Každý rok ubodají v Americe stovky lidí
Včely na nás útočí plnou silou. Rojí se v proudech a bodají skrz silnou látku našich ochranných oděvů. Krev, plná adrenalinu, mi divoce pulzuje ve spáncích. Na síťce mé obličejové masky je už chuchvalec včel v tlusté, dusivé mase. Skoro nevidím přes hledáček fotoaparátu. Mohu rozeznat jen pulzující zadečky. Vedle mě se doslova plazí entomolog Jerry Loper pokrytý včelami. Cítím první žihadla – na oku, nose a ústech. Bolest je ostrá a zvedá se mi žaludek. Vrhám se na zem. Vzduch je lepkavý, nedýchatelný, plný feromonů, plný odporného pachu přezrálého ovoce a našeho potu… Včela umírá pár minut po vbodnutí žihadla. V tuto chvíli jsou všechny připraveny položit životy na obranu své kolonie.
NEBEZPEČNÝ HYBRID
Zabijácké včely dorazily do USA v roce 1990 a stále postupují směrem k severu. Jen loni tu blízko velkých měst Phoenixu, Las Vegas, Tucsonu a Los Angeles napadly více než 250 lidí. Atakují také dobytek a hospodářská zvířata. Žádné stvoření není bezpečné před jejich brutálním a často smrtelným běsněním. Během více než 40 let zabily na americkém kontinentu přes 1500 lidí. Zabijácké včely jsou nepovedeným výsledkem genetických manipulací.
Vše začalo v roce 1956. Brazilská vláda kontaktovala nejlepšího genetika země Warwicka Kerra a doufala, že vyřeší otázku, proč se evropské včely nejsou schopny adaptovat v brazilském tropickém podnebí a dávají tak jen průměrné množství medu. Je možné vytvořit hybrida? Mladý vědec výzvu přijal. Ve věku 34 let byl považován za nejbystřejšího brazilského genetika a místo výzkumného pracovníka mu nabízeli v nejprestižnějších amerických institucích. Tehdy se vše zdálo možné. Se svými hlubokými znalostmi světa včel odešel Kerr studovat nejsilnější včely na světě – ty, které žijí na africkém kontinentu.
O čtyři měsíce později se vrátil do Rio de Janeira; v jeho zavazadle bylo 75 královen rodu Apis mellifera scutellata, známého svojí neuvěřitelnou agresivitou. Warwick neměl v té chvíli žádnou představu o tom, že se stane iniciátorem blízké apokalypsy.
Pod dozorem převezl včely do genetické experimentální laboratoře v Rio Claro (stát Sao Paulo). Byly umístěny v úlech se speciálními mřížkami, které oddělovaly královny od dělnic a znemožňovaly únik. Po celý rok se Kerr neúspěšně pokoušel vytvořit revoluční křížence. Něco se však dělo – na druhé straně dveří laboratoře…
PRVNÍ UBODANÍ LIDÉ
Obyvatelé Rio Claro, uvyklí životu se včelami a mající úly v blízkosti svých domovů, si náhle povšimli změny v jejich chování. Včely začaly být agresivní, bodaly děti a zabíjely psy a hospodářská zvířata. „Pamatuji se, jak mi líčili vůbec první útoky na lidi,“ vypráví Warwick Kerr. „Hrozné historky o mužích, ženách a dětech plazících se pod ‘kobercem’ včel, o jejich zmítajících se tělech. Lidé si na mne ukazovali na ulici a šeptali. Začalo být jasné, že africké včely nějakým způsobem unikly a zkřížily se s místními druhy. Hrál jsem si na Boha a nyní platím za svoji smělost.“
Jak včely doopravdy unikly z laboratoře, zůstává záhadou. Zdálo by se, že nějaký včelař vyjmul při návštěvě laboratoře ochranné mřížky, oddělující úly. Toho dne uteklo a v divočině zmizelo 26 královen i se svými koloniemi. V následujících čtyřiceti letech vytvořilo křížení afrických a evropských včel – po staletí dovážených kolonisty – hybridy, vskutku unikátní a výjimečný druh, druh produkující množství medu, nápadně adaptovaný na podnebí, avšak naprosto nezvladatelný a vskutku smrtící.
PROČ JSOU TAK AGRESIVNÍ?
