Napsal Libor Martínek
Teprve při pohledu na vojáky jsme si uvědomili, že vstupujeme do oblasti výhradního zájmu státu, kde každý člověk musí být evidován, aby se zjistilo, zda není špion. Právě jsme se pronajatými vozy přehoupli přes Andy a sestoupili z vysoko položeného hlavního města Quita (2850 m n. m.) do nížiny, kde stálo kontrolní stanoviště ekvádorské armády. Ropa je požehnáním a zároveň prokletím Ekvádoru. Země se stala hned po Venezuele druhým největším exportérem této suroviny na kontinentu a příjmy z těžby plní státní kasu více jak z poloviny. Dobývání ropy je tak státním zájmem číslo jedna. Ekvádor dokonce vystoupil z organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC), aby nebyl omezován v objemu těžby. Ekvádor je tak ochoten bojovat i o sporná hraniční území hluboko v pralese, kde by se případně dala ještě objevit další naleziště ropy. Peru je násilím obsadilo v roce 1942. K vážným pohraničním střetům došlo v roce 1981 a 1991, a přestože problém řešily i Spojené národy, napětí mezi oběma státy přetrvává. Důsledkem je, že pro cizince zůstávají hranice do Peru uzavřené (s výjimkou přechodů v Huaquillas a Macará). Těžařské společnosti lidem zpřístupnily více než dva a půl milionu hektarů zatím nedotčených pralesů. Usazují se tady, zabírají půdu, kácejí lesy a vyhánějí původní indiánské kmeny. Ale ani zahraniční investice a miliardové příjmy z ropy nedokázaly v zemi zvednout životní úroveň a většina obyvatelstva dál žije v hluboké bídě, a drancování přírody pokračuje. Hledání divočiny Prales je na mapách vyznačen hned za městem Lago Agrio. Ve skutečnosti jsou tu kromě řady plynových potrubí kolem silnice k vidění pouze takzvané sekundární porosty a políčka. Vedou až k horizontu. Aby cesty nebyly tak prašné, někoho přemýšlivého napadlo rozlít po nich asfalt. Prášit se opravdu přestalo, ale přejít z jedné strany silnice na druhou se nedá. Polední slunce roztaví povrchovou vrstvu silnic na černou, lepkavou břečku bubnující při jízdě divoce do auta. Hledání pralesa bude trvat ještě pár dní, až nad sterilní krajinou zdobenou naftařským průmyslem převládne prales. Jenže pak stojí přes cestu závora a vojáci. Za nimi je takzvané neprobádané území a dál kolumbijská hranice – ráj pro zcela jiný exportní artikl.
Národními parky a rezervacemi Ekvádor neoplývá, většina leží hodně vzdálená v džungli, daleko od turistů i vládní kontroly. Jednou rezervací, Cuyabeno Wildlife Reserve, jsme však museli projet a abychom alespoň nasáli atmosféru pralesa, rozhodli jsme se pro cestu lodí do jejího nitra. Stav vody v Cuyabeno byl ale velmi nízký a neustálé překonávání padlých stromů a hluk motoru báječnou atmosféru ukradl. Kromě prchající tlupy vřešťanů rezavých (Alouatta seniculus) jsme nezahlédli ani živáčka. Lehce frustrováni z celkového dojmu z naší výpravy jsme se vydali jednou z bočních silnic co nejdál od civilizace. Smetí po naftařích Nejvhodnější místo k přenocování jsem nalezli až pozdě večer. Byla to rovná, zhruba čtvercová plocha kolem uzavřeného ropného vrtu, vysypaná štěrkem. Vykácený prales v okruhu desítek metrů dával tušit, co se tu kdysi dělo. Nelze se tolik divit, že chudý Ekvádor si kvůli ropě nechá rozvrtat celou zemi. Nad čím je ale třeba se pozastavit, je chování nadnárodních těžařských společností. Příklad byl přímo před námi – starý vrt je sice pečlivě uzavřen, srovnaný terén vysypaný štěrkem, okolní zeleň již také dorůstá, ale jak si prales poradí s nedalekým rybníkem surové ropy ozdobeným rezavějícími barely? Dostatečně daleko od „rybníčku“ jsme si na malém otevřeném ohni připravovali jídlo a ani si nevšimli, kdy a jak přišla drobná snědá žena. Najednou prostě stála vedle nás obklopená caparty. Její rysy ihned prozradily, že nepatří k pralesním kmenům Quichua (kečua), Cofan, Shuar nebo Secoya žijícím na tomto území, ale že přišla za „volnou půdou“ se svou rodinou jako mnoho tisíc jiných z pobřežních oblastí. Ocelotův Špatný den Dialog probíhal intenzivní posunkovou řečí sebevědomě proloženou španělskými výrazy, kterým nikdo nerozuměl. Přesto jsme pochopili, že rodina lapila zvíře, které jim týdny chodilo na drůbež. Zvědavost zvítězila nad opatrností, zamkli jsme v autech všechny naše věci a ještě za šera se vydali pralesem za ženou a pěti dětmi. Dobrodružná procházka hustým porostem doprovázená tisícihlasým orchestrem nočního života neskončila otrávenou šipkou v zádech, ale u skromného domku místní rodiny. Děti běžely napřed a s hrdostí ukazovaly na drátěnou, ručně pletenou klec položenou na rozviklaném stolečku. Teprve