Napsala a vyfotografovala Jana Tržilová Pokud se nepodaří zastavit invazi ropuchy obrovské (Bufo marinus) do jihozápadní Austrálie, kde nežijí její přirození nepřátelé, bude kontinentu hrozit takzvaná biodiverzitní katastrofa – shodují se odborníci. Ropucha už totiž okupuje na tomto kontinentě území o rozloze dvou milionů kilometrů čtverečních a tři čtvrtiny pobřeží. Za skutečnou hrozbu ji ve svém prohlášení nedávno označila i australská federální vláda. Je to rok, co mě během mého pobytu v Austrálii zarazila intenzivní televizní kampaň, ve které obrazovku doslova zaplnilo mračno ropuch doprovázené komentářem, jak se v případě kontaktu s tímto živočichem chovat. Následovala vážná výzva okamžitě volat na určité telefonní číslo, pokud kdokoliv ropuchu kdekoliv spatří. Očividně se očekával příval ropuch. Já však, pravda, nepřikládala těmto varováním velkou váhu, říkala jsem si, že jsem v Austrálii, kde žijí stovky nebezpečných a jedovatých živočichů, a tyto kampaně tu zřejmě jsou běžné. Mýlila jsem se, ropuchy australský kontinent skutečně doslova dobývají, a to rychlostí, jakou vědci neočekávali ani ve svých nejdivočejších snech.
EVOLUCE ZA POCHODU Podle vědců v současné době ropucha obrovská prochází takzvanou evolucí za pochodu, což v praxi znamená, že stále větší rychlostí proniká do nových oblastí. Přívlastek obrovská mimochodem vůbec není nadnesený – na žábu to je totiž pěkný dvoukilový a dvaceticentimetrový macek, který může dorůst až do velikosti malé slepice. „Jejími oběťmi jsou ještěrky, hadi, kočky, a dokonce i psi. Na ropuchu zaútočí, ale do několika minut je zabije její prudký jed vylučovaný z kůže,“ vysvětluje Sandy Boulter z dobrovolné organizace Kimberley Toad Busters (www.canetoads.com.au), která se situací zabývá. „Svými velkými jedovými žlázami s prudkým toxinem, které má za ušima, vážně ohrožuje obratlovce, a dokonce i některé predátory, kteří se jejím jedem snadno otráví. Kromě toho, že žabka sežere, na co přijde, má ropucha na svědomí i dravce, kteří mnohdy umírají v křečovitých halucinacích. V australských novinách se píše o tom, že ropuchy jsou proto vážnou hrozbou i pro divoké psy dingo. Ne nadarmo se v tropických oblastech píší o ropuše obrovské novinové články ve stylu Bufo marinus – žába, jež může zabít vašeho psa. MOHOU ZA TO DLOUHÉ NOHY Ropucha obrovská pochází z tropických oblastí Jižní a Střední Ameriky a do Austrálie byla pokusně dovezena začátkem třicátých let minulého století s tím, že by mohla pomoci v boji proti broukům pytlačícím na plantážích cukrové třtiny. Ropuch dorazila asi stovka, nějaký čas se množily a nakonec jich statisíce vypustili v červnu 1935 na třtinové plantáže v severním Queenslandu. Lidé je ale bohužel trochu podcenili, obří žáby brouci nezajímali, za potravu sloužilo všechno a navíc se začaly lavinovitě šířit po Austrálii. Rychlost jejich rozšiřování vědce natolik zaskočila, že uvažovali nad tím, zda je někdo uměle nerozváží po různých místech. Zatímco v letech 1940–1960 žabky dokázaly okupovat nová území rychlostí zhruba deset kilometrů za rok, dnes nejsou výjimkou posuny o šedesát kilometrů. Přijít této záhadě na kloub nebylo vůbec snadné. Nakonec se badatelé usadili do neobsazené oblasti – asi šedesát pět kilometrů od australského přístavu Darwinu – a čekali, až k nim dorazí první ropuchy. Ukázalo se, že ty, co se objevily jako první, měly průkazně delší nohy než ropuchy v dalších vlnách invaze. Možnost, že dlouhonohé ropuchy za tři dny urazí větší vzdálenost než jejich krátkonohé sestřičky, vědci vzápětí ověřili i experimentálně. Za jednu deštivou noc (ropucha cestuje nejraději v noci a v dešti) dokáže urazit bezmála dva kilometry, čímž se řadí mezi rekordmany ve své říši. Žádná jiná žába totiž tak velkou vzdálenost v tak krátkém čase nezdolá. Také srovnání žabích exemplářů dochovaných z třicátých let dvacátého století se současnými ukázalo, že dnes jsou ropuchy vybaveny o čtvrtinu delšíma nohama, takže jim umožňují vyvinout až pětkrát vyšší rychlost než jejich prapraprababičkám. Zároveň jsou vytrvalejší a zdolávají mnohem delší vzdálenosti než krátkonohé ropuchy, které jsou nejrozšířenějšími v usedlých