Nedávno byla v Teplicích vystavena lebka české královny Judity. Ačkoliv ostatky královny byly při archeologickém průzkumu románské baziliky a kláštera nalezeny v Teplicích již v padesátých letech, identifikovat se je podařilo teprve na začátku letošního roku. Podle kronikářů byla Judita, druhá choť Vladislava II., „ženou znamenité krásy, podnikavého ducha, mysli smělé, milovnice nauk a literatury, sběhlá i v řeči latinské a ve věcech politických“, čili na svou dobu mimořádně vzdělaná. Po odborných expertizách nyní navíc víme, že měřila něco přes 160 centimetrů, měla krevní skupinu B a zemřela ve výborném zdravotním stavu ve věku 75 až 80 let.
LEBKA NA TÁCU
Juditiny pozůstatky byly nalezeny v hrobní kapli baziliky. Hrob se nacházel před zbytky oltářní menzy. V dlažbě pod tímto oltářem byla náhrobní deska z hrubě otesaného pískovcového bloku. Po celkem neodborné konzervaci se dostaly do zoologického depozitáře teplického muzea a tam ležely na plechovém tácu mezi ostatními lebkami a kostmi.
„Řekli mi, že je to asi lebka Judity, ale nikdo to přesně nevěděl,“ vzpomíná Dr. Ivo Flesar z teplického muzea, který ji spolu s částí čelisti odeslal do Archeologického ústavu ČSAV v Praze.
Z archeologického ústavu se dostala do ústavního depozitáře ve Slaném a nakonec do antropologického oddělení Národního muzea. Tam by možná ležela dodnes, nebýt historiček Sylvie Ostrovské a Bohuslavy Chleborádové z teplického muzea. U kávy se před dvěma roky rozhodly dořešit Juditinu totožnost. Slovo dalo slovo, a protože se Dr. Ivo Flesar zná s naším předním antropologem, profesorem Emanuelem Vlčkem, požádal ho, aby se záležitosti ujal. Porovnáním lebky s lebkou Přemysla Otakara I., jejího syna, i dalších Přemyslovců nezvratně prokázal Juditinu totožnost.
SPORY O PŘEMYSLOVSKÝ STOLEC
Judita se tedy konečně dočkala příslušného zacházení. Každého ale jistě napadne, proč žena tak mimořádná byla ve své době pohřbena bez poct ve zdech kláštera, který sama založila? Proč česká královna nemohla spočinout na Vyšehradě či v Chrámu sv. Víta? Odpověď na tyto otázky je třeba hledat v politické situaci tehdejšího českého státu, zmítaného bojem Přemyslovců o knížecí stolec.
Nástupnické spory se vyostřují již v posledním desetiletí první poloviny 12. století. Aby kníže Soběslav zajistil nástupnictví pro svého syna Vladislava, snažil se schvalovací proceduru vylepšit tím, že v roce 1138 svolal kolokvium svých přívrženců do Sadské, kde na nich vymohl přísahu věrnosti pro nového pána. S tímto formálním souhlasem se pak vydal do Bamberka poklonit se římskému panovníku Konrádovi III., nedávno zvolenému nástupci Lothara a zakladateli nové říšské dynastie Štaufů. Konrád mu na oplátku propůjčením korouhve udělil český stát jako léno pro jeho syna.
Když však o dva roky později Soběslav umírá, vzaly vratké přísahy věrnosti za své. Feudálové odmítli připustit, aby se jejich podíl na jmenování panovníka stal pouhou formalitou a zvolili na přemyslovský stolec syna Soběslavova předchůdce a bratra Vladislava I., který se shodou okolností jmenoval také Vladislav. Domnívali se totiž, že syn Vladislava I. bude panovníkem slabým a neschopným. Jako velitel čestného jízdního doprovodu při římské cestě Lothara III. v roce 1136 dezertoval nezodpovědný mladík i s penězi, které mu byly svěřeny na vydržování vojska. Také Konrád III. se necítil být vázán slibem k mrtvému knížeti. Tím spíše, že Vladislav požádal o ruku jeho nevlastní sestru Gertrudu Babenberskou.
