Poušť puká horkem a slabý vánek přináší jen nepatrnou úlevu. Z vyschlého řečiště se vynořuje postava s dlouhou tyčí a malým kbelíkem. Rychle mizí za keři akácií. Zastavuje u paty vysokého kaktusu a prací svého bidla připomíná klácení ořechů.S žuchnutím dopadají na zem plody kaktusu saguaro.
 Na ramenu kaktusu saguaro je vidět hojná úroda ještě nedozrálých plodů. |
Osamělá postava na sonorské poušti, snášející vražedné vedro, je Stella Tuckerová, domorodá Američanka z kmene Tohono O’Odham. Rok co rok sem přijíždí tábořit z nedalekého města a udržuje tak při životě starodávný zvyk – sklizeň plodů saguaro na liduprázdné poušti v okolí Tucsonu v americkém státě Arizona. Této vymírající činnosti se věnuje již jen několik členů kmene. Stella se pohybuje po poušti celý život. Pamatuje dobu, kdy v dnes již rozpadajících se táborech pulzoval koncem června a v červenci čilý ruch sklizně. Dnes je z míst původního porostu kaktusů saguaro národní park a Stella musí žádat o povolení ke vstupu na místa, kde se její babička pohybovala před sto lety volně.
Kaktus saguaro (Carnegiea gigantea) je podivná rostlina, které se daří ve zničujícím pouštním horku. Svou podobou připomíná člověka, a v nejžhavějším létě tvoří oblé červené plody, uvnitř duté. Ty vytvářejí na kaktusech jakousi žebrovou strukturu. Díky tlusté voskovité slupce a roztažnosti mohou plody zadržovat velké množství vody, a to i v těch nejsušších měsících. Jednotlivé květy na konci každého výhonu kaktusu nádherně rozkvétají na jedinou noc a poté dozrávají v šťavnaté ovoce. Tyto plody se strhávají tyčí huiput, vyrobenou z téhož kaktusu. Často stačí lehký dotyk a plody padají k zemi.
“Přemýšlíme o těchto kaktusech jako o lidech,” říká s nábožnou úctou Stella. “Loni jsem šla kolem skupiny kaktusů, byly jako rodina. Matka, otec, dítě. Skoro se navzájem dotýkaly.” První ovoce ze sklizně je provázeno díkuvzdáním a prosbami za bohatou úrodu příštího roku. Stella vždy několik saguarových plodů oddělí a v táboře jimi ověnčí improvizovaný oltář. Zbylé plody očistí a uvaří. Svíravá dužina se odstraní, zrnka se odfiltrují a později se suší a jedí. Červená kaše se dál vaří, dokud se nepřemění na pronikavě vonící sladký sirup. Ten se plní do nádob a v následujících měsících pojídá.
