Nedlouho po mnichovské dohodě a obsazení českého pohraničí v září 1938 dopadla na Československo další rána: vídeňskou arbitráží byla značná část jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi připojena v listopadu 1938 k fašistickému Maďarsku. Po několika týdnech začali Maďaři plánovat obsazení i zbytku Podkarpatské Rusi. 13. března 1939 začali k demarkační čáře přesunovat tři útočné brigády, proti nimž stálo jen pár stovek příslušníků Stráže obrany státu a zeslabená 12. pěší divize brig. gen. Olega Svátka. Její 36. a 45. pluk měly právě ani ne poloviční stavy, naplněné čerstvými „bažanty“, kteří za dva týdny na vojně uměli zatím jen skládat šaty do komínků. Tihle kluci měli čelit až desetinásobné přesile maďarských útočníků. Obránci nejvýchodnějšího cípu tehdejšího Československa to věděli. Z rádia se navíc 15. března 1939 dozvěděli i o triumfálním příjezdu Hitlera do Prahy. Pamětníci vzpomínají, že i v těch nejkritičtějších okamžicích přesto nikoho z nich nenapadlo kapitulovat, spíše se plánovaly protiútoky. Ačkoliv výsledek byl předem jasný, nevzdali se. A boj o to poslední, co jim zbylo, totiž o svou vojenskou čest, vyhráli. Popsat stručně zapomenutou a opomíjenou historii této „války“ je jen malým pokusem o splátku jejím smutným, ale úctyhodným hrdinům.
PŘEDEHRA K PEKLU – PODZIM 1938
Maďarské ofenzivě na Podkarpatskou Rus (od roku 1920 úřední název pro Zakarpatskou Ukrajinu, jež byla k ČSR připojena v roce 1919 a v červnu 1945 na základě vnucené dohody připadla SSSR) v březnu 1939 předcházelo několik měsíců krvavé a vyčerpávající záškodnické války. K prvním bojům na území Podkarpatské Rusi došlo už během října a listopadu 1938. Maďarští záškodníci, známí pod názvem Szabadczapatok, často útočili ve velkých skupinách, nezřídka v celých rotách, a dokonce praporech a na rozdíl od sudetoněmeckých teroristů se nebáli zaútočit i na linie lehkého opevnění. Na Černém močále Maďary postupující k Mukačevu zastavily 11. října československé jednotky až použitím dvou tanků. Při tomto boji na kótě 131 mezi Drysinou a Fornošem padlo 8 Maďarů, 16 jich bylo zraněno a 11 zajato. Tankový útok tenkrát také zachránil život četnickému strážmistru Šubčíkovi, kterého Maďaři zajali ve stanici Boržava. Sám své osvobození popsal: „Když Maďaři, opevnění v lesíku, zjistili, že proti nim stojí tanky, vypukla panika. Mě velitel nařídil odvléci, udeřili mě pažbou do zad a strkali kupředu. Pojednou se do lesa spustila ze všech stran hrozná palba. Praštil jsem Maďara, který mě hlídal, pěstí do obličeje, zmocnil se jeho pistole a skočil do kukuřice. Pak jsem se probral až v tanku, kde mě napájeli černou kávou a odvezli do nemocnice v Mukačevu.“
K dalšímu boji došlo o několik dní později v prostoru Šalanek. Zde byl obklíčen celý prapor záškodníků a k jeho zničení nasazeny dva pěší prapory i četa tanků. Díky palbě jejich kulometů byli Maďaři zatlačeni hluboko do lesa a pevně obklíčeni. Maďaři se sice snažili vrhat pod tankové pásy svazky granátů, ale jejich trhací účinky byly slabé. Nakonec do akce zasáhlo i letectvo, které prostor, vytyčený průzkumníky, vybombardovalo. To donutilo Maďary vzdát se. Po celonočním boji a několikadenním pronásledování zbytků bandy mohl štáb divize hlásit do Prahy: Maďarští záškodníci úplně potřeni, jejich ztráty dosahují 300 mužů.
