V červnu je na jižní polokouli zima v plném proudu. Do přístavu v Kapském Městě byl vpuštěn tanker Treasure a ihned po příjezdu si bezpečnostní technik námořního úřadu všiml, že z něj uniká spousta ropných látek. Protože hrozilo, že se loď potopí v přístavu, úřady rozhodly odtáhnout tanker na volné moře, co nejdál od pobřeží. Na palubě v té chvíli bylo 1344 tun těžkého oleje, 56 tun vlastního paliva a 64 tun mazacích olejů. Moře bylo rozbouřené, lana vlečných remorkérů se neustále trhala a ani s pomocí helikoptér se je nepodařilo znovu zapřáhnout. Krátce po půlnoci 23. června opustili palubu poslední členové posádky a nechali loď unášet mořem směrem na Koeberg. Tam se začala potápět. Byly tři hodiny ráno, když se pouhých deset kilometrů od břehů Melkbosstrandu zavřelo nad lodí moře. Vrak v padesátimetrové hloubce narazil na dno a do zálivu začal vytékat celý smrtonosný náklad i obsah vlastních nádrží.
Stačilo několik hodin a olejová skvrna pohltila pět čtverečních mil hladiny a mířila k ostrovu Robben, sedm kilometrů od kapského přístavu. Na ostrově byla kdysi kolonie malomocných, pak vězení pro prominentní odpůrce režimu (vězněn zde byl i Nelson Mandela), potom se stal domovem velké kolonie tučňáka brýlového. Ropná skvrna zasáhla ostrov od severního cípu až k Murrays Bay Harbour v místech, kudy tučňáci opouštějí ostrov, nebo na něj přicházejí.
O několik dní později skvrna zasáhla ostrov Dassen, další významnou kolonii tučňáků. Skvrnu dál unášely mořské proudy a hrozilo, že zasáhne i kolonie mořských ptáků na ostrovech dále na sever včetně ostrova Vondeling a ostrovů národního parku West Coast. Obří skvrna zůstala až do půlky července mezi ostrovy Dassen a Robben i na jih od Robbenu a ohrožovala tučňáky.
Populace před katastrofou
Tučňák brýlový obývá jižní a jihozápadní pobřeží Jihoafrické republiky v koloniích o stovkách až desetitisících jedinců. Likvidace druhu začala v minulém století sběrem vajec, zavlečením nových predátorů (koček, psů, krys) a zahájením průmyslového rybolovu v jejich lovištích (sardinky). Největší ránu jim však uštědřili lidé tím, že námořní doprava znečistila moře ropnými látkami. Stavy tučňáků poklesly ve dvacátém století o devadesát procent. Dnes se odhaduje, že kolem Kapského Města ročně projede asi 750 tankerů. Jakákoliv havárie může způsobit úhyn celé kolonie (v roce 1968, po potopení lodi Esso Esex, zemřelo 19 000 tučňáků) a ohrozit tak přežití zbytků celého druhu.
Tučňák brýlový může hnízdit dvakrát až třikrát za sezonu a vybírá si k tomu jak ostrov Dassen, tak Robben. Klade až tři vejce. Shodou okolností se na ostrovech od dubna do června provádělo sčítání tučňáků. Na ostrově Robben bylo zjištěno 5705 hnízdících párů, na Dassenu dokonce 17 181 párů. Na základě provedených sčítání byl počet zdejších tučňáků odhadnut na 18 000 mladých a 55 000 dospělých, tedy zhruba čtyřicet procent celé populace tohoto druhu. Smutné je, že počet hnízd na ostrově Dassen byl ten rok nejvyšší v historii a konečně překročil úroveň z roku 1978, kdy bylo sčítání zahájeno. Také počty na ostrově Robben se pravidelně zvyšovaly s výjimkou roku 1995, kdy tu po havárii tankeru Apollo Sea uhynulo asi tisíc dvě stě ptáků (bylo to padesát čtyři procent zasažených jedinců).
Smrt z ropy
Nebezpečí ropných látek pro ptáky spočívá v tom, že zasáhnou peří, které vytvoří chumle, ztrácí své izolační schopnosti a přestane chránit tělo před chladem. To ptáky nutí opustit chladné vody, jsou dehydratovaní, snaží se zahřát tím, že spotřebovávají vlastní energetické rezervy, a stačí týden, aby ztratili až třináct procent tělesné váhy.
