Místem, kde se síly země jednou za čas probudí k životu a začnou běsnit, je území Atitlánu. Poslední velká katastrofická exploze se v této oblasti udála sice před osmdesáti pěti tisíci lety, ale důsledky se dají dodnes sledovat v sedimentech celé Guatemaly. Výbuch nepředstavitelné síly rozmetal vulkán, který musel být vysoký dobrých šest tisíc metrů a patřil k nejmohutnějším ve Střední Americe. Katastrofa pravděpodobně zničila veškerý život v okruhu stovek kilometrů a sopečný popel spadl na území od Floridy po Panamu.
Život se do zpustošené oblasti vracel jen pomalu. Dozvuky výbuchu trvaly ještě dalších několik tisíc let. Ale už krátce po něm pravděpodobně vznikala na dně kráteru první jezera. Nebyla však životodárná, ale smrtonosná, naplněná koncentrovanou kyselinou. Jak kráter postupně vychládal, podléhal erozi. Na svazích se rozrůstala džungle a objevily se první potoky a řeky. Ohnivé síly se ještě několikrát probudily, i když už ne s takovou ničivou sílou. Výsledkem jedné z aktivit před dvaceti pěti tisíci lety je i vulkán San Pedro, o něco později vznikly sopky Atitlán a Tolimán. Jezero Atitlán je kráter zaplněný vodou, která z něj neměla kam uniknout. Vědci očekávají, že jednou se tudy znovu provalí zemské magma. Otázkou je jen, kdy se tak stane. Ale pokud bude cyklus mezi ničivými výbuchy i nadále trvat několik milionů let, měli bychom být ve fázi relativního klidu.
Když dýchá sopka
Jak asi vypadá sopečná kaldera pod hladinou? Pro potápění do jezera je vhodné jen dopoledne, kdy je jezero klidné. Vlhký a teplý vzduch od Pacifiku, který sem během dne začne proudit, se odpoledne střetává se suchým chladným vzduchem z vnitrozemí a zvedá na hladině vlny. Někdy dosahují až dvou metrů a jsou nebezpečné pro malé lodě, které proto v té době s respektem zůstávají v přístavu. Vítr má svůj název – xocomil (čti šokomil). Je to na Atitlánu známý fenomén a jmenují se po něm lodě, obchody i hotely. Potápěčům tu služby poskytuje malá základna.
Na malou motorovou loďku jsme nasedli ve vesnici Santa Cruz a po asi půlkilometrové jízdě jdeme do vody. Viditelnost nebyla velká, nanejvýš šest metrů, pod námi byla suť pokrytá šedozeleným bahnem. Po pár desítkách metrů se viditelnost zlepšila a objevily se obrovské sopečné balvany a bizarní skaliska. Obraz byl poněkud pochmurný, vše mělo šedozelený nádech, ve vodě nebyly téměř žádné ryby ani vegetace, jen místy rostly na balvanech hnědé houby.
Proplouvali jsme skalnatým kaňonem k místní podvodní atrakci – jemnému šedému písku, na několika místech vyboulenému. Když instruktor Will jednu bouli propíchl prstem, k hladině začalo stoupat několik velkých bublin. Stačilo pak zavrtat ruku do písku a čím byla hlouběji, tím byla cítit vyšší teplota – v hloubce deseti až patnácti centimetrů bylo snad padesát stupňů Celsia. Tady sopka opravdu dýchala.
V místě s menší hloubkou a čistou vodou prozářenou sluncem jsme pak objevili hustý porost vodních rostlin. Připadal jsem si jako ve velkém akváriu. Najednou všude plavala hejna ryb, hlavně pruhovaných cichlid. I když byla místní rybí populace téměř zlikvidována vysazením tlamovců afrických a dravých okounků pstruhových, na tomto místě se přece jen dal vidět kousek původní fauny.
Prak na bandity
Vulkán San Pedro je ze tří velkých atitlánských sopek nejdostupnější a tvoří nápadnou dominantu jižního břehu jezera. Je vysoký 3030 metrů, jeho svahy se zvedají přímo z vod jezera naproti Panajachelu. Od jezera stoupáme už téměř dvě hodiny a máme za sebou zhruba polovinu výstupu s převýšením skoro tisíc pět set metrů. Šlapeme ztěžka v hlubokém sopečném prachu, některá strmá místa jsou vyztužena příčnými poleny a deskami. Kolem nás se rozprostírá hustý horský prales.
„Máte u sebe hodně peněz?“ vyzvídá na nás průvodce Pedro.
„Proč?“
„Protože na vrcholku občas číhají na turisty bandité! Tak je lepší nemít u sebe větší částky.“ Pak ale dodává, že má zbraň, a vytahuje z kapsy prak! Ne nějakou vidličku uříznutou ze stromu, ale poctivý prak vyřezaný z dřevěné desky a osazený silnými gumami. „Nesměj se,“ pokáral mě Pedro, „tohle může i zabít!“ Musel jsem mu v duchu dát za pravdu, protože jsem si uvědomil, jak zručně umějí zdejší mladíci s prakem zacházet a sestřelit třeba na dvacet metrů malého ptáka.
