Sikhové jsou stoupenci nejmladšího světového náboženství s centrem v indickém Paňdžábu. Zakladatelem jejich víry byl před více než pěti sty lety guru Nának. Jeho následovníci se k němu dodnes hlásí jako žáci, sikhové (ze sanskrtského slova “šišja” – žák). Základem sikhské víry jsou Nánakova slova: “Neexistuje ani hinduista, ani muslim,” kterými odmítl veškeré náboženské a sektářské rozdíly mezi lidmi. Tím nechtěl popřít rozmanitost a bohatství náboženských vyznání, ale zdůraznit, že vztah k Jedinému je stejný u lidí všech náboženství a kultur. Konkrétní podobu dostalo Nánakovo učení až vytvořením sikhského bratrství Chálsa, jehož členové vnímají lidstvo jako jednu kastu. Třísetleté výročí vzniku Chálsy oslavili sikhové letos 13. dubna. Odkaz guru Nánaka, který chtěl vnést mír a harmonii do rozpolcené společnosti, je stále živý. Je totiž velice aktuální a to nejen v Indii, ale na celém světě. Proto je zajímavé vědět, jací vlastně jsou dnešní nositelé Nánakových myšlenek, sikhové. Pro nahlédnutí do jejich života není asi lepšího místa než okolí jejich hlavní svatyně Harimandiru, Zlatého chrámu v paňdžábském Amritsaru.
OTEVÍRÁNÍ GURU GRANTHU
Je půl čtvrté ráno. Fouká příjemně svěží ranní vánek. Vzduchem se nese posvátná hudba kírtan. Ta hraje ze sikhské svatyně nepřetržitě dnem i nocí a nikdy neutichá. Vstupuji do areálu Zlatého chrámu a na znamení úcty si zouvám boty a pokrývám si hlavu šátkem. Nejsem zdaleka sám. Spoře osvětlenou mramorovou vstupní branou kráčí mnoho poutníků, kteří si nechtějí nechat ujít rituál prakáš, slavnostní otevření originálu posvátné knihy Guru Granth.
Projdu jižní vstupní branou a otevře se mi úžasný pohled na sikhskou svatyni, jejíž kopuli pokrývají pláty z ryzího zlata. Zlatý chrám je umístěn ve středu posvátné vodní nádrže zvané Amritsar, neboli jezero nektarů. Celé místo působí jako dokonalá oáza klidu uprostřed rušných ulic indického velkoměsta. V tichém úžasu obcházím jezírko po mramorové promenádě, která jej ze všech stran obklopuje. To už v mých stopách postupuje úklidová četa dobrovolníků. Ti jako skupina dokonale sehraných mravenců čistí mramor tak, že se brzy celý leskne jako zrcadlo a je umění na něm neuklouznout.
Vše je nyní připraveno. Slavnostní každodenní rituál otevírání Guru Granthu může začít. Davy sikhů se v nadšeném očekávání shromáždí naproti Zlatému chrámu před budovou Akál takht, sídlem nejvyšší náboženské a světské moci sikhů. Krátce po čtvrté hodině ranní vyběhne z budovy sikh, který si na hlavě přidržuje knihu zavinutou do pláště z hedvábí a brokátu. Se vzácným nákladem míří směrem ke zvláštním nosítkům s baldachýnem. Za ním utíká jeho asistent s ovívadlem čourí a neustále jím nad Guru Granthem mává na znamení úcty. Lidé z davu událost hluboce emocionálně prožívají – hází na knihu květiny a odříkávají ardás, prosebnou modlitbu. Když je kniha položena na nosítka s měkkým polštářem vespod a dvěma ze strany, nesou ji sikhové směrem ke Zlatému chrámu. Přitom se kolegiálně vždy po několika metrech střídají v nesení nosítek, aby se každý mohl alespoň na chvíli zhostit tohoto čestného úkolu. Takto dav donese knihu až do Zlatého chrámu. Zde je Guru Granth slavnostně uložen pod baldachýnem posetým drahokamy. Hlavní předčítající náhodně rozevře objemnou knihu a odcituje pasáž z jejího levého horního rohu. Tím získá hukm, boží příkaz dne.
