Tvůrci venezuelských geografických názvů byli neuvěřitelně macešští k národnímu veletoku, který neopouští ani na metru své délky svou mateřskou zemi. Slovo “Orinoko” se nevyskytuje ve jménu žádného ze států federální republiky, ačkoliv jiné státy, třeba Apure, Guárico nebo Guanare, se jmenují podle řek. Stát, který je celý pokrytý deltou Orinoka, se jmenuje absurdně Delta Amacuro podle relativně bezvýznamné sousední řeky, a stát, jehož osou je střední a horní Orinoko, se jmenuje Amazonas, ačkoliv Amazonka o něj ani nezavadí. Právě v tomto státu, který svůj status získal nedávno (předtím byl pouhým “teritoriem”), se odehrává následující příběh.
 Časně ráno stoupají z pralesa mlhy a zakrývají úpatí pískovcové hory Cara del Indio. |
MODRÁ HORA V DÁLCE
Carlos byl z etnického hlediska indián Piaroa a z hlediska státní příslušnosti Venezuelec. Bylo mu teprve 22 let a na první pohled nevzbuzoval velkou důvěru.
“Ručím vám za něj. Copak bych mu svěřil svou loď? Jenom mu nedávejte napít alkoholu. Ani piva!” řekl mi Virgilio, kterého jsem na rozdíl od Carlose znal z dřívějška. Scéna se odehrávala v jeho domku v Puertu Ayacucho.
Virgilio byl původem Bolivijec a lékař. Po pětadvaceti letech prožitých v teritoriu a později státu Amazonas se rozhodl plně věnovat své lásce. Tou nebylo nic jiného než právě stát Amazonas. Virgilio ho procestoval jako málokdo, a aby si na to vydělal, půjčoval své tři lodě a zařizoval cesty po trasách, které předtím sám důkladně projel, prochodil a prolétal.
“Chystáme se k Piaroům. Před dvaceti lety jsme u nich byli na misii Coromoto a nebyli z nás nijak nadšení,” opsal jsem svoji dávnou zkušenost pokud možno diplomaticky.
“Vidíte, jaké máte štěstí. Carlos je Piaroa a jeho otec je kapitánem v jedné z vesnic, v níž budete spát.”
Po silnici jsme tedy popojeli o šedesát kilometrů na jih. Dostali jsme se nad neprůjezdné orinocké peřeje Átures a Maipures a ve vsi Samariapo, která je současně vojenskou stanicí, jsme se nalodili. Náš mladý lodník strávil větší část svého života na katolické misii na středním Orinoku a uměl španělsky. Naštěstí se brzy ukázalo, že umí také řídit loď, a to i ve slušných peřejích.
Venezuelské národní řece zbývá sice na její cestě k moři z úseku nad Samariapem ještě dobrých 1300 kilometrů, ale přesto tady má už parametry veletoku. Není se čemu divit, protože odvodňuje jednu z nejdeštivějších oblastí na světě. Předtím, než se vrhne do stovek průplavů mezi balvany v peřejích Maipures, se rozlévá do značné šířky, takže naše cesta proti proudu zpočátku připomínala spíš plavbu po jezeře.
Až když jsme se zastavili u vojenské hlídky a naše papíry byly uznány za dostačující, mohli jsme se cítit způsobilí k našemu úkolu, a sice dostat se co nejblíže k posvátné hoře Piaroů, která se jmenuje Cerro (tj. španělsky vrch) Autana. Výjimečně dobrá viditelnost způsobila, že jsme onu tajemnou horu (po níž se však dnes v Puertu Ayacucho jmenuje kdeco od pekárny až po linkový autobus) viděli v dálce jako přízračně modrý výstupek nad zelenou hradbou lesa.
PIAROOVÉ A GUAHIBOVÉ
Vpluli jsme do řeky Sipapo, vtékající do Orinoka z venezuelské strany takřka na úrovni Isly Raton. Bylo to jako nečekaný vstup do jiného světa, neboť voda pod naší lodí náhle změnila barvu. Po okrových a neprůhledných vodách Orinoka jsme se ocitli ve vodě barvy hodně silného, takřka černého čaje. Přechod nebyl vůbec pozvolný. Při přeletech Guayanské vysočiny nabízejí tyto kontrasty “bílých” a “černých” řek – pro vysočinu typické – pozoruhodný vizuální zážitek.
