Napsal Michal Weiss
Byl to můj první extrémní závod nonstop. Už mám pár extrémních běžeckých závodů za sebou (Marathon des Sables 2002 – 230 km Maroko, Himalayan Run 2003 – 170 km Indie, Annapurna Mandala Trail 2005 – 320 km Nepál), k tomu nespočet klasických maratonů silničních i terénních, ultraběhy na šest, dvanáct, dvacet čtyři, čtyřicet osm i devadesát šest hodin a desítky či spíš stovky běhů v nejrůznějších vzdálenostech a terénech. Atletiku, nejprve závodní chůzi, potom vytrvalostní běhy, dělám odmalička. Ale tohle byl první závod nonstop. Nebyl to etapový běh s možností přespat, a tak jsem byl před odjezdem a před startem řádně nervózní a pravidelně se ve mně střídal pocit, že na to mám, že mám hodně naběháno a jsem v pohodě, s pocitem, že jsem se úplně zbláznil, že tohle nemůžu nikdy zvládnout. K účasti na Libyan Challenge 2007 jsem se rozhodl poté, co byl na podzim loňského roku zrušen Desert Cup na Mali, který jsem měl absolvovat v prosinci. Oba závody si byly velmi podobné, oba v poušti, tak jsem jen časově posunul přípravu. Začátkem prosince jsem hodil báglík na záda, běhal s ním v průměru třicet kilometrů denně většinou přes Prahu do práce a z práce, o víkendech více, pokud možno na chalupě v Krkonoších a v hlubokém sněhu, který měl imitovat obtížnost běhu v písku. Ale tahle zima možností běhu ve sněhu moc nepřinesla. Dva měsíce před odjezdem jsem tedy vyndal ze skříně nová goretexová Mizuna, pevné botky o dvě čísla větší (až mi opuchnou nohy), a začal je rozběhávat. Netušil jsem, že právě boty budou tím, co mě po pár kilometrech takřka vyřadí ze závodu.
Finanční stránku věci, vždy problematickou, jsem tentokrát díky sponzorům zvládl relativně velmi dobře a protože fyzicky a hlavně psychicky (tvrdím, že tyto závody jsou minimálně ze sedmdesáti procent o hlavě) jsem na tom byl výborně, nesužovala mě tentokrát žádná nemoc či zranění, seděl jsem plný očekávání a s trochou nervozity v sobotu 3. března v letadle směrem do Paříže. Měl jsem snad všechno: formu, díky známému doktorovi ze Smržovky lékařské potvrzení, povinnou výbavu (spacák, sadu proti uštknutí, léky, GPS, kompas), jídlo na dobu závodu a další minimální vybavení, které bylo možno nacpat do malého báglíku tak, aby nevážil padesát kilo a bylo možno s ním běžet. Hodně jsem se poučil z minulých etapových závodů a vše se snažil odlehčit a minimalizovat. Podařilo se. Libye mě přivítala vedrem a pískem a zahalenými Libyjci v městečku Sebah vsazeném do pouště. Spolu s ostatními účastníky, bylo nás tu nakonec sedmdesát dva ze čtrnácti zemí světa, jsme byli autobusy převezeni dalších pět set kilometrů na jih k rozvalinám vesnice Ghat. Tady byl už jen písek a šutry a skály a kemp v poušti, kde nás očekávalo zhruba pět desítek francouzských organizátorů. Technická i lékařská kontrola proběhla bez připomínek, a tak jsem v úterý 6. března v 10 hodin dopoledne stál ve výborné pohodě a plný očekávání ve startovní bráně závodu. Vybavení v batohu na zádech se mi opravdu podařilo zredukovat tak, že měl osm kilo plus dvě láhve s vodou (tu nám pořadatelé doplňovali na kontrolních stanovištích rozmístěných po patnácti až třiceti kilometrech po trase). Bylo vedro, tak kolem 35 stupňů Celsia, vyběhli jsme směsicí písku, kamení a křovisek, a já se snažil najít nějaké pohodové tempo, což se mi dost brzy podařilo. Usadil jsem se ve vedoucí zhruba patnáctičlenné skupině a běželo se mi moc fajn. První, jediný, ale naprosto zásadní a limitující problém se vyskytl už někdy mezi dvacátým a čtyřicátým kilometrem. Problém, který zapříčinil, že jsem tento dlouho a pečlivě připravovaný závod chtěl takřka v jeho úvodu zabalit, sednout a psychicky zcela na dně utnout trápeníčko, které jsem zhruba od padesátého kilometru, čili od čtvrtiny závodu, prožíval. Bylo by to poprvé v mé sportovní kariéře, kdy bych závod vzdal.