Jako Vladislav II. nastupuje na knížecí stolec roku 1140 ve věku 30 let a k překvapení všech bere otěže moci pevně do svých rukou. Vzápětí musí čelit odporu moravských velmožů proti jeho vládě, která, jak kronikář poznamenává, probíhala ve znamení drastických opatření, že i smutně proslulá Šibeniční hora v Praze byla v permanenci. Svou zahraniční politiku spojil s mocenskými zájmy Konráda III. a byl pro něho důležitým spojencem. Nic se nezměnilo ani po smrti Gertrudy (1150), ani o dva roky později po smrti Konráda III.
S jeho mocným nástupcem, císařem Friedrichem Barbarossou (Rudovousem) se vztahy ustálily až poté, co se Vladislav oženil s durynskou šlechtičnou Juditou (1152) a o tři roky později se zúčastnil i svatby Rudovousa. Uzavírají spolu tajnou dohodu, v níž se Rudovous zavazuje udělit Vladislavovi dědičně královskou hodnost na oplátku za pomoc v boji proti papežovi a kvetoucím italským státečkům s vyspělou demokratickou samosprávou, které se odmítaly podřídit Rudovousově nátlaku.
Rudovous si nejdříve při výpravě do Polska ověřil, jaký je Vladislav válečník, a pak mu – ještě před italským tažením – udělil v Řezně královský titul (1158). To se samozřejmě nelíbilo českým velmožům. Ti se téměř vzbouřili, neboť považovali od krále za proradné, že sjednal tak důležité tažení tajně, bez jejich souhlasu. Vladislav musel prohlásit tažení za dobrovolné a veškeré náklady vzal na sebe. Teprve tehdy se čeští pánové k tažení připojili. Ale během cesty, jelikož nebylo postaráno o výživu, rabovala Vladislavova družina i na spojeneckém bavorském území takovým způsobem, že Rudovous raději poslal Čechy k Milánu jako předvoj. Ti se tam vyznamenali tím, že bez ohledu na nebezpečí přebrodili jako jediní vzedmutou řeku Addu a vytvořili předmostí. Při bojích pod hradbami Milána si pak zjednali velký respekt svou brutalitou, považovanou tehdy za vojenskou přednost. Napichovali na klacky těstové figuríny a pekli je v bezprostřední blízkosti hradeb, aby podali důkaz o tom, co se o nich vykládalo, že Češi jsou lidojedi. Přesto nebyl tehdy ještě Milán dobyt. Vladislav byl nakonec požádán, aby dělal mezi nepřátelskými stranami prostředníka. Rudovous musel tažení za pomoci české družiny opakovat, než bylo město v roce 1162 srovnáno se zemí.
S KORUNKOU NA HLAVĚ
Podle profesora Emanuela Vlčka se Judita narodila kolem let 1135 až 1140. Svatba s Vladislavem v roce 1152 ji proto zastihla ve věku 13 až 18 let.
Její šťastné manželství s Vladislavem trvalo jednadvacet let, a když v roce 1174 král umírá, bylo Juditě kolem čtyřiceti let. Na šťastné manželství lze usuzovat podle toho, že se její portrét spolu s manželem ocitnul na Vladislavově denáru. Ten sám o sobě neměl valnou hodnotu. Obsahoval víc mědi než stříbra, ale svým výtvarným provedením patřil v té době k nejuznávanějším platidlům v Evropě. Těžko by se dal král zpodobnit se svou ženou, kdyby si jí nevážil jako spolupracovnice při plnění vladařských povinností i jako matky svých dětí – Přemysla Otakara, Vladislava Jindřicha a dcery Richsy, které vzdělaná Judita vychovala v českém jazyce. Vladislav Jindřich byl na čas českým knížetem a Přemysl Otakar I. se stává později prvním českým dědičným králem.