Při odchodu ze svatyně rozdávají zřízenci chrámu každému bez ohledu na vyznání karahprasád, sikhskou svátost. I já jsem tak dostal do nastavených sepnutých dlaní plnou hrst teplého nasládlého máslového pokrmu. Mě jako exotického hosta z daleka obdarovali několikrát větším množstvím toho nevábně vypadajícího jídla než ostatní. Jen s velkým přemáháním jsem dal kousek do úst a s hodně nuceným úsměvem jsem poděkoval. K jídlu to opravdu nebylo. Nakonec jsem karahprasádem nakrmil pěkně macaté kapry z jezírka nektarů, kteří sikhskou svátost hltali, jako by na ni již celou noc čekali.
ZMRZLINA PO RANNÍ MODLITBĚ
“Nechtěl by ses podívat na naši ranní modlitbu?” nabídne mi Dípak, strážce jižní vstupní brány areálu Zlatého chrámu. “Dnes je neděle, a tak budeme mít kromě čaje ještě zmrzlinu,” láká mě na ranní posezení a já s radostí přijímám. Nechám se zavést do malé místnosti uvnitř pravého oblouku vstupní brány, kde mě úsměvem přivítá asi tucet mužů. “Tito lidé dobrovolně každé ráno uklízejí celý areál chrámu,” vysvětluje Dípak.
Sévá, dobrovolná manuální práce jako služba společenství, kterou muži vykonávají, je jednou ze základních vysoce ceněných zvyklostí, jež sikhům zavedl už Nának. Pomoc druhým patří k základním cílům života mnoha sikhů. Všichni přítomní jsou velmi zbožní následovníci své víry, a proto každé ráno pořádají sangat, společnou modlitbu, která je otevřená všem bez ohledu na rasu, vyznání či kastu. Při té recitují Džap, první pasáž Guru Granthu, kde jsou základy sikhské filozofie. Džap recitují sikhové právě ráno, kdy je jejich mysl svěží. Na závěr sezení servírují muži z úklidové čety slibovanou zmrzlinu, která je opravdu výtečná. Dípak je tak nadšen přítomností vzácných hostí – mě a německého kamaráda Franka – že nám nabídne zasvěcenou prohlídku sikhského muzea. Smluvíme se na jedenáctou dopoledne.
LANGAR
Je krátce po osmé a ostré ranní slunce již přineslo nový den. Zástupy věřících proudí do nedaleké společné jídelny. Langar, společné jídlo, které zde sikhové servírují, je zdarma. Společné stolování je ústředním bodem sikhismu, jenž vyjadřuje rovnost a příbuznost všech lidí. S myšlenkou langaru přišel už Nának. Jeho nápad posadit k jídelnímu stolu všechny lidi bez ohledu na rasu, pohlaví, kastu či náboženství byl před půltisíciletím velmi pobuřující. Snaha vytvořit mezi všemi lidmi tímto způsobem společné pouto by i dnes našla své zaryté odpůrce na mnoha místech světa, indický subkontinent nevyjímaje. A tak je langar mnohem víc než bezplatné nacpání žaludku omáčkou dhal s chlebovými plackami čapátí. Je to geniální projekt, který by mohl sloužit jako vzor všem lidem na světě.
