Ráno nás upoutaly zvuky píšťal a bubnů.V chrámu sedělo na zemi okolo nízkých stolečků mnoho lidí a měli bohatě prostřeno. Protilehlá strana chrámu byla vyzdobena speciálními vějíři, do kterých byly jako peříčka zasunuty bankovky. Hudebníci pištěli a bubnovali a občas někdo zazpíval. Byli jsme v pagodě Eindawya v Mandalay, hlavním městě stejnojmenné provincie v centrální Barmě.
OSLAVA ZA MILION
Na pódiu seděli chlapci s kamennými tvářemi. Po vzoru barmských princů byli oblečeni do pastelových barev, měli namalované rty a byli nalíčeni. K nerozeznání od dívek, které tu seděly s nimi! Ceremoniář jim žehnal nad hlavou větvičkou, aby byli zdraví, šťastní, úspěšní a bohatí. Postupně si k dětem přisedávali rodiče, prarodiče a další příbuzní. Vrněla videokamera, blýskaly fleše fotoaparátů. Každý chtěl mít dokument o slavnostním okamžiku.
Oslavenci občas opustili strnulé pozice a odskočili si na malé občerstvení. Odpoledne obřad vrcholil. Přišli buddhističtí mniši, rodiče jim omyli ruce vodou. Mniši přijali dary, zamumlali pálí a jali se z vyšňořených princů stírat veškerý lesk. Zbavili je zdobených obleků, aby jim je později vyměnili za oranžové mnišské roucho. Matka ustřihla první kadeř vlasů. Padající vlasy jsou symbolem světské pomíjivosti. Mniši začali holit nebožákům hlavy a obočí. S otcovou pomocí matka polila chlapcovu hlavu, aby odstranila zbytky vlasů a s nimi také případné hříchy. Hrdě se přidržovala oranžového roucha svého syna, prožívala důležité okamžiky. Chlapci nesli vše důstojně a odevzdaně. V očích těch menších byla nejen únava, ale i známky strachu.
Významný den to byl i pro dívky. Obřad, jímž vstupovaly do dospělosti, byl završen propíchnutím uší pro náušnice. Všichni byli slavnostně naladěni a oblečeni.
Obřad skončil. Druhý den jsme se dozvěděli, že oslavu pořádal jeden z nejbohatších mužů této oblasti – prodejce jakýchsi strojů. Slavnost jej přišla v přepočtu na milion našich korun.
KDYŽ NEMÁTE SYNA, TAK SI JEJ MUSÍTE VYPŮJČIT!
V buddhistickém světě musí každá matka alespoň jednou za život přivést syna do kláštera. Pokud se syn nenarodí, musí si jej prostě vypůjčit. Obřad se nazývá Poy Sang Long nebo Buat Luk Kaeo – zasvěcení milovaných synů. Novici odcházejí do kláštera ve věku, kdy ještě nejsou zkaženi světem. Někteří jdou do kláštera i několikrát, ve věku od šesti do devatenácti let. Nejčastěji na tři, pět, sedm či devět dnů, nebo i na několik měsíců. Obvykle v období sucha, kdy není práce na polích. Klášter zastupuje školu, chlapci zde studují dharmu, Buddhovu nauku a meditují, učí se kontrolovat mysl i tělo. Ve dvaceti letech mohou být novici vysvěceni na mnichy.
Dříve byl tento obřad vyhrazen pouze dětem královských rodů. V bohatých rodinách jde o velmi drahou záležitost, musí se pohostit příbuzní, zaplatit hudebníci, fotografové, květiny, nalepit zlaté plátky na Buddhovu sochu a předat dary klášteru. První den je budoucí novic oblečen jako barmský princ, je nesen na ramenou rodičů. Na otevřených pick-upech jede troubící pestrobarevný průvod městem. Před vstupem do chrámu pokleknou chlapci před rodiče, aby jim projevili úctu, a prosí je za odpuštění. Další děj se odehrává podle výše uvedeného scénáře. V chudých vesnicích není oslava samozřejmě takto okázalá. Aby se ušetřilo, spojí se vždy několik rodin a uspořádají slavnost společně.