necestujících populacích. Čelní místa migrační vlny tak zaujímají „nejnohatější“ žáby následované žabkami, kterým z neznámých důvodů nožky ještě nestačily dorůst. Podobné výzkumy dokazují ošidnost předpovědí rychlosti postupu vetřelců na základě historických údajů. ÚSPĚŠNÝ DOBYVATEL AUSTRÁLIE Dnes je tedy z ropuchy obrovské dobyvatel Austrálie, který představuje vážné nebezpečí pro tamější přírodu. Ropuší invaze je v současné době pod vědeckým drobnohledem a vědci zatím marně hledají způsob, kterým by živočicha mohli zastavit. Například zatím marně zkoumají dědičnou informaci ropuchy obrovské a pátrají po genech, které řídí proměnu pulců v dospělou žábu. Jejich funkci by chtěli blokovat žabím virem upraveným metodami genového inženýrství. Pulci napadení tímto virem by nedokončili svůj vývoj a uhynuli by. Tento postup však lze uplatnit pouze v případě, že virus nebude škodit ostatním žábám. Určitá šance tu je, protože v Austrálii jiný druh ropuch nežije. Některé skupiny ochránců spoléhají spíše na přírodní prostředky, jakým jsou například ne příliš populární a jinými organizacemi zapovězené řízené požáry buše nebo UV lampy, které ropuchy lákají do pastí, kde se pak hubí. NA STO TISÍC ULOVENÝCH ROPUCH Nebezpečí ropuch je tak velké, že se místní obyvatelé sami sdružují v různých organizacích, které se snaží invazi zamezit nebo alespoň zpomalit. Kimberley Toad Busters (Kimberlijští lovci ropuch) žabky odchytávají každý víkend od roku 2005. „Na lov se vydávají muži, ženy, mladiství i děti, ale v poslední době se prý hlásí i spousta cestovatelů a dobrodruhů,“ pokračuje Sandy Boulter. Ti ale musejí absolvovat speciální trénink – přece jen se jedná o pobyt v divoké australské přírodě a žáby mohou být nebezpečné i člověku.
Každou sobotu časně ráno dobrovolníci nasednou do terénního vozidla a vydají se na pět set kilometrů dlouhou cestu, na místo dorazí odpoledne, postaví tábor a po setmění se vydají na lov, který většinou končí s prvními ranními paprsky následujícího dne. Následují dvě až tři hodiny spánku a pak se odchytávají ropuchy obrovské. Měří se, váží, určí se pohlaví, vše zaznamená, vyfotografují případné odlišnosti a ropucha se nakonec usmrtí dávkou oxidu uhličitého. Posledním krokem je dokonalé pohřbení. Nebezpečné jsou totiž i uhynulé ropuchy, protože jsou stejně toxické a tedy nebezpečné jako živé. „Zkoušely se různé druhy odchytávání. Jako nejúčinnější se ukázal ruční. Dobrovolníci jsou vybaveni speciálními gumovými rukavicemi a žáby shromažďují v plastikových pytlích. Po dávce oxidu uhličitého usnou a bezbolestně uhynou,“ vysvětluje Sandy Boulter. Za poslední dobu se dobrovolníkům podařilo odchytit přes sto tisíc dospělých ropuch. ROPUCHA NÁRODNÍM SYMBOLEM? Austrálií však zaznívají i opačné hlasy. Jeden z australských států, Queensland, totiž zvažuje, že by se ropucha mohla stát oficiálním státním symbolem. Queenslandské úřady uvedly, že dostaly několik žádostí obyvatel, aby se ropucha dostala na seznam národního dědictví. Kdyby úřady tyto žádosti schválily, toxický obojživelník by byl chráněn a mohl se volně rozšiřovat. Podle výkonné ředitelky Národního trustu Penny Cook byla nominace ropuchy nejrychlejší v existenci seznamu národního dědictví, ale podle jejích slov tento návrh nejprve potřebuje důkladně prozkoumat. „Myslím, že ropucha obrovská sehrála významnou roli v naší historii v 70. letech,“ řekla.
Podle profesora Iana Lowa z australské nadace na zachování divoké přírody je otázkou, zda ropuchu vyzdvihovat jako národní symbol, když je skutečnou hrozbu původní australské fauny. „Ropucha obrovská rozhodně není nic, na co bychom měli být hrdi,“ míní.
Cílem dobrovolné organizace Kimberley Toad Busters (www.canetoads.com.au) je zamezit invazi ropuch do západní Austrálie. Jestli úspěšně, je zatím předčasné tvrdit. Výsledky sběru ropuch ale potvrzují, nakolik se v australské přírodě rozšířily. Během období dešťů v minulém roce dobrovolníci především z řad místních odchytili 100 791 ropuch, které podle jejich výpočtů urazily přes třicet kilometrů. Organizace úzce spolupracuje s fundovanými vědeckými pracovníky, kterým předává informace o všech abnormalitách.