Že se tak nestalo, bylo jen a pouze otázkou silné vůle, vůle podstatě za každou cenu dokončit to, co jsem dlouho připravoval, těšil se, proč jsem přijel do daleké Libye.
Co se stalo? Boty selhaly. Po prvním průběhu souvisle písečným terénem jsem pocítil tlak ve špičce do prstů i shora. Napomohly úpravy boty, písek se usazoval mezi síťovou a goretexovou vrstvou ve všech dutinách a z původně o dvě velikosti větší boty vytvořil dokonalý, těžký svěrák. Goretexová vložka písek nepropouštěla, prosela jej a dovnitř vpustila jemný písečný prach, který pečlivě šmirgloval kůži v ponožce a vbrzku vytvořil ohromné stále se zhoršující puchýře na chodidlech, patách i prstech. Byl čas skončit. První závodní noc a dosažená meta 77. km k ránu byly rozhodující. Vzdát a zklamat všechny, kteří mi fandí a věří, a především sám sebe, nebo vyzkoušet, kam až lze posunout práh bolesti, vygumovat bolest z hlavy a pokračovat dál? Rozhodl jsem se pro to druhé. Postupoval jsem takřka bez spánku od kontroly ke kontrole nádhernou krajinou písku, kamenitých plání, bizarních skal a hor (poušť je zde zcela jiná než v Maroku, rozmanitější a krásnější), kilometry utěšeně přibývaly a lékaři na každé kontrole se mi snažili zdemolované nohy uvést do provozuschopného stavu. Někdy po 5. kontrole na 125. kilometru ve čtvrtek ráno jsem si byl jist, že závod dokončím. Dvakrát jsem měl nahnáno: poprvé, když jsem nestačil v noci tempu dvojice Rakušanů, zůstal uprostřed pouště ve tmě a naprostém tichu sám, jen s nejistě ovládanou GPS na krku. Sahara v noci je strašidelné nic, podělal jsem se strachy a začal zmatkovat. Vytáhla mě z toho skupinka, která se po hodině objevila za mnou. Podruhé jsem v obavě o splnění časového limitu vyrazil v písečné bouři sám z kontroly číslo 7 k třináct kilometrů vzdálenému následujícímu kontrolnímu stanovišti, ztratil cestu, měl oči, uši, nos plné bodajícího písku a kontrolu našel před půlnocí po šesti hodinách zmateného pochodu a zcela fyzicky i psychicky vyčerpán.
Cíle jsem dosáhl v pátek 9. března kolem poledne. Po 73 hodinách, 21 minutě a 51 sekundě na 56. místě.
Byl to cíl krásný, nepřekonal jsem totiž tentokrát jen vzdálenost sto devadesáti kilometrů v prostředí libyjské pouště, ale především jsem svedl boj s vlastním tělem, s psychikou jasně velící závod vzdát, a tento boj byl opět vítězný, a to je asi ten úplně největší dojem z tohoto neobyčejného, krásného závodu. Byl to zvláštní týden, směsice prožitků přírodních a citových, od těšení se na startu, přes totální dno v průběhu, po euforii v cíli. Zůstala spousta zážitků, stále více vnímám ty pozitivní. Za pár dnů už mi ty negativní budou připomínat jen boty ve skříni, co vypadají jako dvě krvavé vany.
Chci se sem vrátit. Za rok za dva.
Chci se vrátit stejně dobře vybaven psychicky a stejně dobře připraven fyzicky, jen lépe obut.
Libyan Challenge, tenhle krásný závod v nádherné krajině písku, kamení, planin a skal hrajících všemi barvami, v oblasti Akkakus, v chudé oblasti jinak relativně bohaté Libye, si to zaslouží. A já mu to dlužím!