Na přelomu října a listopadu 1938 dalších 200 Maďarů zaútočilo na Československo v prostoru Kosina. Bojům padla ve vesnici za oběť pošta, synagoga, notářství a mlýn. Tu noc Maďaři přepadli i posádku československého lehkého opevnění a krátce nato za vesnicí Berehy také rotu 36. pluku při ústupu od hranic a přesunu na novou demarkační čáru, vynucenou vídeňskou arbitráží. Na pomoc jí přijely tři tanky, jejichž kanony rozstřílely kostelní věž s kulometným hnízdem a školu, odkud vycházela další palba. Na místě zůstalo devět mrtvých Maďarů.
Největším bojovým střetnutím před březnovou ofenzivou honvédů byly boje na pravoslavný Nový rok 6.-7. ledna 1939 v Mukačevě a Užhorodu, při kterých jsme použili dokonce obrněné vozy a dělostřelectvo. Ztráty Maďarů z těchto bojů se počítají na desítky, bohužel padlo také několik našich vojáků a příslušníků SOS (Stráž obrany státu – útvary složené z vojáků, státní policie, četníků a finanční stráže a zřízené zákonem z roku 1936 jako předvoj armády k obraně hranic).
Bojů na jižní hranici s Maďarskem bylo pochopitelně více. O intenzitě a počtu „obyčejných“ srážek svědčí i pohled do statistik: od počátku září 1938 do 15. ledna 1939 padlo na československé straně na Slovensku a pod Karpatami 100 mužů, 97 bylo těžce raněno a desítky dalších byly raněny lehce. Převážná část těchto ztrát připadá právě na jižní hranici Podkarpatské Rusi.
VZDUŠNÉ SOUBOJE
Boje se však nevedly jenom na zemi. V desítkách hlášení z té doby se objevují záznamy o ostřelování našich průzkumných letounů, a to dokonce i z maďarského území. Ještě delší je seznam hlášení o narušení vzdušného prostoru naší republiky. Dne 22. října 1938 došlo k prvnímu vzdušnému útoku na naše území, když dvě maďarské stíhačky typu Fiat CR-32 ostřelovaly plochu záložního letiště u vesnice Mimai jižně od Užhorodu. Než na místo doletěl roj československých stíhaček 31. letky z Užhorodu, byli Maďaři už dávno zpět za hranicí. Šlo však jen o předehru k 25. říjnu 1938. Ten den odpoledne sestřelily dvě maďarské stíhačky pozorovací Letov Š-328 z 10. letky. Podle svědků uskutečnily maďarské stíhačky bez výsostných znaků (!) celkem tři nálety. Pod palbou jejich kulometů zahynul ještě na palubě letadla pozorovatel svobodník Jaromír Šotola, pilot desátník Ján Kelo se pokusil o nouzové přistání, ale stroj se převrátil a vybuchl. Pilotovi se s těžkými popáleninami naštěstí podařilo z místa tragédie včas odplazit. Vyšetřování incidentu mělo v té době standardní postup. Ostrý protest čs. vlády Maďaři cynicky odmítli s tím, že náš letoun se provokativně pohyboval v prostoru, o kterém „je už stejně rozhodnuto, že bude předán Maďarsku“. Stíhač, který čs. letoun sestřelil, byl dokonce povýšen. Když na tento incident zareagovalo vedení čs. vojenského letectva povolením palby na všechny maďarské letouny, ať už bojové, sportovní či dopravní, které naruší vzdušný prostor republiky, naši politici ho ke znechucení vojáků nařídili odvolat.