Již pět let po svatbě se královna ujímá výstavby kamenného mostu přes Vltavu, nazvaného jejím jménem. Výstavba byla financována penězi z králových válečných tažení. Juditin most lze považovat za špičkovou architekturu své doby. Stavěl se 14 let a do provozu byl uveden dva roky před smrtí krále Vladislava.
Doba Vladislavova přála výstavbě klášterů – vzniklo 9 nejbohatších klášterů, z nichž šest bylo mužských a tři ženské. Kronikáři Vincentius a milevský opat Jarloch výslovně uvádějí Juditu jako zakladatelku a budovatelku kláštera v Teplicích, zasvěceného patronu léčivých vod Janu Křtitelovi. Jako druhý v Čechách byl osazen ženskou benediktinskou řeholí. Oba kronikáři datují výstavbu kláštera do let 1158 až 1164.
Příchod Judity do Teplic asi zůstane zahalen rouškou tajemství. Jediným záchytným bodem je pozdější zpráva v Dalimilově kronice (1343-1346). Potvrzuje Juditino zakladatelství kláštera v Teplicích a uvádí, že tam byla pohřbena. Dá se proto předpokládat, že se tak stalo na pozadí událostí posledního čtvrtletí 12. století, kdy přemyslovský stolec změnil dvanáctkrát majitele. Soupeřily mezi sebou dvě rodové skupiny Přemyslovců. Potomci Vladislava II. (Bedřich, Přemysl Otakar, Vladislav Jindřich) a potomci jeho bratrů (Děpolt, Jindřich Břetislav) na straně jedné, a synové Soběslava I. (Soběslav II., Oldřich, Václav) na straně druhé. Roku 1182 se odtrhlo Markrabství moravské a později se z pravomoci českého panovníka vymanilo i pražské biskupství, které se stalo „říšským knížectvím“.
ZTRÁTA DĚDIČNÉHO TITULU
Vše začalo úmyslem Vladislava II. zachovat stolec pro svého nejstaršího syna Bedřicha (syn jeho první manželky Gertrudy). Aby se vyhnul chybě svého předchůdce Soběslava I., který se snažil vynucenou přísahou pánů zajistit pro Soběslava II. nástupnictví, rozhodl se odstoupit. Učinil tak roku 1172 a současně uvedl slavnostně na trůn Bedřicha. Postavil tak Rudovouse i české velmože před hotovou věc. Spoléhal na dávné přátelství s císařem a počítal s tím, že česká šlechta se podrobí. Jenomže Rudovous už vytěžil z Vladislavova spojenectví maximum a rozhodl se českého krále pokořit. Nejdříve ho donutil, aby propustil žalářovaného Soběslava II. a smířil se s ním. Král sice poslechl, ale Soběslav II. raději odešel v obavě o svůj život na císařův dvůr. V září 1173 vládl Bedřich devátý měsíc, když si ho i s otcem pozval císař k jednání do Hermsdorfu u Gery. Tam jim oznámil, že Bedřichovi odnímá léno, neboť k němu došel nezákonnou cestou bez předchozího souhlasu Čechů i jeho osobně. Přisoudil trůn Oldřichovi, ale zrušil právo dědičného nástupnictví. Tuto prohru nesli jak Vladislav, tak i jeho žena velmi těžce. Rovnou z Hermsdorfu odjíždějí na jeden ze statků manželky do Meerane v Durynsku. Vladislavova životní pouť se tam završila 18. ledna 1174. Pohřben byl ve Strahovském klášteře.
