Zanzibar” – to jméno zní mysticky. Ale tisíce let byl tento kout země postižen zvěrstvy obchodu s otroky. Černá populace Zanzibaru, ostrova rozkládajícího se u východních břehů Afriky, se kdysi stala předmětem obchodu podnikatelů bez nejmenších skrupulí, obchodníků s lidmi. V dnešní době se obyvatelstvo tohoto největšího světového producenta hřebíčku snaží smazat tolik strašných let ze své kolektivní paměti. Přesto jeho většina stále vyznává umírněnou verzi náboženství svých někdejších pánů, islámu.
“Prošli jsme kolem ženy oběšené na stromě, mrtvé… Viděli jsme další lidi popravené stejným způsobem, další ještě krvácející z ran po zásahu kulkou z pušky nebo bodnutí nožem. A vysvětlení těchto hrůz, jehož se nám dostávalo, bylo stále totéž: vztek arabských vlastníků nad ztrátou peněz vydaných za nekvalitní zboží, otroky neschopné pokračovat v cestě.” Toto jsou slova slavného cestovatele Davida Livingstona, zaznamenaná v jeho posledním deníku, psaném v roce 1874.
Ve “zlaté éře” této potupné formy obchodu se místo zvané Bagamoyo stalo bodem, z něhož nebylo návratu pro tisíce nešťastných domorodců, ulovených, zajatých a mučených nemilosrdnými obchodníky s otroky, většinou Araby. V Bagamoyu, ležícím na pobřeží kontinentu proti Zanzibaru, končily všechny hlavní obchodní cesty vedoucí z nitra Afriky, tudíž toto místo bylo cílem pro nekonečné množství konvojů po dlouhé cestě nepřátelským územím. Po měsících strávených ve vnitrozemí lovem slonů kvůli slonovině, a zejména hony na otroky, se posléze obchodníci vraceli pomalu na pobřeží. Často se museli bránit útokům kmenů, jejichž územím procházeli.
Misionář Frederick Moir roku 1885 zaznamenal: “Nejdříve se přiblížili válečníci se zvukem bubnů, tancem a divokou gestikulací, vyhazujíce své pušky do vzduchu v atmosféře, jakou dovedou vytvořit jen Arabové. Následoval je za velkého ohlasu samotný jejich pán, doprovázený svým nejstarším synem po boku. Kontrast mezi bohatými šaty Arabů a ubohou nahotou domorodců, kteří byli brutálně odvlečeni ze svých zničených vesnic, ještě zvětšoval surovost oné scény. Zotročení muži šli ve dvojřadu nebo ve skupinách po dvanácti spoutáni dohromady řetězem provlečeným kolem jejich krků, dokonce i ženy byly spoutány řetězy, pod jejichž tíhou mnohé padaly. Často s sebou nesly i své děti spolu s těžkými balíky obilí či slonoviny. Tento náklad je přetěžoval, a tak dokázaly jít jen s největšími obtížemi.”
Dobyt nejdříve Portugalci, poté Araby, okupován nakonec ománským sultanátem, měl Zanzibar už v polovině 18. století veškerou infrastrukturu nutnou k tomu, aby se stal centrem obchodu s otroky ve východní Africe. Přístav zde byl dostatečně hluboký i pro největší lodě své doby, též pitná voda se na ostrově vyskytovala v hojném množství a půda rodila optimum potravy pro obživu obyvatelstva. Vesnice, původně složené z malých shluků chatrčí domorodců, se postupně rozrůstaly, a nastávala éra prosperity. Ománský panovník, sultán Sejjid Saíd, nejvýznačnější vůdce Ománu v 19. století, neměl v úmyslu vytvořit obrovské impérium na kontinentě, ale tvrdě pracoval na zajištění totální kontroly a vlivu v největších centrech obchodu podél pobřeží. “Nejsem nic jiného než obchodník,” řekl kdysi jednomu svému francouzskému hostu.
Ale když už docházely fondy, z nichž by bylo možné investovat do stále se rozrůstajících hlavních obchodních snah, pozval Sejjid Saíd na Zanzibar bohaté indické kupce, takzvané “banyány”.
“Banyánové” brzy získali kontrolu nad drahou a často nebezpečnou činností – konvoji s otroky – jež byla nyní spojena především s jedním jménem, bohužel se Zanzibarem. Kromě této hlavní aktivity však “banyánové” investovali mnoho prostředků na ostrově, aby se tu dokonale zajistili. Kolem roku 1860 žilo na ostrově Zanzibar kolem 6000 “banyánů”. Dokonce i dnes přebývá na ostrově silná indická komunita. Její členové žijí v jakési hermeticky uzavřené kolonii, odporujíce kolektivně nadřazenosti islámu, jenž stále dominuje ostrovu.
