Záhada číslo jedna: proč v New Yorku 30. let stavěli Empire State Building rok a v 21. století náhradu za zničená dvojčata deset let? Ale těch otazníků je víc. K čemu jsou vlastně mrakodrapy, když se nevyplatí, proč z nich lidé nepadají a jak to bylo s obědem na traverze?
TEXT: MILAN VODIČKA
Sto dva, sto tři. Tři?! Znovu už to počítat nebudu, protože bych si ukroutil hlavu. Asi mi jedno patro někde ulétlo. Ať je to jakkoli, přede mnou stojí nový nejvyšší mrakodrap New Yorku. Už je pod střechou, takže těch pater musí být o jedno víc. Sto čtyři. Ale pořád není hotový, přestože ho stavějí už skoro deset let. Docela záhada.
Když jsem tady byl naposledy, stoupala stavba k nebi tempem jedno patro týdně. Empire State Building stavěli ve 30. letech rychlostí patro za den.
Když jsem tady byl tři dny po 11. září, viděl jsem jen dým. Teď tady zase stojí mrakodrap. Úctyhodná výška 541 metrů. Přesto se lidé, kterých je tady požehnaně, nedívají k nebi, ale dolů k zemi. Tam je památník obětem.
Stopy mrtvých věží jsou pořád dobře vidět. Dva čtvercové bazény z černého mramoru, přesně v místech, kde zničené mrakodrapy vstávaly ze skály. Tenhle památník, to je kámen a voda. Po celé délce bazénů padá dolů do hloubky věčný proud. Na obrubě jsou vyryta jména. William Henry, John James Tipping II, Susan Sauer, Timothy E. Reilly, Katherine Suzan Wolf… Občas je u některého jména květina, někde vlaječka. Nejvíc za srdce však bere, když je v mramoru napsáno ženské jméno s dodatkem „a její nenarozené dítě“. Místo je plné tiché piety, ale něco tady nesedí. Návštěvníci. Manželský pár se fotí mobilem a chechtá se do objektivu. Dvě dívky pózují před jmény, jako by se fotily před Elvisovým růžovým cadillacem. Nejsou jediné. Brzy z toho bude jen turistická atrakce.
Ale jinak je tady současnost pořád cítit. U vstupu procházíme rámy jako na letišti. Velké tašky jsou zakázány. „New York ví, že je první na ráně,“ říká naše místní průvodkyně Věra. „Pořád tady nad lidmi visí strach, odkud to zase přiletí. Člověk ráno kontroluje zprávy, jestli se něco neděje.“
Když obejdu oba památníky, znovu se vracím k mrakodrapu. Nemůžu si pomoct: stará dvojčata ve své strohé mohutnosti mi přišla newyorštější.
A když vidím, že některá okna jsou provizorně uzavřena a po boku budovy se nahoru táhne nedokončená šachta, záhada se přihlásí znovu: Empire State Building postavili za třináct měsíců, proč se to tady vleče už skoro deset let a ještě není hotovo?
Když jsem tady byl před dvěma roky naposledy, na staveništi mi jeden chlapík jen řekl: „Odporná politika.“ Obnovu Ground Zero, v níž Amerika viděla své Lidice, brzdily chamtivost, vypočítavost a neschopnost.
Tehdejší guvernér Pataki vybral za architekta známého, který v životě nepostavil budovu vyšší než čtyři patra. Pak měl stavbu s miliardovými rozpočty a tisíci dělníků řídit muž, jenž dosud vedl pouze rodinnou myčku aut a bowlingovou hernu.
A do toho nekonečné spory, aby to bylo dostatečně vlastenecké. Hádalo se město a majitelé zničených budov. Hádali se architekti, mluvily do toho skupiny občanů i pozůstalých, stranou nezůstali samozřejmě politici, až všichni zůstali zakleslí v nekonečném přetahování na téma co se má postavit, kdy a kým a kdo může za to, že se vlastně nestaví nic.
Byly to doby, kdy Amerika už začala na účet svého momentálně nejpietnějšího místa dělat kruté vtipy. Třeba šleh z jedné televizní noční show: „K těm, kteří si stěžují, že stavba nových mrakodrapů se opozdila, se právě přidala také Al-Kajda.“
Když se zeptám, kdy mrakodrap, pod nímž stojíme, konečně otevřou, řekne mi mladík z dobrovolnické pořadatelské služby: „Snad už příští rok.“
ZÁHADA Č. 2: HLUBINA, NEBO TRIK?
Když se podívám kolem sebe, je to výtah, ale když zakloním hlavu, je to kosmická raketa. Udělali to šikovně. Strop je průhledný a nade mnou hvězdy. Samozřejmě jsou to jen modrá světýlka zářící ve tmě po nekonečné délce výtahové šachty. Jak výtah letí desítky pater nahoru, světla vypadají, jako by užuž měla narazit do stropu, ale pořád se před námi rozestupují – a současně se v dáli objevují další. Tady by mohli pro Star Trek točit záběry lodí řítících se vesmírem.