„KLID“ POLSKÉ HRANICE
Severní hranice Podkarpatské Rusi s Polskem, vedoucí horskými úseky Karpat pokrytými hustými pralesy, byla dlouho považována za oddychový úsek. Klid skončil 23. října 1938. Takto na svou tehdejší službu na polské hranici vzpomíná četař 2. předzvědného oddílu Břetislav Plachetský: „Do začouzené jizby strčil hlavu dozorčí. Poplach! Skřípavý hlas motorů se rozlehl po návsi. Teroristé mají stejnou taktiku – při výpadu vypálí z jedné strany několik ran, z opačné hodí ruční granáty. Aby se přepadení nedovolali pomoci, přerušují před útokem telefonní linky. Četníci hlásí, že teroristé se soustředili v horách u Žaňky a chtějí přepadnout železniční trať. My je máme napadnout od severu, četníci od jihu… Cesta je spíše řečiště – kameny, rigoly, voda a bláto… Před pilou se vozidlo položilo na bok. V dálce v lesích se ozvala palba kulometů a výbuchy granátů. Zaznívalo to od Nižních Verecek. Záškodníci zde chtěli vyhodit do vzduchu velký železniční most přes Latoricu, ale stráž je odrazila. Jen ztracená lyžařská čepice, tlumok s ekrazitovými náložemi, několik polských ručních granátů a střepiny těch, které vybuchly, dosvědčovaly, že se zde před chvílí ještě bojovalo na život a na smrt.“
Ve střetnutích zahynuli nebo byli zajati kromě vojáků také někteří příslušníci SOS. Toruňský oddíl SOS byl dokonce napaden několikrát a při jednom z těchto bojů zahynul i strážmistr Jiras, kterému se druhý den narodilo dítě. 26. listopadu byl zastřelen dozorce ze Sonovíru Josef Hort. 10. listopadu se Polákům pomocí léčky (část z nich se převlékla do československých uniforem) podařilo v Bělasovicích zajmout oddíl asi 20 příslušníků SOS, kteří se ze zajetí v Polsku vrátili do protektorátu až 20. března 1939. Další boje probíhaly v Sinovírské Polaně nebo Koločavě, v kraji Olbrachtova Nikoly Šuhaje. Poslední padlí Čechoslováci na polské hranici byli vrchní respicienti Karel Andraško, kterého 14. března 1939, první den maďarské ofenzivy, zavraždili rusínští ultranacionalisté z Karpatské Siče, a Miroslav Kocourek, kterého dokonce ještě 16. března, den po okupaci českých zemí, zastřelili u Buštiny záškodníci ze stejné bandy.
BŘEZNOVÁ VÁLKA – STŘEDNÍ FRONTA
Regulérní maďarská ofenziva na Podkarpatskou Rus začala 14. března 1939 ve 4.30 hodin ráno útokem na Podmonastýr u Mukačeva. Útok tímto směrem ve středu Podkarpatské Rusi byl pro Maďary prioritním, protože dobytím Svaljavy v údolí Latorice by jí komunikačně rozdělili na dvě části. Z tohoto důvodu začal dřív než ofenziva na západním a východním úseku fronty. První nápor zachytila četa vrchního respicienta finanční stráže Dostálka, která byla dislokována v klášteře Vasiliánů v obci Podmonastýr u Mukačeva. Necelých 30 mužů, obratně využívajících silných zdí a věží monastýru jako pevnosti, blokovalo po více jak 6 hodin postup celého maďarského praporu! Teprve když Maďaři těžkým dělostřelectvem klášter pobořili, jednotce hrozilo obklíčení, obránci nabíjeli poslední zásobníky a chystali se na poslední protiútok na bodák, přišel rozkaz k ústupu. Na zadní voj, který kryl své kamarády skutečně až do posledního náboje, pak pořádali Maďaři ve vinicích kolem kláštera doslova štvanici. Prakticky všichni příslušníci SOS utrpěli v boji nějaká zranění, ať už průstřely, od střepin nebo popáleniny od hořících trosek. Bohužel měli i ztráty největší, v boji padli dva její příslušníci. Četnické posile, přidělené Dostálkově četě, navíc dávka z kulometu doslova ustřelila ruku. Všichni tito ranění však raději, než aby byli zajati, absolvovali s kamarády více jak třicetikilometrový pochod přes zasněžené lesy masivu Vihorlat do Perečína, odkud byli, kryti odporem západní skupiny 12. divize v údolí Uhu, evakuováni na Slovensko. Maďarské ztráty v boji o Podmonastýr se odhadují na několik desítek mužů.
