již řečeno, pro některé druhy je naše republika či její část pouze okrajem výskytu. Z východu k nám n apříklad zasahuje západní cíp areálu netopýra východního (Myotis blythi), který je nejčastěji registrován na jihu Moravy.
Určité ostrůvkovité rozšíření netopýrů a vrápenců je podmíněno geomorfologickou členitostí terénu, kde hraje roli biotop, nadmořská výška a s ní i odpovídající klima. V našem pásmu nejsou klimatické rozdíly sice tak značné, přesto se roční teplotní průměry různých oblastí liší. I to ovlivnilo místa výskytu jednotlivých druhů. Například vrápenec malý je spíše “usedlý”. Jsou známé případy, kdy právě vrápenci rodí svá mláďata pod střechou ve hřebeni budovy a zimují ve sklepě téhož domu. Takováto koloni e pak loví v okruhu třiceti kilometrů.
LÉTÁNÍ PODLE UŠÍ
Létat mohou netopýři díky létací bláně napjaté mezi přední končetinou, jejími čtyřmi prsty (pátý zůstává volný a slouží k přichycování a šplhání), a zadní končetinou. Další blána je mezi zadními končetinami, ocasem a případně ostruhami – speciálně uzpůsobenými kostmi sloužícími k napínání létací blány na patách zadních končetin. Létací blánu tvoří pevná, ale přitom elastická kožní řasa hojně inervovaná a prokrvená. Let je sice pro netopýry energeticky náročný, ovšem tím, že se netopýři přizpůsobili nočnímu vzdušnému lovu, mohou lovit na místech, která jsou přes den obsazena hmyzožravými ptáky.
Ušní boltce se liší v závislosti na druhu. Obecně lze říci, že jsou opatřeny tragem – ušní záklopkou, která u vrápencovitých chybí. Morfologie boltců je hodnocena jako významný určující znak. Citlivost netopýřího sluchu je obdivuhodná.
Netopýři mají také schopnost echolokace pomocí přírodního sonaru, pracujícího na základě příjmu odražených vysokofrekvenčních zvukových signálů. To jim umožňuje spolehlivou orientaci v prostoru. Většina signálů je pro člověka neslyšitelná. Tyto zvuky vznikají u netopýrovitých rezonancí hlasivek a jsou vydávány tlamou, u vrápencovitých pak nosem s blanitými výrůstky, které jim umožňují vysílat daleko přesnější zvukový kužel. O to více však musí otáčet hlavu, aby pokryli větší část prostoru před sebou 200 signálů, což mu zaručuje bezpečnou orientaci v prostoru a značnou úspěšnost při lovu. Vysokofrekvenční signály se odrážejí od předmětu a vlny, které se vrací ve změněné podobě zpět, jsou přijímány sluchovým aparátem. Tak je netopýr schopen přesně zjistit polohu překážky či kořisti. Letí-li netopýr volným prostorem, vysílá signály “zřídka”, asi 5-10 za sekundu. Oproti očekávání mají netopýři i přes malou velikost očí poměrně dobře vyvinutý zrak, který slouží pouze pro orientaci ve známém prostoru nebo ke zjištění intenzity světla. Vidí však černobíle.
LOVECKÁ STRATEGIE
Popisek obrázku:
Za výškového letce je považován netopýr rezavý (NYCTALUS NOCTULA), který loví ve volném prostoru nad střechami domů. Jeho echolokační signály se rozléhají do značných vzdáleností a jsou slyšitelné pouhým uchem.
Z potravního hlediska se všichni naši netopýři živí hmyzem, nepohrdnou však ani dalšími členovci, například pavouky. Hmyz chytají přímo do tlamy nebo si pomáhají létací blánou křídel nebo blánou mezi zadníma nohama a ocasem, do které členovce chytí jako do síťky a mnohdy ještě za letu pozřou. S větší kořistí se zavěsí na bezpečné místo, kde ji v klidu rozporcují a sežerou. Tato místa lze najít ve sklepích nebo na půdách podle hromádek hmyzích křídel. Nejmarkantnější bývají hromádky motýlích křídel, které prozrazují hodovní stůl jednoho ze dvou druhů rodu Plecotus. Lovecká strategie se liší v závislosti na druhu. Ve vyšších vzdušných vrstvách loví létající hmyz netopýr rezavý. Ač patří k našim největším druhům, spokojí se často jen s drobným hmyzem, který sem byl vynesen teplými vzdušnými proudy. Naproti tomu netopýr vodní hmyz doslova sbírá z hladiny. Netopýr velký je schopen lovit ze země větší brouky, např. střevlíky. Některé druhy uchvacují kořist sedící přímo na listech. Většina pak loví p ozvolným kroužením nebo přelety s různě častými propady za kořistí, a to někdy až těsně nad zem nebo vodní hladinu.
