Potulní kejklíři, kteří bývali ikonou indické kultury, bojují o přežití. Pod tlakem ochránců přírody se z nich stal ohrožený druh.
Přijel k vám Hari Rám, pán jedovatých hadů! Pojďte se podívat na umění vládce nad životem a smrtí!“ Asi dvanáctiletý kluk huláká na celou ulici. Lidé se zastavují a pomalu tvoří dav. Skupinka mužů rozložila na chodník desítky pytlů a košíků. Když bělovlasý stařec jeden z nich otevře, výhružně se v něm vztyčí syčící kobra. Dav vyděšeně ustoupí. Co následuje, popsal už v roce 1895 český cestovatel Josef Kořenský těmito dobově poetickými slovy: „Vesničané nemohou pochopiti, jak může kejklíř zacházeti s hady bez nebezpečí života. Béře hady do holé ruky, zavěšuje si je kolem krku, klade je k ústům, na nohy, hladí jejich hlavy, líbá je, jazykem svým dotýká se jazyka jejich a jiné a jiné kejkle s nimi provozuje. Takové divadlo baví Hindy velice, a kejklíř vždycky dobře pochodí.“ Platí to i pro „kejklíře“, jehož produkci jsem sledoval na ulici indického Bhópálu. „Žádný had mu nemůže ublížit,“ křičí jeho pomocníci. „Je pod ochranou Nágů, hadích bohů! Ochrání i vás, když si koupíte talismany!“ Užaslému publiku nabízejí přívěsky na krk a „hadí kameny“, které z rány vysají jed. Vysvětlují, že vztyčená kobra je symbolem erekce. K obnovení „mužské síly“ si proto stačí koupit olej, ve kterém jsou naloženi hadi, škorpioni a další neidentifikovatelná havěť. Zájemci se jen hrnou a v misce cinkají rupie.
KEJKLÍŘI NA VYMŘENÍ
Zaklínači hadů bývali po celá staletí vizuální ikonou indického subkontinentu. Potulní umělci kočovali po trzích a náboženských festivalech a čas od času se vraceli do rodné vesnice s výdělkem. Když jsem do Indie přijel začátkem 90. let poprvé, potkával jsem je skoro na každém rohu. Dnes už na ně narazíte jen náhodou někde v zastrčené uličce. Studie Wildlife Trust of India ukázala, že během posledních deseti let si polovina zaklínačů našla jinou obživu. Ještě začátkem 70. let minulého století přitom stát ve snaze přilákat turisty zaklínače podporoval. V roce 1972 pak ale indická vláda přijala zákon na ochranu divokých zvířat. Za vlastnictví a prodej hadů podle něj hrozí až sedmileté vězení. Zákon byl namířen proti hromadnému zabíjení hadů kvůli kůžím. Na zaklínače jeho tvůrci nemysleli, protože ti s kůžemi neobchodují. Úřady si jich celá léta nevšímaly. Po roce 1990 ale ekologické organizace začaly požadovat zastavení „nehumánní zábavy“. Dnes jsou zaklínači zaháněni do ilegality. Žijí v neustálém strachu z policie, která jim buď hady zabavuje, nebo na nich vymáhá úplatky.Zaklínače ohrožuje i nástup kabelových televizí s dokumentárními filmy o přírodě. Pokud se můžete dívat na perfektně zpracované pořady o hadech, už vás nebaví, když někdo vytáhne z ušmudlaného pytle polomrtvou kobru. V televizním věku už to prostě není velkolepá show. Filmy o hadech navíc Indy zbavily strachu. Kobry už nepovažují za polobožská zvířata a zaklínače za kouzelníky. Když dřív vlezl do domu nebo na zahradu had, volali lidé „přítele Nágů“, aby ho vypudil. Dnes je to pro ně jen potulný žebrák.