Vrcholová část je nejstrmější, částečně vystrojená dřevěnými schůdky a lany. Okolní vegetace dostává vzhled mlžného pralesa. Na okraji starého kráteru rostou pokřivené stromy s trsy krvavě červených bromelií na větvích. Hojné jsou i orchideje, které v této době bohužel nekvetou. Rozhled do okolí je možný jen z nejvyššího bodu tvořeného několika balvany, ale je úchvatný. Vrchol San Pedra zahaluje mrak, ale působením větru se každou chvilku trhá a útržkovitě ukazuje větší či menší úseky jezera, hluboce zaříznuté zátoky a okolní krajinu. Občas vykouknou i protější sopky Atitlán a Tolimán.
Zbytky divočiny
Původně byly svahy sopek a vlastní kaldery porostlé hustými horskými lesy, které sahaly až k vodní hladině. Na některých místech a v ústích řek jezero lemovaly rákosiny, ze kterých se ozýval křik tisíců vodních ptáků. Prales byl plný papoušků, tukanů a opic, v podrostu žili hlodavci aguti a ve stínu pralesa se neslyšně plížily kočky jaguarundi a jaguáři.
Kvůli působení člověka se ale původní stav zachoval jen v některých údolích a na nejstrmějších svazích, nevhodných k obdělávání. Jedno takové údolí chrání soukromá rezervace Reserva Natural Atitlán. Velké stromy s řídkým podrostem tu poskytují příjemný stín, kamenitým dnem údolí teče potok s vodopádem. Ve větvích poletují drobní barevní pěvci, ale i velcí, krásně modří vlhovci. Zahlédnout se dá také hejno papoušků nebo horský tukan. Z podrostu se náhle vynořuje tlupa snad dvaceti nosálů. Jsou zvyklí na návštěvníky, takže chvíli loudí potravu, a když zjistí, že z nás nic nedostanou, pokračují nerušeně v prohledávání spadaného listí a dutin ve větvích, kde hledají chutný hmyz a jeho larvy. Po chvíli proběhl kolem nás mýval, který zcela ignoroval i naše směšné poskakování s fotoaparátem.
Epilog
Jezero Atitlán je považováno za jedno z nejkrásnějších na světě. Zaslouží si to. Když se loučíme s jeho zčeřenou hladinou, začíná se na něm opět, jako tisíce let předtím, odehrávat zvláštní hra s vlnami, kterou vyvolává vítr xocomil.
Jezero Atitlán
l V současné době má plochu 128 km2.
l Jeho břehy měří po obvodu zhruba 90 km a objem vody dosahuje asi 24,5 km3.
l Jezero je i nejhlubší ve Střední Americe, má až 341 metrů.
Ohnivý kruh Pacifiku
l Jde o poměrně úzké území, pásmo sopek, které jako by vytvořily kruh kolem celého Tichého oceánu. Desky oceánské zemské kůry se na jeho okraji podsouvají šikmo pod pevninu, taví se a vzniklé magma pak na vhodných místech stoupá k povrchu a vytváří pás aktivních vulkánů.
l Naopak v místě, kde se desky podsouvají pod kontinenty, vznikají hlubokomořské příkopy.
l Seizmická činnost je často také doprovázena silnými zemětřeseními.
Lidé pod sopkami
l Usídlili se zde již před více než dvěma tisíci lety. Dodnes tu žijí indiáni tří mayských kmenů: v těsné blízkosti jezera a na jih od něj Tz’utuhilové, západně od nich početný kmen Quiché a na východ až k severním břehům jezera Cakchiquelové. Každý mluví vlastním jazykem.
l V současné době se ještě velká část vesničanů zabývá zemědělstvím, hlavně pěstováním kvalitní kávy a kukuřice, stále více se jich ale zaměřuje také na turistický ruch. Atitlán objevili v šedesátých letech minulého století američtí hippies, skutečný boom ale jezero zažívá až v posledních letech.
l Někteří vesničané zatím dál žijí ve svých chatrčích s rákosovou střechou, ale stále více se stěhují do dřevěných a betonových domů na okrajích větších sídel.
l Turismus pomáhá zachovat i tradiční zvyky a řemesla. Hlavní ulice Santander ve městě Panajachel na severním břehu jezera je tak jedním velkým tržištěm. Prodává se vše včetně kopií mayských artefaktů, především sošek a masek vydlabaných primitivními nástroji. Smlouvá se.
l Pravý trh se koná každou sobotu na prostranství v horní části města. Lidé z okolních vesnic a městeček prodávají kromě suvenýrů hlavně věci denní potřeby, zemědělské přebytky a živá zvířata.