Protože se ptáci snaží peří očistit, polykají ropné látky, které vytvářejí krvácivé vředy v dutině ústní, jícnu a žaludku. Ropa, která se dostane do oběhového systému zvířat, může způsobit ztrátu červených krvinek a to může vést až k anémii a narušení imunitního systému. Ptáci pak umírají na nemoci, jako jsou zápal plic a plísňová onemocnění. Pokud ropa zasáhne oči ptáka, vytvoří se mu vředy na rohovce a on může oslepnout. Nedokáže lovit a to znamená smrt hladem.
Proto se musejí po ropné havárii zasažení ptáci co nejrychleji odchytit a ošetřit. V případě potopení lodi Treasure nastal boj s časem. Někteří ptáci nebyli skvrnou zasaženi, ale bylo jen otázkou času, kdy se tak stane.
Odchyty na ostrovech
Odchytové týmy začaly nejprve na ostrově Robben podél pobřeží. Skupiny deseti až čtrnácti lidí rychle odřízly ptákům cestu do moře a dalších zhruba šest lidí natahovalo pletivové rámy o rozměrech 112,5 na 54 cm, aby vytvořily bariéru mezi mořem a tučňáky. Další dva lidé pak zajišťovali, aby se tučňáci nerozutekli mimo tuto bariéru. Nakonec se podařilo uzavřít natlačené skupiny tučňáků síťovou bariérou do kruhu.
Pak byli ptáci nakládáni do speciálních beden (57,5 x 35,5 x 41,5 cm) s větracími otvory. Bedny byly vyrobeny pro tyto účely po zkušenostech při havárii tankeru Apollo Sea v roce 1995, kdy velké množství ptáků zahynulo při přepravě. Celkem bylo naloženo neuvěřitelných 21 986 jedinců jen z tohoto ostrova! Všichni byli odvezeni do jednoho z center SANCCOB (Jihoafrické nadace pro péči o zachování pobřežního ptactva – The South African Foundation National for the Conservation of Coastal Birds). Tučňáci, které ropa nezasáhla, byli nakonec přemístěni do centra v Sea Pointu a odtud náklaďáky do centra v Cape Recife.
Na ostrově Dassen nejprve začali záchranáři chytat ptáky pokryté ropou. Jakmile ropná skvrna dorazila až k pobřeží, pokusili se zabránit ostatním tučňákům opustit ostrov. Použili zídku, která tu byla postavena dříve do půlkruhu a uzavírala vnitřek ostrova, a umístili dovniř všechny zdravé ptáky. Pak tučňáky odvezli z ostrova. Celkem zde bylo chyceno 15 861 tučňáků.
Pak všichni stejně jako na ostrově Robben začali čistit pobřeží a skály od ropy. Přenášeli menší kameny a balvany na hromady a posypávali je vysušujícím absorbentem na bázi rašeliny. Skalnaté pobřeží a zóna odlivu byly čištěny jemným absorbentem, který se nasypal přímo na skály pokryté ropou, a tvrdými, štětinovými kartáči se je záchranáři snažili vydrhnout. Kontaminované chaluhy z pobřeží byly zakopány. Průzkum prokázal, že většina ostrova byla 5. července vyčištěna.
Zpátky do moře
Orientace tučňáků je pozoruhodná. Dokáží svoje hnízdiště neomylně nalézt i ze vzdálenosti stovek kilometrů. To se bralo v úvahu při rozhodování, kam a jak daleko by měli být ropou nezasažení ptáci odvezeni. Bylo rozhodnuto, že budou vypuštěni v oblasti Cape Recife blízko Port Elizabethu, asi osm set kilometrů východně od Kapského Města.
Především to bylo proto, že Cape Recife je důležité loviště tučňáků z ostrova St. Croix, druhé největší kolonie tohoto druhu, a tedy zachránění ptáci tu po několikadenním hladovění nalezli odpovídající potravu.
Za druhé to bylo dost daleko na to, aby záchranáři stihli před návratem ptáků vyčistit pobřeží. A za třetí mohli na vypouštění tučňáků dohlédnout zaměstnanci muzea v Port Elizabethu a Marine and Coastal Management, aby vše probíhalo co nejlépe. Posledním důvodem bylo to, že pro tučňáky byly vhodné i samotné vody Cape Recife.
Aby mohl být návrat ptáků, které ropa nezasáhla, monitorován, byly na záda tří z nich připevněny satelitní vysílačky. První byl odchycen na ostrově Robben, další dva byli z ostrova Dassen. Pohlaví se dalo odhadnout pouze na základě jejich velikosti a dostali jména Peter, Pamela a Percy. Každý zájemce je mohl sledovat na webových stránkách www.uct.ac.za/depts/stats/adu/
oilspill/sapmap.htm.