Ale tohle není filmová kulisa, nýbrž mrakodrap. Nejvyšší budova Rockefellerova centra uprostřed newyorského Manhattanu. A já tady nejsem kvůli letům do vesmíru. Pátrám po záhadě jedné staré fotky.
A už mám dokonce horkou stopu.
Než jsme nastoupili do kosmického výtahu, byla v čekacím sále, který je jakýmsi pidimuzeem, narafičená traverza. Visela u zdi, na ní seděli lidé, za nimi byla na stěně kulisa New Yorku. Před nimi fotograf. Lidem se chodidla klátila dvacet centimetrů nad podlahou, ale vypadalo to, jako by seděli nad městem.
JAKO TI DĚLNÍCI NA SLAVNÉ FOTCE, KVŮLI NÍŽ JSEM TADY.
Už je to víc než osmdesát let, co deník New York Herald Tribune otiskl snímek s popiskem, podle nějž tihle nebojácní dělníci na vrcholu sedmdesátipatrové budovy RCA v Rockefellerově centru obědvají na ocelové traverze, pod níž je propast hluboká 800 stop. Ještě desítky let poté tenhle snímek zdobí stěny pokojů, prodává se v obchodech s plakáty a hlavně zůstává zdrojem tiché hrůzy a hitchcockovské závratě.
Nikdy jsem nemohl uvěřit, že ti muži sedí tak bezstarostně na kusu oceli širokém čtvrt metru, pod sebou čtvrt kilometru hloubky. A teď se jedu podívat, jak to doopravdy bylo. Hodně jsem četl o tom, že to byl jen trik. Mám i návod.
Když vyjdu na vyhlídkovou terasu, New York mě ohromí. Jako vždy. S mrakodrapy vypadá jako rozeklaný hřbet ježatého dinosaura. V těch věžích je krása a barbarství, nadšení a úzkost, řád i chaos, štíhlost i brutalita. Arogance, ego, umění, peníze, ambice, vztyčení, nepokoj i pokora. Pak stojím na západní straně, kde se Manhattan rozevírá do zeleného obdélníku Central Parku. Přesně tady byla původní traverza vyfocená v roce 1932 s dělníky. A záhada je možná rozřešena. Taky bych se nebál té hloubky. Tři metry není zase tolik. Kdepak čtvrt kilometru. Úplně nahoře se totiž mrakodrap zužuje jako stupňovitá pyramida. Každé vyšší patro je o kus užší. Obepíná ho terasa, z níž by se dalo snadno seskočit na nižší podlaží. Spojím palce a ukazováčky jako kameramani a proměřuji si záběr: mělo by to jít. Šikovný fotograf by je vyfotil tak, aby to vypadalo, že jsou v prostoru a přitom by seděli nad terasou o patro níž, takhle prosté to bylo. Ale plakát je to krásný. A ta závrať, kterou z něj člověk má.
ZÁHADA Č. 3: PROČ Z NICH NEPADALI?
Empire State Building je Pan mrakodrap. Osamělý a nevysvětlitelný jako sfinga. O žádném jiném se toho tolik nenapsalo a nenamluvilo. Musím tam vždy, kdykoliv jsem v New Yorku. Již zmíněná Věra tam pracuje a říká, že když je vítr, je slyšet a cítit, jak celá ta stavba vrže a nahýbá se. Vrchol prý někdy až o metr.
Což vyvolává otázku, nakolik je mrakodrap nebezpečný. Tedy pro ty, kdo ho staví. Jak často padali? Když se podíváme na stařičké snímky z časů, v nichž by dnešní bezpečnostní technik dostal mrtvici, řekli bychom, že hodně často. Ale není to pravda. Na stavbě Empire State měli plánované ztráty – muže na patro. Celkem jich mělo tedy být asi sto. Ale bylo jich jen pět. Z toho spadli jen dva, jeden do výtahové šachty a druhý dole z lešení. Třetího muže zabil náklaďák, čtvrtého přimáčkl výtah, pátý zahynul při výbuchu.
Není to výjimka. Při stavbě Chrysler Buildingu nezahynul nikdo, stejně tak to bylo na staveništi nejvyššího mrakodrapu Rockefellerova centra. Běžně se používaly záchranné sítě a dobové snímky ukazují, že směrem „ven do ulice“ byly bezpečnostní plošiny, aby muži nekráčeli nad hlubinou.
