TEXT: DAGMAR CESTROVÁ, FOTO: DAGMAR CESTROVÁ a ARCTUROS
Nejbližší medvěd je jen asi tři metry ode mne. Sice za plotem z pletiva, jenže ten je až příliš podobný tomu, kterým dokázal projít můj šedesátikilový pes, když se chtěl dostat za hárající fenou. Pak je tu ještě ohradník se třemi dráty, bezpochyby pod napětím. Určitě vědí, že to pro bezpečnost lidí stačí, přesvědčuji se v duchu, ale někde vzadu hlodá červ pochybností…
Byl to docela jiný pocit, než dívat se na medvědy někde v zoo. V bukovém porostu se pohybovali neuvěřitelně tiše a vypadali zcela přirozeně a …svobodně. A já jsem s nimi zůstala sama, protože všichni ostatní zmizeli mezi stromy za zatáčkou, zatímco jsem se pokoušela ulovit přes pletivo nějaký dobrý snímek. Zvláštní pocit.
EVROPSKÁ RARITA
Nimfeo leží vysoko v horách nad městem Florina v řecké části Makedonie. Nymfy tu nežijí, i když by se jim v malebném a přitom trochu divokém místě určitě líbilo, ale zcela nepochybně se zde nacházejí medvědi. Potvrzuje to tabule na parkovišti vybudovaném ještě před prvními domy. O Nimfeu se uvádí, že je to jedna z nejkrásnějších tradičních vesnic v Evropě. I v pochmurném dni, kdy se každou chvíli spouštěl z nebe vydatný déšť, vypadalo okolí vesnice skutečně úchvatně. Zvedající se kopce a pod nimi na svahu rozhozené šedé kamenné domy. Jak na těch původních, tak nových nebo ještě nedokončených se očividně nešetřilo. Jméno Nimfeo ale není původní. Obec ho dostala zřejmě pro svou malebnost až začátkem minulého století. Prvními obyvateli byli pastýři ovcí, kteří sem prchli ve 14. století před osmanským nebezpečím a několik domů pojmenovali Neveska, většinou překládáno jako neviditelný. Z plání dole nebylo místo skutečně vidět. Od 17. století do třicátých let století minulého se tu těžilo stříbro a kvetlo šperkařství, proto si místní mohli začít stavět prostorné domy, dnes chráněné Řeckem jako národní kulturní bohatství. Pak přišel úpadek, ale v současné době se tu prý lidem zase žije dobře – míří sem spousta turistů, a to je vždy dobrý zdroj obživy. Hlavně Řeky, ale i cizince přitahují zdejší hory. Na túry mohou pěšky, na kolech, nebo si najmout koně. Hlavně je sem ale přitahují medvědi. Divocí, takoví, kteří nejsou zvyklí na lidi, a přesto si na ně téměř mohou návštěvníci sáhnout…
I JEDEN ČERNÝ
Cesta z kamenných bloků, které dávají zdejší hory, protíná obec a vede dál. Skoro to působí až nepatřičně – jakápak divočina a divocí medvědi, když k nim vede tak pohodlná cesta? Potom se ale objevila palisáda z pořádných kůlů. „Buďte opatrní, chovejte se tiše, medvědy uvidíte docela zblízka, ale ochočení nejsou. Někteří z nich sice žili s člověkem, ale dnes už jsou zase divocí. Snažíme se, aby měli co nejmenší kontakt s člověkem, cítili se co nejpřirozeněji, jako kdyby žili ve zcela volné přírodě. I potravu si hledají sami. Pokud je třeba, podáváme jim ji tak, aby si ji nespojovali s člověkem,“ vysvětloval Vasso, jeden z průvodců, než odemkl branku mezi dřevěnými kůly. Na vestě má logo s medvědí hlavou a názvem Arcturos. Stejný znak je zobrazen i na domku, který se krčí jen pár kroků od branky. Vydávají se tu lístky, prodávají suvenýry a na několika monitorech lze díky kamerám, umístěným uvnitř areálu, sledovat pohyb medvědů. Arcturos je sdružení, které záchrannou stanici pro medvědy vybudovalo. Na pěti hektarech ohrazeného bukového lesa a luk žijí šelmy zabavené lidem, kteří je ilegálně drželi v zajetí, často ve velmi zuboženém stavu, nebo jde o opuštěná mláďata, případně zraněné medvědy nalezené v přírodě. Bez pomoci lidí by zahynuli. Žádný z nich se už nemohl vrátit do divoké přírody, mezi medvědy, kteří v makedonských horách a na Balkáně vůbec žijí volně. „I když se snažíme, aby byl kontakt s lidmi co nejmenší, tito medvědi přesto přirozený strach z lidí do určité míry ztratili, takže ve volné přírodě by byli nebezpeční, a to nelze riskovat,“ vysvětlil Vasso. V současné době tak má azyl ve zdejší stanici, otevřené roce 1993, patnáct medvědů, z toho většinu hnědých, tedy evropských. Jeden je černý, americký, a byl sem přemístěn z blízké zoologické zahrady. Do Nimfea také přivezli v roce 1999 tři mladé medvědy z Bělehradu, když Američané bombardovali Srbsko. Svobodu tu našel více než čtyřicetiletý Andrea, považovaný za zřejmě nestaršího žijícího hnědého medvěda v Evropě. Medvědi žijí na území azylové stanice zcela podle svého. Před umístěním do azylu však byli všichni vykastrováni. Jednak se tak dál nemohou rozmnožovat, jednak tím odpadly problémy spojené s agresivitou mezi samci kvůli páření, a další podobné potíže.
