Setkání s Antonínem Kratochvílem je snad pro každého zážitek. Snaží se navázat kontakt: aby vás to bavilo a rychleji to odsejpalo, aby to mělo nějaký smysl. Je to určitě i tím, že nudu nepovažuje za přirozenou. Na tohle není těžké přijít: stačí si přečíst jeho krátký životopis. Ale přesto… Cítil jsem pod touto drsnou slupkou cosi křehkého, zranitelného a zároveň jsem si uvědomoval, že právě to nesnadno uchopitelné formuje jeho silnou osobnost. Setkali jsme se na filmovém festivalu v Karlových Varech, kde měl výstavu, a pak v Praze v galerii Jaroslava Pecky, který je v Čechách jeho agentem. K mému překvapení listoval v mém románu.
Máte někdy čas na čtení?
Musím si ho udělat a to mi vyjde akorát jednou za rok. Přečtu asi deset knih, většinou cestovní reportáže. Klasiku mám už za sebou – v mládí jsem přečetl celou knihovnu na Praze 8.
Čtete i v češtině?
V češtině si to už dneska neprožiju: třicet let mluvím anglicky. Například Jan Novák se mi v angličtině hodně líbil, ale v češtině jsem s ním měl problémy. Chyběla mi tam přímost. Na kličkování v češtině se můžu vybodnout, na to už dneska není čas. Já sedím v cadilacu, ne ve škodovce, rozumíš?
Sny máte též v angličtině?
Dneska sním jenom v angličtině.
Setkal jsem se s názorem fotografa, že je tu velmi málo dobrých fotografů, že zmáčknout spoušť dokáže skoro každý. V čem spočívá tajemství fotografie? Není to prostě tak, že někomu je dáno štěstí okamžiku a určité energie, která se mu zpětnou vazbou, třeba ve fotografii, vrací?
V portrétní fotografii na té vazbě velmi záleží. Když postavíš čtyři fotografie od čtyř fotografů, kteří fotili stejnou scénu, vedle sebe, tak každý udělal jinou fotku. Takže selekce je v tom, kdy tu spoušť zmáčkneš. A to jsou jenom sekundy. A všechno je to jenom o tobě: jak to vidíš a jakou zpětnou vazbu dostaneš.
Dá se to naučit, nebo jsou takové snímky požehnané?
To se nenaučíš. To je intuice. Vychází z energie, kterou v sobě máš nebo kterou jsi během života nějak nasákl, a pak je tam to “déjà vu”: rozumíš, ten okamžik ti něco připomíná.
Ale když jde o vteřiny, těžko můžete přemýšlet, zda vám to něco připomíná?
Nemůžeš přemýšlet: pak jsi to propásl. Jde o pocit, že teď to musíš udělat, že teď ten moment právě pro tebe vrcholí. Tenhle moment zintelektualizoval Cartier Bresson slovy: “Deside is moment.” Každý má ten moment jiný. V tom se liší dobrý a špatný fotografové: jak se blíží k tý esenci, k tý pravdě okamžiku.
A navíc asi málokdo rozumí dobré fotografii?
Hrozně málo lidí. Dneska ještě míň, protože, jak říkáš, dneska si každej myslí, že když má aparát, tak bum – a je fotograf. Dneska jsou ty přístroje tak sofistikovaný, že to technicky může dělat každý.
Máte nějakého oblíbeného fotografa?
Je tady spousta dobrých fotografů. Možná jejich práce svým obsahem nemají světový měřítko, ale určitě v tom hrajou roli peníze, protože nemůžou jet, kam by jet chtěli.
Vyhýbáte se jménům?
Chtěl jsem to zakecat… Cením si Josefa Koudelky, je mi sympatická razance Šibíka, líbí se mi Cudlínovy práce a samozřejmě čeští klasikové…
A co Tono Stano, který vám na festivalu ve Varech tak trochu konkuroval?
Myslím, že Tono má šmrnc v grafickém pojetí fotografie. Pro mě to je trochu cizejší, ale já jsem natolik otevřený, že pochopím i tyhle práce.
Včera jsem vás pozoroval při práci s Rodem Steigerem. Pochopil jsem, že nejdůležitější je získat kontakt co nejpřirozenější cestou. Máte svůj specifický přístup?