Povodí řeky Sipapo a jejího přítoku Autany je celé pokryté deštným pralesem a jeho osídlení je proto velice řídké. Obyvateli jsou výlučně indiáni Piaroa, jejichž vesnice leží v blízkosti řek, nikdy však přímo u břehu. Prozrazují je většinou jenom čluny přivázané ke kořenům nebo pňům sousedícím s řekou. Čluny jsou různých velikostí, ale vždy jsou to kuriary opracované z jediného stromu do tvaru lodi pomocí seker a dlát, kdy se prostor pro lidi získává vydlabáním a vypálením jedné strany.
Je problematické posuzovat jednotlivá indiánská etnika na základě nějakých umělých kritérií. Přesto se jako člověk, který měl možnost poznat většinu etnik typických pro Venezuelu, odvažuji napsat, že Piaroové patří k těm zajímavějším. Platí to určitě například ve srovnání s jejich sousedy Guahiby. Ti přešli z kolumbijských nížin na pravou, venezuelskou stranu Orinoka až ve dvacátém století. Ještě v době plavby našeho cestovatele E. S. Vráze v roce 1892 platili za nebezpečné piráty střední části veletoku, kteří útočili na čluny tam, kde Orinoko přijímá kolumbijské řeky Metu a Vichadu. Dnes tvoří Guahibové hlavní část indiánské populace v Puertu Ayacucho, kde svými rančity vytvořili pás bídy tohoto města.
 Piaroové v La Ceguera při stavbě chýše používají výhradně přírodní materiály, získané v okolí. |
Kromě lpění na svém původním území jsou Piaroové bezpochyby silnější také v zachování tradic svého etnika. A to i přesto, že řada z nich je pokřtěná, má španělské jméno a jejich oblékání je často bližší evropskému než originálnímu indiánskému. Jejich znalec Virgilio mě například přesvědčoval, že jsou to vůbec nejlepší stavitelé kuriar a tvůrci nejvýkonnějších cerbatan, foukaček na lov ptáků. Také jejich čuruaty, kruhovité příbytky se zvonovitou střechou, najdou rovnocennou konkurenci snad jen u jejich východních sousedů v guayanském pralese, indiánů Makiritarů. Pro nás Středoevropany může být zajímavé, že k největším znalcům Piaroů na vědecké úrovni patří maďarský etnograf Lájos Boglár. Jezdil k nim od roku 1969, tedy ještě za socialistického Maďarska, a svá díla, přeložená do němčiny, vydával v někdejší NDR.
Nazývat “vesnicemi” indiánské usedlosti, které jsme navštívili na Sipapu a jeho přítoku Autaně, je zkreslující, neboť až na jednu výjimku byly vždy sídlem jediné rodiny. Nejmenší byla hned ta první, o níž nás Carlos informoval, že její náčelník chová krotké lapy, tedy hlodavce o velikosti psa středního vzrůstu, zoology zvané Aguti paka. Přítomny tu byly jen dvě ženy s dětmi, pracující zrovna na výrobě kasavových placek, a potom samotný capitán. (Toto označení pro nejvýše postaveného muže ve vesnici je na Orinoku zcela běžné.) Celá vesnice se skládala ze tří chýší, čuruaty a pozemku osázeného banány a keři s tropickým ovocem mapuey.
Kapitán Pablo Cardoso, malý mužík s hlavou přikrytou kloboukem, byl velice moderní muž. Obstojnou španělštinou nám vysvětlil, že jeho vesnice potřebuje příspěvky a taky je od venezuelské vlády dostává. Další přísun peněz by měl přicházet od turistů. Kdo si chce vyfotografovat lidi anebo krotké lapy s jejich menšími příbuznými pecuri, musí za to zaplatit.