Obecně pak lze říci, že letová aktivita netopýrů je nejvýraznější v době od západu slunce až do půlnoci, pak prudce opadá. Netopýři odpočívají a tráví kořist. Na další lov vylétají asi hodinu před rozedněním. V průběhu noci mění dle výskytu hmyzu netopýři i místa lovu, v závislosti na ročním období a počasí. Výrazně snížená letová aktivita nastává při teplotě pod 6 ?C, dále při silnějším dešti a větru. Za těchto podmínek hmyz téměř nelétá. Déšt a vítr také pravděpodobně netopýrům znesnadňují echolokaci.
NETOPÝŘÍ ROK
Zjara netopýři hledají “přechodné úkryty”, které někdy mohou mít samci i samice úplně jiné. Samice od května do poloviny srpna přelétají do letních úkrytů, kde tvoří mateřské kolonie. Poslouží jim půdy kostelů, starých budov, hradů či škol. Zalézají do štěrbin a za trámoví, jiné do dutin stromů, vrápenci i do teplých podzemních prostor. Do letních kolonií se mohou shlukovat i samci. Častým vlezem nebo vletem bývá štěrbina mezi omítkou a vazbou či obložením. Vlez do úkrytu musí být široký pouze tak, aby jím prošla hlava netopýra, tedy jen o něco více než jeden centimetr.
V závislosti na počasí se často ve velkých úkrytech přesouvají z teplých míst do chladnějších a naopak nebo se shlukují z důvodu udržení vyšší tělesné teploty, nutné pro vývoj embryí nebo novorozeňat.
K páření dochází již na podzim, kdy samice vyhledávají samce. Samice je schopna v pohlavních žlázách uchovat sperma až do doby klimaticky vhodné k vývoji zárodku, až do jara příštího roku. Takovému jevu říkáme zpožděné oplození. Pokud i během vývoje embrya dojde ke zhoršení vývojových podmínek, třeba z důvodu ochlazení, může samice zpomalit i růst zárodku nebo ho i zcela zastavit a vyčkat na vhodnější dobu. Potom mluvíme o utajené březosti. Přesto při větších teplotních výkyvech může dojít k masovým úhynům již narozených mláďat. Doba březosti trvá v našem klimatickém pásmu podle druhu 2 až 3 měsíce.
Samice obyčejně mívá jen jedno mládě, které se rodí už značně veliké a vyvinuté. Porod trvá až 1 hodinu. Narozené mládě je zachyceno ocasní částí létací blány, avšak k prsním bradavkám se musí vyškrábat samo. Samičky vrápenců mají ještě u pohlavního otvoru pár příchytných bradavek, kde se mládě přidržuje při změně polohy matky. Ještě 4 až 6 týdnů je mládě plně na matce závislé, přibližně prvních deset dní je nosí všude s sebou, i na noční lov. Později mládě zůstává v úkrytu a samice se k němu vrací v čase kojení, a to i několikrát za noc. Některé kolonie čítají i statisíce jedinců, samice je schopna díky pachovým a především individuálním zvukovým signálům poznat spolehlivě právě to své mládě. U některých druhů však samice prostě nakojí první mládě, které projeví zájem o její péči. Mladí netopýři našich druhů dospívají po čtyřech měsících, k páření může tedy dojít ještě před hibernací. Samice doprovázeny mláďaty mohou vyhledávat úkryty samců, kde dochází k páření. Koncem léta se kolonie rozpad ají. Netopýři odlétají do přechodných podzimních úkrytů nebo mladí jedinci vyhledávají neobvyklá místa. V desítkách až stovkách kusů se objevují za okny škol, nemocnic nebo úřadů, na jejich chodbách za obrazy či za obložením. Často pak nemohou najít cestu ven a umírají žízní nebo rukou člověka. Pro zimování také vyhledávají štoly, jeskyně, skalní štěrbiny či dutiny stromů, zalézají do spár a puklin. Netopýři k hibernaci na rozdíl od vrápenců, kteří se balí do létacích blan a volně se zavěšují, zaléz ají do spár a puklin. Netopýři skutečně vládnou precizní prostorovou pamětí, neboť jsou schopni i v rozsáhlém podzemním systému vyhledat právě to své místo, a to i s přesností na centimetry. Proces strnulosti během zimování je hormonálně regulován a bývá způsoben nedostatkem potravy, nikoli chladem. Netopýr celou zimu neprospí, budí se v pravidelných intervalech a své stanoviště mění v závislosti na teplotě. Vlastní probuzení je značně energeticky náročné, proto rušení netopýrů na zimovišti může vés t i k jejich smrti.