Dívám se na ně jenom jako na lidi: jako bych fotil rumunskýho zahradníka. Otevřený přístup. Hodím jim takovou, myslím, dobrou vibraci, aby se cítili uvolněný, aby byli OK. Ale to je otázka několika hodin.
Viděl jsem, že už během deseti minut jste kontakt měli…?
Musel jsem, víc času jsme neměli. V tom je ten klíč. On mi důvěřoval a začal dělat ty bláznivý věci. Ale už předem jsem si vybral dobrou lokaci, kde jsem předpokládal, že se otevře a že tam graficky vynikne. Navíc cesta k němu byla snadná: líbily se mu fotky na festivalu. Když jsem fotil Davida Bowieho, tak jsem se dozvěděl, že si mě vybral z dvanácti špičkovejch fotografů-celebrit, takže taky už věděl, do čeho jde, a spolupráce byla snazší. Jeho agenti mi řekli, že chce fotit ve studiu, ne na ulici, kde by ho lidi obtěžovali. Já ve studiu nerad fotím. Řekl jsem mu, co mi agenti radili, a on: “To není pravda, můžeme jít ven.” A šli jsme ven. A byl hodně spokojený.
Máte toho člověka při fotografování možnost nějak blíž poznat?
Většinu fotografů, kteří fotí celebrity, zajímá, jak ten člověk vypadá. Já se u nich snažím zachytit to, co jsou.
Máte tedy možnost nahlédnout do jejich nitra? Je to přece jen umělá situace.
Snažím se. Například včera s Rodem Steigerem. On dělal pózy, ale já po nich nešel. Tam byly asi tři snímky, ze kterých mám pocit, že jsou dobré. Například když byl zranitelný. Viděl jsem to, když mu spadly brýle. Tenhle moment jsem potřeboval: chtěl jsem ukázat, že jde o stárnoucí hvězdu Hollywoodu, která je lidmi od něj a ženskými omlácená, která svůj zenit už překročila… Myslím, že nejlepší fotka je, když jste spolu odcházeli z hotelu. Neviděl jsem jeho tvář, pouze jeho chůzi, obrysy postavy, pohyb, kdy tenhle muž odchází… Kdo zná Steigera, tak ví, že i když ho vidí jen zezadu, právě tohle je on.
Myslíte si, že jsou slavní lidé schopni pozlátko, které si denně nasazují, na chvíli strhnout? Nejde o to, že třeba nasadí zajímavější masku než obvykle?
Já myslím, že toho schopni jsou. Já vlastně s nimi nedělám portréty, ale reportáž. Oni se musí dostat do momentu, kdy nehrajou. Oni nemůžou pořád hrát. Když jseš dobrej, tak to většinou chytíš.
To je asi převážně na konci rozhovoru…?
Většinou se unaví svou pózou – nedá se kontrolovat dlouho – a v duchu si pak řeknou: “Fuck it man, You will be myself.” Pak najednou cítíš, že ty tři poslední role jsou fantastický. Ale nevím o nikom, kdo by tyto celebrity v téhle době takhle fotil. Většinou jsou to stylizované snímky, ve kterých se člověk ztratí. A pak už je to jen o těch penězích, o produkci, jak to dělají například Mark Seliger nebo Annie Leibowitz, kteří fotí pro magazín Rolling Stones. Já před tyto lidi přicházím s jedním fotoaparátem.
Všiml jsem si, že používáte přímo klasiku (Nikon S 3). A se širokoúhlým objektivem, takže musíte lézt svým objektům skoro až do tváře…
Používám to i v reportáži: jsem k těm lidem co nejblíž. Není to konfrontace. Myslím, že síla mých fotografií je v tom, že jsem velice blízko a lidé jsou přirození. Rozumíš, že tam není to, že například vopruzuju.
Jak od vás celebrity odcházejí, když končíte tím, že zahodí svou masku? Jsou třeba naštvaní, víc zranitelní, očištění…?
Mám pocit, že odcházejí obohacení a šťastní. Právě proto, že se něco stalo, že došlo k nějakému spojení… Teď jsem fotil známého amerického zpěváka Johna Mellencampa. Slavné kolegyni Mary Ellen Markové dal pětačtyřicet minut a byl hodně naštvaný. Mně dal tři hodiny a byl šťastný. Fakt je, že u mě lidi nemají čas se naštvat, musí to odsejpat. Přesně vycítím, kdy je konec, kdy jsem dokázal to, co jsem chtěl. Jean Reno mi v Paříži dal třeba čtyři hodiny a já to zvládl za dvě. To se mu líbilo.