z blízka jsme pochopili to, co jsme z dálky jen tušili. Chytili krásného ocelota (Leopardus pardalis)! Vypadal, že nemá vážnější zranění, jen obočí a nos nesly známky neustálých pokusů uniknout. Kdykoliv se někdo příliš přiblížil, zježil chlupy, vycenil zuby a za vzteklého syčení se snažil packou ozbrojenou drápy vyboxovat vetřelce. Byl ještě v dobré kondici, takže jeho zajetí očividně netrvalo dlouho. Způsob, jak se lidé na celém světě chovají ke svému životnímu prostředí a zvláště ke zvířatům, se z našeho pohledu Evropana hovícího si v pevné sociální síti domova může zdát nešetrný až brutální. Ale místní využívají všechny způsoby obživy, aby nasytili nejen sebe, ale i rodinu. Stěhují se do nových teritorií zpřístupněných těžaři. Kácejí lesy, zakládají monokultury, loví zvěř ve velkém a nenapravitelně mění tvář přírody. Posunky jsme se snažili zjistit, co se zvířetem bude. Paní domu nám ukázala hadrový přehoz přes židli a jasně zazněl název nejbližšího města San Antonio. Původní nadšení z pohledu na krásnou šelmu okamžitě vystřídala obava o její nejbližší budoucnost. Nastala situace, kdy si jako zvaní hosté musíme rozmyslet, kam až jsme schopni zajít při pokusu o záchranu krásné šelmy. Když nabídneme peníze, nenaznačíme tím, jaké poklady jim pochodují za domem, nepodpoříme další lov? A když ocelota necháme svému osudu? Možná domorodci zjistí, že trmácet se do města s vydělanou kůží nemá cenu, protože překupník stejně neplatí nic moc. Na to se ale nedalo spolehnout. Podle odhadů bylo jen za poslední rok vyvezeno ze zemí Střední a Jižní Ameriky více než 300 000 kůží ocelotů a milióny různých zvířat. Obchod se zvířaty je po narkotikách druhý nejvýnosnější obchod a tady vláda řeší zcela jiné problémy… Smlouvání o život Ani na moment nás nenapadlo nebohé zvíře opustit. Zbývá jen najít způsob, jak ho dostat z klece a vrátit do pralesa. Při pohledu na energickou ženu zamítáme i násilnou formu získání šelmy a pouštíme se do směnného obchodu. Po vyčerpání nabídky předmětů, které můžeme postrádat, je večer zakončen dohodou o částce v hotovosti odpovídající asi patnácti americkým dolarům. Celou noc pak předeme spokojeností, jak levně jsme nakoupili. V obydlí domorodé rodiny však očividně proběhl přes noc obchodní rychlokurz, protože ráno nastoupila k jednání mužská hlava rodiny a při nabídce patnácti dolarů se naoko hroutila a žádala sklenici vody. Pak jsme se dozvěděli cenu tři sta dolarů. To pro změnu vyschlo v krku nám. Domorodci ze své pozice dlouho nechtěli ustoupit, už jsme byli rozhodnuti, že nějak odvedeme jejich pozornost a zvířeti otevřeme klec, ale nakonec se cena ustálila na sto deseti dolarech. Zpátky na svobodu Klec jsme upevnili na střechu auta a zamířili co nejhlouběji do pralesa. Po dvaceti kilometrech jsme usoudili, že je čas pustit výtržníka na svobodu. Sundali jsme jej i s klecí na zem a otevřeli dvířka. Jeho váhání trvalo jen pár sekund. Velmi pomalu a opatrně prošel dvířky, lehce popoběhl a zvolna vstoupil do stínu okrajové vegetace pralesa. Krátce se na nás otočil, snad aby se přesvědčil, jestli to myslíme vážně. Pak zmizel. Prales se tvářil stále stejně, jako by se ho to ani netýkalo, ale v nás zůstal hřejivý pocit, že jsme mohli napravit alespoň jednu z mnoha křivd, kterých se na něm člověk denně dopouští.
Ještě dva týdny jsme se toulali Ekvádorem, na svobodu pomohli mladé anakondě (Eunectes murinus) a mláděti kajmana brýlového (Caiman crocodilus) a viděli kus krásné, ale zkoušené přírody. Ze zajetí lidí jsme pomohli třem živočichům, miliony dalších zahynou při pokusu je prodat jako suvenýr pro turisty nebo domácí mazlíčky.
Ocelot
* Latinsky Leopardus pardalis, od jihozápadního Texasu je rozšířen v každé zemi střední a jižní Ameriky mimo Chile. Vyhovují mu vlhké pralesy a horské lesy až do výšky tří tisíc metrů nad mořem.
* Rozeznáváme několik druhů – ocelot velký (Leopardus pardalis), nejvzácnější je ocelot stromový – oncila (Leopardus tigrinus) a ocelot dlouhoocasý – margay (Leopardus wiedii).
* Samice obvykle rodí po zhruba dvouapůlměsíční březosti jedno až dvě slepá koťata.
* Živí se drobnými obratlovci, hlavně hlodavci.
* Ocelot se pohybuje převážně po zemi, ale umí dobře šplhat.
* Všechny druhy jsou zařazeny do seznamu ohrožených a vymírajících druhů zvířat IUCN (Mezinárodní svaz pro zachování přírody a přírodníchch zdrojů) a jsou mezinárodně chráněni v rámci CITES (Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými volně žijícími živočichy a rostlinami). * Pražská zoo vede od roku 2001 plemennou knihu ocelotů.
