TEXT: Jiří Škoda
Kdybychom měli věřit všem středověkým legendám, byl by ďábel velmi plodný architekt. Po celé Evropě se totiž nacházejí stavby nesoucí jeho jméno, jejichž historie je plná příběhů o podivných smlouvách, zaprodávání duší a zahrávání si s pánem pekla. Nejčastěji se v tomto kontextu setkáme s mosty, které spojuje kromě legend také očividná náročnost zbudování. Při pohledu na některé z nich si člověk musí říct, jak je naši předci vlastně dokázali postavit. Máme přijmout odpověď ukrytou v jejich názvu?
Na začátku je vždy velmi podobný příběh. Lidé si přejí zkrátit cestu z místa na místo, ale na trase existuje jeden kritický bod, který nejde překonat jinak než stavbou mostu. Ten by se měl obvykle klenout přes nějakou úzkou rokli či propast, případně přes silný tok řeky. Lidé přemýšlejí, jak to správně udělat, ale nic je nenapadá. Nakonec musí využít krajní variantu, a tou je prosba o pomoc vládce samotného pekla. Ten se na zavolání dostaví a ochotně souhlasí, to je ostatně jeho přirozenost. Za svůj dobrý skutek však žádá cenu – duši některého ze smrtelníků, obvykle toho prvního, kdo most překročí. Tady se jednotlivé příběhy začínají různit, protože poradit si s ďáblem, to už chce notný kus fantazie.
Nečekaná cena
A tak třeba ve welšském Ceredigionu za lidi vyřešil problém pes, který už se nemohl dočkat, jak se po novém mostě proběhne. První duše byla ta jeho a ďábel tak musel odejít bez té lidské. Stejně to vyřešili v italském městečku Borgo a Mozzano. Tam ovšem pejsek tak natěšený nebyl a místní ho podle pověsti museli do kroku trochu nutit. Ďábel, zřejmě poučen předchozími nezdary, na to šel u stavby mohutného opevněného mostu Pont Valentré ve francouzském Cahors jinak. Nežádal nějakou náhodnou duši, ale přímo duši stavitele. Ten souhlasil, ovšem pod podmínkou, že ji dostane až ve chvíli, kdy bude stavba zcela dokončena. Ďábel tedy při stavbě pomáhal, jak mohl, a to až do posledního okamžiku. Když měl být položen poslední kámen, dal mu stavitel mostu síto, aby s jeho pomocí donesl vodu k rozmíchání malty. Ďábel nic takového samozřejmě nemohl provést, most nebyl nikdy zcela dokončen, a tak opět musel odejít s prázdnou. Ovšem ne tak docela, na památku si vzal alespoň jeden kámen z centrální věže mostu. Místní se jej několikrát pokusili obnovit, ale kdykoli tak učinili, vzal si čert další. Dnes je na tomto místě soška ďábla, připomínající celý příběh.
Jeden z nejzajímavějších ďáblových mostů s bohatou historií můžete navštívit v centrálním Švýcarsku, nedaleko města Andermatt. Nachází se v soutěsce Schöllenen, kterou vyhloubila řeka Reuss. Na pěti kilometrech délky překonává říční tok výšku zhruba čtyři sta metrů. Takový sešup je nádherná podívaná, voda burácí mezi skalami, tvoří četné kaskády a vodní tříšť dopadá na stěny daleko od samotného toku. Při jarních táních se navíc průtok vody v soutěsce zmnohonásobí, a ta se pro veřejnost zcela uzavírá. Krásné a divoké místo je ale zároveň jedinou přístupovou cestou do nitra Alp, takže už v raném středověku hledali lidé způsob, jak se v soutěsce pohybovat. Nakonec zbudovali na levém břehu řeky cestu. Ta se poměrně pohodlně vine nad řekou až do kritického bodu, kde tvoří řeka velký zákrut a skála na levém břehu vybíhá daleko nad vodu, takže není kudy cestu vést. Jako jediné řešení se tak ukázala stavba mostu, který měl pocestné převést na pravý břeh řeky, kde už je prostor pro normální cestu.
Tři v řadě
Vybudovat ovšem dřevěný most (událost se odehrála ve 13. století) několik desítek metrů nad řekou se ovšem podle pověsti ukázalo jako nadlidský úkol, a tak si místní zavolali na pomoc ďábla. Ten zvolil svůj oblíbený přístup – most postaví, ale žádá duši prvního, kdo jej přejde. Vesničané souhlasili a po skončení stavby popohnali přes most kozu. Ďábel se cítil uražen a rozhodl se, že most opět zničí. Níže po proudu řeky sebral obrovský kámen a vydal se s ním k mostu, že jej nadobro zlikviduje. Cestou ovšem potkal stařenku, která se nezalekla a ukázala mu kříž. Ďábel vzal roha a kámen dopadl tam, kde před chvíli pekelník stál. Vidět ho tam můžete dodnes (i když na mírně jiném místě, byl posunut o několik desítek metrů kvůli stavbě silnice).
V 17. století byl most zvaný Teufelsbrücke přestavěn na kamenný. V roce 1799 pak byl svědkem bitvy, kdy se přímo na něm střetly rakousko-ruské oddíly s vojáky Napoleona. Most byl během střetnutí těžce poškozen ustupující francouzskou armádou. Vydržel ale až do roku 1888, kdy jej zničila bouře. Dnes jsou v soutěsce Schöllenen mosty dva. V roce 1820 byl ještě v době existence toho původního postaven druhý. Dnes je přístupný pro pěší turisty a je z něj skvělý výhled na bouřlivý tok řeky Reuss. Třetí, betonový, byl postaven v roce 1958. Ten starší totiž nevyhovoval zvyšujícím se dopravním nárokům. Dnes už je ovšem v soutěsce zase klidněji, protože většina tranzitní dopravy pod Alpami probíhá Gotthardským tunelem. Máte tak možnost v klidu si místo projít a popřemýšlet, jak by šel na tomto místě postavit dřevěný most bez pomoci samotného ďábla. Mně to moc vymyslet nešlo.