 Placky z maniokové mouky (casave) se suší ve vesnici indiánů Piaroa na řece Sipapo. |
Aby se neurazil a nepřišel o poplatek, pokusil jsem se o snímek agutiů za ohradou, ale více než oni mě zajímala činnost obou žen. Zatímco jedna strouhala hlízy juky, druhá už nastrouhanou juku prošlou sebucánem rozprostírala po obrovském plechovém tácu nad ohněm a vyráběla casavové placky. Nejzajímavější byl právě sebucán, válcovitý košík, do nějž se napěchuje nastrouhaná juka, aby v něm byla “ždímána”. Na spodku sebucánu je umístěna nádoba, do níž se chytá vyždímaná šťáva, která je jedovatá. Teprve bez ní je juka jedlá.
Další peníze už kapitánovi nebyly souzeny, protože náhle začalo pršet. Sotva padly první kapky, vrhly se ženy k sušícím se plackám rozloženým po trávě, kde se sušily, a odnášely je do jedné z chýší. “Když zmoknou, roztečou se,” řekl nám Carlos a pospíchal jim pomoci. Udělali jsme totéž, zatímco kapitán sledoval všechno s nenarušenou důstojností.
VESNICE U ZRCADLOVÉ ŘEKY
 Ranní nálada na řece Autana. Hora v pozadí se jmenuje Cara del Indio (Tvář indiána). |
Řeka Autana, do níž jsme po několika hodinách plavby odbočili, je “černá” stejně jako Sipapo. Ruku v ruce s tmavým barevným odstínem vody těchto řek jde vždy jejich čirost, nesrovnatelně větší než u kalných “bílých” řek. S ní je pak spojená odrazová schopnost hladiny, před níž blednou nejdokonalejší zrcadla. Na Autaně jsme se o tom přesvědčili na jednom z ramen řeky během pozdního odpoledne, kdy panovalo absolutní bezvětří. Při vysokém stavu vody měly všechny stromy, tvořící hradbu pralesa, zatopenou spodní část kmenů. Když jsme zastavili loď, na vodě nebyla jediná čeřina. Tím voda vlastně opticky zmizela, protože kmeny pokračovaly někam do hloubky a bylo nemožné poznat, co je skutečnost a co zrcadlení. V šílené hloubce pod námi pak doslova zelo modré nebe. Ztráceli jsme se v prostoru, kterému chybělo jakékoli vymezení, a v němž proto přestala existovat hranice reality a iluze. Scéna hodná Edgara Allana Poea, na jehož Sestup do Maelstromu nešlo nepomyslet.
Ani Carlos, jak se zdálo, nebyl na podobný jev zvyklý. Všechno se přitom odehrálo cestou k vesnici jeho rodiny. O její existenci bychom neměli ani tušení, kdybychom při podvečerním lovu ryb (prováděném při zpomaleném chodu lodi) nenarazili na rybařícího indiána sedícího na kuriaře. Mohlo mu být padesát let. Nevěnoval nám sebemenší pozornost, ačkoliv loď s bělochy – jak jsme se dověděli později – tu byla k vidění jen párkrát do roka. Ani pro Carlose nebylo setkání s rybářem důvodem byť jen k pozdravu. Až když zabočil s lodí k přístavišti pěti kuriar skrytému za zátočinou, informoval nás: “To byl můj papá.”
K vesnici Mapue bylo nutno přejít od řeky přes rozlehlou louku – tedy přes něco zcela výjimečného v tomto hustě zalesněném kraji. “Divím se, že ještě nikoho nenapadlo vybudovat tady letiště,” přemítal jsem později při procházce s Carlosovým otcem, kapitánem vesnice. Jmenoval se Manuel, mluvil dobře španělsky a nechoval se už netečně, jako odpoledne na řece, nýbrž docela přátelsky. “Napadlo,” odpověděl, “ale my to nikdy nedovolíme.”
