Text a foto Luboš Brada
Dostat se do Choquequirao není vůbec jednoduché. Nevede k ní železnice ani silnice a jediný způsob, jak zdolat údolí Río Apurimac, je dvou až třídenní pochod z nejbližších vesnic Cachora nebo Huanipaca. První, co vás upoutá, když se přiblížíte k Choquequirao, jsou rozlehlé koberce teras ležící na tak strmých svazích, že lze stěží pochopit, jak se na nich vůbec může někdo bez jištění udržet, natož stavět terasy. Jedny z nejpůsobivějších leží na odvrácené straně ostrohu. Jsou velmi zachovalé a mají zdi vyzdobené obrazy lam. Výsledný dojem ještě umocňuje jejich poloha – vysoko nad propastí, víc než tisíc metrů nad údolím Río Apurimac. Na těchto místech Inkové pěstovali zejména kukuřici, brambory a samozřejmě také koku, důležitou hlavně pro vyšší vrstvy společnosti. V centru Choquequirao je velmi zachovalé obřadní shromaždiště ushno, hlavní náměstí hauqaypata, důmyslné rozvody vody hatun yarqha, honosné paláce vládnoucích úředníků a samozřejmě chrámy slunce a měsíce, kde kněží určovali chod incké společnosti a čas od času nabídli bohům zvířecí a někdy i lidské oběti. Trochu stranou leží incké sýpky qolqas a množství často rozpadlých domků prostých poddaných pikiwasi. To vše vysoko v horách nad třpytící se řekou Apurimac, mezi zasněženými čtyřtisícovými vrcholy, v bujném, barevném a rozmanitém mlžném pralese. Celé město má být vykopáno a zakonzervováno do pěti let. Podle archeologických výzkumů je jisté, že v období dobývání Incké říše, v první polovině 16. století, španělská vojska nikdy do Choquequirao nevstoupila. Pravděpodobně kvůli nepřístupné poloze vysoko v horách. Nabízí se tedy otázka, kam se obyvatelé tak velkého města poděli a proč tam nežijí dodnes? To jsou záhady, které se stále nepodařilo uspokojivě vysvětlit. Inkové totiž neznali písmo, uměli pouze zaznamenat statistické údaje pomocí uzlů na různobarevných provázcích, takzvaných kipu, a tak jsme odkázáni pouze na teorie a domněnky. Podle jedné z nich obyvatelé odešli pomoci bránit hlavní město Cusco a už se nevrátili. Podle jiné, a nutno říci, že pravděpodobnější, zdejší Inkové vymřeli v polovině 16. století na nemoci dovlečené Španěly z Evropy. Nicméně domorodci žijící v okolních usedlostech v tom mají jasno. S naprostou samozřejmostí nám oznámili, že Inkové zde žili ještě na začátku 19. století! Kde je pravda, zřejmě nikdo neví.