Díky velkofilmu Pán prstenů se stal symbolem přírodního ráje. Jaká je ale realita? Po 80 milionech let izolace, která umožnila specifický vývoj, ztrácí Nový Zéland svoji výjimečnost. Viníkem nevratných změn je v první řadě člověk.
Pozor jed! Zákaz vstupu psů. Nenechte své děti volně pobíhat, hlásá rudá cedule pod lebkou se zkříženými hnáty před vstupem na veřejnou stezku richmondského lesa na Jižním ostrově Nového Zélandu v provincii Marlborough. Takové uvítání čeká návštěvníky většiny lesů a národních parků tohoto ostrovního státu. Jedovatá a vysoce toxická látka 1080, jejíž je Nový Zéland největším uživatelem, má hubit ty obyvatele lesů, kteří jsou zde noví, ale hubí i ty původní. Jde o krysy, kuny, lasičky a zejména vačice. Tito savci se dostali na Nový Zéland na lodích spolu s evropskými imigranty. Ti si s sebou chtěli přivézt zvířata, z nichž měli užitek. Například vačice zde byly vysazeny kvůli kožešině, jenomže jejich počet se dávno zcela vymkl kontrole a dnes jich zde žije odhadem 50 až 70 milionů, to je přibližně 13krát více než lidí. Mimo rostliny a úrodu farmářů si rády dají i ptačí vejce. „Velice ohrožují jak původní lesy, tak i ptáky. Boj s nimi je velice náročný. Dokážou zlikvidovat celý les během krátké chvíle,“ říká Keith Wood ze státního Úřadu pro ochranu přírody DOC (Department of conservation). Vláda s vačicemi bojuje už dlouhá léta a ročně to stojí státní rozpočet přes sto milionů dolarů. Vačice zde nemají přirozeného nepřítele, proto proti nim bojují chemikáliemi. Zejména zmiňovanou látkou 1080, která je v podobě malých kousků shazována z letadel. To se však setkalo s velkým strachem a odporem místních obyvatel. „Nevěděli jsme, co to udělá s vodami, půdou, a zda nebude zabíjet i jiné živočichy,“ shrnuje farmář Kevin Little. V 70. letech opravdu 1080 otrávil mnoho ptáků, což je dnes omezeno jeho opatrnějším používáním. „Technologie se zlepšila, jedovaté kousky jsou máčené ve skořici, což láká vačice a odrazuje ptáky. Na velikost jednoho domu se shazují tři kousky,“ vysvětluje Keith. Pokud ale cereální kostku sežere pes, zahyne, stejně jako třeba jelen.
HUBITELÉ
Jediní původní savci Nového Zélandu jsou netopýři, z nichž dodnes přežili jen tři druhy, všem však hrozí vyhynutí. Ještě v 19. století byly všude tisícové kolonie netopýrů, počátkem 20. století jich zbylo pár set a dnes jde o záchranu každého jedince. Na vině je zejména těžba dřeva a přivezení savci jako kuny a vačice. Ohroženi jsou však i ptáci. Některé druhy ptáků, zejména těch lesních, přitom žijí pouze na Novém Zélandu. Jako první zmizely a nadále mizí ty druhy, které neumějí létat. Na Novém Zélandu, který se vyvíjel 80 milionů let samostatně, daleko od dalších pevnin, vznikla unikátní příroda a ostrovy obývali zejména ptáci. Ti zde neměli přirozeného nepřítele, mnoho z nich proto nikdy nezačalo létat, na zemi byli zcela v bezpečí. Jediným a nejhorším nepřítelem se pro ně stal až člověk. Už Maoři, obývající Nový Zéland od 13. století, zcela vyhubili populaci velkého ptáka zvaného moa, který nikde jinde na světě nežije. Jeho jediným dnes žijícím příbuzným je pták kivi, podle něhož si sami Novozélanďané říkají. I tomuto nelétajícímu opeřenci však hrozí vyhynutí. Jedinou jistotou, kde ho na Zélandu uvidíte, je tak zoologická zahrada. „Psi i kočky, i když domestikovaní, mají své původní instinkty, které jim velí lovit zvířata, a tak jsou velkou hrozbou pro ptáky. Příkladem může být pes, jenž zabloudil ve Waitangi lese. Během šesti týdnů zabil více než 500 ptáků kivi,“ říká Ailsa Howard z organizace Forest and Bird. Na Nový Zéland připlula s Evropany i další zvířata, jako například prasata, jeleni, srnci či zajíci. Právě zajíci, jsou spolu s vačicemi považováni za jedny z největších postrachů nejen pro les, ale i zemědělce, kterým likvidují úrodu. „Střílet zajíce je naší povinností. Pušku má doma téměř každý farmář. Já jsem svého prvního zajíce zastřelil, když mi bylo osm let,“ říká dnes dvacetiletý Joshua Barker z města Seddon. Chcete-li na Zélandu vyrazit na lov, nepotřebujete žádné speciální povolení. Taková volnost má však mnohdy i tragické důsledky. Letos lovci u města Dunedin zastřelili devatenáctiletou dívku, která se potmě vracela v kempu ze sprch do stanu. „Viděli jsme něco se hýbat za křovím, tak jsme vystřelili,“ vysvětlovali mladíci, kteří si ovšem nevšimli, že za křovím je oficiální kemp.
