Napsala a vyfotografovala Iva Heřmanská
Před třiceti lety převzali v jedné z nejchudších zemí světa vládu komunisté pod vedením pozdějšího premiéra Kaysone Phomvihaneho. Laos se pak na dlouhá léta uzavřel cizincům. Ledy povolily až počátkem 90. let a dnes už není návštěva bývalého „Království milionu slonů“ nijak obtížná. Skoro každá z desítek cestovek v proslulém cestovatelském ghettu Khao San v thajském Bangkoku vám do druhého dne vyřídí vízum a pohodlný autobus vás přes noc odveze vysoko na sever, do proslulého Zlatého trojúhelníku, kdysi největší oblasti produkce opia na světě. Právě tady se stýkají hranice Thajska a Myanmy s Laosem.
Thajští celníci úřadují v moderní prosklené budově, jejich laoští kolegové na protějším břehu provincie Bokeo se musejí spokojit jen s dřevěnou boudou. „Už dávno měl stát moderní most, po kterém měly jezdit autobusy,“ říká smutně laoský úředník ve směnárně. „Naší vládě ale bohužel došly peníze.“
Laoské hotely jsou ale příjemným překvapením. Prostorný čistý pokoj s teplou sprchou stojí jen kolem pěti dolarů, což je na Asii za tak nízkou cenu nečekaný komfort. Postarší majitelka hotelu s nostalgií vzpomínala na mládí: „Ještě před pár desetiletími byste v Houeisai mohli potkat karavany poníků s nákladem hedvábí, opia, nefritu, stříbra, čaje…“ Prohlížíme si mapu na zdi. Tohle místo kdysi bývalo jednou z nejdůležitějších obchodních křižovatek jihovýchodní Asie. Karavany obchodníků sem od 15. století putovaly ze sousedního jihočínského Jün-nanu. V Houeisai bylo jejich zboží přeloženo na prámy a z druhého břehu řeky pak pokračovalo do thajského Chiang-mai a dál do přístavů na pobřeží Barmy (dnešní Myanma). Slávu Houeisai přetrhla léta komunistické izolace země, i když naštěstí jen nakrátko. Dnes se tu opět začínají setkávat obchodníci z Myanmy, Thajska, Laosu a Číny. Vzpomínkou na zašlé časy je rozlehlé tržiště, které se rozkládá podél silnice na vysokém mekongském břehu. Jen zboží se za ta léta asi trochu změnilo. Kýčovité plastikové hračky výrazných barev, levná čínská elektronika, padělky oblečení světových značek, gumové pantofle. Ze severu je sem přivážejí čínské nákladní lodě. Už brzo by se to ale mělo změnit. Poté, co se někdejší komunistický skanzen znovu otevřel světu, sní vláda v hlavním městě Vientiane o vybudování obchodní tepny, která bude kopírovat trasu dávné karavanní stezky. Nová silnice by měla přes laoskou provincii Bokeo propojit severní Thajsko s jižní Čínou. Její součástí by měl být onen most přes Mekong, který by Houeisai vrátil starou slávu obchodního centra. Víc než jako příležitost k nákupům ale zatím městečko okouzluje klidem a nádhernou polohou. Houeisai je sevřené mezi kopci zarostlými džunglí a řekou plnou rybářských loděk. Kromě obchodu se tak v poslední době stává jedním ze zdrojů příjmu místních obyvatel i turistika. Jde to pomalu, protože pokud nepočítáme opiové vesničky kolem Muang Singu na čínské hranici a bývalé královské město Luang Prabang plné nádherných buddhistických chrámů a stúp, cizinci se do severního Laosu stále ještě moc nehrnou. Provincie Bokeo se ale zvolna stává nejdůležitější vstupní branou celé oblasti. V posledních letech si například mezi cizinci získává stále větší popularitu dvoudenní scénická plavba z Houeisai po Mekongu do Luang Prabangu. Z paluby takzvaného slowboatu (jakéhosi říčního autobusu) můžete obdivovat panenskou džungli a život v malých rybářských vesničkách.
Hlavním zdrojem obživy je v Houeisai samozřejmě rybolov. V průvodci se můžete dočíst, že právě tady se ve vodách Mekongu nejčastěji vyskytuje asi největší sladkovodní ryba na světě. Laoský sumčík Plá beuk (Pangasianodon gigas) dorůstá délky až tří metrů a váží až tři sta kilogramů. Loví se každoročně v dubnu, kdy je řeka po období sucha poměrně mělká a ryby táhnou proti proudu Mekongu do jezera Tali v Číně. Slavnostnímu spuštění sítí předchází zvláštní obřad, při kterém se bohyni řeky obětují kuřata. Kilogram masa velmi žádané ryby se prodává až za dvacet dolarů, takže je k dostání jen v nejluxusnějších restauracích.