Co činí včely tak agresivními? Podle odborníků to vše odstartovalo před miliony let, kdy včely migrovaly z Asie a začaly se šířit na dalších kontinentech. Mírné evropské klima dalo vzniknout klidnému temperamentu včel, který poté včelaři dále zkrotili. Naproti tomu včely mířící do Afriky byly konfrontovány s drsným, suchým a horkým podnebím. Zůstaly „kočovnými“, závislými na ročním období a rostlinných druzích; hnízdily ve skalních dutinách či kmenech baobabů. Jejich med byl vyhledáván predátory – například člověkem, který ničil jejich kolonie, aby získal drahocenné plástve. Přežít mohly jen maximálně se bránící hnízda. Během doby si tak africké včely osvojily zvláště nervózní a defenzivní chování.
Ve skutečnosti není na těchto včelách nic zvláštního – kromě jejich připravenosti k boji. Střed roje reaguje, jakmile „zvědové“ vyšlou signál. Otřes, závan či vibrace mohou rozpoutat nejhorší reakce roje. Včely dokáží zacházet se svými žihadly s pozoruhodnou přesností. S hroty naježenými jako harpuny, stává se roj smrtící zbraní. Když včely bodnou, zanechají na místě váček s jedem; ten je dále vstřikován do kůže oběti, která vzápětí umírá. Bill Rubink z Weslaco Laboratories vysvětluje: „Obranný mechanismus včelí kolonie funguje stejně, jako imunitní systém našeho těla. Je-li zjištěno nebezpečí, některé ze včel zareagují, bojují a hynou tak, jako naše protilátky.“
ROJE POSTUPUJÍ
V roce 1986 – poté co napadly celou Brazílii a Střední Ameriku – dosáhly včely státu Chiapas v Mexiku. Spojené státy, stále více znepokojené, vytvořily „regulační zónu včel“ – biologickou bariéru přes šíji Tehuantepec, která odděluje Mexický záliv od Pacifiku. Impozantní projekt v ceně přes 10 milionů dolarů zmobilizoval stovky pracovníků na řadu měsíců, během nichž byly zahubeny miliony včel. Roje však, bohužel, nedokázalo zastavit nic.
Dnes, o 80 včelích generací později, dosahují jejich počty milionů a jsou stále na postupu. Včely již napadly Arizonu, kde nyní tvoří 90 % včelí populace, Nové Mexiko, Nevadu a Kalifornii a rychle se blíží k okrajům měst Los Angeles či San Diego.
Příběhy neuvěřitelných útoků zanechaly jizvy v lidských vzpomínkách. Jednoho rána byla Mary Williamsová z Phoenixu napadena rojem včel, který hnízdil v její garáži. Sousedka se vrací k tomuto strašnému okamžiku: „Netrvalo to déle než 40 vteřin,“ vzpomíná a její hlas se chvěje. „Mary uběhla několik stop, a pak se zhroutila na zem. Bylo po všem.“ Během pitvy vyňali patologové z jejího těla na 8000 žihadel.
Zabijácké včely způsobují v USA paniku. „Na jaře míváme přes tucet telefonátů denně,“ říká velitel hasičů v Tucsonu John Estes. „Nacházíme roje všude po městě i v lidských příbytcích. Musíme s roji zacházet opatrně, jsou jako časované bomby a mohou vybuchnout ve kterémkoli okamžiku.“
PARADOXNě JSOU I UŽITEČNÉ
Přes 80 % amerických včelařů už svoje chovy vzdalo. „Riziko útoku na obyvatele je příliš veliké,“ vysvětluje Eric Erickson, ředitel Výzkumného včelařského střediska v Tucsonu. V Brazílii se ale otázkou kříženců stále zabývají. Podle dr. Gonc5alvese (výzkumné středisko v Ribeirao Preto) nejsou včely zodpovědné jen za škody: „Dokonce i když zabily mnoho lidí, jsou tyto včely pro naši zemi prospěšné a umožnily populacím na severovýchodě přežít nouzi sedmdesátých let,“ upozorňuje. „Brazílie – po USA a Číně – je nyní pátým největším producentem medu na světě.“
Proto jsou země nejvíce postižené těmito včelami postaveny před paradox – nemohou si dovolit ztratit zabijácký hmyz. Jeho ekologická funkce je obrovská: z 80 % přispívá k opylení kulturních plodin a produkuje vydatné množství medu. V USA se přínos včel odhaduje na více jak 6 milionů dolarů ročně. Odborníci jsou proto nuceni učinit hrozivý závěr: Bude třeba s těmito včelami žít a doufat jen v to nejlepší. Nicméně v příštích letech dosáhnou „smrtící jednotky“ kanadské hranice. Nic nemůže zabránit ani nedobrovolnému exportu do Evropy. Jediná kolonie, uhnízděná někde v nákladu…