KOUPEL V JEZEŘE NEKTARŮ
Po společném jídle je v chrámu opět živo. Sikhové pocházející z blízka i daleka se procházejí okolo svatyně, rozjímají, přinášejí dary a především se koupají v posvátném jezeře nektarů, které jim, jak věří, přinese fyzickou a duchovní očistu. Zatímco dospělí přistupují ke koupeli s obřadnou rozvážností, děti dovádějí a stříkají kolem sebe posvátnou vodu tak bujaře, že je rodiče stěží krotí. Na chvíli se posadím a pozoruji cvrkot. Co chvíli si ke mně někdo přisedne, aby si jen tak popovídal. “Jmenuji se Randip Singh. Přijel jsem z harijánské Ambaly s rodiči, třemi bratry a dvěma bratranci. Dostali jsme v pátek volno ze školy a tak jsme si udělali třídenní výlet do Zlatého chrámu,” svěřuje se dvanáctiletý chlapec.
Sikhismus má sice pouze dvanáct milionů věřících, zato jsou roztroušení po celém světě od Hongkongu přes Afriku, Británii po USA. V době mé přítomnosti se objevila výprava asi dvaceti sikhů z Kanady a sám jsem se dal do řeči se sikhskou rodinou z Německa. Muž mluvil perfektní spisovnou němčinou: “V Německu žijeme už mnoho let. Vychováváme tam i své děti. Jednou tak za pět, šest let se ovšem vždy vracíme zpět do Indie na návštěvu svých blízkých a také Zlatého chrámu. Nechceme ztratit kontakty s naší kulturou. I když žijeme daleko, snažíme se zachovat sikhské zvyky.”
Jen co se s nimi rozloučím, už u mě sedí sikhská rodina z Amritsaru. Paní Herdžídová si se mnou brzy povídá, jako bychom se znali léta. Nakonec mě pozve k sobě na návštěvu: “Dnes je neděle a nikdo nepracuje. Doma je celá naše rodina. Všichni tě rádi uvidíme,” řekne tak rozhodně, že se pozvání jednoduše nedá odmítnout. Smluvíme se na druhou hodinu odpoledne a já dostávám do ruky lístek s adresou, kterou mám ukázat rikšovi.
VYPRÁVĚNÍ SIKHSKÉHO STRÁŽCE
Dochvilný jako švýcarské hodinky přichází na smluvené místo přesně o jedenácté strážce jižní brány Zlatého chrámu Dípak, který mně a kamarádovi Frankovi dnes ráno slíbil průvodcovské služby sikhským muzeem. “Zakladatelem sikhismu je guru Nának, jenž byl ve svých myšlenkách ovlivněn oběma tehdejšími hlavními indickými náboženstvími – hinduismem a islámem. Nának je první z řady guruů, kteří pak jeho učení šířili,” vysvětluje Dípak erudovaně cestou k muzeu. Ještě nám stačí říci, že po Nánakovi následovalo guruů celkem devět. Poslední z nich Góbind Singh nepředal následnické právo žádnému dalšímu sikhovi, ale rozhodl, že posledním guru bude “granth”, posvátná kniha. Ta je se svými 1430 stranami ve verších nejobsáhlejší veršovanou knihou na světě. Guru Granth je sbírka básní a písní všech guruů a ještě několika muslimských a hinduistických svatých mužů. Posvátná kniha se od doby jmenování guru stala středem všech sikhských rituálů, které se bez její přítomnosti neobejdou.
Spolu s Dípakem vstoupíme do první místnosti muzea plné obrazů. Náš průvodce se nadechne a začne obsáhle hovořit o každém člověku zvěčněném na obrazech. Po hodině a půl projdeme první z mnoha obrazáren muzea a Dípakův výklad zachází do stále větších podrobností. “Musím už běžet, abych přišel včas na návštěvu do sikhské rodiny,” omluvím se a v tichosti se vytratím obrazárnami plnými krvavých výjevů, které dávají tušit, že to sikhové neměli nikdy jednoduché. Frank žádnou výmluvu neměl, a tak možná ještě dnes poslouchá v poslední místnosti muzea historii sikhů ve velmi zevrubném podání neúnavného strážce Dípaka.
