TEXT: Jaroslav Petr
Ve 3. století před Kristem vyhrál faraon Ptolemaios IV. bitvu, ve které jeho bojoví sloni fatálně selhali. Po staletí si vědci lámali hlavy, jaká zvířata si to vlastně egyptský vládce opatřil. Vždyť přece slon z Afriky je větší než z Indie a měl by mít tedy převahu.
Egypt pomalu ale jistě vyklízí místo na výsluní mezi středomořskými civilizacemi a navíc je oslabený dvorskými intrikami. Snad i proto si Antiochus III. troufl na kdysi tak silnou zemi. Vyprahlou plání proti sobě postupují dvě armády. Vzduch se tetelí horkem, pod nohama mužů i zvířat se zvedají mračna prachu. Ze severu, směrem od Gazy, se blíží v čele dvaašedesáti tisíc mužů, šesti tisíc jezdců a stovky válečných slonů seleucký král Antiochus III. Jeho říše sahá od Turecka po Irák. Antiochovi to ale nestačí a rád by posunul hranice svého impéria dál na jih, až do Sýrie. Z jihu, od města Raphia (Rafáh) pochoduje vstříc Antiochovým vojům sedmdesát tisíc pěšáků provázených pěti tisícovkami jezdců a více než sedmdesáti slony pod velením egyptského faraona Ptolemaia IV. Faraon je odhodlán bránit Sýrii za každou cenu.
Je 22. června roku 217 před Kristem a bitva, ke které se schyluje, bude zaznamenána jako jeden z největších střetů čtvrté syrské války. Na rovnováze sil toho bitva u Rafáhu mnoho nezmění. Obě starověké mocnosti se utkají o Sýrii ještě ve dvou následujících válkách. Přesto vejde masakr, známý také jako bitva u Gazy, do dějin. Je to jediná bitva, ve které byli nasazeni sloni afričtí proti slonům indickým. Průběh a výsledek bitvy u Rafáhu se nám dochoval v rozsáhlém díle Dějiny řeckého historika Polybia. Pro Ptolemaia IV. se bitva zpočátku nevyvíjela vůbec dobře. „Jen několik Ptolemaiových slonů se odvážilo do blízkosti nepřátel a muži sedící ve věžích na sloních hřbetech spolu bojovali dlouhými kopími. Také sloni spolu zápolili. Postupovali ze všech sil vpřed a přetlačovali se čely. S kly navzájem pevně zaklesnutými se snažili jeden nad druhým získat převahu, dokud ten silnější nedonutil slabšího, aby se natočil a odhalil bok. Pak ho nabodl kly podobně, jako to dělá býk svými rohy. Většina Ptolemaiových slonů ale odmítala boj, který je africkým slonům vlastní. Nevydrželi pach a troubení indických slonů a vyděsila je jejich velikost a síla. Zvedli oháňky a prchli dříve, než se vůbec k indickým slonům přiblížili,“ líčí úvodní fáze bitvy Polybius.
Ptolemaiovi pěšáci a jezdci nakonec za zhroucenou sloní frontu zaskočili a dovedli bitvu do vítězného konce. Král Antiochus III. prchl ke Gaze a na bojišti zanechal deset tisíc mrtvých. Čtyři tisíce jeho mužů padlo do zajetí.
Malí sloni
Celé generace badatelů braly Polybiův popis bitvy jako fakt. Dokonce i ve vědeckém latinském názvu Elephas maximus pro slona indického se zřejmě odrazilo historikovo tvrzení, že afričtí sloni, zařazení do šiků Ptolemaiovy armády, byli menší než indičtí sloni bojující v armádě Antiocha III. Latinské „maximus“ lze přeložit jako „veliký“ či „největší“.
Přírodovědci však upozorňovali, že Polybiův popis neodpovídá skutečnosti. Indický slon dorůstá výšky do 270 centimetrů a obvykle váží kolem tří tun. Slon africký bývá o půl metru vyšší a o dvě tuny těžší. Z Polybiova líčení vyplývá, že Ptolemaiova armáda získala bojové slony z území dnešní Eritreje, a museli to tedy být sloni afrického původu. Jak to, že byli menší než Antiochovi sloni indičtí? Záhada malých afrických slonů v Ptolemaiově armádě se zdála objasněná v roce 1948, kdy přírodovědec William Gowers došel k závěru, že Egypťané nevyužívali běžné stepní slony africké, ale příslušníky druhého afrického druhu slona – slona pralesního (Loxodonta cyclotis). Tento tlustokožec žije v hustých rovníkových deštných lesích západní Afriky. Dorůstá výšky kolem 230 centimetrů a váží nejvýše čtyři tuny, ale často mnohem méně. Egypťané mohli použít pro válčení právě tyto menší africké slony. Možná i proto, že jejich odchyt, transport a výcvik nebyl tak obtížný. Ale bylo tomu opravdu tak?