Aby měli ptáci chvíli i svůj klid, byly vysílačky střídavě vždy několik hodin vypnuty. S těmito tučňáky byly vypuštěny tisíce dalších, kterým byly připevněny nerezové ocelové známky na křídla.
První byl osvobozen Peter a také po osmnácti dnech jako první úspěšně dorazil po osmi stech kilometrech domů na ostrov Robben. Percymu trvala cesta na hnízdiště patnáct dní. Pamela putovala nejdéle – dvacet dva dní. Během cesty se všichni stali ptačími celebritami, na internetu je sledovaly statisíce lidí. Ostatní ptáci z kolonií doputovali na svá hnízdiště do konce července.
Největší hvězdou se ale stal Peter, byl vypuštěn první a první dorazil domů. Jméno dostal podle několika velmi populárních povídek od Phila Whittingtona. Všechny zajímal jeho další osud, ale během následujících let se úspěšně vyhýbal lidem, které vinil za všechno příkoří. Za nějaký čas, když ztratil i vysílačku, byl považován za mrtvého. Jaké bylo překvapení, když se po čtyřech letech, začátkem dubna 2004, objevil v dalekohledu dobrovolného pomocníka zdráv a ve výborné kondici. Byl poznán podle známky číslo A14059.
V boxech s tučňáky
Tučňáky pokryté ropou se na ostrovech podařilo pochytat do 7. července. V dobře větraných boxech byli převezeni do záchranných center v Salt River (16 tisíc ptáků) a Rietvlei (3,5 tisíce ptáků) blízko Kapského Města.
Nejdůležitější částí záchrany bylo zbavit tučňáky oleje. Důkladné mytí každého ptáka trvá dvacet až třicet minut, a do center jich první týden po havárii dorazilo více než devatenáct tisíc! Čas nemilosrdně ubíhal. Záchranáři proto požádali o pomoc veřejnost. Desítky lidí z úřadů, továren a soukromých firem si vzaly dovolenou a pomáhaly ptákům, kteří by jinak byli odsouzeni na smrt. Bylo jen shodou náhod, že jsem v té době cestoval s batohem po Jihoafrické republice. Spolu se spolubydlícími z Austrálie a Německa jsme neváhali ani minutu.
Po příjezdu k hangárům SANCCOB v Salt River jsme dostali žluté pogumované pláště, holínky a silné rukavice. Proč jsou tak silné, jsem pochopil hned po prvním stisku mile vyhlížejícího tučňáka.
První den jsem se dostal hned na začátek celého procesu – nutil jsem spolu s dalšími dobrovolníky každého ptáka z ušpiněného a vystresovaného davu trubičkou zastrčenou do trávicího ústrojí požít rehydratační roztok soli a glukózy. Některé pak, aby spolkli i živočišné uhlí s kaolínem, které na sebe vážou toxiny. Přeprat nejvýše šedesát centimetrů velkého ptáka, který váží tak tři až čtyři kilogramy, se může zdát jednoduché, ve skutečnosti se mnou řádně cvičili. Po vyčerpávajícím dnu jsem prý i v noci zápasil s dekou.
Na zavedení sondy jsme museli být nejméně dva. I přes silné rukavice a pogumovaný plášť jsem si odnesl na rukou řadu podlitin po štípancích. Nejzdlouhavějším a zároveň nejdůležitějším krokem bylo mytí. Na odmaštění se použil antialergický prostředek LDC, používaný v kuchyni na nádobí. Trošku nedůstojně jsme v lavoru s vodou ve třech až čtyřech lidech proprali během dvaceti minut každému jedinci všechna pírka a na závěr ho řádně opláchli hadicí. Ptáci pak putovali pod tepelné zářiče, kde proschli, a od veterinářů dostali injekci s B-komplexem a sondou znovu rehydratační roztok. Po několika hodinách pro ně nastala konečně chvilka klidu v relaxační části záchranného centra – ve venkovních prostorných kotcích částečně s vodní plochou. Tady se mohli dát ve větších hejnech trochu psychicky dohromady, sdělit si pocity z absolvovaných traumat a věnovat se údržbě peří tím, že si do něj systematicky vtírali produkty mazových žláz a obnovovali tak izolační schopnost celého kabátu.