ŽIVOT SIKHSKÉ RODINY
Sikhové jsou nejen lidé s určitou náboženskou orientací, ale také s jistým životním stylem. Rodina paní Herdžídové je toho skvělým příkladem. Když mě rikša po hodině jízdy a hledání konečně doveze na tu správnou adresu, uvedou mě mí hostitelé do čistého, prostorného dvoupatrového domu, který mají zařízený skromně, avšak vkusně. “Máme sice pěknou manželskou postel a děti svůj pokoj, ale obvykle spíme na střeše, jenom tak pod širou oblohou, tam je to nejlepší,” ukazuje pan Satinderjit, který pracuje jako bankovní úředník. Pak si společně sedneme do obývacího pokoje a hlava rodiny mně vykládá: “Pro sikhy má rodina moc velký význam. Chceme s manželkou především dobře vychovat své děti, finančně je zabezpečit a šťastně provdat. To je pro nás v životě nejdůležitější. Například naše rodina utratí pouze necelou polovinu svých příjmů. Asi desetinu věnujeme na dobročinné účely a ostatní spoříme, abychom mohli dát našim dvěma dcerám velké věno. Dáme jim vše, co máme, protože to tak dělali naši rodiče i jejich předci.” Starší dcera Rupam bude již brzy na vdávání, a tak se rychle přidá: “Máma s tátou mi společně vyberou ženicha, ale když se mi nebude líbit, smím jej odmítnout.”
Sikhové věří, že tvrdou a poctivou prací si mohou vysloužit lepší budoucí život. Pověstná pracovitost jim přináší příjmy výrazně nad indickým průměrem. Přestože tvoří sikhové pouhé dvě procenta obyvatel Indie, mají díky své přísné pracovní morálce a pověstné odvaze velmi významné postavení v určitých profesích jako například v armádě. Díky své urostlé atletické postavě často reprezentují svou zemi jako sportovci. Rodina bankovního úředníka pana Satinderjita a zaměstnankyně univerzity paní Herdžídové není svými nadprůměrnými příjmy žádnou výjimkou. Sikhská rodina se vůbec vymyká indickým standardům už tím, že hlas ženy a muže má rovnocennou váhu. V mém případě oba manželé shodně rozhodli, že musím poznat jejich příbuzné. A tak mě po vydatném jídle zavedli ke všem příbuzným, kteří v jejich ulici bydleli. Sikhská pohostinnost šla tak daleko, že když jsem od rodiny v podvečer odjížděl, měl jsem dokonce předem zaplacenou rikšu.
ZAVŘENÍ KNIHY
Je večer. Jsem zpět ve Zlatém chrámu, v němž hudebníci zvaní rágí doprovázejí zpěv posvátných sikhských hymnů kírtanů hrou na harmonium a bubny zvané tabla. Ve svatyni posedávají sikhové, někteří polohlasně zpívají s hudebníky a jiní se tou božskou hudbou nechávají ukolébat ke sladkému podřimování. Po odříkání večerní modlitby je opět uzavřen originál posvátné knihy Guru Granth a sikhové jej odnesou na nosítkách zpět do nedaleké budovy Akál takht. Hudba ze Zlatého chrámu ovšem neutichá a melodické zpěvy se dál rozléhají areálem hlavní sikhské svatyně.
Odjíždím posledním nočním vlakem do Dillí. Proti mně na lehátku sedí sikhský stařík s bílým plnovousem ve vzdušném oděvu z bílé látky. Právě se ukládá ke spánku. Z hlavy si obřadně sundá svůj turban a uloží jej na noc do svého kufru. Dojde si vyčistit zuby a pak si češe své dlouhé nestříhané bělostné vlasy, které si nakonec mistrným způsobem sváže do malého pevného drdůlku na temeni hlavy. Ulehne. Je však stále připraven hájit svoji víru proti těm, kdo jí upírají místo na slunci. Jako hrdý sikh neodkládá ani v noci svůj malý meč u pasu.
