Zaklínači hadů, neboli hadaři, jsou vesměs příslušníci nejnižších kast. Nemají stálý domov, putují od města k městu a předvádějí, co umějí. V Indii není mnoho lidí, které by jejich produkce zajímala. A ještě méně je těch, kteří by za ni dobře zaplatili. Proto se dnes stále více hadařů soustřeďuje kolem vyhlášených turistických atrakcí a za tučný bakšiš se nechává fotografovat od cizinců.
Mnohokrát jsem měl možnost sledovat skutečně strhující vystoupení, při kterém kobry půvabně tančily a se svým pánem se na konci představení před zraky užaslých diváků políbili. A jak to dělají?
O tom už bylo napsáno hodně. Většinou však samé nesmysly. Tvrzením, že hadaři mají magické schopnosti nebo že hady jednoduše hypnotizují, ani hloupostem o tom, jak si podomácku pěstují imunitu na jejich jed, už snad dnes stejně nikdo nevěří. Pravda o hadařích je přitom zcela prostá. Celé jejich umění je totiž založeno na strachu kobry z baňaté píšťaly, jež se vyrábí z plodu kalabasového stromu. Píšťale se říká pungi a každý had je jí od začátku své kariéry bit, co se do něj vejde. Pungi je tedy vlastně karabáč a až potom hudební nástroj.
Zná-li člověk tuto skutečnost, pak se mu vystoupení hadaře jeví úplně jinak. Když hadař zvedne víko koše, kobra netančí – i když to zkušený fakír umí zařídit tak, že to tak opravdu vypadá. Kobra se ve skutečnosti pokouší utéct a je jí v tom bráněno píšťalou. Tu had neustále pečlivě sleduje a na každý její pohyb reaguje úhybným manévrem, obávaje se rány. Stejně však občas nějakou i během vystoupení dostane, když se přeci jen nebezpečně přiblíží k hadařovu tělu. Ovšem nikdo z diváků si toho obvykle nevšimne.
A ta část vystoupení, při níž si někteří zaklínači hadů dávají kobru s doširoka rozevřenou kápí těsně k obličeji a předstírají, že ji líbají? Pravdu má snad teorie, jež říká, že tento trik lze provést, pouze až když je kobra hodně unavená. A určitě mají pravdu ti, kteří tvrdí, že tento trik občas nevyjde. Nejvíce hadařů bývá totiž uštknuto právě do rtu nebo obličeje.
Ne všichni zaklínači hadů však riskují při své práci život. Většina z nich totiž kobrám jedové zuby trhá. To se však musí dělat pravidelně, neboť zuby kobrám opět dorůstají. Někteří fakíři, s nimiž jsem se setkal, dokonce ani nepředstírali, že jsou jejich kobry nebezpečné, a nechali se přede mnou od syčících bezzubých nestvůr kousat.
Skutečně jen málo zaklínačů hadů vystupuje s kobrami nezbavenými jedových zubů. Jejich vystoupení se dnes vidí už jen vzácně. Od hadaře vyžadují maximální soustředění, pevné nervy a bleskurychlé reakce. Jakákoliv chyba je chybou poslední. Nejen známý brejlovec, ale i všechny ostatní druhy indických kober jsou smrtelně jedovaté. Vždy se však najdou lidé ochotní podstoupit největší riziko.
Ale ani špásování s bezzubou kobrou není úplně bez rizika. Svědčí o tom dost výmluvně tragédie, o které mi vyprávěl jeden můj indický přítel. Před několika lety se odehrála nedaleko Šáhdžáhanpuru ve státě Uttarpradéš.
Jednomu starému zkušenému hadaři tam kousek za městem utekla přes noc ze špatně uzavřeného koše kobra, jíž z opatrnosti nedlouho předtím odstranil jedové zuby. Nebylo to poprvé a starého muže to nijak nevyvedlo z míry. Věděl, že uprchlík nebude daleko. Kobra bez zubů je prakticky neškodná, a tak mu při jejím hledání ochotně asistovalo několik vesničanů pracujících na blízkém poli. Ale kobru ne a ne objevit. Šedovlasý fakír pomalu ztrácel naději, že získá zdroj své obživy zpět. Kobru však nakonec po dlouhém hledání spatřilo jedno odrostlejší děvče. Vyplašený plaz se před ním bleskurychle skryl mezi kořeny statného banijánu, dívka si však pamatovala kam. Křikem přivolala starého hadaře, ten si tam pro něj ledabyle sáhl a v nevelké štěrbině snadno nahmatal kulaté tělo dvoumetrového brejlovce. Na jeho obličeji se však neobjevil vítězný úsměv, ale zkřivila jej do obludné podoby hrůza. Had, kterého vzal do ruky, nebyl totiž ten jeho a smrtelně jej uštkl.