Kurt Vonnegut říká něco v tom smyslu, že každý hrajeme nějaké divadlo, tak proto si dejme pozor, jak svou roli hrajeme… Většinu času ho hrají celebrity, jste nucen hrát i vy?
Nevím… Samozřejmě, že se snažím dostat lidi do určitý hladiny, pohody. Kdybych to dělal divadelně, tak by mi to neprošlo. Třeba jdu fotit indiány, kde přede mnou nějaký reportér dostal do držky. Jsem tam, otevřu se jim a oni mě vezmou mezi sebe. Protože lidé jsou intuitivní.
Vím, že jste fotil Bruce Willise nebo Toma Cruise. Zvláště ten druhý se mi jeví, že o skutečném životě neví vůbec nic, že je oběť sama sebe, že si sám sebe příliš cení, čímž se ve výsledku velmi ochuzuje. Dokonce pochybuji, že má skutečné přátele. Možná bych byl rád, kdybyste mi to vyvrátil.
Nevím. Fotil jsem ho při práci na režijním debutu, ale nikdy jsem nedělal jeho portrét. To je rozdíl. S Willisem jsem dělal ve studiu: nebylo to tak, jak dělám dneska, ale byl jsem mu blíž. K reportážnímu portrétu jsem se dopracoval.
Vy teď pracujete na dlouhodobějším projektu – portrétů filmových celebrit. Vybral byste si Cruise?
Ne. Na to mám vytipované lidi.
Jak je to s těmi přáteli filmových hvězd?
A ty máš opravdové přátele?… Kolik jich můžeš mít? Jednoho, dva, tři?… Pro ně to je spíše “byznys relations” než přátelství. Tihle lidé k životu používají jiné lidi.
Jakmile úspěch končí, končí i přátelství…?
Oni to radši nechtějí zkusit. (smích) I já v tomhle světě žiju. Moji přátelé jsou mimo můj byznys. Ale většina mých kamarádů jsou fotografové, takže kdybych přestal být populární, tak taky jdu do háje. Tak je to i s lidmi, kteří zadávají práci. Když fotíš pro New York Times, všichni jsou tvoji “friends”, pak vypadneš z řetězu, a nikdo ti nezavolá. V téhle branži nemůžeš mít iluzi, že máš hodně kamarádů. Pak jseš blbec a nechápeš realitu.
Myslím, že tihle lidé jsou v přátelství ochuzeni nejen o to správné teplo, které cítíte, když jste “down”, ale i jejich partnerské vztahy jsou deformované. Každá filmová hvězda je aspoň třikrát rozvedená.
Je to pro tyhle hvězdy určitě těžké…
Ale například vaše portréty Willema Dafoe mně už připadají skoro jako fotky z ulice. Ve své tváři má něco démonického, snad i trochu perverzního v tom lepším slova smyslu… Žádná umělost.
No jo, ale on nežije v Los Angeles, ale v New Yorku. Tihle lidé se dělí na ty, kdo žijí v LA, a v New Yorku. V LA jsou party, buchty, obšourníci, připrdávači, lízoprdači, kdežto New York je jako město daleko brutálnější, tam si uvědomuješ, že jseš nic, a to je dobrý, protože jseš na zemi, kdežto v LA jseš ve vzduchu. Například Jessica Langová žije v Montaně: tam má kamarády, kteří se na ni dívají jako na člověka, ne jako na “star”.
A co takový Bob Dylan? Ten mně, stejně jako Michael Jackson, připadá jako z jiné planety. S naším světem jako by oba už neměli nic společného.
Hlavně Dylan. S ním to byl nářez. Ten opravdu žije jinde. Chtěl jsem ho fotit na hřbitově, ale on mi vystrašeně říkal, že by mu to nedovolili. A ukazoval prstem nahoru. Pak jsme jeli kolem starého motelu a to se mu líbilo. Přeběhl a spadl na zem do bláta. Říkám mu: “Mistře, já nevidím váš obličej.” Manažer za mnou: “Neříkej Bobovi, co má dělat. Bob to ví nejlíp.” Děsný. Ale dopadlo to dobře. Když si vzal večer kytaru, dal se dohromady. Najednou ta kytara ho spojila s normálním životem. Pak jsem ho vzal ven a udělal jsem s ním dobrou fotku. Dokonce se mu tak líbila, že ji použil na svou celoroční “promotion”.