V posledních letech ale začíná být populace Plá beuk ohrožena nadměrným rybolovem a znečištěním řeky. Aby se její stavy opět zvýšily, byl v Houeisai už před několika lety zahájen umělý chov. Z vaječníků každé ulovené samice se vymáčknou jikry a v nádobě se oplodní podobně získaným rybím mlíčím. Do řeky je tak prý každý rok vypuštěno přes milion malých sumčíků. I když se dávná karavanní křižovatka může pyšnit mnohasetletou historií, objevíte tu jen dvě památky. Jednou z nich je pevnost Carnot. Její posádka kdysi dohlížela na bezpečnost obchodníků. Dnešní jméno ale pevnosti dali až francouzští kolonisté, kteří ji zvětšili a přestavěli. Když se vyškrábete na kopec, přivítá vás nevlídná strohá stavba z tmavého kamene. Dnes tu sídlí ostraha hraničního přechodu, která vás bohužel nepustí blíž. Druhou zajímavostí je buddhistický chrám Manilat, který se stejně jako pevnost rozkládá na vysokém kopci nad Mekongem. Z hlavní silnice vás sem dovede dlouhé schodiště. Cestu vzhůru lemují betonoví a pestře omalovaní nágové – hadi, kteří mají chrámu zajistit ochranu před zlými silami. V laoské národní mytologii hrají podobnou roli jako u nás blaničtí rytíři. Až prý bude zemi nejhůř, vyhrnou se nágové ze svých podzemních skrýší a zaženou nepřátele na útěk.
Do chrámu Manilat se kdysi před překročením řeky přicházeli modlit čínští obchodníci, prosící o zdar své dlouhé a nebezpečné pouti. Dnes tu na terase vysoko nad řekou posedávají mladí mníšci posedlí touhou nechat se vyfotit. Hlavní chrámová budova z týkového dřeva je nápadně vyzdobená malovanými džátakami – výjevy z Buddhova života. Klášter dal v roce 1880 postavit místní princ a později na jeho současnou výzdobu bohatě přispěli laoští emigranti, kteří po roce 1975 utekli před komunisty do Ameriky. Křiklavé barvy džátaků jsou ale poněkud kýčovité a připomínají spíš reklamní poutače.
Atrakcí ovšem je návštěva laoské restaurace. Zdejší kuchyně nabízí maso nejrůznějších druhů a úprav: hovězí, vepřové, kuřecí, rybí, ale také kozí s bambusovými výhonky, v kokosovém mléce nebo s citronovou trávou. Přílohou je rýže na tisíc způsobů včetně lepivé, díky které se v Laosu snadno obejdete bez příboru. Z košíčku na stole si prostě rukou berete jednotlivá sousta, žmouláte z nich kuličky a vkládáte do úst.
V nabídce restaurací je také vždy několik druhů fé, což je typická laoská polévka s nudlemi, masovými kuličkami a množstvím různých listů a zeleniny. Příjemnou vzpomínkou na francouzské koloniální časy jsou pro cizince obložené bagety, které se tu prodávají na každém rohu. Podle gusta je naplní zeleninou, šunkou, tuňákem, kuřetem, vejci nebo majonézou. Snídat místo pálivé polévky křupavou bagetu je v Asii nevídaný luxus. Pro průzkum okolí města je nejlepší najmout si malou motorovou rikšu. Asfaltová silnice končí hned za městem a dál vede už jen rozbitá prašná cesta plná výmolů a děr, po které se v klidu procházejí slepice a prasata. Právě tudy by ale za pár let měla vést moderní obchodní tepna, která Houeisai přes severolaoské město Luang Namtha spojí s jižní Čínou. Co tato silnice přinese domorodcům? Obhájci zmiňují lékařskou péči, vzdělání a peníze z turistů. Kritici mluví o zániku tradičních hodnot, rozpadu kmenových společenství, hamburgerizaci, coca-colonizaci a invazi turistů. Pasivní konzumenty pohodové dovolené ale tahle odlehlá oblast asi nikdy přitahovat nebude.
Kolem silnice procházejí skupinky žen, které z okolní džungle nesou dřevo. Obcházejí hrozivé krátery po bombardování, jež tu nechalo americké letectvo při náletech na Vietnam. Při návratu na základny v Thajsku se piloti nad severním Laosem často zbavovali nevyužitého „nákladu“. V horách se ukrývaly bojůvky laoských komunistů, podporované Vietnamem. Obrovské množství smrtícího železa, které padalo z nebe, ale zdejší domorodci dokázali dobře využít. Dodnes tu můžete spatřit chýše stojící místo na kůlech na nevybuchlých bombách.