Mapue by mohla sloužit jako symbol dobrovolné izolace a zároveň jako vzor toho, čemu se někdy říká “návrat ke kořenům”. Manuel k myšlence na takový návrat dospěl po tom, co prožil dvacet let mezi “racionály” (indiánské označení bělochů a míšenců) nejprve na misii Coromoto nedaleko Puerta Ayacucho a potom přímo ve jmenovaném městě. Tam se seznámil s naším přítelem Virgiliem. Léta mu pomáhal otvírat cesty k Piaroům jak v symbolickém, tak v doslovném smyslu: průchodnost jedné ze stezek v pralese, na jejímž proražení pracoval kdysi Manuel s mačetou a sekyrou, jsme si zanedlouho mohli vyzkoušet na vlastní kůži.
Zlom přinesl rok 1983. Manuel zatoužil žít po způsobu svých předků a po poradě se šamanem odněkud z horního toku Autany sebral svou rodinu a přivedl ji na ono krásné místo na laguně Mapue, které jsme právě poznali. Postavil zde z materiálu dodaného okolním lesem několik fortelných chýší a dvě kruhové čuruaty. Nepoužil při tom jediného hřebíku nebo skoby, nemluvě ani o cementu či vlnitém plechu. Se svými dětmi, rodiči a příbuznými své ženy se oddal klasickému životu po indiánsku. U Piaroů, reprezentantů kultury konuka a kuriary, tato “klasika” znamená obživu z plodin vypěstovaných na vypalovaných prostorech pralesa, zvaných konuko, a z toho, co se nachytá v řece, eventuálně naloví a nasbírá v lese.
Většinu Manuelových příbuzných jsme poznali hned první večer, sotva jsme se nastěhovali do návštěvní čuruaty, jejíž trámy nám posloužily k zavěšení hamak a moskytiér. Celkový počet obyvatel vesnice byl podle Manuela 25, přičemž o přírůstky se staral nejen on sám se svou ženou, ale už i jeho syn Carlos.
 Na trámy uvnitř návštěvní čuruaty lze zavěsit dvacet hamak. |
WAHARI A AUTANA
Pokračovali jsme v cestě krajem Piaroů. Ti žijí v pralesním území o rozloze asi 8000 km², přičemž jejich počet není oproti čtverečním kilometrům ani poloviční. Jejich duchovní život už zkoumali etnologové i misionáři. Je známé, že i u těch pokřtěných stále přetrvává víra v mytického hrdinu jménem Wahari, který stvořil svět, a pak s ním nakládal podle toho, jak dobře či špatně se chovali lidé – to jest Piaroové. Ti si většinou dávali pozor, aby ho nerozhněvali. Věděli například, že Wahari na sebe bere podobu tapíra, a proto je pro ně tapír odjakživa absolutně tabu, přestože je největším lovným zvířetem guayanského pralesa. Žádný Piaroa by ho nezabil, i kdyby měl umřít hladem.
V geometrickém středu území, kde žijí Piaroové, vyrostl strom, který doslova sahal do oblak. Dával všechny plodiny, jež Piaroové potřebují k životu. Proto jim stačilo žít pod stromem a jenom sbírat, co jim takřka napadalo do úst. Jak sladký život! Žel, jednou se Wahari rozčílil (Manuel mi vysvětloval proč, ale to by bylo dlouhé povídání) a uťal vršek stromu. Větve s plody se rozletěly po pralese, a pro Piaroy skončilo období rajských hodů. Museli se rozptýlit, hledat větve s plody a založit konuka, z nichž žijí dodnes.
 Za svahem hory Wahari “vyrůstá” posvátný strom-hora Autana, v pozadí je stolová hora klasického tvaru Cerro Sipapo. |
Useknutý kmen dosud trčí z pralesa. Převyšuje prales o více než tisíc metrů, takže se často jeho vršek topí v mracích. Hluboko pod ním teče naše řeka. Má stejné jméno jako zkamenělý kmen, který zůstal posvátným místem Piaroů i poté, co přestal dávat plody – Autana.
Řeka se nad Mapue často zatáčí, takže hora-kmen nám střídavě mizela a zase se objevovala, mohutnější a mohutnější. Nakonec však její majestát zvítězil. Už nebylo možné vyhnout se jí pohledem: obrovský kamenný strom mířící přímo k nebi.