Raritou je i dlouhověkost netopýrů. Průměrně se dožívají až desetkrát vyššího věku než velikostně podobní hlodavci. Zástupce americké chiropterofauny žil dokonce 32 let.
ODKUD HROZÍ NEBEZPEČÍ
V průběhu padesátých a šedesátých let došlo na většině dosud známých lokalit k rapidnímu poklesu početnosti netopýrů a dodnes jejich stavy nedosáhly původních hodnot. Úbytek je způsoben především zhoršením životních podmínek netopýrů, přirozených nepřátel totiž mnoho nemají. Ubývá souvislých lesních porostů, regulují se toky. V zemědělství užívané pesticidy ovlivňují potravní nabídku a mohou se hromadit v tělech netopýrů a způsobovat mutace u mláďat či jejich úmrtnost. Dalším faktorem je úbytek vhod ných úkrytů, především dutinových stromů. Jejich znepřístupněním či zničením dochází k obtížnějšímu kontaktu mezi jedinci příslušného druhu a do rozmnožovacího cyklu se zapojuje stále méně jedinců. Rovněž používání chemikálií jako ochrany starých dřevěných konstrukcí má vliv na plodnost samic a na úmrtnost mláďat. Při časově chybné aplikaci může dojít k vysokým ztrátám v celé porodní kolonii. Na druhé straně však člověk poskytl řadě druhů alternativní úkryty a i u samotných netopýrů dochází k posunů m ve výběru úkrytů. Například netopýr velký, který je u nás sezonně vázán na úkryty v budovách, je východněji především jeskynním druhem – například na Slovensku.
Do praktické ochrany netopýrů patří vyvěšování netopýřích budek, zabezpečování zimovišť průletnými uzávěry nebo používání větracích střešních tašek.
Právně je v České republice chráněno l3 druhů letounů kategoriemi – kriticky ohrožený (vrápenec malý), silně ohrožený (netopýr černý, pobřežní, stromový, velký, východní, velkouchý), ohrožený (netopýr Brandtův, brvitý, dlouhouchý, pestrý).
Studiem a ochranou netopýrů se v České republice zabývá řada organizací – správy chráněných krajinných oblastí, střediska Agentury ochrany přírody, Národní muzeum, katedry zoologie na přírodovědeckých fakultách v Praze a Brně. V neposlední řadě je to Česká společnost pro ochranu netopýrů, která na základě zájmu o tento obor soustředila nejen odborníky, ale i laiky. Jako nevládní organizace existuje pod Ministerstvem životního prostředí ČR již od roku 1991. Její členové pořádají každoroční sčítání na zimovištích, detektorovací setkání, odchytové akce, kroužkovací projekty. Letos byla pod ČESONem připravena 2. netopýří noc, která ve stejném datu probíhala po celé Evropě. Během ní se mohli občané pod vedením místních odborných skupin mnohé o těchto zvláštních savcích dozvědět.
DRUHY NETOPÝROVITÝCH
V Čechách se vyskytuje 19 druhů – netopýr velký, vodní, vousatý, řasnatý, brvitý, Brandtův, východní, pobřežní, severní, večerní, stromový, rezavý, pestrý, velkouchý, černý, hvízdavý, parkový, ušatý, dlouhouchý. Vrápencovitých pak pouze 2 druhy – malý a velký.
Netopýrovití (Vespertilionidae) s 350 druhy 43 rodů jsou rozšířeni po celém světě (s výjimkou polárních oblastí a některých oceánských ostrovů).
Zahrnují všechny velikostní kategorie, délka těla je 32 až 105 mm, předloktí 24 až 80 mm. Nemají žádné nosní výrůstky, avšak některé druhy mají pod nozdrami příčnou lištu. Tvar boltců a tragů je dosti proměnlivý.
Ocasní blána je většinou prostorná, ocas v ní probíhá v celé délce. Několik druhů má na bázi palce nebo na chodidlech přísavné polštářky.
Zbarvení je většinou hnědé, šedavé nebo černavé, i když některé druhy jsou zbarveny dosti pestře, s bílými skvrnami či pruhy.
Příslušníci této čeledi osídlují široké spektrum stanovišť – od polopouští po tropické pralesy, a takřka všechny myslitelné úkryty, včetně lidských staveb.Druhy mírného pásu přes zimu hibernují a některé táhnou na jih. Většina druhů je hmyzožravá, několik se živí také rybami.