Vzpomínáte si na svůj pocit, když jste od něho odcházel?
Byl jsem “uncykled”, bylo to dost divné… Byl to spíše smutný pocit. On se mě taky neustále ptal, jaké to bylo, když jsem fotil Keitha Richardse?
Jaké to bylo?
Bezvadný. Přišel pozdě, řekl, že tam chce mít láhev Jack Daniel’s. Ani se pořádně nenapil. Zrovna jsem přijel z Afghánistánu, tak jsme si povídali o afghánským haši. (smích) Dal mi sedm hodin, což je dost dlouho. Pak mě ještě vzal k sobě domů…
Vy prý snadno získáváte přízeň…?
Já si je získám a oni mně nabídnou ne přátelství, ale takovou přicpávku, a já nikdy do přicpávky nejdu. Já je jako kamarády nepotřebuji, mám svých dost. Mně stačí to, že s nimi můžu pracovat: že můžu s nimi dělat to, co potřebuji.
Je nějaký zásadní rozdíl mezi slavnými herci a slavnými muzikanty?
Určitě. Muzikanti jsou spíš řemeslníci, oni to musí umět, ale mají zase mindráky: prošli třeba drogama a tak.
Na fotce s Richardsem je vidět, jak má paži od injekcí heroinu…
On se s tím netají. To je život.
(Právě v té chvíli mu přišel fax, že má fotit o Židech v Polsku. Údajně už potřetí pro různé časopisy. Podal mi vysvětlení: řada amerických Židů má kořeny v Polsku. Dělal i knihu o Izraeli.)
Je nějaký rozdíl v tom, když pracujete pro Židy?
Není. Nedávno jsem fotil paní, která prožila Osvětim, takové cestování ve vzpomínkách. Novináři trochu vadilo, že nejsem Žid; obával se, že nepochopím tematiku. Nakonec mi řekl: “Vy jste to nafotil líp, než já napsal.”
Které portréty vás víc lidsky obohacují, víc posunují dál: hvězdy v rukou agentů, nebo lidé v rukou válek, hladomoru, džungle, bídy, sucha…?
Pro mě je víc uspokojující dělat reportáž než portréty, ale já to vlastně nesrovnávám. Ale čerpám z reportáže do portrétu.
A do svého života?
Také. To je všechno provázané. Pro mé přežití je pochopitelně lukrativní fotit “stars”, ale pojmout to tak, abych netříštil svou práci jako dřív. Najít ten most stálo dost práce.
Hrálo v tom roli i svědomí?
Proč svědomí? Já nejsem člověk jedné dimenze. Ani ve své práci. Čerpám z různých věcí, nejsem zabedněný. Někteří Češi by chtěli, abych byl jednodimenzní, a neustále mi to vyčítají. Na Západě tahle předpojatost a totální myšlení neexistuje. Když se podíváš do análů slavný agentury Magna, tak ty různé úseky cest světových fotografů vidíš. Tady všichni mají své polopravdy. Nevím, proč mají takové zkraty, možná jim ta informace ještě nedošla.
Dá se říci, že se ničemu nebráníte?
Naopak. Nechci píchat frajery, jinak je to všechno OK. (smích)
Vy se v kontaktu s lidmi stále smějete. Je to vaše obrana, vaše výhodná pozice, anebo jste skutečně tak veselý člověk?
Já se směju pořád. Hlavně se směju sám sobě.
Myslíte, že máte vyvinutější sebereflexi?
Tak často se tím nezabývám, takový samožer nejsem, ale občas se zasměju sám sobě, jaký jsem debil.
U vás se mi zdá, jako by vám od mládí problémy byly osudem přímo naordinovány. Bez nich byste nebyl tam, kde jste. U někoho jsou problémy jenom problémy. Přemýšlel jste o tom někdy?
Já jsem takový splávek. Rozumíš, mě potopíš, a já zase vyplavu nahoru. Je fakt, že moc dobře neplavu, občas to svou upřímností a otevřeností poseru: já hru pokrytectví moc dobře nezvládám. Aspoň si to myslím. Mě lidi buď mají rádi, nebo nemají rádi. Nic mezi tím. Mně to ale tak vyhovuje.