Byli jsme na Raudalu Ceguera (raudal je španělské slovo pro peřeje) pod vesnicí tří piaroaských rodin, která se rovněž jmenuje Ceguera. Česky to znamená slepota. O pár kilometrů výš padá Autana ještě v prudších peřejích, takřka vodopádu, který se pro změnu jmenuje Raudal Pereza (lenochod). Původ oněch absurdních jmen mi nebyl schopen nikdo z Piaroů vysvětlit. Na “Slepotě” se totiž otvírá jeden z nejkrásnějších pohledů na světě a na “Lenochodu” teče Autana evidentně nejrychleji na celém toku.
Přímo na severním břehu řeky Autany, a tedy před horou Autana, se tyčí ještě dva vrchy, které z pohledu od Ceguery znemožňují vidět “patu kmene”, to jest spodek hory Autana. Menší z vrchů se jmenuje Wahari. Jak je zřejmé, mytická bytost Piaroů nepřijímá jenom podobu tapíra. Hora kupodivu není pro Piaroy tabu. Náš mapueský hostitel Manuel tam kdysi, v dobách přímé spolupráce s Virgiliem, vybudoval s několika dalšími indiány stezku vedoucí na vrchol. Kdo na něj vyleze, přiblíží se k vertikální stěně Autany na čtyři kilometry vzdušnou čarou. Pokusili jsme se o to za doprovodu jednoho indiána z Ceguery poté, co nás Carlos převezl přes lagunu na protější břeh. Výstup nám zkomplikoval liják, který naštěstí ustal, když jsme se po dvou hodinách trmácení nesmírně mokrým pralesem ocitli těsně pod vrcholem. Odměna za námahu ovšem stála za to.
MAJESTÁT PÍSKOVCOVÝCH HOR
Na jižní straně se pod námi rozprostíral kompaktní prales, z něhož místy probleskovala hladina meandrující řeky Autany. Přímo vedle nás se zvedala na západě zalesněná hora Cara del Indio (v překladu “tvář indiána”) s poněkud rozervaným reliéfem. To nejdůležitější se však postavilo do cesty našemu pohledu přímo na sever od nás: v celé své kráse se tu tyčila nejmajestátnější hora Guayanské vysočiny.
 Řeka, prales a posvátná stolová hora – po dlouhá staletí celý svět indiánů Piaroa. |
Použít podobný superlativ je odvážné, protože Guayanská vysočina přímo hýří majestátními horami. Všechny tyto hory – Roraima, Ayuán, Venado, ale i třeba méně známé Chimantá, Yutajé, Yapacana, Duida nebo Neblina v jiných končinách Guayanské vysočiny – mají s Autanou mnoho společného. Jsou to zbytky kdysi souvislého pískovcového masivu, vzniklého v prahorním moři. (O Guayanské vysočině si můžete přečíst v magazínu Koktejl 11/1999.)
Kdysi mi Autana ze vzduchu připadla jako zjevení. Z určitého úhlu je totiž opticky skutečným uťatým kmenem, neboť nižší hřbet se nalézá v dokonalém zákrytu za hlavní věží.
Do sedmdesátých let, během nichž jsem se prvně ocitl v Puertu Ayacucho, patří první lidský dotyk vrcholu Autany vůbec. Ne že by se na ni někdo vyšplhal po tisícimetrové vertikále – to se dosud nepodařilo nikomu (takový sportovec by kromě přírodních překážek musel překonat i odpor Piaroů). Na začátku roku 1971 přistál na Autaně vrtulník se známým průzkumníkem Guayanské vysočiny Charlesem Brewer-Caríasem a jeho třemi společníky. Jmenovaný badatel se v září téhož roku při dalším přistání spustil spolu s britským horolezcem Davidem Nottem (týmž, který jako první “pokořil” stěnu vodopádu Salta Angel) k jeskyni, která několik desítek metrů pod vrcholem protíná horu tak, že se z určitého úhlu – nikoliv od Ceguery – otevírá průhled z jedné strany kamenného kmene na druhou.