Po dobytí Podmonastýru postupovala maďarská brigáda pomalu na sever údolím řeky Latorica, kde byl její postup večer definitivně zastaven u Čiňaděva bodákovou ztečí 3. roty „šestatřicátníků“. Hrdinný odpor SOS totiž umožnil ve Svaljavě dislokovanému 1. praporu 36. pluku, aby zaujal obranná postavení a narychlo vyhlásil jakousi mobilizaci místních záložníků. Tyto síly pak blokovaly v úzkém údolí postup po dva dny, čímž umožnily evakuovat na Slovensko všechny československé civilisty ze Svaljavy a okolí a také mnoho důležitého a drahého materiálu včetně sejfů místních bank a spořitelen. V boji pěšákům velmi pomohly také osádky části 2. předzvědného oddílu, jejichž kulomety a tankové kanony zlikvidovaly několik útočících rojnic. Další krutá řež se odehrála v nedalekém Rákošíně, kam Maďaři dorazili ve sněhové vánici už dopoledne 14. března 1939. Zdejší slabá posádka však dokázala takřka nemožné. Za poměrně slabých vlastních ztrát po dva dny odolávala stále se opakujícím útokům a způsobila maďarskému praporu těžké ztráty. Část zraněných sice útočníci zajali, ale většině se podařilo ustoupit do hor a po přechodu hřebene Vihorlatu až do evakuačního uzlu v Perečíně.
Silné boje se odehrávaly i v nejjižnější výspě střední části fronty, v Gorondě. Na tyto boje vzpomíná respicient Nevyhoštěný: „Zalehli jsme za násep u hradla nádraží Strabičovo-Goronda… Přendal jsem si u své pušky hledí na 500 metrů. Právě se zvedla jedna z útočících postav a já ihned stiskl spoušť, se záměrným bodem trochu vpřed, jak jsem byl zvyklý při střelbě na běžící zvěř. Pravděpodobně jsem zasáhl, protože ihned po výstřelu se postava klonila pomalu dozadu a nikoliv vpřed, jak bývá při krytí… Náhle maďarská palba zesílila. Jejich vojáci dosáhli gorondského hřbitova. Začali na nás odtud střílet a ohrožovali naše levé křídlo, ovšem zle na to doplatili. Nejvíce je kropil z kulometu svob. Pohůnek, který měl nahoře na hradle dobrý výhled. Asi po 10 minutách hlásil, že na hřbitově se už nic nehýbe, a také odtamtud už nepadla ani rána. Zanedlouho se však Maďaři zastříleli kulomety na hradlo. Pohůnek tam ještě nějakou chvíli byl, ale pak volal dolů, že už tam nemůže vydržet. Všechno ostatní zařízení na hradle už bylo úplně rozstříleno. Jak silná palba od Gorondy byla, lze usoudit z toho, že telegrafní dráty, které vedly nad námi, byly z větší části přestříleny – tolik olova tam proletělo!“ Nakonec musela „půlrota“ SOS kvůli nebezpečí obklíčení večer ustoupit až za řeku Latorici, kde byla narychlo vybudována další obranná linie. „Naši ze sousedního Strabičova k nám ustupovali jednotlivě,“ vzpomíná opět respicient Nevyhoštěný. „Dvojice s lehkým kulometem se zastavila, kulometčík položil hlaveň svému druhovi na rameno a vestoje vypálil několik dávek ke Gorondě.“ Boje v Gorondě, při kterých se palbou z týlu, z kostela a od kovárny angažovali i záškodníci Szabadczapatoku, zaplatili Maďaři minimálně 13 mrtvými a desítkami raněných. Na naší straně byli jen dva ranění. Maďaři zastřelili i služebního psa, maskota jednotky. Nevyhoštěného jednotka pak společně se ženami, malými dětmi a starci ustoupila ve sněhových závějích přes hory do Perečína, odkud vlakem odjela na Slovensko. „V Humenném nás žádala Hlinkova garda o naše zbraně, ale odmítli jsme. Řekli nám, že v Prešově je ale budeme muset už odevzdat určitě. My jsme všichni jako jedním dechem zvolali: Tak až v Prešově! Tam jsme je také v kasárnách 14. pluku 17. března odevzdali,“ končí svoje vyprávění veterán od Gorondy. I přes důkladné prohlídky od slovenských fašistů si podle pamětníků někteří příslušníci SOS schovali u sebe pistole tak dobře, že si je přivezli až domů. Tyto zbraně pak použil český odboj proti nacistickým okupantům.
