Jihovýchodní Aljašce se všeobecně přezdívá Panhandle · neboli “Držadlo pánve”. Stát Aljaška totiž svým tvarem připomíná smažicí pánev, součást základní výbavy někdejších pionýrů severu. V této oblasti se rozkládá přírodní výtvor · Inside Passage. Pobřeží Pacifiku je zde lemováno pásmem ostrovů, útesů, úžin a fjordů, místy širokým až sto kilometrů. Kontinent tu lemují vrcholy pobřežních Kordiller, zde nazývaných Coast Mountains. Sahají až do výše 4000 metrů a z jejich sedel se do údolí plazí modravé pásy věčného ledu. Inside Passage je zároveň místem, v němž našly své poslední útočiště vymírající druhy zvířat, jako jsou mořské vydry, lvouni, keporkaci a další druhy mořských savců. Okolní lesy na kontinentu, a zejména na ostrovech Admiralty a Kupreanof, prosluly výskytem medvěda grizzlyho. Díky odlehlosti a nepřístupnosti zůstává Inside Passage ušetřen náporu moderního turismu a putování zdejším krajem připomíná objevování “ztraceného světa”.
Spojené státy jsou si vědomy výjimečnosti této části Aljašky, a celá lokalita je dnes zahrnuta do rezervace Tongass National Monument. Přístup do Inside Passage je možný jak letecky, tak lodí. Leží tam také hlavní město Aljašky · Juneau. My jsme na své průzkumné výpravě zvolili prastarou přístupovou cestu z nitra kontinentu po řece Stikine.
Řeka Stikine je jednou z historických spojovacích cest mezi pobřežím Pacifiku a vnitrozemím. Vedle horských průsmyků Chilcoot a Chilkat tvořila spolu s řekou Yukon bránu do zlatonosných oblastí severozápadní Kanady. V době zlaté horečky se zde plavily tisíce dobrodruhů, které vidina zlata vedla proti proudu Stikine a pak na sever po takzvané “telegrafní cestě” až k jezerům Atlin a Tagish. Po skončení zlatého šílenství stezky zlatokopů zanikly, a dnes je Stikine obklopena stejně pustou divočinou jako před prvními zlatými nálezy.
GRAND CANYON STIKINE
Řeku na jejím horním toku přetíná Cassiar Highway, a tudíž je poměrně snadno dosažitelná. Její horní tok se zarývá do lávových příkrovů Mt. Edziza a teče Grand Canyonem Stikine, který dostal své jméno oprávněně. Místy přes 300 metrů hluboký kaňon s kolmými bazaltovými stěnami a mocná řeka na jeho dně jsou věrnou kopií Grand Canyonu v Coloradu.
Nasedáme ve spodní části kaňonu, na soutoku s řekou Tahltan. Rádi bychom propluli celý kaňon, oba jsme bývalí reprezentanti ve sjezdu na divoké vodě, ale na konci horní partie kaňonu je několik kilometrů nesjízdných úseků. Řeka o průtoku kolem 1000 m3/s se prodírá jen několik metrů širokými průskoky s množstvím sifonů a podvodních jeskyň. Nakládáme do expediční kánoe materiál a proviant a vyrážíme.
Ačkoli se nám řeka nezdála moc divoká, dává nám zabrat. Hladina vody pulzuje až o metr a po okrajích proudu se tvoří víry a karfiol až šest metrů v průměru. Oba jsme toho sjeli už dost, ale rozměry vodních útvarů na Stikine nám berou dech.
Druhý den míjíme osadu Telegraph Creek. Kdysi výchozí bod pro “telegrafní cestu”, dnes osada ztracená uprostřed ničeho. Dřevěné sruby, dřevěný kostel, na břehu řeky obchod se vším potřebným. Většina lidí se tu živí lovem lososů. Nespěchají, tady není kam. Na mapě je pod Telegraph Creek vyznačeno několik peřejí. Jejich jména Bad Rapids (Zlé peřeje), Grand Rapids (Velké peřeje) nebo Three Sisters (Tři sestry) vzbuzují obavy. Kdysi představovaly vážnou překážku pro kolesové parníky vezoucí zlatokopy s jejich výbavou. Pro českého vodáka na kánoi jsou jen příjemným pohoupáním.
ŘEKA STIKINE
Do oblasti Inside Passage zbývá z Telegraph Creek po řece do Pacifiku ještě 250 km. Řeka se prodírá bariérou Coast Mountains a je občas sevřena do skalnatého kaňonu, vzápětí se zase větví do mnoha ramen. Svým meandrujícím proudem tu podemílá břehy a strhává obrovské kmeny do proudu, aby z nich o několik kilometrů dál navršila obrovské hráze. Na jiném místě zase tvoří z unášeného materiálu nové ostrovy. Uvědomuji si, že je to v tomto okamžiku originál, který se už nikdy nebude opakovat. Za rok už budou břehy jinde, vyrostou tu nové ostrovy.