Znovu za rošťáky
Další dny jsem strávil v této části. Měli jsme tu jedinou starost – ptáky nakrmit. Ještě hodiny po umytí byli v takovém stresu, že odmítali přijmout jakoukoliv potravu, i když byli hladoví. Museli jsme proto procházet kójí pomalu v rojnici a každého ptáka zvlášť násilím nakrmit. Některé stačilo odchytit a jen jim do zobáku vstrčit sardinku a sami ji polkli. Většině však musela být rybka přímo vmasírována hluboko do jícnu.
Druhý den už jsme museli nutit do jídla podstatně méně ptáků, třetí den nás už obklopil strkající se dav a štípanci do holínek se důrazně hlásil o příděl. Byla radost pozorovat, jak se do původně apatické, zaolejované masy zvířat vrací život a energie. Chytit tučňáka není samo o sobě nebezpečné, je jen třeba se dostatečně rychle ohnout a zdvihnout ho dříve, než kolébavou rychlochůzí zmizí v davu. Ale jako u každého divokého zvířete je třeba si udržovat respekt, ať se tváří sebemileji. Viděl jsem několik dívek, které podlehly kouzlu ptáků ve fraku, a utrpěly velmi bolestivé zranění zobákem do obličeje. Ptáky lákaly zejména ušní lalůčky, rty, nosní dírky i obočí.
Poslední den v záchranném centru SANCCOB jsem strávil jako jeden z pomocníků kanadské veterinářky při závěrečném „vyskladňování“ tučňáků. Dopoledne jsme kroužkovali ty, kteří ještě neměli na křídle ocelové nerezové známky. Odpoledne potom probíhala poslední zdravotní kontrola. V přepravních boxech pak byli odváženi k pobřeží a vypouštěni, aby mohli zamířit domů.
Během těch pár dní jsem měl možnost pracovat s řadou lidí z celého světa. Někteří, jako modelky nebo ragbyová mužstva, přišli s celými televizními štáby, aby se zviditelnili ve večerních zprávách, jiní – naštěstí jich byla většina – přišli kvůli starosti o bezbranné tvory. Odcházel jsem s velmi příjemným pocitem hrdosti, že jsem i já dostal příležitost pomoci a alespoň trochu napravit obrovskou křivdu, kterou člověk páchá dnes a denně na přírodě. Ale co příště?
Havárie v číslech (jen dopad na tučňáky brýlové)
l Z celkového počtu zhruba 19 500 odchycených, ropou pokrytých tučňáků jich bylo na ostrově Robben chyceno 14 825, na ostrově Dassen 3516, zhruba 500 z dalších lokalit jako ostrov Vondeling a národní park West Coast (ostrovy Jutten, Malgas, Marcus, pláže).
l Dalších 7161 nepostižených ptáků bylo odvezeno z ostrova Robben a 12 345 z ostrova Dassen.
l Celkem tedy bylo z ostrova Robben odvezeno 21 986 tučňáků a z ostrova Dassen 15 861 jedinců.
l Do 18. srpna 2000 uhynulo 1900 tučňáků, včetně 213 ptáků, kteří zahynuli během převozu do Cape Recife (otrávili se zplodinami z výfuku poškozeného nákladního vozu). Dvacet osm mrtvých bylo později nalezeno na pobřeží Cape Recife, 800 tučňáků bylo již natolik postiženo ropou, že museli být usmrceni.
l Přednost na záchranu dostali dospělí ptáci, protože se dalo předpokládat, že brzy po likvidaci následků havárie zahnízdí. Rozhodnutí zachránit je bohužel znamenalo, že se ptáci museli odvézt z hnízd, což přivodilo smrt všech mláďat. Pokus zachránit mladé byl nad finanční i fyzické síly společnosti. Přesto bylo alespoň 3350 mláďat odloveno pro umělý odchov. Ale 319 jich muselo být utraceno a dalších 48 do 18. srpna 2000 zahynulo. l Ztráty vyčíslené k 18. srpnu 2000 byly následující: zhruba 2000 mrtvých dospělých a dospívajících tučňáků a 4350 zahynulých mláďat opuštěných na ostrovech. Úspěšně vypuštěno bylo nezasažených 19 506 tučňáků a dalších zhruba 19 500 muselo být očištěno, nakrmeno a ošetřeno v záchranných centrech. Celkem se tak záchranná akce týkala více než 40 000 ošetřených tučňáků, což představuje téměř čtvrtinu jedinců tohoto druhu.