Stalo se však něco, co mezi Přemyslovci nebývalo zvykem. Oldřich se ihned zřekl českého léna ve prospěch staršího bratra Soběslava II., který ve válce s rakouským vévodou o území tehdejšího přemyslovského státu, jež začali Rakušané z jihu kolonizovat, vpadl do Rakous a poplenil tamní vesnice. Papež postihl Soběslava klatbou za boření křesťanských chrámů. Rudovous si uvědomil svou chybu, a aniž by dal Soběslavovi vědět, zbavil ho v červnu 1178 knížecího stolce, kam usadil Bedřicha. Soběslav, tzv. selský kníže, který víc důvěřoval prostému lidu než šlechticům, po dvou letech ve vyhnanství umírá. Ale i Bedřich si své místo na Pražském hradě musí vybojovat, a to s Konrádem II. Otou Znojemským (také Přemyslovec), kterého na pražský stolec dosadila šlechta. Rozčilený Rudovous pozval na podzim 1182 oba do Řezna, kde s nimi jednal v sále vyzdobeném katovskými sekerami. Spor dvou Přemyslovců rozsoudil tak, že Bedřicha znovu vnutil Čechům a Konrád získal samostatné Markrabství moravské, vyňaté z pravomoci českého panovníka. Podařilo se mu tak rozdělit přemyslovský stát na dvě poloviny.
Když se ale Rudovous vydal v roce 1185 na tažení do Itálie, dodal si Bedřich odvahy a pod vedením nevlastního bratra Přemysla Otakara I. vyslal proti Konrádovi trestnou výpravu. Sám zůstal v Praze ze strachu o knížecí stolec. Přemyslovo vojsko zahnalo markraběte na útěk. Dá se předpokládat, že jejich usmíření v Kníně u Slap v roce 1186 bylo výsledkem rozumu a pocitu odpovědnosti obou Přemyslovců za český stát. Polibkem míru bylo stvrzeno, že Markrabství moravské zůstane nadále pod pravomocí pražského vládce. Součástí dohody byla zřejmě i klauzule slibující markraběti moravskému převzetí vlády nad celou zemí v případě Bedřichovy smrti. Ta nastala 25. března 1189 a Konrád II. bez konfliktů převzal moc. Na rozdíl od Bedřicha byl nadán státnickou mocí, což dokázal po příchodu na trůn vydáním našeho nejstaršího, v originále nedochovaného souboru psaných zvykových norem. Vládl však pouhé dva roky. Podlehl morové nákaze při třetí křížové výpravě, na které doprovázel nástupce Rudovousa do jeho sicilského dědictví.
Pouhé tři měsíce vládl Václav (syn Soběslava I.), kterého Konrád požádal, aby za jeho nepřítomnosti spravoval zemi. Na přelomu let 1191-1192 ho zbavuje moci Přemysl Otakar I., ale i ten musel protentokrát ještě ustoupit. Pražský biskup Jindřich Břetislav (syn Jindřicha, bratra Vladislava II.) udal knížete, že vstoupil do proticísařského spolku. Přemysl musel odejít do vyhnanství. Za tuto denunciaci a úplatek ve výši 600 hřiven doslova koupil český stát pro sebe. Tento nejnesympatičtější nadutý Přemyslovec byl stejně špatným biskupem jako vládcem až do roku 1197, kdy umírá. Šlechta jmenuje na Pražský hrad druhého syna Vladislav II. – Vladislava Jindřicha.
JUDITINO STÁŘÍ
Vladislav Jindřich stihl za šest měsíců své vlády důležitý krok. Vyžádal si od pražského biskupa přísahu věrnosti, tím odstranil jeho podřízenost říši. Pak se vzdal vlády ve prospěch svého bratra Přemysla Otakara I., kterým nastává éra vzestupu českého státu. Přemysl si postupně nechává od sousedních panovníků potvrdit dědičný titul královský, završený Zlatou bulou sicilskou (1212), která zaručovala nástupnické právo prvorozenému synovi českého krále.