BŘEZNOVÁ VÁLKA – ZÁPADNÍ FRONTA
K ofenzivě ve směru od Užhorodu k Perečínu a slovenské hranici na severu se Maďaři pod vlivem nepříznivých zpráv ze středu fronty odhodlali až večer 14. března 1939. Celou noc, než se v údolí Uhu stačila aktivovat obranná linie 3. praporu 36. vojenského pěšího pluku, bránila jejich postupu jen slabá rota SOS. Vyzbrojena několika těžkými kulomety i přes drtivou přesilu útočníků a dělostřelecké ostřelování účinně blokovala maďarský postup. V těchto bojích se hlavně vyznamenali obránci užhorodského severního předměstí, kteří však utrpěli citelné ztráty a jejich velitel, vrchní respicient Jan Chrástecký, v boji padl. Teprve k ránu se příslušníci SOS od nepřítele odpoutali a kryti několika československými lehkými tanky se přesunuli od Domaninců k Onokovcům, kde už údolí řeky Uhu přehrazovaly zákopy „šestatřicátníků“. Toto postavení bylo pro všechny československé jednotky a evakuované civilisty, ženy a děti bez přehánění životně důležité: pokud by se zde podařilo Maďarům prorazit a obsadit Perečín, uzavřel by se tak všem Čechoslovákům ústupový koridor na Slovensko. Vzhledem k napjaté situaci na středním úseku fronty u Svaljavy, která se také držela s vypětím všech sil, by to znamenalo, že by stovky a tisíce mužů a žen byly vystaveny nebezpečí zajetí, možná i likvidace. Tohoto faktu si byli českoslovenští obránci dobře vědomi, a tak se na tomto úseku doslova zakousli do země, zatímco jen několik kilometrů za nimi, v Perečíně, českoslovenští železničáři horečně vypravovali jeden za druhým improvizované evakuační vlaky se ženami, dětmi a strategickým materiálem a surovinami. Vydatnou pomoc při obraně a protiútocích pěšákům i zde poskytli tankisté 3. pluku útočné vozby a 2. mechanizovaného předzvědného oddílu. Boje na této linii trvaly nepřetržitě skoro 3 dny. Teprve v odpoledních hodinách 17. března 1939 se začal zadní voj západní bojové skupiny 12. divize stahovat k zemským hranicím mezi Podkarpatskou Rusí a nyní už fašistickým Slovenskem. Samotnou hranici překročili v prostoru Malý Bereznyj – Ubľa, kde také většina jednotek odevzdala zbraně slovenským vojákům. Ne však českoslovenští tankisté. Ti odzbrojení na hranici odmítli a po vlastní ose dojeli až do Humenného, kde teprve 18. března 1939 složili jako poslední bojová jednotka československé armády své zbraně.