Abych to nemusel opisovat z různých časopisů, zkuste mi popsat vlastními slovy vaši cestu k dnešnímu úsměvu. K takovému úsměvu se člověk musí opravdu dopracovat. Je to vlastně odměna. Začalo to tuším emigrací do Rakouska…
Já o tom nerad mluvím, všichni se mě na to ptají, je to klišé, ta cesta byla určitě těžká. Odešel jsem jako kluk, romantik. A najednou ne snad zklamání, ale najednou jsem byl ve světě brutality. Abych přežil, musel jsem se hrozně rychle adaptovat. Určitě se ve mně něco ztratilo. Jednou se mi u matky dostal do ruky dopis, který jsem napsal ze začátku emigrace, a já jsem toho člověka nepoznal. To napsal úplně jiný člověk. Bylo mi tak trochu smutno. To už je život: nemůžeš zůstat stejný.
Vězení v Rakousku byla dobrá zkušenost?
Určitě. Všechno, co se odehrálo v mém životě, asi mělo být. Dneska třeba vím, že vězení není dobré, a to mě drží v lajně. (smích) Vážím si toho, že mám americký pas, že můžu jezdit, kam chci, že někam patřím… I když to je taky iluze. Ale mám to na papíře. Předtím jsem neměl papíry, takže jakýkoliv policajt mě mohl zavřít a dělat si se mnou, co se mu zamane.
Útěk z vězení do cizinecké legie se vám jeví jako klišé?
Legie… Rozumíš, já jsem tam nechtěl jít. Já byl ve vězení ve Francii bez papírů a legie dělala nábor a nabídla mi, jestli nechci jít raději s nimi. A tak jsem šel. A to už jsem věděl, že nejsem voják a že jim stejně pláchnu. Legie mi dala třeba disciplínu. A navíc jsem poznal svoje limity. Byl jsem ze sebe velice překvapený. Nenapadlo mě, že můžu být velitel. Byl průšvih, padl seržant, vzal jsem to na sebe a ty lidi jsem odtamtud dostal. Předtím jsem se za komunistů držel zpátky a najednou bum, panika – a já řekl OK a všechno jsem tam zorganizoval. Já se v takovém extrému ale neocitám často. Jenom když fotím válku, ale jak vidíš, jsem tu pořád. Kdybych seděl doma za pecí, tak jsem to nevěděl.
Z legie jste utekl a emigroval do Holandska. Následovalo pětileté studium na amsterodamské univerzitě a pak Los Angeles. Máte za sebou nesmyslné utrácení peněz, drogy…
To k sedmdesátým letům patřilo. Všichni dělali kokain, znáš to, ale nikdy to nebylo “heavy”: nemám porušenou osobnost, prostě to patřilo k věci. Fotil jsem muzikanty, a když přijeli do studia ve tři ráno a byli nafetovaný, tak jsi tam ten kokain musel mít, aby mohli jet dál.
Není čeho byste litoval…?
Není ani vteřiny, které bych litoval. Je to také proto, že jsem v určitém momentě začal věřit v Boha: sám jsem na to nestačil. Nejsem věřící, ale když jsem byl opravdu dole, tak jsem se obrátil k tomu vyššímu bytí. Když mě v Rakousku z vězení vyhodili na ulici a řekli, že tam můžu být tři měsíce a pak se musím ztratit, tak jsem se myšlenkám na sebevraždu nevyhnul, znáš to. Pak jsem zahodil ten papír a šel jsem na cestu. A víra v Boha mi pomohla. Potřeboval jsem ji. Dneska jsem v pohodě, až budu umírat, třeba tyhle pocity zase opráším.
Dostáváte se do situací, kdy se modlíte?
Často ne, ale dostávám. Ve válkách. Teď mám rodinu a žena mi je zakázala: ze začátku jsem jí musel lhát. (smích) Ale nebezpečné situace při mém povolání jsou, a tak se i pomodlím, abych tím prošel.
Když se nad sebou zamyslíte, tak je něco, co jste ještě neviděl, nepoznal a vidět a poznat byste chtěl?
Já o tom nepřemýšlím. Samozřejmě stále hledám, ale nejsem úplně vyhraněný. Teď právě prožívám otcovství. To jsem si vždycky přál, ale nějak jsem to v sobě potlačoval. Teprve teď to naplno poznávám a dává mi to hodně štěstí.