Také evropští obchodníci byli zváni na Zanzibar. V roce 1837 se Spojené státy americké staly prvním státem, který tu otevřel konzulát, brzy následovaly i konzulát britský (1841), francouzský (1884), portugalský, italský, belgický, německý a rakousko-uherský. Ačkoli se na ostrově sešli lidé mnoha kultur, vliv Islámu vždycky převládal, což se nezměnilo do dnešních dnů.
HLAVNÍ PRODUCENT HŘEBÍČKU
Celé dekády střežily nizozemské kolonie žárlivě svůj monopol v obchodu s kořením. Roku 1834 například, přestože se nizozemské impérium už počalo hroutit, produkce koření v koloniích dávala tisíciprocentní zisk. Byl to Sejjid Saíd, kdo poskytoval “královskou výsadu” ke sklizni hřebíčku. Každý z mnoha jeho synů, konkubín a přátel dostal kus půdy, za účelem pěstování hřebíčku. Jeden z jeho starších synů, Chálib, pojmenoval svoji plantáž Marseille k poctě své adoptivní vlasti, v níž vyrůstal. Okolo roku 1835 se říkalo, že “snadné zisky z produkce hřebíčku vedly k orientaci většiny obyvatelstva na jeho pěstování… Téměř všichni začali vysazovat hřebíček na úkor doposud dominantní kokosové palmy.” A znovu, otroctví se stalo nevyčerpatelným zdrojem snadných pracovních sil. Příjmy z produkce koření strmě stoupaly (i dnes Zanzibar spolu se sousedním ostrovem Pemba poskytuje 90 % světové produkce hřebíčku).
KRUTOST OBCHODU S OTROKY
Jenže konec “zlaté éry” otrokářství se blížil. “Většina lidí je krutá,” tvrdil jednoduše, ale upřímně náčelník jednoho z malých kmenů v Ugandě, který zažil ukrutnosti honů na otroky. “Když jsou silní, vykořisťují slabé. Dobří lidé jsou vždycky slabí. Jsou dobří, protože nejsou dost silní na to, aby byli krutí.”
Protiotrokářské hnutí se zrodilo v Anglii na konci 17. století. Anglie se stala první zemí, jež postavila otroctví mimo zákon. Její iniciativu následovala mohutná kampaň za zákaz otroctví ve všech zemích, praktikujících tento zrůdný obchod. První smlouva, již byl Sejjid Saíd roku 1822 víceméně nucen podepsat, zakazovala obchod s otroky vně sféry jeho vlivu. Britským válečným plavidlům se povolovalo zadržet lodě, podezřelé z přepravy otroků nebo jinak zatažené do ilegálního obchodu. Druhou smlouvu ještě zužující geografický prostor, ve kterém byl tolerován obchod s otroky, podepsali Britové s Ománem roku 1845. Výměnou za tyto ústupky obdržel Sejjid Saíd od britského impéria garance námořní a diplomatické podpory v případě potřeby.
Diplomatické problémy nutily Saída poměrně často cestovat do Maskatu, hlavního města Ománu. Při své poslední návštěvě dokázal sultán předpovědět svůj blížící se konec: “Tuším, že tato cesta bude má poslední. Beru si s sebou svoji rakev, abych si byl jist, že mě smrt nezastihne nepřipraveného.” A skutečně, měsíc poté, co opustil maskatský přístav, zemřel. Jeho loď nedosáhla v té době ještě ani Zanzibar, sultán vydechl naposledy nedaleko Seychelských ostrovů. Definitivní zákaz otroctví pak následoval 17 let po jeho smrti.
Celá zanzibarská ekonomika stála na otroctví. A když Sejjid Saíd začal brát pod hrozbami Britů možnost zákazu otroctví vážně, dočkal se nejvíce nepřátelské reakce právě od zanzibarských arabských a svahilských obchodníků s otroky. Nicméně třetí smlouva byla nakonec podepsána, byť pod hrozbou britské námořní palebné síly. Otroctví tato smlouva definitivně zakázala, a trh s otroky na Zanzibaru ukončil své obchody do 24 hodin.