BŘEZNOVÁ VÁLKA – VÝCHODNÍ FRONTA
„V noci na 15. března 1939 jsem měl stráž u Černého Ardova. Při ranní kontrole po půlnoci se mi vpředu něco nelíbilo,“ vzpomínal na nejtěžší okamžiky svého života Vincenc Pazinec. „Kamarád dozorce Alois Mitka mi říká: To nic, Vincku, to budou keře. Pro jistotu jsme tam vystřelili světlici a již vidíme, že je zle! Před námi se plížila rojnice ve složení voják – civil, voják – civil. Civilové byli záškodníci Szabadczapatoku. První útok jsme odrazili, ale potom přišel rozkaz ustoupit. Situace byla svízelná, při ústupu nám ale pomohly obrněné vozy naší armády.“
Útok na východní frontě zahájili Maďaři nejpozději – až 15. března. Jako první byla na ráně družstva SOS ve Fančíkovu a Vrbovci. Několik desítek příslušníků SOS nemohlo silnému tlaku a drtivé přesile dlouho vzdorovat. Po boji muže proti muži a bodákovému protiútoku se dali na ústup, ale naštěstí z několik kilometrů vzdálené Sevljuši přijela rotě SOS na pomoc dvě obrněná auta a dva tanky 2. praporu 45. pluku. Z velitelského vozu se vyklonil důstojník a volal na ustupující příslušníky SOS: „Stůjte! Všechno zpět, nasedněte na tanky a jedeme!“ V posádkách těchto tanků však nebyli jen vojáci, ale i civilní montéři plzeňské Škodovky, kteří si den předtím přijeli pro tyto stroje k provedení oprav. Většina montérů se po zprávě o útoku okamžitě připojila k vojákům v jejich protiútoku. Obrněnci s posilami se hnali po silnici k Novému Selu. Než však dojeli k odbočce na Fančíkovo, blýskl v poli výstřel maďarského protitankového kanonu. Granát s děsivým třeskem naštěstí jen lízl věž prvního tanku, ale posádka na okamžik zpanikařila. „To se stalo vašemu synovi osudným,“ napsal na podzim 1939 vojín Smolík matce škodováckého technika Antonína Seidlera. „On řídil tank a já seděl vedle něj. Maďaři po nás začali střílet z protitankových kanonů. Po první ráně dal velitel rozkaz k návratu. Než jsme mohli tank otočit, dostali jsme přímý zásah do motoru. Velitel dal rozkaz k sesednutí. Váš syn chtěl vyskočit otvorem pro řidiče a dostal přitom plný zásah do prsou a byl okamžitě mrtev.“ Nasazením dělostřelectva československý protiútok ztroskotal. Tanky ještě chvíli ostřelovaly útočníky, ale pak se i s pěchotou stáhly zpět k Ardovci a později až k Sevljuši. Situaci tu komplikoval fakt, že na rozdíl od jiných úseků fronty museli naši vojáci bojovat nejenom proti Maďarům, ale také proti rusínským teroristům v týlu. Tito záškodníci, členové ultranacionalistické organizace „Karpatská Sič“, totiž přepadali československé jednotky a jednotlivce ze zálohy, aby získali zbraně.
V této nepřehledné situaci, kdy navíc už nebylo možno spojit se s kamarády u Svalavy a Užhorodu, ustupovaly československé jednotky na východ, k rumunské hranici. Chust byl posledními obránci opuštěn až odpoledne 16. března 1939, bezmála po dvou dnech obranných a ústupových bojů. Zadní voj ústupové kolony kryli veteráni od Nižných Verecek, tankisté 2. předzvědného oddílu, jejichž kulometná palba držela dotírající Maďary v dostatečné vzdálenosti od konvoje, kde byly i ženy a děti. Ze vzduchu kryl naše vojáky poslední čs. vojenský letoun v oblasti, stařičký „Šmolík“ Š-328 13. pozorovací letky, pilotovaný desátníkem Mikuleckým, pozdějším pilotem 312. československé perutě v Anglii. Druhý stroj této letky byl totiž už první den bojů odeslán s hlášením na Slovensko a už se nevrátil. Odtržení Slovenska a špatné počasí také zabránily příletu leteckých posil z letišť u Košic a ze Spišské Nové Vsi. Pozdě večer 16. března přešli poslední českoslovenští vojáci pod vedením npor. Štětky (padl v listopadu 1944 u města Dunkerque) hraniční most přes Tisu v Ťjačevě a druhý den, 17. března 1939, předal jejich velitel zástupcům rumunské armády 14 obrněných vozidel i se zbraněmi. Ten den také naposledy odstartoval z letiště Slatinské Doly des. Mikulecký, přelétl nad posledními ustupujícími vojáky na hraničním mostě přes Tisu u Marmorašského Sighetu a přistál na nejbližším rumunském letišti, kde bylo letadlo zabaveno a posádka internována.
Za tři dny bojů zahynulo minimálně 40 Čechoslováků a více jak 120 jich bylo zraněno (zhruba takové měla ztráty americká armáda za celé dva měsíce bojů v západních Čechách na jaře 1945). Maďaři však měli ztráty mnohem větší – podle zahraničních pozorovatelů padlo zhruba 200 vojáků a teroristů a další stovky jich byly zraněny.