SKOPOVÁ PŘESILA
O Novém Zélandu se většinou píše a mluví jako o zemi krásné přírody a krásných zelených kopců posetých desetitisíci oveček. Z okna projíždějícího auta se vám opravdu tento pohled naskytne. Podle statistik ministerstva zemědělství dnes na Novém Zélandu žije 39,2 milionů ovcí, což je desetkrát více než lidí. Jehněčí stále patří mezi hlavní vývozní artikly a hraje velkou roli v ekonomice této ostrovní země. Na paty ovcím však šlape chov skotu, jehož počet už přesáhl hranici 15 milionů kusů a podílí se významně na produkci metanu, který ovlivňuje globální oteplování. Roste nejen poptávka po hovězím, ale i po mléčných produktech. Nový Zéland patří mezi největší producenty mléka na světě. Takové obrovské množství dobytka ale potřebuje veliké množství pastvin, neboť zůstává venku celoročně. Přikrmování novozélandští farmáři téměř neznají. Holé zelené kopečky zde první imigranti však neviděli. Tenkrát, před 200 lety, bylo 80 % země pokryto původními lesy, a tak aby se měl dobytek kde pást, bylo třeba se stromů zbavit. Dnes původní lesy pokrývají podle ministerstva životního prostředí 24 % území Nového Zélandu, 20 % lesů bylo osázeno uměle pro těžbu dřeva nepůvodními dřevinami jako smrk či borovice. Většina původních lesů byla přeměněna v národní parky a spadá pod správu a ochranu Úřadu konzervace DOC. Pod nějaký stupeň státní ochrany spadá zhruba 30 % území Nového Zélandu. Ochranu však stěžuje to, že více než polovina půdy je v soukromém vlastnictví. Není výjimkou, že jedna rodina vlastní několik tisíc hektarů půdy včetně hor.
Mnoha Novozélanďanům však osud jejich přírody není lhostejný, a tak zde s ochranou přírody začali už kolem roku 1920. Průkopníkem byl kapitán Val Sanderson, který po návratu z první světové války navštívil svůj rodný ostrov Kapiti a zjistil, že les, kde si jako kluk hrával a pozoroval ptáky, zmizel. Na místě lesa byly pastviny, na kterých se pásly tisíce ovcí a krav. Lesy a původní vegetace byly ve velkém vypalovány a nahrazovány pastvinami. Ty dnes pokrývají téměř polovinu území Nového Zélandu. Val Sanderson nelenil a založil organizaci Forest and bird a pustil se do ochrany původních druhů rostlin a ptáků. Dnes má tato organizace 70 000 členů. Mezi současné projekty organizace patří i zakládání míst, kde se lidé musejí chovat šetrně k původní, divoké přírodě. Lidé žijící na takovém území nesmějí například mít doma kočky či psy nebo pěstovat nepůvodní rostliny.
Z VELRYBÁŘE FARMÁŘEM
Ochranáři na Novém Zélandu však nemají ruce plné práce jen s ochranou lesů. Chránit je potřeba i řeky, jezera a pobřeží. Právě ve vodách omývajících ostrovy Nového Zélandu žije mnoho živočichů, kterým také hrozí vyhynutí. Nejvíce pozornosti dostávají samozřejmě ty turisticky atraktivní, například velryby, lachtani, tučňáci či mroži. Před příchodem Evropanů zde tito živočichové kralovali. Jako první padli ziskuchtivým Evropanům, Australanům a Američanům za oběť lachtani, mroži a velryby. Při lovu zvířat pomáhali i původní Maoři. První pobřežní velrybářská stanice byla založena v roce 1826 a další rychle přibývaly. Při zpracování ulovených zvířat šlo zejména o velrybí tuk a kosti, po nichž byla obrovská poptávka. Už koncem 19. století však počet velryb poklesl natolik, že mnoho velrybářů začalo raději farmařit. Lov velryb na Novém Zélandu oficiálně skončil až v roce 1960. Nyní ochranáři bojují o život každého jedince. Dnes je počet zvířat několik set. Jejich pozorování je velkým turistickým byznysem. Například za pozorování velryb z letadla dáte zhruba 2500 korun.
