Každý druhý Čech tam jezdil. A tak každý druhý bude vzpomínat na veselé příběhy z letních dovolených v dunách písčitých kempů. Vyprávět o studených Němkách a teplém pivu. O proslulých FKK plážích, kde se koupalo “úplně bez”. O kempech se sociálním zařízením připomínajícím gulag, o výborných “wurstech”, silném studeném větru a ještě studenějším moři. Při vzpomínkách se většině z nás objeví v očích sentimentálně sarkastická jiskra z pocitu něčeho podivně známého, ale vzdáleného. Vše je pryč a zbývají jen bizarní vzpomínky na levné dovolené v bývalé NDR.
DÁVNÁ KRÁSKA
Řeč bude o území, které leží na severu od našich hranic a nazývalo se Východem. Východoněmecké pobřeží bylo pro české turisty totalitní doby jediným bezproblémovým přístupem k moři. Před dvanácti lety se východní Německo stalo opět Západem. Naši turisté se odvrátili od baltského pobřeží a jezdí se zcela logicky vyhřívat k mořím jižním. Jak vypadají dnes letoviska lemující Balt, jsem se vydal zkoumat s velkým potěšením. Jako bych znovuobjevoval dávnou studenou krásku, milovanou kdysi z převeliké nouze. Aby byl obraz současnosti kompletní, přesouval jsem se po pobřeží bývalého východního Německa směrem do Německa západního. Musím říci, že vzpomínky na minulost mě ale provázely neodbytně jako příběhy z povedeného abiturientského večírku…
ROSTOCK
 Rostock stále platí za průmyslové a námořní centrum bývalého “východoněmeckého” pobřeží.  Plakátová kultura jasně signalizuje, že i Rostock směřuje z východu na západ. |
“…Tento hotel, ve kterém vy spali, na podzim půjde pryč,” oznámila nám průvodkyně roztomilou češtinou hned v úvodu. Jako by v ní bourání panelového hotelu probudilo vzpomínky na válku, pokračovala: “Já byla v Ústí nad Labem do devatenácti, pak odsunuli. Pak učila ruštinu a angličtinu v Rostocku, teď provádím turisty,” minimalizovala svůj životopis pětasedmdesátiletá čiperka a dala se na úprk městem.
Rostock vznikl před osmi sty lety a patří mezi stará hanzovní města. Je nejstarším univerzitním městem severního Německa, velkým přístavem, průmyslovým a kulturním centrem bývalého východoněmeckého pobřeží. Historický střed města je z velké části rekonstruován, protože za války neunikl bombardování. Snad z této skutečnosti vyplývá velkorysost parků a volných prostranství s fontánkami a figurální výzdobou. Středu města vévodí katedrála, nejstarší univerzita baltského regionu a centrální náměstí s historickou zástavbou. Dalo by se říci – úhledné německé město s možností veškerého turistického vyžití včetně výletů lodí do okolních přímořských letovisek.
V úvodu zmiňované vzpomínky na minulost se však nedaly ukolébat idylkou a pohostinností náramnými mořskými specialitami. Vzpomněl jsem si totiž na nekonečná šedá panelová sídliště ze vzdálených zastávek rostockého S-bahnu, jedna z nejperverznějších sídlišť, jaká jsem viděl. Také jsem si vzpomněl na proslulé rostocké nacionalisty – jedny z nejradikálnějších, a toužil vše znovu spatřit. Po desáté večer jsme nastoupili do tramvaje mířící k periferii. Směr vypadal dobře. Adolescenti rozvalení na sedačkách normálně kouřili cigarety a jeden ji omylem típl o kolegu Jardu, když vyhazoval nedopalek ze dveří. V noční panelové čtvrti jsme našli pohrobka bývalých umakartových hospod a dali si pivo s železitou příchutí za tři marky. Hospůdka byla příjemně kašírovaná a nám ujela poslední tramvaj. Museli jsme proto zpět do centra nočním autobusem. Na následující zastávce přistoupili vyholenci, zapálili žvára, měli hloupé řeči na krásné blonďaté holky i na Araba, co seděl vedle mne. Drželi jsme zbaběle pysk, jako ostatní cestující, neboť jsme si nechtěli kazit pěkný večer. Byl jsem spokojen, protože kolorit města se kryl s jeho pověstí. Co mě však překvapilo, byl starý balkánský trik recepční z hotelu. Dávám jí hrst drobných za džus z baru. Ona protestuje, že jsou to “samé feniky”, a v nestřeženém okamžiku vhodí čtyři celé marky do šuplíčku a tvrdí, že jsem jí dal pouze feniky v hodnotě jedné marky… Inu, východ je východ a já mám za čtyři marky příhodu. Promiň, Rostocku, jestli ti křivdím.
VZDUCH 13, VODA 19
 Opalovací koše dobře chrání před všudypřítomným větrem a pískem. |
“Uááá, jdem do tohóóó,” hecujeme se na pláži. Strháváme bundy a vrháme se do vln načechrávaných třináctistupňovým větrem. Moře je pohádkově vyhřáté na devatenáct stupňů. Řádíme jako jediní plavci na pláži ve Warnemünde. Je začátek září, moře je na svém teplotním vrcholu, ale ani to nepřiměje nikoho normálního ke koupeli. U vchodu do vylidněného kempu nás vítá jen socha indiána a pár skalních stanových zarputilců. Plážové městečko, ve kterém je v sezoně plno, zeje pustotou. Místní kino hangárového typu, supermarket, i sociální zařízení dávají tušit dobrou úroveň za poměrně nízkou cenu. S průměrnou cenou dvanáct marek na osobu jde asi o nejlacinější formu baltské dovolené. Kdo si chce připomenout staré dobré časy, může mezi borovicemi spokojeně tábořit. Odpudivé sociální zařízení, arogantní vrátné ani české sekce už tu ale v žádném případě nenajdeme. Co je však nutné pro případnou dovolenou oprášit, jsou staré dobré látkové větrolamy, které si rodinky zapichují do písku pláže a chrání se před věčným větrem.