Vrápencovití (Rhinolophidae), zastoupení v dnešní fauně zhruba 63 druhy jediného rodu, jsou rozšířeni v tropech, subtropech i v mírném pásu Starého světa. Jsou menší až střední velikosti (délka těla 35 až 110 mm, předloktí 30 až 75 mm). Mají velmi členité nosní výrůstky zcela charakteristické stavby. Spodní část, podkova, obklopující nozdry, je směrem nahoru rozšířena o jazýčkovité ploché sedlo a členitou trojúhelníkovitou, tupě ukončenou lancetu. Boltce jsou poměrně velké, avšak bez tragů. Ocas je v celé délce začleněn do ocasní blány, zbarvení je většinou hnědé až rudohnědé. Vrápenci jsou především obyvateli tropů a subtropů, několik druhů žije i v mírném pásu, kde přes zimu hibernuje v podzemních úkrytech. Vrápenci jsou lovci hmyzu ve spleti vegetace, ukrývají se v jeskyních, štolách, prostorných stromových dutinách, popř. i v budovách.
S DETEKTOREM NA NETOPÝRY
Zjišťování netopýrů je poměrně složité, proto jsou i naše informace o jejich rozšíření u nás omezené. Základní metodou, užívanou ke sledování netopýrů během léta, je odchyt do nárazových sítí a kroužkování. Sítě se rozvěšují přímo v místech, kde netopýři loví – na hranici různých biotopů, podél řek a rybníků nebo před vlety do letních či zimních úkrytů. Na těchto místech vysílají signály s menší frekvencí, a proto vhodně umístěnou síť zaregistrují až pozdě. I u nás jsou ale druhy, které lze do sítí chytit jen zřídka, nebo vůbec (např. vrápenci). Kroužky s identifikačním číslem se netopýrům upevňují na předloktí přední končetiny. Kroužkování poskytuje množství informací o přeletech, stáří nebo preferenci úkrytů. V zimě se však sčítání provádí jen vizuálně, nekroužkuje se, aby se netopýři nerušili.
Další metodou výzkumu je užití ultrazvukových detektorů při sledování netopýrů. Tyto přístroje umožňují převod netopýřích signálů na úroveň slyšitelnou pro člověka. Na displeji je pozorovatelná frekvence, ve které netopýr vysílá, a liší se také druh od druhu. Ke zpracování echolokačních signálů se používají počítačové analyzátory, které vyhodnotí druh netopýra.
Ve studiu letové aktivity se také uplatnily metody radiotelemetrie. Na odchycené netopýry jsou upevňovány miniaturní vysílače, jejichž signály lze přijímat dvěma na sobě nezávislými anténami, a tak lokalizovat letícího netopýra. Též se uplatnilo upevňování ampulí s chemoluminiscenční látkou, která po příslušné reakci s peroxidem zviditelňuje netopýra sice na značné vzdálenosti, ale pouze na omezenou dobu.
Výzkumné trendy se dnes ubírají cestou nejmenšího rušení netopýrů, proto jsou i odchytové akce redukovány na minimum, a to pod koordinací České společnosti pro ochranu netopýrů (ČESON).
KOLIK JE NETOPÝRŮ?
Jelikož netopýři jsou značně mobilní živočichové, je zjištění jejich přesného počtu na určitém území velmi obtížné. Vhodnou metodou ke stanovení početnosti se prozatím jeví sčítání hibernujících jedinců na hromadných zimovištích. Problém je ovšem v tom, že netopýři mohou na zimoviště přilétat z dalekého okolí a že mimo období hibernace je hustota kolem úkrytů výrazně nižší. Rovněž zjišťování přesného počtu jedinců na těžko přístupných místech je složité. Naopak jedince vrápence malého lze počítat ce lkem přesně, neboť zimuje volně zavěšen na stěnách a stropech. V minulých desetiletích jeho stavy výrazně poklesly, ale v poslední době na některých lokalitách dochází k mírnému růstu počtu jedinců (Javoříčské jeskyně, Moravský kras). Obdobný vývojový trend zaznamenal netopýr velký, jehož stavy klesaly až do začátku osmdesátých let, dnes početnost tohoto druhu mírně vzrůstá. Přibývá počet jedinců netopýra vodního, vousatého a řasnatého. Nárůst populací těchto druhů souvisí pravděpodobně se zvýšenou eutrofizací vod a s větší adaptabilitou na ráz krajiny změněné člověkem. Pokud se týká určitého zvýšení stavů některých druhů, mohlo to být zásluhou zvýšené ochrany netopýrů. Nelze však opomenout fakt, že se může jednat pouze o momentální výkyv, ale reálná nebezpečí jejich úhynu stále přetrvávají.