POMSTA NÁGŮ
Ochránci zvířat mají částečně pravdu. Někteří zaklínači totiž hadům vytrhávají jedové zuby, nebo je dokonce vyříznou i s jedovými váčky. Hadi přitom často umírají na ztrátu krve nebo na následnou infekci. Další metodou je sešití čelistí tak, aby zůstal jen otvor pro rozeklaný jazyk. Ten je důležitý – obecenstvo ho chce vidět kmitat. Běžný člověk netuší, že jde o čichový orgán. Myslí si, že had uštkne jazykem. Zvíře se zašitou tlamou za pár týdnů pojde hlady. Krutý je i zápas s mangustou, malou šelmou z čeledi cibetkovitých. Možná ji znáte z Kiplingovy knihy džunglí, kde coby hrdinný Rikki-tikki-tavi zachránila celou rodinu před uštknutím. Mrštné a rychlé zvířátko je pro boj s kobrou dobře vybaveno. Kromě silné kůže a ostrých zubů má i zvláštní bio¬chemickou ochranu proti hadímu jedu – zmutované receptory pro acetylcholin, na které se toxin nemůže navázat a zablokovat tak přenos nervových signálů. Kobra v zápase vždy podlehne. Zaklínači k němu proto vybírají jen staré a nemocné hady. Naprostá většina zaklínačů by ale hadům nikdy neublížila. Je to proti jejich víře. Starají se o ně, krmí je krysami, a jednou za pár dnů jim odeberou jed, aby nebyli nebezpeční. Při produkci se navíc drží mimo útočnou vzdálenost, která u kobry činí asi metr a půl. I ne¬úmyslné zabití kobry je dodnes v Indii považováno za velký přečin přinášející hněv bohů. Vzpomínám na řidiče autobusu, který nedaleko rádžastánského Bikanéru přejel kobru. Okamžitě dupnul na brzdu, bledý jako stěna vyběhl ven, padl na kolena a hysterickým hlasem se začal modlit. „Nágové se mu teď budou mstít a jeho rodinu bude pronásledovat smůla,“ vysvětlovali mi zamlklí spolucestující. Pro Indy jsou hadi posvátní. Jogínům kobra symbolizuje „hadí sílu“ kundalíní, kterou v sobě údajně všichni nosíme a kterou lze probudit speciálními cviky. Nágové, mytologické plemeno kříženců hadů s lidmi, jsou nadáni nadpřirozenými schopnostmi. Jejich králem je Vasuki, který kdysi bohům pomohl získat z prvotního mléčného oceánu nektar nesmrtelnosti. V hinduismu jsou nágové ochránci pramenů, studní a řek. Přinášejí životodárný déšť, ale i smrtící potopy, takže je záhodno být s nimi zadobře.
Ze všech těchto důvodů bývali „zaklínači“ považováni za svaté muže komunikující s bohy. Jejich řemeslo se předávalo z otce na syna. V Indii se jím tradičně živily dvě zvláštní skupiny v rámci kastovního systému, nazývané sapuakela a sapera. Teď ale hrozí, že tisícileté umění pod tlakem úřadů během jediné generace vymře. Zmizí tak nejen jeden z poetických obrazů indické ulice, ale i spousta znalostí a dovedností. Ve vesnických oblastech jsou zaklínači často jedinou možností první pomoci. Znají zásady ošetření včetně použití škrtidla. Především ale v oběti dokážou rozptýlit smrtelný děs, který situaci psychosomaticky zhoršuje. Známý český dobrodruh Otakar Batlička ho v povídce Strach označuje za stejně nebezpečný jako samotný jed. Dozorce Lagr se píchne o trn právě ve chvíli, kdy šlápne na tři dny mrtvého hada. Všechny příznaky uštknutí pak vykazuje až do chvíle, kdy zjistí svůj omyl, a jakoby zázrakem se uzdraví.