NÁČELNÍKOVY HORKÉ PRAMENY
Téměř u ústí Stikine do moře, pod horou, pojmenovanou Indiány podle svého slavného náčelníka Chief Shakese, vyvěrají z hlubin země na povrch horké prameny. Lesní správa tu vybudovala jakousi káď a do ní svedla pramen. Okamžitě se vrháme do horké lázně. Po deseti dnech strávených na řece si připadáme jako v pohádce.
INSIDE PASSAGE
 Třpytící se ledovec Le Conte |
Stikine ústí do moře širokou deltou. Obrovské množství materiálu, který řeka přinese, vytváří mezi ostrovy Inside Passage jakousi rozlehlou lavici a ta v době odlivu zasahuje několik kilometrů do moře. Navíc musíme neustále kličkovat, abychom neuvázli na mělčině. Ostrovy, kterých je tu velké množství, jsou vlastně bývalé vrcholky hor. Člověku se maně vynořuje asociace biblické potopy světa.
Jako nejpřístupnější část Aljašky byla Inside Passage kolonizována nejdříve. Prvními kolonizátory tu byli Rusové, ti založili obchodní stanici Sitka a v ústí řeky Stikine pak pevnost Fort Dionysius. Dodnes nese většina ostrovů jména, která jim dali ruští vojáci a obchodníci, jsou jen foneticky přepsána do angličtiny (Liesnoi, Mitkof apod.). Hlavním artiklem obchodu s domorodci byly kožešiny. Kolonizace probíhala dost brutálním způsobem. Celé vesnice byly často drženy jako rukojmí, a lovcům nezbývalo než nalovit dostatek kožešin.
NÁLEZ ZLATA
Když přešla Aljaška a s ní i Inside Passage pod správu Spojených států, bylo zde záhy objeveno zlato. Pozdvižení způsobily nálezy v okolí dnešního hlavního města Aljašky · Juneau. Zasloužili se o to Indiáni z pobřežních kmenů, kteří k nalezištím doslova odvlekli lenivého nájemného prospektora jménem Joe Juneau.
Na své pouti pokračujeme podél pobřeží a mezi ostrovy Inside Passage. Doplouváme do úzkého fjordu Le Conte, na jehož konci se plazí k mořské hladině majestátní ledovec Le Conte. Je jedním z nejstrmějších a nejrychleji se pohybujících ledovců na Aljašce. S železnou pravidelností se z něho odlupují ledové bloky velikosti našich paneláků a s hromovým hukotem se řítí do moře.
Samotný fjord je zaplněn ledovými krami, úlomky a tříští, takže musíme odrážet kry od špičky našeho člunu a metr po metru se prodíráme jen ztěžka kupředu. Cesta k ledovci nám trvá celý den. Prší a od ledovce vane studený vítr. Zahřívá nás jen pádlování. Pak překonáme poslední zákrut fjordu, a otevírá se nám pohled na modrou stěnu ledovce, třpytící se jako drahokam. Nad ním se tyčí Castle Mountain · hora Hrad. Pozorujeme hru světel a ledu, útrapy cesty jsou zapomenuty.
Od ledovce Le Conte plujeme do rybářské osady Petersburg a potom k ostrovu Wrangell. V Inside Passage je vysoký příliv, dosahuje až šesti metrů, a v místech s mělčinami se tvoří silné mořské proudy. Za Petersburgem jich využíváme, i když to znamená noční plavbu. Projíždíme úzkým průlivem mezi ostrovy Mitkof a Kupreanof a na cestu nám svítí vzdálené majáky. Je bezvětří a mořská hladina je jako zrcadlo. Při každém ponoření pádla se kolem rozběhnou zářivě zelené kruhy. Na mořské hladině se nashromáždil i jednobuněční živočichové, jakési mořské světlušky, a ti zazáří při každém pohybu hladiny.
Ve Wrangellu je proslulá petroglyfová pláž, kde rytinami do pobřežních skal vyjadřovala svůj náhled na svět jakási záhadná civilizace, obývající ostrovy dávno před Indiány. Pokoušíme se vycítit, co dávní rytci sdělovali pobřežním útesům. Osamělost? Běh věcí, jež nemohou změnit? O půlnoci nastupujeme na zaoceánský parník a naše cesta pokračuje na sever do Skagway, někdejšího výchozího bodu zlatokopů pro cestu přes Whiteův průsmyk, a dál po Yukonu na sever ke zlatým polím Klondiku a Bonzany.