Královna Judita se o tom mohla dozvědět na sklonku svého života. Podle odhadu profesora Vlčka zemřela v rozmezí let 1215 až 1220. Ale co víme o jejím životě po smrti manžela Vladislava II.? Královně v té době mohlo být nanejvýš 39 let. Konec vlády Vladislava II. a jeho pozdější smrt téměř v zapomnění zřejmě ovlivnily život ještě vitální Judity.
Pokusme se proto domyslet to, co si historikové nemohou dovolit. Dá se předpokládat, že žila s manželem na svých statcích až do jeho smrti. A pravděpodobně ho doprovázela i při poslední cestě do Prahy, kde byl pohřben. Musela si být vědoma toho, že vládnoucí Soběslav II., kterého její manžel věznil, nebude nijak nadšen jejím pobytem v Praze. Stejně tak si musela uvědomit, že po tom, jak se Rudovous zachoval k manželovi, bude pokračovat jeho snaha znemožnit nástupnictví některého z jejích synů. Stála před rozhodnutím, zda se vrátit do Durynska, nebo zůstat poblíž svých synů, jimž podle tehdy platného stařešinového práva náležel knížecí stolec. Jako matka, které je osud synů nade vše, jim chtěla zůstat poblíž, a to jí mohl umožnit pobyt v klášteře, který založila. Veřejný život pro ni skončil. Rozhodla se odejít do ústraní, aby pozici svých synů ještě víc neztěžovala. Ať už to bylo ihned po smrti manžela, nebo později, zůstává faktem, že v klášteře strávila téměř celou druhou polovinu svého života.
I když v té době nebyla televize ani Internet, přeci jen se musela postupně dozvídat o tom, jak se Přemyslovci perou o moc. Svým synům nemohla nijak pomoci, a když konečně přišel jejich čas, nepovažovali za rozumné přizvat ji do Prahy. Navíc se pro život v klášteře rozhodla sama. Co se v její mysli odehrávalo, lze si těžko představit. Zřejmě asi s přibývajícími roky přestávala ztrácet zájem o vnější svět a plně se oddala řeholnímu životu. To také vysvětluje, proč byla pohřbena bez náležitých poct, které by jí příslušely. V klášteře si byli všichni rovni. Jediným důkazem o mimořádnosti její osoby svědčí místo posledního odpočinku. Ostatky byly uloženy samostatně v hrobní kapli baziliky. A není jistě bez zajímavosti, že hrobní kaple byla v bazilice vybudována 40 let po založení kláštera.
Nezodpovězenou otázkou pak zůstává, zda se pohřbu zúčastnili její synové. Ačkoli o tom není zachovaný žádný záznam, je téměř nepředstavitelné, aby se královští synové nesjeli do Teplic rozloučit s matkou. V Juditině hrobě se po otevření našla stříbrná koruna. Mohly ji z Juditiny pozůstalosti vložit do rakve řeholnice, anebo tak mohl učinit k uctění památky zakladatelky královského rodu Přemyslovců sám Přemysl Otakar I., tou dobou již uznávaný dědičný král český.
DŮKAZY O TOTOŽNOSTI KRÁLOVNY JUDITY
Antropologicko-lékařský průzkum vychází z poznatků nauky o člověku a její aplikace v medicíně. Pro určení pohlaví zkoumané osoby se používají znaky přítomné na lebce, pánvi a na kostech skeletu. Profesor Vlček měl při zkoumání k dispozici pouze část lebky a spodní čelist. Výchozím hlediskem je tzv. antropometrický bod, což je ploché políčko na čelní kosti nad kořenem nosu. Dále se posuzuje zasazení nosních kůstek u kořene nosu, které je u mužů úhlovité, zatímco u žen je přechod obrysu kořene nosu do jeho hřbetu plynulý. Důležitým znakem je také rozvoj a velikost nadobočních oblouků. Spolehlivost stanovení pohlaví pomocí znaků na lebce je až 90 %.