Obrana Podkarpatské Rusi, jež byla jedinečnou ukázkou morálky a bojového ducha tehdejších československých vojáků a příslušníků SOS, skončila. Neskončil však boj jejich hrdinů. Vracející se skupiny tvořily již organizační buňky odboje a znovu se sešly při krvavých bojích v řadách 1. čs. armádního sboru v SSSR nebo v sestavách výsadkových a partyzánských skupin hluboko v nepřátelském týlu. Ale to už je jiná historie, byť neméně slavná, možná dokonce ještě méně známější.
Major Mikuláš Guljanič
Osud československého Rusína Mikuláše Guljaniče patří mezi nejzajímavější příběhy 2. světové války. Narodil se 9. prosince 1907 v rodině učitele v malé obci Zariči na Podkarpatské Rusi. Jako absolvent gymnázia v Chustu mluvil česky, slovensky, rusínsky, maďarsky, rumunsky, rusky, francouzsky a latinsky. Kvůli lásce ke koním začal nejprve studovat vysokou školu veterinární, ale po pátém semestru nastoupil na vojnu a vystudoval Vojenskou akademii ve Vyškově. V roce 1934 vstupuje do řad československého letectva, kde nalétal více než 4000 letových hodin, přežil několik nouzových přistání a i jinak dokázal mnohokrát ošálit smrt (proslavil se např. podlétnutím starého mostu v Bechyni). V letech 1935-1937 střeží státní hranice u četnické letecké hlídky v Hradci Králové. Mobilizaci v září 1938 prožívá u 4. pozorovací letky v Českých Budějovicích, později je přeřazen ke zpravodajské službě a převelen zpět na Podkarpatskou Rus. Právě zde, při ochraně vzdušného prostoru se stařičkým letadlem Š-328 („Šmolíkem“), ho 14. března 1939 zastihuje maďarský útok na Československo. Po čtyřech dnech bojů, kdy poslední československé jednotky kryjí ústup civilistů a hlavních sil 12. divize, se Guljanič stahuje s ostatními na území Slovenska a stává se příslušníkem 13. letky na letišti Spišská Nová Ves.
Po záboru Podkarpatské Rusi ovšem Maďaři pokračují v útoku na Slovensko a Guljanič dostává 24. 3. 1939 rozkaz, aby naložil tři Šmolíky, které bylo možno nasadit i jako lehké bombardéry, pumami s yperitem a odletěl bombardovat Užhorod. Za odmítnutí splnit rozkaz ve válce je jediný trest, Guljanič ale použít chemickou zbraň nehodlá. Dává pod křídla zavěsit klasické pumy a pod ochranou tří stíhaček Avia B-534 s nimi odlétá. Skupina je však v prostoru nad Pavlovicemi nad Uhem přepadena trojnásobnou přesilou maďarských stíhaček. Výsledek je strašný. Jeden Šmolík je sestřelen, po posádce snášející se na padáku je v rozporu s válečnými právy stříleno a těžce raněný pilot je pak na zemi dobit. Všechny tři stíhačky a druhý bombardér jsou s poškozenými motory nuceny nouzově přistát. Na letiště ve Spiši, které je vzápětí bombardováno, se tak vrací jen Guljaničův stroj. V nastalém chaosu si už na porušení rozkazu nikdo nevzpomene a to Guljaničovi zachrání život. Z téhož letiště pak v roce 1944 odlétá přes frontu do SSSR, když předtím osobně předá klíče od skladiště zbraní partyzánům. Na východní frontě se stává velitelem 3. bitevního pluku 1. letecké smíšené divize. Do bojů, při kterých často po vystřílení všech nábojů pokračuje i naprázdno klamnými nálety, ho jako jeho palubní střelec doprovází další legenda druhého československého odboje – mladičký Richard Husmann, známější jako Filip Jánský, autor bestselleru Nebeští jezdci. 14. dubna 1945 Guljaničův pluk v bojích o Ostravu poprvé přelétl československou hranici a 14. května 1945 pak Mikuláš Guljanič přistává v čele svého pluku na kbelském letišti v osvobozené Praze.