Klíčová otázka zní: co má větší cenu, příroda nebo kultura? Máme za každou cenu chránit kobry a vzít lidem obživu, nebo zachovat tradici? Indická vláda se snaží najít kompromis. Nedávno přišla s nápadem povolit produkci zaklínačů v okolí turistických center. Podle dalšího nápadu by mohli být proškoleni, jak ošetřit uštknutí podle moderních lékařských metod. Každý rok by to zachránilo tisíce životů.
HAD S KÁPÍ
Zaklínači ve skutečnosti kobry nezaklínají, ale jen dovedně využívají jejich reflexivního obranného postoje. Vztyčením těla a roztažením kápě se had snaží odstrašit nepřítele. Dalším omylem je představa, že had „tančí“ podle tónů píšťaly. Ne, že by byl hluchý, jak se často mylně traduje. Nemá sice vnější ucho s bubínkem, ale vnitřní ucho je dobře vyvinuto. Podle herpetologů neslyší zvuky ve stejném frekvenčním rozsahu jako lidské ucho, ale jiné frekvence ano. Navíc vnímá i vibrace, způsobené rytmickým bušením zaklínačova kolene o zem. A také vidí a kopíruje pohyb píšťaly, kterou považuje za svého nepřítele. Běžný člověk má z hadů strach, který je kvůli zkušenostem tisíců předchozích generací hluboce zakódován v naší psychice. Vrcholným kouskem zaklínačů je hodit nečekaně do publika kus silného provazu. Lidé se s křikem rozprchnou – už jen samotný tvar hadího těla v nás vyvolává paniku. Pod dojmem četby dobrodružných knih se může zdát, že se tropy jedovatými hady jen hemží. Kdykoli odjíždím do Asie, známí mne před nimi varují. Za zhruba tři roky, které jsem až dosud na tom kontinentu prožil, jsem hada ve volné přírodě viděl asi jen třikrát. Vždy se snažil co nejrychleji odplazit. České úřady evidenci krajanů uštknutých hady v cizině nevedou. Osobně vím jen o jediném potvrzeném případu. Jde o spolupracovníka Koktejlu Romana Vehovského, kterému se to stalo na Šrí Lance. Strávil pár dnů v nemocnici, ale přežil. Ze zhruba 3000 známých druhů hadů je jich člověku nebezpečných jen asi 15 %. Žádná globální statistika „obětí“ neexistuje, protože v mnohých částech světa se uštknutí nikde nehlásí a neevidují.
HADÍ VĚNO
Během „hadího svátku“ Nág Panchamí, který letos připadl na 4. srpna, jsou po celé Indii kobry chytány, uctívány, krmeny mlékem a krysami a s poctami opět vypouštěny. Vesničané věří, že kdo tímto způsobem uzavře symbolický mír s hady, toho neuštknou. Patronem zaklínačů je světec Baba Gulabgir, jemuž je zasvěcen chrám v Charkhi Dadri ve státě Haryana. Muž, který je považován za reinkarnaci krále Nágů, na sebe prý vzal lidskou podobu, aby odstranil strach z hadů. Chtěl, aby je lidé milovali. Jeho následovníci obývají celé „hadařské“ vesnice. V Rájpuru nedaleko Dillí dřív kobry živily asi dvě stě rodin. Dnes už jich zbývá sotva desetina. Ve vesnici Vadinar ve státě Gudžarát dokonce nevěsty místo věna dostávaly hady, aby rodina měla něco „do začátků“. I to už je ale minulostí. Ohrožení zaklínači zvedají hlavy stejně jako jejich hadi. V prosinci 2004 oblehli vládní budovy státu Urísa a s kobrami zavěšenými na krku žádali zrušení neblahého zákona. V únoru 2009 jich tisíce pochodovaly ulicemi Kalkaty. Na nedávném protestním shromáždění v chrámu Charkhi Dadri řekl zaklínač Šíš Náth novinářům: „Moje rodina chová hady už patnáct generací. Proč nás chce vláda zničit? Až se do domu nějakého ministra připlazí kobra, budou ji muset zabít. My už totiž pomáhat nesmíme – lidem ani hadům…“