Avšak legenda, že dělníci padali, žila vždycky. Vyprávělo se, že během prací na Empire State čekali nezaměstnaní u plotu staveniště a vyhlíželi, kdy zase někdo spadne, aby ho mohli ihned nahradit. Není divu, fotek mužů, kteří neohroženě chodí ve výškách, sedí na nosnících, visí na ocelovém laně nebo stojí na pilířích kostry mrakodrapů, je řada. Jak to dokážou? Zvyknou si? Někdy je vysvětlení zajímavější. Podívejme se třeba na indiány Mohawky, o nichž se říká, že stavěli skoro všechny mrakodrapy, protože se nebojí výšek a mají železné nervy. Lezli ve výškách jako veverky a psychologové přemýšleli, proč se zrovna oni nebojí. Vymýšleli teorie, že v tom hrají roli geny po předcích, kteří chodili po skalách, jezdili v kánoích peřejemi, a tak měli tak abnormálně vyvinutý smysl pro rovnováhu. Taky se to přičítalo zvláštní chůzi Mohawků, prý kladou nohy do jedné přímky, což jim umožňuje chodit bezpečně po traverzách i nad propastí. Ale v roce 1958 tyhle teorie rozmetal na padrť antropolog Morris Freilich, který výzkum podnikal v hospodě v Brooklynu, kam Mohawkové po práci chodívali. Řekli, že samozřejmě mají strach, jen si to nechtějí přiznat, protože skákat z traverzy na traverzu je už kmenová tradice. A že každý v ní pokračuje, protože nechce vypadat jako baba. Zdá se, že to budou mít pořád těžší, protože budou muset lézt stále výš. Mrakodrapy se prodlužují.
ZÁHADA Č. 4: PROČ JSOU POŘÁD VYŠŠÍ?
Můj nejoblíbenější newyorský mrakodrap je Flatiron Building. Žehlička. Uzoučký trojúhelník. Jako by uřízli příď jachty. Měří jen dvaadvacet pater, ale má vtip. Nejvyšší mrakodrap světa, Burdž Chalífa v Dubaji, je desetkrát vyšší. Ale zdaleka mě tolik neuhranul. Velká záhada mrakodrapů – proč vlastně musejí být tak vysoké?
U těch prvních to bylo jasné. Pozemky byly drahé, a tak se vyplatilo stavbu vyhnat do výše. Ale už ve 30. letech přišel problém – Chrysler Building i Empire State se nevyplatily, protože celá patra zůstala roky prázdná. Dnešní nejvyšší mrakodrapy světa mají neobsazenu zhruba třetinu své výšky. Tomu číslu se říká index marnivosti. Proč jsou tedy stále vyšší a vyšší, když to nedává smysl? Ale má. Důležité je, že jsou velké. Jde o prestiž, a tak jsou mnohé budovy vyšší, než je finančně únosné. Mrakodrap nemá jiný smysl než svoji výšku. Protahuje ego majitelů. Ale považovat mrakodrapy jen za jakýsi vztyčený falus by bylo zjednodušující až k nepravdě. Tady je nápověda: Versailles či Tádž Mahál jsou mnohem krásnější než Empire State Building, ale nezažijeme před nimi takový pocit majestátní úcty a tísně. Mrakodrapy jsou víc než jen vysoké budovy. Jsou to symboly síly a lidské troufalosti – vzdorují přitažlivosti, která nás svazuje se zemí. A podle psychologů je závod o nejvyšší mrakodrap projevem dospívání, který se projevuje pubertální touhou ukázat svaly a schopnosti. To by vysvětlovalo, proč Evropa nemá touhu stavět vysoko. Odbyla si to v době katedrál, Amerika už to má víceméně taky za sebou, teď je na řadě Asie.
A tím se dostáváme k poslední záhadě.
ZÁHADA Č. 5: JAK VYSOKÉ MOHOU BÝT?
Když chodíte po New Yorku, zjistíte, že není městem mrakodrapů. Jeden mrakodrapový les je na špičce Manhattanu v místě zvaném Financial District, druhý v Midtownu před Central Parkem. Mezi nimi to taková výška není (i když Malá Strana to také není). Podloží tam totiž netvoří skály, takže se město nemohlo hnát do výšin.
Tady máme hlavní omezení včerejška. Ale i to už člověk překonává. Burdž Chalífa měří 828 metrů, Kingdom Tower v saúdskoarabské Džiddě má mít absurdní kilometr, a malý Ázerbájdžán oznámil, že pojede ještě o padesát metrů výš. Kde je hranice? Už se normálně hovoří i o mrakodrapu vysokém 1600 metrů. Ještě větší překvapení než tyhle závratné výšky je ujišťování expertů, že to není problém. Postavit by to uměli už teď, peníze se seženou vždy a superrychlý výtah, který realizaci zatím bránil, prý už vzniká taky.
Vzpomenu si na to na terase Rockefellerova centra, nejlepší vyhlídce v New Yorku. Je to jen „ubohých“ 250 metrů, ale připadá mi, že koukám z helikoptéry. Den předtím jsem na Empire State stál ve větší výšce, ale tohle je lepší. Prales betonu mám na dosah ruky a cítím tu divokost a sílu.
Až se lidé budou jednou dívat z kilometru a půl, uvidí z té výšky jen placku.
