O Jihoafrické republice říkají reklamní prospekty, že to je “svět v jedné zemi”. V mnoha směrech je to pravda, najdete zde mnoho zajímavostí, za kterými jezdí turisté do různých světadílů. Pokud navštívíte Johannesburg, je to Amerika v Africe, Durban je trochu Čína a Indie a Pretoria zase Anglie. Jezdit však obdivovat města nebo turistická centra na pobřeží Indického oceánu by bylo poněkud nerozumné, protože to nejkrásnější, co nám může tato země nabídnout, je především příroda. Měl jsem možnost prožít zde téměř tři měsíce a po silnicích ujet 18 000 kilometrů. Je velice obtížné vybírat nějaké místo, které mne nebo mé přátele zaujalo víc než místa jiná. Snad největším překvapením však pro mne bylo zjištění, že Jihoafričané si přírody váží daleko víc než my. Příroda zde nahrazuje historické a kulturní památky, v galeriích i prodejnách obrazů převládají díla zobrazující květiny a zvířata, po zvířatech a rostlinách jsou pojmenována města, ulice i jednotlivé domy. V zemi je státem spravováno sedmnáct národních parků, existuje tady mnoho rezervací, městských i soukromých. Ta změna v přístupu lidí k přírodě je velmi zvláštní a zásadní. Právě před sto lety zde přistěhovalci z Evropy úplně vyhubili zebru kvagu, antilopu modrou, zebru Burchellovu a na minimum snížili počet dalších kopytníků, kteří zde žili ve větším množství než kdekoliv jinde v Africe. Dnes má Jihoafrická republika velice důkladný systém ochranářských opatření a důraz, s kterým se dívá na dodržování zákonů a předpisů, bychom mohli této zemi jen závidět.
NEJSTARŠÍ AFRICKÝ PARK
Nejznámější Krügerův národní park byl vyhlášen právě před sto lety a dnes je nejnavštěvovanější a nejznámější přírodní zajímavostí Jižní Afriky. Je to vlastně malý stát – rozlohou srovnatelný s Walesem nebo Izraelem. Měří necelých 20 000 km2 a nachází se v Transvaalu na hranicích s Mosambikem a Zimbabwe. Od Krokodýlí řeky na jihu k Limpopu na severu měří 350 km, je v něm 2400 km silnic a 24 kempů, ve kterých je možné přenocovat. Denně sem v sezoně přijíždí 3000 návštěvníků, z nichž většina se i ubytuje. Po cestách se může jezdit nejvýše rychlostí 40 nebo 50 kilometrů v hodině a na některých místech je dodržování předpisů kontrolováno. Po zakoupení vstupenky je každý návštěvník registrován počítačem. V 18 hodin musí být buď přihlášen a ubytován v některém tábořišti, nebo musí být venku za branou. Hledání opozdilců je nepříjemnou ostudou a musí se platit.
V kempech jsou připravena místa pro karavany, ubytovny, menší chatky a luxusní bungalovy s klimatizací. Postavit stan je možné, ale asi se s tím moc nepočítá. Množství zvěře je až nepředstavitelné. O Krügerově parku jsou vydávány knihy, zoologové i umělci tam pracují celý život. Vyskytuje se zde 137 druhů savců, 112 druhů plazů (z toho 50 hadů), 49 druhů ryb, 33 druhů obojživelníků, 227 druhů motýlů. Je to ráj pro ornitology – žije zde téměř 500 druhů ptáků, od malých snovačů až po pštrosy. Každoročně je prováděno letecké sčítání jednotlivých druhů zvěře. Nejhojnější jsou antilopy impaly, kterých zde žije asi 120 000. Zeber je zde 30 000, pakoní žíhaných 13 500, kudu velkých 10 500, vodušek 4000, prasat a hrochů po 3000, antilop vraných 2000, antilop losích 1000.
 Něžnosti v podání krále zvířat. |
Hojné jsou i velké šelmy – lvů je každoročně pozorováno 1500, 1000 levhartů, žijí zde i gepardi, hyeny a psi hyenovití.
Největším problémem v Krügerově parku nejsou ani návštěvníci, ani pytláci, ani šelmy, ale především sloni. Jejich stavy se neustále zvyšují a zvětšuje se i plocha zdevastované krajiny. Křovinatá buš se v místech, kde se vyskytují větší sloní stáda, mění v poušť, která jiné býložravce neuživí. Dochází k poklesu stavu i velmi vzácných druhů antilop, snižování počtu slonů odstřelem vyvolává protesty ochránců přírody.