Při zkoumání Juditiny lebky s následujícími Přemyslovci zjistil profesor Vlček nápadnou podobu obličejů. U mužů chybí ono úhlovité zaříznutí u nosu, jak tomu normálně bývá. Jejich obličeje byly žensky jemnější. Vlček to přisuzuje jinému způsobu výživy než u normální populace. Tento jev se projevuje i u jiných dynastií, jako tomu bylo kupř. v Maďarsku.
K určení věku se používá principů stanovených v roce 1930 Gustafsonem, které sledují změny na zubech, k nimž dochází v průběhu stárnutí. Stupeň těchto změn odpovídá určitému věku. Jedinečnost metody je obdivuhodná. Při vyšetření většího počtu zubů, což byl případ Judity, klesá odchylka od skutečného věku jedince na 1,5 roku. Mimořádná zachovalost a téměř úplný chrup bez chorobného postižení paradontu opravňoval profesora Vlčka k určení pravděpodobného skonu královny Judity mezi 75.-80. rokem věku.
K rozhodujícím důkazům určení Juditiny totožnosti patří sérologický výzkum, který se uskutečnil z dochované kostní dřeně. Královna měla krevní skupinu B a tato skupina se našla i u všech následujících Přemyslovců. Pouze její syn Přemysl Otakar I. měl skupinu AB, protože jeho otec Vladislav měl skupinu A. Potom už převažuje Juditina dominance, kterou neovlivnily ani manželky Václava I., Přemysla Otakara II. a Václava II. Pozůstatky Václava III. se nedochovaly. JUDITIN MOST
Spojnici mezi oběma břehy Vltavy lze datovat do doby rozvíjejícího se podhradí. Kroniky mluví o tom, že hrad spojoval s druhým břehem brod, který byl mezi sv. Janem Na zábradlí a dnešním Staroměstským náměstím. Trvalé spojení břehů lze předpokládat již v 10. století, kdy podle kroniky Kristiánovy byly přes nízký most převezeny roku 932 ostatky Václava z Boleslavi na hrad. V blízkosti přívozu vznikl dřevěný most, což dosvědčuje zakládací listina kláštera johanitů, která uvádí jako hranici klášterního majetku na Malé Straně pražský most. Ten podlehl povodni za vlády Vladislava II. a v jeho blízkosti se král rozhodl vybudovat nový, v té době ojedinělý kamenný most.
Jeho výstavby se ujala v roce 1358 jeho manželka Judita. Budoval se 14 let a jeho výstavba dokazuje, že patřil ke stavitelským špičkám své doby. Most měl ledolamy, bytelné kamenné roubení a hluboko zapuštěné kamenné základy. Nejprve se z lodí zatloukly pomocí beranidel kolem budoucích pilířů dvojité hráze pilotů, jakési věnce. Ty se pak vysypaly zeminou. V této bariéře zůstala tůň. Voda se musela vyčerpat šlapacím kolem. Potom se do dna zabudoval dřevěný rošt. Napěchoval se jíl a zakryl podlahou z prken. Na trámový základ se položila první vrstva mohutných kvádrů spojovaných železnými kramlemi. Vnitřek pilíře byl vykládán opukou. To se opakovalo několikrát, až se dosáhlo patřičné výše. Potom se započalo s výstavbou kleneb. Dvacet pilířů z ručně otesaných opukových kvádrů drželo mostními oblouky silnici 514 m dlouhou a sedm metrů širokou, s pečlivě spárovanou křemencovou vozovkou v pískovcovém loži.
Most, který stál v blízkosti dnešního Karlova mostu, vydržel 170 let a byl stržen povodní v roce 1342. Na obou březích se po něm dochovaly viditelné památky. Na levém břehu klenební oblouky a kus vozovky ve sklepě a přízemí domu čp. 5 v Lužické ulici a také mostecká věž. Na pravém, staroměstském břehu byla věž včleněna do stavby Křižovnického kláštera.
