ZATČEN V ÍRÁNU

Čtvrtého listopadu 1979 íránští studenti obsadili americkou ambasádu v Teheránu a zajali na 70 rukojmí. Výměnou za jejich propuštění požadovali vydání bývalého šáha, který se léčil na jedné z klinik v New Yorku. Následovaly mohutné protiamerické demonstrace a islámská revoluce vstoupila do své rozhodující fáze. K připomenutí “nejslavnějšího z novodobých dní Íránu” se po celé zemi každoročně konají masové manifestace, na nichž statisíce studentů a pracujících mají vyjádřit neutuchající oddanost myšlenkám revoluce a nesmiřitelnou nenávist ke kořistnické politice západního světa v čele se Spojenými státy. Íránští přátelé mě sice od účasti na těchto oslavách důrazně odrazovali, ale má touha spatřit na vlastní oči proslavené běsnění zfanatizovaných stoupenců íránského fundamentalismu byla silnější. Pod improvizovanou tribunou z lešenářských trubek se tísní desetitisíce lidí. Jak se na islámskou republiku sluší, ženy zvlášť, muži zvlášť. Obrovský transparent natažený mezi minarety svátečně vyzdobené mešity vysvětluje vše: “Pryč se Spojenými státy, Down with the USA!” ­ persky i anglicky. Atmosféra připomíná veřejnou popravu a na špalek poklekl sám Velký Satan, USA, spolu se svými evropskými komplici. Dav křičí, píská, zatíná pěsti, tváře manifestantů jsou zkrouceny zlostným hněvem. Ačkoli za normálních okolností řadoví Íránci oficiální propagandu zcela ignorují a k cizincům jsou laskaví, přátelští a neuvěřitelně pohostinní, atmosféra davové hysterie ve mně vzbudila hrůzu. Než jsem se ale stačil zorientovat a potichu zmizet, bylo pozdě. Dav si mě všiml a já se ocitl uprostřed stále se zvětšujícího hloučku manifestantů. Obával jsem se zcela zbytečně. Ačkoli před chvílí ještě všichni provolávali smrt Americe a celé západní civilizaci, nyní přišli, aby mě ujistili svým přátelstvím. “Promiňte nám,” ozývalo se ze všech stran. Se smutným pohledem v očích mi podávali ruce, a pak znovu odcházeli hrozit pěstmi a organizovaně doutnat vztekem. Zhoubný vliv mé přítomnosti na morálku manifestantů pochopitelně neušel ostřížím zrakům “Komité”, íránské tajné policie. Netrvalo ani deset minut a dva decentně oblečení pánové středního věku mě slušně požádali, abych je následoval. Průkazka “Komité”, kterou se mi představili, zapůsobila na okolostojící hlouček jako když střelí do hejna vrabců. Posadili mě na motocykl a exemplárně provezli samým prostředkem rozlíceného davu. Motorka obratně kličkovala mezi šokovanými manifestanty, kteří samým překvapením nad mým zjevením přestávali spílat západním zaprodancům a jen nevěřícně zírali. Vyhnuli jsme se několika alegorickým vozům, projeli pod obrovskými transparenty nesenými napříč celou ulicí, narušili průvod družiček třímajících portréty vůdců, až jsme konečně stanuli na půdě policejního ředitelství. Začalo odhalování špiona a škůdce. “Kdo vám dal peníze na vaši cestu? Jaký je váš postoj ke Spojeným státům? Jaké poselství lidu České republiky přinášíte z islámské republiky Írán? Co víte o íránských opozičních stranách?” V zemi, kde pouhá přítomnost v neturistické oblasti může vést k třídennímu vězení, mi nebylo do smíchu. Rychle jsem zavzpomínal na hodiny Občanské nauky a úvodníky Rudého práva. Ideologie jako ideologie, šablona seděla přesně a mé odpovědi zněly jak vystřižené z ranních Teheran Times. Naštěstí se ukázalo, že mé zatčení bylo víceméně zápisem do rubriky vykázané činnosti, a tak vyšetřovatelé byli po dvanáctihodinovém výslechu spokojeni, podezření rozptýleno a moje nevina prokázána. Propustili mě s ujištěním, že v revolučním Íránu samozřejmě není nic špatného na tom, abych se zúčastnil veřejné manifestace. “Jistě ale chápete, že jsme si museli ověřit, proč jste tam šel.” Popřáli mi příjemný zbytek pobytu v islámské republice a otevřeli bránu do nyní již nočních ulic velkoměsta.