13. DUBNA 1999 – 300 LET ZALOŽENÍ CHÁLSY
Krvavý náboženský útisk muslimskými vládci přinutil sikhy, aby se na svou obranu ozbrojovali. Dne 13. dubna 1699 založil guru Góbind Singh elitní bojovou jednotku nazvanou Chálsa, neboli jednotka čistých. Podle svědectví historiků se na oslavy indického nového roku 1699 sjelo velké množství sikhů. Před nimi se objevil jejich guru v plné válečné zbroji a v ruce měl zářící meč. Všem připomněl, že mají čelit muslimskému útisku jednotně a s odvahou. Pak pozvedl meč a zvolal: “Můj meč si žádá hlavu! Chci, aby ji jeden sikh dobrovolně nabídl.” Lidé byli v šoku, že si guru přeje smrt jednoho z nich. Z davu nakonec vystoupil muž, kterého guru odvedl do blízkého stanu. Po chvíli se Góbind Singh opět objevil před davem a z meče mu kapala krev. Ke zděšení davu si vyžádal další oběť. Předstoupil další dobrovolník. Takto si postupně přišel guru s mečem pro pět mužů. Po páté se už nevynořil ze stanu sám, ale spolu s ním vyšlo i pět sikhů, které měl zabít. Všichni byli oblečení jako sám guru do válečné zbroje a každý měl vlastní meč.
Těchto pět odvážných, kteří byli ochotni následovat svého guru i s nasazením života, nazval Góbind Singh pěti milovanými. Ti se také stali prvními členy Chálsy, díky ochotě zemřít za svou víru vstoupili do nového řádu bratrství se svým guru. Každý člen obdržel na znamení rovnosti nové příjmení Singh, což znamená lev (toto příjmení má dnes každý sikh, stejně jako všechny sikhské ženy získaly příjmení Kaur, neboli princezna). Muži přísahali bojovat za svou víru, věřit v Jediného a brát všechny lidi za sobě rovné bez ohledu na kastu nebo náboženské vyznání. Nakonec stvrdili svůj slib věrnosti a rovnosti vypitím sladkého nektaru (amritu), čímž završili tzv. amritový obřad (“křtění” sikhů). Guru pak všem řekl o pěti K, symbolech Chálsy, které budou charakterizovat sikhy navenek. Byly to nestříhané vlasy a vousy kéša, jimiž ukáží poslušnost přirozenému chodu věcí, hřeben kanghá, kterým se odliší od rozcuchaných indických poustevníků zříkajících se v izolaci světa, ocelový náramek kárá bude symbolizovat sikhskou sílu a kontinuitu, volné šortky kaččhá vyjádří cudnost a morální zdrženlivost jejich majitelů a meč kirpán bude představovat odpor proti různým formám útisku. Sikhové s hrdostí nosí pět symbolů Chálsy dodnes.Elitní sikhská bojová jednotka Chálsa nebyla poražena až do příchodu Britů, kteří v polovině minulého století díky technické převaze svých vojsk připojili sikhský nezávislý stát Paňdžáb k državám v Indii. Po rozdělení Indie na Indii a Pákistán byl rozdělen i Paňdžáb a většina sikhů tehdy odešla do jeho východní části, jež se stala svazovým státem Indie. Od té doby rostla nespokojenost sikhů a s tím i jejich touha po nezávislém státě. Když indická premiérka Indíra Gándhíová nechala v roce 1984 obsadit Zlatý chrám, kde se zdržovala skupina sikhských separatistů, byla vzápětí sikhy zavražděna. Odmítnutím útlaku zůstali sikhové věrni učení svých guruů, kteří nikdy nevystupovali proti jiným náboženstvím, ale odmítali politický útlak náboženství v jakékoli podobě. Pravdou ovšem je, že teroristické akce militantně extremistické části sikhů jsou smutnou kapitolou v sikhských dějinách.červen 1999