To vás dostalo ale najednou úplně jinam…?
Úplně jinam. Najednou chápu víc věcí. Chápu svého otce, předtím jsem nikdy rodiče, jejich lásku, nechápal.
Vy jste už počtvrté ženatý. Předpokládám, že práce byla na prvním místě a rodina na druhém. Teď je to asi opačně…?
Samozřejmě, že se priority mění. Znám už svou roli v rodině.
Vám se vlastně všechno splnilo?
To je fakt… Možná bych chtěl někdy udělat dokumentární film.
Vy jste ve světě viděl hodně ošklivostí. Ty mladého dravého člověka zajímají. Netoužíte dnes o to víc po kráse? Nevnímáte ji intenzivněji?
Určitě. Víc si jí vážíš, zvláště když ji máš. Já jsem to dlouho neměl, žil jsem osm let sám, a když jsem potkal svoji ženu, dostavily se nové emoce. Momentálně si medím… Ale vím, že vždycky někde číhá nějaký průšvih, takže jsem se neukolébal.
Bojíte se té nečekanosti, nebo jste zvědavý?
Já jsem se nikdy budoucnosti nebál. Doufám, že když ten průšvih přijde, budu natolik silný, abych se s ním vypořádal.
Zvláštní kategorií jsou paparazzi. Ti jdou po slavných lidech jako po svých obětech… Co je to za lidi? Mluvil jste s nimi třeba o jejich svědomí?
Nemluvil. Mně jejich brutálnost a znásilňování lidí neimponuje. Můj přístup k fotografii je založený na respektu lidí.
Vy jste jednou na ulici potkal Gretu Garbo a prosebný pohled jejích očí vás přinutil nestisknout spoušť. Tenhle moment mohl být pro vás velice důležitý: uvědomil jste si své hranice. Stejně jako když jste odmítl stisknout spoušť, když jste viděl slavného “Tarzana” Johna Weismüllera jako živou mrtvolu. Pamatujete si ten povznášející pocit?
Dodneška si na ten moment přesně pamatuji. Zavřu oči a vidím ho. Takže důležitý pro mě určitě byl. Nepřemýšlel jsem o tom, ale máš pravdu, přijde moment, kdy musíš zapomenout, že jseš reportér. Pokud to neuděláš, je to šrám.
Ten německý novinář, který vám dal echo na Weismüllera, vám vyčetl, že nejste duší reportér. Jakou by měl mít žurnalista duši? Má ji vůbec mít, nebo má jít po článku jako šelma po masu?
Každý na to má jiný názor. Můj názor je, že jsem zaprvé člověk, a pak reportér. Ne reportér, a pak člověk.
Odrazí se nečistý úmysl i v práci, kterou děláte?
Určitě. Co jsem pozoroval fotoreportéry ve Rwandě nebo v Zaire, byli tak necitliví k umírání druhých… Já jsem se snažil to umírání alespoň nerušit. Ale tam frajer vyskočil z džípu a tím objektivem, kterej vypadá jako dělo, běžel k umírající ženský – vůbec ten okamžik smrti nevstřebal – a mačkal spoušť… Ženská měla hrůzu v očích ne z toho, že umírá, ale protože si myslela, že ji chce tím kanonem zabít. Shit!
Může taková fotografie vyhrát nějakou soutěž?
To víš že jo. Ta emoce je tak zamotaná, že může být úplně o něčem jiném.
Víte o nějaké konkrétní fotce?
Traduje se to o fotce, jak na ní policista střílí do bosenského zajatce. Byla na objednávku. To dělají mladí kluci bez zkušenosti: jedou do války, aby si udělali jméno, ale vlastně nevědí, proč tam jsou. Ale oni to šeredně odnesou. Jeden můj kamarád tam taky jel nepřipravený a do dneška se z toho nevzpamatoval.
Máte nějaký svůj recept, přikázání, které vám pomáhá takové situace zvládnout?