NA JIŽNÍM A VÝCHODNÍM POBŘEŽÍ
Národní park West Coast byl vyhlášen teprve před deseti lety. Mořský záliv tvoří téměř uzavřenou lagunu, chráněnou před vlnobitím Atlantiku. Na skalách a plážích pobřeží zde hnízdí téměř milion mořských ptáků – racků, rybáků, kormoránů a tučňáků. Na jaře rozkvete celý kraj nepřerušovaným kobercem červených, žlutých a modrých drobných aster. Chtěli jsme zde natáčet hlasy ptáků, ale nešlo to. Až do tmy křik tisíců racků se zpěvem ptáků žijících v pobřežních porostech a hukotem oceánu vytvářel zvláštní nemelodický šum.
Jen několik desítek kilometrů jsou od sebe vzdáleny dva národní parky nacházející se na jižním pobřeží Afriky. Wilderness NP nás příliš nenadchl. Pět řek a pět sladkovodních jezer v lesnatém pohoří je snad rájem pro jihoafrické sportovce a turisty, mně však tato krajina připadala málo africká. Daleko více na nás zapůsobil Tsitsikama NP – osmdesát kilometrů dlouhý pruh původního jihoafrického pobřežního pralesa. Ještě před padesáti lety zde žili sloni, dnes by znamenali pro les příliš velké ohrožení, a tak je zastupují příbuzní – damani. Ty na pobřeží potká člověk na každém kroku. Se slony jsme se poprvé setkali ve volné přírodě v Addu – v národním parku, který je nejjižnějším místem jejich výskytu. Pozorovat slona v přírodě je však neobyčejně silným zážitkem. Nejbližší nebyli od auta víc jak 6-8 metrů a já měl pouze obavy, aby se některé mládě neleklo a nevyprovokovalo matku k nějaké aktivitě. To by pak auto poskytlo úkryt pouze symbolický. Týden před naším příjezdem si zvědavý slon spálil chobot o výfuk mercedesu a to jej tak rozčílilo, že auto zdemoloval a pak si na ně sedl. Útoky slonů na auto nejsou příliš časté, ale každý rok jich strážci parků několik zaznamenají.
VODOPÁDY V POUŠTI
K vodopádu na řece Orange jsme přijeli z městečka Upington po prašné, asi 130 kilometrů dlouhé cestě pouští. Jeli jsme méně frekventovanou trasou a za celé dopoledne jsme nepotkali žádné auto. Cesta se vinula údolími i přes kopečky kamenitou pouští. Rozpálené balvany byly někde velké jen tak do pasu a o pár kilometrů dál už to byly skály několik metrů vysoké. Mezi nimi rostly stromové aloe a občas se objevily keříky s krásně rudými květy. Co chvíli se mihl ve skalní štěrbině daman – zvířátko podobné svišťovi, ale příbuzné slonům. V místech, kde se otevřel pohled k řece Orange, bylo vidět 50-100 metrů široký pruh rákosí a keřů na obou březích. Jinak od obzoru k obzoru samá kamenitá poušť. Je těžké si představit, jak tudy projížděly těžké vozy tažené volskými šesti až osmispřežími, když v polovině minulého století hledali búrští osadníci nový domov. Vodopády Augrabies působí v této krajině jako přelud. Ve dvou proudech padá voda v kaskádách z výšky 56 metrů a pak se úzkým skalním korytem prodírá na západ. Celé odpoledne jsme zde fotografovali a natáčeli hřmící vodu v poušti a na skalách barevné ještěrky, které žijí pouze zde. Park kolem vodopádů má rozlohu 82 000 hektarů a kromě několika druhů antilop a levharta zde žije také znovu vysazený černý nosorožec.