Asi po půl hodině přijedete zaprášení od hlavy k patě do vesnice Ban Nam Sang. Žije tu jedna ze zhruba čtyřiceti národnostních menšin, které můžete v provincii Bokeo potkat – lidé z horského kmene Lao Huay (Lenten). Patří do jedné z podskupin etnické menšiny Mien (Yao), která má kořeny v podhůří Tibetu. V minulých staletích odtud Mienové pod tlakem Číňanů postupně migrovali do severního Laosu, Thajska a Vietnamu. Během války v Indočíně je agenti americké CIA spolu s Hmongy, Akhy a příslušníky dalších horských kmenů verbovali do gerilové „tajné armády“ bojující na straně stoupenců laoské monarchie proti komunistům. Po převratu v roce 1975 se proto Mienové často stávali terčem pomsty nové levicové vlády. Řada z nich Laos raději opustila. Lentenové tvoří menšinu dokonce i v rámci své vlastní kmenové „rodiny“ Mienů. V Laosu jich žije jen asi pět tisíc, v celé jihovýchodní Asii zhruba dvě stě tisíc. Od jiných etnických skupin je lze snadno rozeznat podle typických černofialových krojů (lenten znamená purpurový). Dalším poznávacím znakem jsou stříbrné penízky, které si lentenské ženy zaplétají do drdolů. Mladší generace už ale kroje postupně vyměňuje za tepláky a čínské šusťákové bundy.
I když sem tam asi nějaký cizinec do vesnice zavítá, zatím tu není vidět žádný vliv civilizace. Jednoduché bambusové chýše se střechami z palmových listů stojí na vysokých kůlech, které je izolují od pralesního vlhka. Každou chýši obývá celý doširoka rozvětvený rod. Mužům, ženám a cizincům jsou určeny troje různé dveře, jejichž záměna by mohla přivodit hněv duchů předků. Ti podle domorodců i po smrti nadále žijí se svými pozemskými příbuznými. Víra Lentenů tak kombinuje laoský buddhismus s animismem. Uvnitř chýší jsou jen rohože na spaní, deky, pár kousků očouzeného nádobí, lampa se svíčkou nebo petrolejka… V období sucha, kdy kůly nejsou utopené v blátě, slouží prostor pod chýší jako otevřená kuchyně.
Lentenové dříve bývali kočovníci, praktikovali systém vypalování džungle. Na políčkách, která tak vznikla, pěstovali rýži, kukuřici a opium. Když políčka po pár letech přestala rodit, celá vesnice se prostě sbalila a odešla jinam. Laoská vláda se ale dnes snaží kmeny ze severu země přesvědčit, aby se usazovali podél silnic. Ve vesnici Ban Nam Sang jim postavila školu. Jejím jediným pedagogickým vybavením je ale tabule a křída. Děti sedí na udusané podlaze a učí se opakováním po učitelce, starší pak opisují na malé dřevěné destičky laoská slova. Hlavním nositelem modernizace tak není asfaltová silnice ani nedaleký trh s čínským zbožím, ale tahle zděná budova uprostřed bambusové vesnice. Většina severních etnických menšin mluví vlastními jazyky, odlišnými od laoštiny. Číst a psát úředním jazykem se povinně učí teprve nejmladší generace. Jakmile to tihle žáčci zvládnou, tempo kulturních změn se dramaticky zrychlí. Poblíž Houeisai jsou i naleziště rubínů a safírů. Provincie Bokeo od nich získala své jméno – „baw kaew“ totiž znamená drahokamové doly. Po roce 1890, kdy bylo zdejší podzemní bohatství objeveno, odtud prý vzácné minerály získávala i thajská královská rodina. Prašná cesta končí u rozbagrovaného kopce, kde za ostnatým drátem rezavějí staré těžební stroje. Laoská vláda před lety celé naleziště pronajala jedné dánské těžební společnosti. Její vedení se pak ale s komunisty neshodlo na podílu na zisku, takže těžba zkrachovala. Jedinými prospektory tak dnes zůstávají obyvatelé okolních vesniček. Hrabou se ve žluté mazlavé hlíně, primitivními nástroji hloubí příkopy a šachty a sní o zázračném zbohatnutí. Několik drobných bezcenných zlomků safíru si odtud odvážíme i my.