POSLEDNÍ ZANZIBARSKÁ INVAZE
Ještě dnes je Zanzibar pronásledován duchy své minulosti. Palácová sídla rodin, vytvořivších své bohatství nákupem a prodejem lidských duší, jsou dnes v ruinách, popřípadě k nim nemají daleko. Podobně je na tom i stará ománská pevnost, hinduistický chrám, či nízká podloubí s množstvím butiků, střídaná mešitami všech velikostí. Bývalou koloniální nádheru ohrožuje opuštěnost toho všeho. Nicméně šarm města stále přitahuje tisíce zahraničních turistů, kteří rok co rok zaplavují ostrov.
Každý večer se mladí cestovatelé scházejí na střeše restaurace Africa House, aby obdivovali malebný západ slunce. Ale určitě jen málo z nich si všimne rozvrzaných starých židlí, skřípajících stropních větráků a dalších zbytků toho, čemu se říkalo “starý dobrý” anglický klub v období, kdy byl Zanzibar britským protektorátem (1890-1964).
“Před více než padesáti lety,” vzpomíná jeden z pamětníků, “když už Britové dávno třímali otěže moci, nebál se sultán Chalífa II. ještě vystavovat na odiv své bohatství a moc. Ale po ‚revoluci’ roku 1964, když se k moci dostali místní lidé, sultán ve spěchu odplul na své jachtě do Mombasy.” Nedlouho poté se Zanzibar sjednotil s kontinentální Tanganikou do dnešní Tanzánie. Absolutní moc sultánovu ovšem vystřídal systém jedné strany. Kvůli vnitřní slabosti nové vlády se podstatná změna v celonárodním měřítku dostavovala jen velmi pomalu. Nicméně do 24 hodin po revoluci byla vypuzena komunita indických obchodníků, a mnoho Arabů bylo zabito a okradeno o veškerý majetek. Na Zanzibaru je zajímavé, jak málo hořkosti zbylo z těchto tragických událostí.
Dnešní poklidná atmosféra na Zanzibaru se zdá být ve světle minulosti mimořádná. Daří se zde dobře zmatené různorodosti náboženství, ras, kmenů a profesí v nejstarších místních komunitách. Můžete si koupit jogurt od indického křesťana, jehož předkové pocházejí z bývalé indické portugalské kolonie Goa; skladníci v přístavu mají kůži černou jako uhlí, jež vykládají z lodí; “muezzini” jsou slyšet, jak svolávají věřící do mešit; vůně kadidla z budhistického chrámu se line vzduchem; anglikánský kostel stojící hned vedle bývalého tržiště s otroky se otevírá návštěvníkům. Tolerance a dobrá vůle jsou všudypřítomné.
Novodobá konfrontace mezi národy zapříčiněná náboženským fundamentalismem, starou patologickou nenávistí nebo politickými neshodami, tak častá právě v Africe, se na Zanzibaru neobjevuje. Zelený ostrov se svými slavnými korálovými útesy, se zálivy lemovanými kokosovými palmami a čistými plážemi, je oázou klidu v politicky bouřlivém oceánu. Lehký vánek z oceánu udržuje teplotu přijatelnou na celém ostrově. Rybářské bárky jsou často jediná plavidla viditelná široko daleko. Rytmus každodenního života souzní v harmonii s přílivem a odlivem. Znečištění, přelidněnost, zločinnost či extrémní chudoba prakticky neexistují. Rozbíhají se různé projekty restaurování historického architektonického dědictví financované jak ze zahraničních, tak i z domácích zdrojů. Časy se na Zanzibaru definitivně změnily. Projekty velkých náboženských staveb financované v různých zemích většinou islámskými fundamentalisticky orientovanými státy neměly na Zanzibaru úspěch kromě jiného i proto, že je takřka nemožné koupit nebo si jen najmout sebemenší pozemek s výhledem na moře – vše už skoupili většinou italští zákazníci. V dnešní době se křehká rovnováha různorodých kultur a náboženství Zanzibaru dostává pod tlak. Budou obyvatelé Zanzibaru schopni vyhnout se tomu, pro co dnes existuje v celém třetím světě tolik katastrofálních příkladů, a neztratit svoji vlastní kulturní identitu? Najdou svůj způsob využití potenciálu, který mají k dispozici, bez toho, aby ho postupem času zničili? Existuje historická paměť, s jejíž pomocí se Zanzibařanům daří překonat dědictví neklidné a násilné historie. Bývalý otrokářský stát dokázal přetrhnout staré okovy, a přizpůsobit se demokratické části moderního světa. Věřme, že má před sebou světlou budoucnost.