Přímořské letovisko Warnemünde vás potěší příjemnými restauracemi i drobnými zajímavostmi, jako je například domek, ve kterém po nějakou dobu žil a maloval nejznámější norský malíř a expresionista Edvard Munch. Platí také za bezkonkurenční ráj milovníků mořského plachtění.
LÁZNĚ JAKO MALOVANÉ
 Lázeňské kolonádě v Travemünde dodávají trochu tesknou náladu ruští pouliční hudebníci. |
Travemünde je lázeňské město, které leží už na západě, za bývalou železnou oponou. Spíše než v kempech je ubytování je koncentrováno v malebných hotelech podél mořské kolonády. Korzem mezi převážně postaršími lázeňskými hosty se můžete občerstvovat ve všech typech pohostinských zařízení od německé kuchyně až po asijské restaurace. Kosmopolitní strukturu obchodníků završují pouliční zpěváci a muzikanti z bývalé ruské federace, pějící poněkud teskné písně. Za hlubokého troubení zaoceánských lodí a trajektů, vyšších než okolní architektura, sbírají drobné marky do klobouků. Ohromné lodě vymykající se zcela měřítkům městečka vyplouvají z přístavu Lübeck a průplavem se dostávají v Travemünde na širé moře. Velikostí je převyšuje pouze hotel na konci mola, jenž se svou výškou něco přes sto metrů převzal úlohu majáku i vyhlídkové věže. Za ním se prostírají široké, okrově písčité pláže s legendárními opalovacími koši. Vstup na pláž je za tři marky a koš za pět. V době mé návštěvy, tedy v září, se koupali jen ti nejodvážnější, ačkoli teplota moře je v tento čas maximální a dosahuje zde nevídaných dvaceti stupňů Celsia. Teplota vzduchu jen výjimečně dosahovala patnácti stupňů, a tak se lidé věnovali spíše pouštění draků a stavění hradů z písku. Postavy v opalovacích koších se podobaly zachumlaným šusťákovým mumiím a déšť každou chvíli donutil rekreanty k úprku do hotelu. Jak se tak déšť střídal s prudkým sluncem, vymaloval nad mořem duhu v podobně pruhovaném spektru, jako potahy plážových lehátek. Inu, Němci vše dokáží sladit velice “pünktlich”.
KRÁL HANZY
Když projedeme průplavem z Travemünde do vnitrozemí, dostaneme se do města Lübeck, kterému se též přezdívá “král hanzy”. Dnes je město s jedním tisícem památkově chráněných staveb světovou kulturní oblastí pod ochranou UNESCO. Staré město je uzavřeno do oválného tvaru, který chránily a oddělovaly ze všech stran kanály. Má rozlohu kolem dvou kilometrů čtverečních a jeho stavby se pitoreskně bortí a naklánějí v měkkém písčitém podloží. Dřívější městské hradby připomíná překrásná brána Holstentor, která byla vyobrazena též na starých německých bankovkách. Ke zvláštní atmosféře města přispívá množství nízkých průchodů do dvorků s miniaturními domky. Jak se kdysi město rozrůstalo, bohatí měšťané takto museli řešit ubytování chudších obyvatel.
 Z věže kostela St. Petri je krásný pohled na Lübeck, město s tisícem budov pod ochranou UNESCO. |
V Lübecku sídlí též proslulá výroba lahodného německého marcipánu, který obsahuje neuvěřitelných šedesát procent mletých mandlí. Lübeck je také městem Thomase Manna, jehož život a dílo je dokumentováno v domě Buddenbrookhaus. Semknutost a nádhernou polohu města je možné obhlédnout z vyhlídkové věže kostela St. Petri. Do výšky několika desítek metrů vyšlápnete jen po několika málo schodech. Zbytek za vás totiž obstará výtah.
KDO SI HRAJE, NEZLOBÍ
Závěrem krátkého putování podél Baltského moře byla návštěva zábavního Hansa parku v Sierkendorfu. Je druhým z nejvíce navštěvovaných zábavních parků Německa a má opravdu co nabídnout především rodinám s dětmi. Mezi klasickými kolotočovými atrakcemi, centrifugami a horskými drahami najdeme i netradiční indiánský rafting na umělé řece. Děti se mohou zapojit do pirátských her, nebo projít strašidelnou jeskyní s mechanickými zvířaty, jimž dominuje opravdu zuřivý, velmi zaprášený medvěd se zeleně světélkujícíma očima a křečovitými pohyby. Jako nejprospěšnější sportovně laděnou atrakci musím doporučit Hüpf-Berge – totiž skákací obří gumové bubliny. Je to dobré na posílení nohou a užijete přitom hodně legrace. Zvláště když začnete omylem jako my rajtovat na bublinách určených malým dětem, které se při našem hopsání začaly odstřeďovat zcela nekontrolovaně pryč. Velkým lákadlem, především pro dospělé, ovšem doporučovaným až po centrifugách, jsou stylové restaurace. Můžete se zasytit třeba výbornou mexickou pochoutkou. Kdo si hraje a jí, ten zkrátka nezlobí. V tomto duchu bylo německé pobřeží fajn. V kombinaci s historkami a vzpomínkami na minulost, které moji společníci sypali v hluchých místech z rukávu, takové nakonec opravdu bylo. I když nereprodukovatelné příběhy z totalitní minulosti NDR byly zdaleka, zdaleka nejlepší.