Dnes přežívá v rezervacích na jihu Eritreje jen něco málo přes sto slonů, kteří vzhledem pralesní slony nepřipomínají. To ale neznamená, že před více než dvěma tisíciletími nevypadala eritrejská populace slonů jinak a sloni pralesní v ní neměli významný podíl. Oba druhy slonů z černého kontinentu – slon africký a slon pralesní – se mohou mezi sebou křížit a jejich potomci jsou plodní a plně životaschopní. Mohli lovci pro faraona Ptolemaia IV. získat v Eritreji drobnější slony pralesní?
Na tuto otázku se pokusil odpovědět tým vedený americkým biologem Adamem Brandtem z University of Illinois. Vědci nejprve nasbírali trus eritrejských slonů. Nachází se v něm velké množství odloupaných buněk střevní sliznice. Z těch je možné izolovat dědičnou informaci slonů, a tu pak podrobit analýzám. Brandt a jeho spolupracovníci se soustředili na tzv. mitochondriální DNA, kterou předává potomkům pouze matka. Tato část dědičné informace se u slonů afrických a slonů pralesních nezaměnitelně liší. A to představovalo při pátrání po identitě Ptolemaiových bojových slonů nespornou výhodu.
Sloní stáda tvoří samice spolu se svými nedospělými potomky. Zatímco dcery zůstávají po dosažení pohlavní dospělosti „doma“, synové jsou ze stáda vypuzeni. Sdružují se v mládeneckých partách, toulají se po rozlehlých územích, a když se dostanou do říje, vyrážejí na námluvy za stády slonic. Dá se proto předpokládat, že sloní samice žijící na území dnešní Eritreje jsou potomky slonic, jejichž stáda se touto oblastí potulovala už v dávných dobách, kdy Ptolemaios IV. a Antiochus III. válčili u Gazy o nadvládu nad Sýrií. Pokud tehdy žili na tomto území sloni pralesní, pak by se jejich typické dědičné znaky měly přes desítky pokolení dochovat právě v mitochondriální DNA, děděné po přeslici.
Bitva o přežití
Adam Brandt nenašel v dědičné informaci eritrejských slonů ani špetku příměsi z DNA slonů pralesních. Jsou to čistokrevní sloni afričtí a mnohé nasvědčuje tomu, že žijí jako izolovaná populace už dlouhou dobu. Jejich dědičná informace proto pomalu, ale jistě ztrácí na různorodosti, což s sebou nese hrozbu degenerace a výskytu dědičných poruch.
Výsledky výzkumu dědičné informace eritrejských slonů tak vyvrátily spekulace o tom, že fiasko Ptolemaiových slonů jde na vrub jejich pralesního původu. V Eritreji se dali i před více než dvěma tisíciletími pochytat jen sloni afričtí. Jak to, že je historik Polybius vylíčil jako menší? „S největší pravděpodobností řecký historik při popisu bitvy připojil svou vlastní interpretaci, týkající se vzájemné velikosti asijských a afrických slonů. V té době kolovaly napůl mýtické zprávy o úžasné velikosti slonů z Indie. Polybius je pravděpodobně znal a čerpal z nich mylné přesvědčení, že sloni indičtí jsou největší ze všech slonů,“ říká člen Brandtova výzkumného týmu Alfred Roca. Výzkum amerických genetiků potvrdil, že populace eritrejských slonů afrických je skutečně unikátní a zároveň i ohrožená. V současné době eritrejská vláda usiluje o jejich záchranu. V posledních letech se zvětšila plocha, kterou sloní stáda v Eritreji obývají, a mírně narostly i stavy těchto jedinečných zvířat. Adam Brandt zvažuje, zda by nebylo vhodné snížit riziko degenerace eritrejských slonů tím, že by se do izolované populace vypustila zvířata z jiných oblastí. Vědci už vytipovali, že nejvhodnější by bylo použít pro „osvěžení krve“ slonů v Eritreji slony ze savan z východní Afriky. Ti mají k malé eritrejské sloní populaci geneticky nejblíže. Nezbývá než doufat, že v téhle bitvě o přežití eritrejští sloni zvítězí.