Piaroové se ozvali a Brewer-Carías se v tehdejším teritoriu Amazonas stal personou non grata. Údajně trvala nevraživost občanů teritoria ještě v době, kdy se tento vnuk britského celníka, naturalizovaného ve Venezuele, stal v roce 1980 ministrem mládeže a sportu. V každém případě s přistáváním vrtulníků na Autaně je konec. Přírodovědci – nejčastější návštěvníci stolových hor – toho asi moc nelitují, protože vrcholová plocha Autany je příliš malá na to, aby poskytla prostor pro vznik endemických druhů rostlin, nemluvě o zvířatech.
PIAROASKÝ RAMBO
Komunikace mezi Piaroy je zvláštní. Dalo by se napsat, že jsou k sobě programově neteční. Vyniká to obzvlášť ve srovnání s běžnými Venezuelci, pro něž bouřlivé vítání a dramatické loučení jsou stejnou součástí života jako ranní káva.
Při cestě z Ceguery jsme se odpoledne zastavili v zátočině řeky Autany, v níž několik kuriar prozrazovalo vesnici. Ukázalo se však, že se jedná o školu! Od lesíka, za nímž stálo několik dřevěných budov, které nebyly z řeky vidět, přiběhly děti ve školních uniformách.
Carlos ani Raúl se s nimi nevítali. Připoutali loď a šli za učiteli. Oba byli bývalými žáky, což svědčilo o tom, že sběrná internátní škola funguje na Autaně už léta. Zvláštní na ní je hned několik věcí: není součástí náboženské misie, jediná cesta k ní vede po řece a shromážděných třicet dětí pochází z území, které je velké jako naše tři či čtyři okresy. Navíc se škola, umístěná na sekundárním přítoku Orinoka, jmenuje Amazonia.
Za půl hodiny jsme odrazili a já jsem se zeptal Raúla, jehož devítiletý syn Angel, zvaný Angelito, nás v Manuelově vesnici všude provázel: “Proč tady nemáš děti?”
“Angelito nechce. Bolo je ještě malý,” řekl Raúl a pak ukázal směrem ke škole. “A María tam je. Byla s námi, tam na břehu.”
Která z dětí byla María? Chování otce ani dcery při setkání to neprozradilo ani v nejmenším.
Raúl však byl hrdinou dne, neboť v noci za pomoci čelovky a pušky zabil lapu, a pak ještě vytáhl z řeky tříkilového pavona, sportovní lovnou rybu z čeledi cichlid. Večer jsme jemu i Carlosovi, který byl dobrý kuchař, blahořečili nad plnými talíři.
WAHARI SE HNĚVÁ
Každý den nám Wahari, který se v kraji Piaroů kromě jiného stará i o počasí, dal o sobě vědět v podobě občasného lijáku nebo spršky, které však vždycky včas vystřídalo modré nebe. Pátého dne se definitivně rozhněval a seslal na nás neustávající déšť, bouřku a vítr. Pluli jsme po Autaně a pak po Sipapu. Posvátná hora, která se nám při cestě proti proudu tak sugestivně vynořovaa z lesů, byla zcela zatemněná mraky. Vjezd do širokého Orinoka se odehrál v děsivé bouřce. Břehy nebylo vidět a vlny okrové barvy se na naši loďku vrhaly ze všech stran. Kapky deště do nás bily jako broky. Když jsme přirazili k Isle de Ratón, abychom tam v policejní boudě přečkali to nejhorší, připadali jsme si jako zachránění trosečníci.
Wahariho hněv se naštěstí zastavil před Samariapem, a tak v cestě do Puerta Ayacucho nestála už žádná překážka. Večer jsme seděli v suchu ve Virgiliově baráčku, nikoliv však s Virgiliem, nýbrž s Carlosem, který se přišel rozloučit. Zastihl nás nad skleničkou whisky a bylo nám stydno nenabídnout mu. Asi jsme to neměli dělat, protože Carlos neodešel, dokud láhev nebyla prázdná. Trochu nás zbavil iluze o nezkazitelnosti Piaroů. Kromě jiného se přiznal, že na rozdíl od svého otce mu ani Autana není svatá.”Jak můžu být křesťan a věřit na Wahariho s jeho posvátnou horou?” prohlásil. Z úst indiána Piaroa to nebyla příliš sympatická tečka za naším autanským dobrodružstvím.
