“Dej mi jednu krční frézu,” povídá rakouský granátník svému kolegovi v uniformě. Rakušan sundal z hlavy vysokou černou čepici, přes ni přetáhl široký popruh patrontašky a pracně pootočil měděnými knoflíky na jejím boku. Rukou zašmátral uvnitř a po chvíli námahy z ní vylovil dřevěnou krabičku, plnou ručně balených cigaret.
“Na, tady máš,” prohodil lhostejně a kolegovi podal jednu cigaretu. Jeho ruka znovu zašátrala v patrontašce a vylovila velkou krabičku obstarožních zápalek. Rakušan jednu z nich vzal a letmým pohybem přejel po koženém boku brašny. Silná zápalka se vzňala skoro jako prskavka.
Valašské město Rožnov pod Radhoštěm a především jeho skanzen Dřevěné městečko se probudilo toho sobotního rána do troubení polnice a rytmických úderů vojenských bubnů. Jarním vzduchem se nesly rázné povely a desítky vojáků francouzské armády se mísily s vojáky armád Ruska, Pruska nebo Rakouska. Francouzský generál se po táboře mezi stany procházel se svou přítelkyní a v ruce nosil elegantně skleničku s červeným vínem. Sem tam si připil s nějakým důstojníkem, ale prostých vojáků si vůbec nevšímal. Prodavači u stánků se museli pořádně otáčet, když se začaly vytvářet dlouhé fronty na klobásky, halušky a pivo. Vínko teklo proudem a stánek se slivovicí byl v obležení. Po obědě čekal vojska přesun z Dřevěného městečka do Valašské dědiny. Bylo to několik kilometrů pořád do kopce. Koně nebyli k dispozici, a tak vojáci zapřahali kanony za traktor. Nikdo nechtěl podstoupit tu dřinu a vláčet je za sebou do kopce ručně. Spolu s vojáky se vydalo na cestu do Valašské dědiny i několik stovek diváků. V prostoru bitvy zasedli na mírném svahu jako v letním kině a vojáci zaujali bojová postavení podle cesty. Kanonýři zatáhli kanony do velitelem určených pozic, a pak se už jen čekalo na povely generálů. Jako první zazněly výstřely z děl. Diváci si zacpávali ušní bubínky a do oblaků štiplavého kouře vtrhli první vojáci. Řež to byla lítá a po několika minutách leželi na bitevním poli první mrtví i ranění. Mezi tím mumrajem pobíhaly samaritánky ve svých dlouhých sukních, ošetřovaly raněné a dávaly poslední pomazání umírajícím. Diváci si přišli na své a především děti pozorovaly to hemžení a válčení poněkud vyjeveně. Po půl hodině, jako by někdo mávl kouzelným proutkem, veškerá vřava utichla a vojáci se stáhli zpět do svých výchozích pozic. Mrtví a ranění opouštěli po svých bojiště. Mnohým tekly po tvářích čúrky potu a někteří měli propocené i svrchní kabátce. Jak je vidět, taková bitva je pěkná dřina. Z nepřátelských vojáků se stali opět přátelé. Určitě se už těší na další vzájemné zápolení. Zvlášť, když po takové bitvě teče vínko a slivovice.