NEKONEČNÁ POUŠŤ KALAHARI
Asi 250 kilometrů severně od vodopádů je brána do národního parku Kalahari Gemsbok, který je z větší části v sousední Botswaně. Pro návštěvníky je přístupná pouze jihoafrická část, ve které jsou tři vyznačené cesty – asi 500 kilometrů celkem. Je to jen zlomek chráněného území, neboť rozloha parku je 2 miliony 700 tisíc hektarů. Prožili jsme zde několik dnů a viděli tolik zvěře, že některé druhy nám téměř zevšedněly. Prašné cesty vedou výhradně koryty dvou řek, která jsou úplně vyschlá. V tomto století zde tekla voda pouze v roce 1934 a v roce 1963. Zeleně je zde málo, přesto obrovská stáda antilop skákavých neboli springboků a pakoní žíhaných nevypadají, jako by strádala. Kolem napajedel se shromažďují nádherní přímorožci oryx – gemsbokové, podle kterých dostal park jméno. Samice jsou od samců těžko k rozeznání, mají pouze delší a tenčí rohy. Jejich délka dosahuje až 130 centimetrů a je to zbraň nahánějící hrůzu. Dlouhé desítky kilometrů jsme projížděli údolím řek, občas jsme zastavili a natáčeli. Neustále je co pozorovat – kolonie surikat, hejna pštrosů, důstojné hadilovy písaře na vysokých nohách, šakaly, ušaté psy, orly a především tisíce antilop. Občas se kousek od silnice vznese z mršiny několik supů, a když jsme si jednou chtěli prohlédnout na prašné cestě stopy lva, napřímila se na okraji cesty asi dvoumetrová, krásně zlatá kapská kobra s širokým krkem. Většina zvířat si návštěvníků nevšímá a chová se naprosto přirozeně. V poledne život utichá. Velká zvířata stojí pod stromy a snaží se v klidu využít každý kousek stínu. Nejrozumnější, co může člověk udělat, je napodobit antilopy a několik hodin odpočívat. Nezapomenutelné jsou i chvíle před západem slunce, kdy se v kempech připravuje večeře. Písek všude kolem je už zbarven do cihlově červené, horko pomalu ustupuje a kolem ohně se shromažďují hosté z buše. Nejprve přiletí na drobky hejna snovačů, pak zoborožci s červenými a žlutými zobáky a za nimi přiběhnou zemní veverky. Mají ohromné ocasy, které v případě potřeby rozevřou nad sebou jako slunečník. Samičky vám z rukou berou housky, chleba a ovoce, a když zapanáčkují, napnutá bříška s nalitými cecíky prozradí blížící se radostnou událost. Téměř současně s veverkami přiběhnou malilinké lištičky, správně mangusty liščí. Ty žebrají maso nebo uzeniny, chléb jim nechutná. Obvykle se objeví najednou celá rodina čítající 6-10 jedinců. Chvilku všichni pátravě pozorují, co se u ohně děje, nahlédnou do stanu, do zavazadel a za pár minut se vytratí. Park Kalahari Gemsbok nás okouzlil. Je příliš vzdálen od civilizace, a proto není tak navštěvován turisty jako ostatní parky. Člověk zde může vnímat intenzivně pocity vyvolávané nekonečnou pouští Kalahari.
KVETOUCÍ PÍSEK
Až v samém severozápadním cípu jihoafrického území se nachází Richtersveld – ráj entomologů a sukulentářů. Zvláštní drsné klima ovlivňované studeným Atlantikem způsobuje, že se zde nachází řada endemitů, které však v očích běžného návštěvníka mohou jen těžko konkurovat slonům a antilopám ve známých parcích. Jednou za rok však rozsáhlé území od namibijských hranic dále k jihu rozkvete a stane se nekonečným nádherným záhonem květin. Namakwaland je uváděn v turistických průvodcích jako úžasná zvláštnost, rozkvetlá poušť. My jsme sem přijeli v době, kdy se krajina k té události teprve chystala.
ZEMĚ NOSOROŽCŮ Při cestě Jižní Afrikou jsme navštívili i některé rezervace a soukromá chráněná území. Asi největší překvapení nám připravily dvě rezervace v kraji Zuluů. Jejich jména jsou Umfolozi a Hluhluwe a odděluje je pouze úzký koridor prašné silnice. Už desítky metrů před vjezdem postávají na okrajích desítky černochů nabízejících vyřezávané sošky zvířat a ptáků. Některá díla jsou velmi zdařilá a jejich jediným nedostatkem je, že byla dokončena z čerstvého dřeva jen chvilku před prodejem. Nejčastěji se mezi nimi objevuje figurka nosorožce – od silně stylizované po úplně realistickou. Nosorožců jsme viděli mnoho i v obou rezervacích – samotářů, samic s mláďaty i menších rodinných stádeček. Když jsme se v průvodci dočetli, že zde žije 2000 bílých a 300 černých nosorožců – tedy víc, než se dnes podařilo zachránit ve státech východní Afriky dohromady, připadalo nám to jako zázrak.