DEJTE JIM ŠANCI
Organizace Arcturos, která vznikla v roce 1992 na záchranu hnědých medvědů v Řecku i na celém Balkáně, má dnes podporu řeckých vládních i nevládních organizací i Evropské unie. V makedonských horách podle údajů samotných Řeků žijí necelé dvě stovky divokých medvědů. Jejich počet do konce devadesátých let minulého století stále klesal – na vině byl strach z těchto velkých šelem, přestože na člověka útočí, jen pokud se cítí ohroženi nebo se bojí o mláďata. Navíc chlupáči ničili včelstva a napadali domácí dobytek. Lovili se tedy jako škodná a v Řecku byl zvyk předvádět na ulici takzvané tančící medvědy. Odchytit mládě však většinou znamenalo zabít jeho matku. Mezi lety 1985 až 1999 se přiblížily počty zdejších medvědů ke kritické hranici, od té doby se ustálily na současném počtu. Dnes je hnědý medvěd mezinárodně chráněn jako ohrožený druh a je to právě zásluha Arctura, že se změnilo i chování lidí v jedné z oblastí, kde ještě v Evropě žije. Obyvatelé makedonských hor dnes už nevidí v medvědovi nepřítele, kterého je nutné vyhubit. Medvědí azyl v Nimfeu i podobné zařízení pro vlky v Aetosu navštíví ročně asi padesát tisíc lidí, kteří mají možnost seznámit se s jejich životem zblízka. Pracovaly tu už stovky dobrovolníků, zejména mladí lidé, a každý, kdo chce, může program podpořit jakoukoliv částkou jako sponzor. Pracovníci Arctura vytvořili řadu projektů, které umožňují majitelům včelstev a stád žádat náhradu škody, pokud ji způsobí medvěd, podporují chov pasteveckých psů, kteří dokážou ohlídat stáda před šelmami, a přesvědčují lidi, že pokud bude mít medvěd dostatek prostoru pro svobodný život ve volné přírodě, nebudou se s ním dostávat do konfliktu. Tedy že je třeba ochraňovat lesy a celé ekosystémy a zajistit medvědům jejich přirozené prostředí. Hnědí medvědi dnes žijí kvůli zásahům lidí do volné přírody, tedy stavbě dálnic, přehrad a podobně, už jen v izolovaných skupinkách, které se začaly natolik zmenšovat, že by se v jejich rámci nemohly tyto šelmy zdravě reprodukovat. Díky působení Arctura proto bylo například zlikvidováno v lesích na sto třicet elektrických ohradníků, které bránily šelmám v pohybu po větším území, a omezil se volný vjezd automobilů do lesů. „Arcturu se také podařilo zažehnat desítky konfliktů mezi medvědem a člověkem kvůli způsobené škodě,“ dodal Vasso. „Jak by jinak skončily, se dá jen odhadovat. Ale ani zákony nedokážou medvědy zcela ochránit před pytláky…“
JE TO NA NÁS Když jsem se vracela ze stanice Arcturos zpět do vesnice, potkala jsem skupinku dětí se dvěma dospělými. Vypadala jako školní výlet. I oni se šli podívat na medvědy uprostřed přírody a poslechnout si jejich smutné příběhy. A že za vším stojí jen a jen člověk. Bylo to téměř symbolické: právě mladá generace rozhodne, zda dokáže člověk žít vedle velkých šelem a respektovat skutečnost, že i ony patří do volné přírody.