V podstatě být senzitivní… Někdy tam stojíš a máš pocit viny, že tomu nemůžeš zabránit. Třeba jsem měl fotografovat výměnu válečných zajatců mezi Srby a Chorvaty v roce 1992. Přivezli muslimy, jednomu z nich krvácel žaludeční vřed, a tak jsem mu dal prášek, který jsem náhodou měl. Tím jsem tu druhou stranu strašně naštval. Málem mě zastřelili. Naučil jsem se, že se do takových situací jako reportér nemůžu míchat. Není to moje role. Musíš znát ten bonton války.
Už byste to znovu neudělal?
Nemůžeš to udělat. Všechno se to tam pak vyhrotilo. Byla to chyba.
Věříte tomu, že špatná myšlenka nebo čin se vám vždycky vrátí?
Samozřejmě, ale já jsem v tomhle případě žádný špatný čin nedělal. Ale ani dobrý.
Vy vlastně děláte jenom na zakázku, a přesto mi připadáte svobodný víc než ti, co jsou na volné noze. Definoval jste u sebe pocit svobody, nezávislosti?
Mám takové štěstí, že lidé, kteří mě najímají, znají moji práci. Dostávám džob na míru, sám bych ho třeba dělal, ale nemám na to prachy.
Vy si vlastně lépe žít nemůžete?
Nechci to lidem moc říkat, aby mi nezáviděli. (hurónský smích) Mohl bych mít víc peněz, ale to bych nefotil to, co fotit chci.
Vy mi asi řeknete, že žádné životní krédo nemáte…?
Ale já mám krédo: “You pay, I go”. Já jsem žoldnéř, ty zaplatíš, a já jedu. Jeden čas jsem se domů ani nevracel.
Proto ta manželství asi ztroskotala…?
No určitě. Mně ztroskotala, protože… Vlastně ani nevím proč.
Zajímala vás někdy fotografie ženy? Přece jen to je odlišnější tvor: myšlení, intuice jiná…
Do toho bych se nepouštěl. Na to je expert Tono Stano. (smích)
Jakých vlastností se u žen bojíte?
Kontrolování a omezování. Většina amerických vztahů je založena na kontrole. Kdo kontroluje koho. To je prostě válka. Sám jsem tím prošel. Je to šíleně náročné na všechno. Abych si ubránil svou svobodu, musel jsem hodně bojovat.
Je něco amerického, co byste přál Evropanům?
Američané se dokážou nadchnout. I když někdy naivně, ale je to milé. V Americe je pokrytectví, ale má jiné znamínko než u nás. Je to “good”. Jejich pokrytectví nezraní. To je bonton. Oni neřeknou: “Máš mladší ženu,” pouze si to myslí. Ta naše kritika může často lidi zničit: nenechá je někam se dohrabat, ale rovnou je převálcuje. Možná to americké pokrytectví není tak špatná věc.
Kdy si děláte prázdniny?
Nikdy. Jednou jsem si je udělal a málem jsem se zabil. Jsou pro mě nebezpečnější než moje práce.
Antonín Kratochvíl (1947)
Narodil se v Československu, ale většinu života strávil v exilu. V roce 1967 opustil republiku a poté, co překročil rakouské hranice, byl umístěn do uprchlického tábora. Po několika letech se usadil v Holandsku, kde začal studovat fotografii na umělecké akademii Geprita Rietvelda v Amsterodamu. Po promoci se oženil s Američankou a přestěhovali se do Kalifornie. Od roku 1976 žije v New Yorku. V minulých pětadvaceti letech se zabýval východní Evropou, válkou zmítanými Afghánistánem a Rwandou, uprchlíky v Tibetu, životem v Havaně, cholerou v Ekvádoru, ničením amazonských pralesů, fotografoval děti živořící v Guatemale a Mongolsku a nevyhnul se ani válce v Jugoslávii. Přestože byl asi dvacetkrát zatčen, neztratil ani jeden svitek filmu. Jeho práce se objevují v mnoha světových časopisech, například v The New York Times Magazine, Time, Newsweek, Mother Jones, Geo, Rolling Stones. Kratochvílovy práce byly vystavené v New Yorku, Miláně, Mnichově, Kolíně nad Rýnem, Praze, Houstonu a Pergpiganu. K jeho četným cenám patří Infinity Awards, udělovaná Mezinárodním centrem pro fotografii novinářům roku (1991), a rovněž Leica Medal of Excellence for Outstanding Achievement v oblasti dokumentární fotografie (1994). Sám k tomu říká: “Nestačí bejt dobrej, musíš bejt nejlepší.”
