Mikuláš II. (Mikuláš Alexandrovič Romanov), poslední ruský monarcha, se narodil 18. května 1868 v Carské obci, v rezidenci Alexandra III. a jeho choti. Dostalo se mu vynikajícího vzdělání, a protože měl podle tradice převzít atamanství nad všemi kozáckými vojsky, byl připravován i po vojenské stránce. Na trůn nastoupil ve svých šestadvaceti letech, v roce 1894. Byl prvním carem, který oficiálně ohraničil svou moc – otevřel cestu k vytvoření parlamentního systému a sezval Státní dumu.
V první světové válce byl hlavním velitelem ruské armády. Po Únorové revoluci se 15. března 1917 zřekl trůnu. Následovalo domácí vězení v Alexandrovském paláci Carské obce. V srpnu byl společně s rodinou poslán do Tobolska, koncem dubna 1918 byli převezeni do Jekatěrinburgu. V noci ze 16. na 17. července byl v tomto městě poslední ruský car i s rodinou zastřelen.
 Nejznámější a “nejkrásnější” fotografie carské rodiny. Zleva: Anastazie, Tatjana, Olga, Marie, uprostřed car Mikuláš II., carevna Alexandra a klečící Alexej. |
ODSOUZENÍ BEZ SOUDU
Na čí příkaz, z čí vůle byla přichystána a spáchána vražda ruského cara i s jeho rodinou? Hlavními orgány zabývajícími se osudem rodiny Romanovových byli vedoucí členové komunistické strany a samotného všemocného aparátu sovětu v čele s V. I. Leninem a J. Sverdlovem.
Zpočátku bylo rozhodnuto, že otázky týkající se přípravy soudu s carem bude řešit VCIK (Všeruský centrální výkonný výbor), na zásah Lenina však celá záležitost začátkem roku 1918 přešla do rukou Rady lidových komisařů. Ta měla v započaté práci pokračovat. Nestalo se však nic, a to podle lidového komisaře I. Stejberga pro pasivitu samotného Lenina. Revoluční vůdce, který ve svém díle píše, že “je třeba useknout hlavu nejméně setnině Romanovců”, se očividně snažil soud s carem a carevnou na nějakou dobu zmrazit. A poté splnit svou hrozbu bez soudu, bez práva. Na konci dubna roku 1918 byli Romanovci převezeni z Tobolska do Jekatěrinburgu – hlavního města Uralu. Větší vzdálenost od Moskvy měla napomoci snadnějšímu utajení.
Lenin vydával pokyny především přes Sverdlova a Dzeržinského. Zástupce Uralské gubernie a faktický vedoucí strany I. Goloscekin se pak se všemi otázkami stran cara a carské rodiny obracel na ně. Goloscekin pak – přirozeně kontrolován Moskvou – vytvořil skupinu strážců. Vznikla vnější a vnitřní ochrana cara a členů jeho rodiny. Vnitřní ochraně velel oblastní předseda CK, budoucí neblaze proslulé KGB, J. Jurovsky.
To už byla likvidace carské rodiny cílevědomě připravována. Souvisela především s blížícími se jednotkami bílých, které už bezprostředně ohrožovaly město.
Společně s carem byli zastřeleni také všichni členové jeho rodiny a služebnictvo. Byly tak zavražděny i děti, a to přesto, že pro komunisty už nebyl ani samotný Mikuláš II., který se zřekl trůnu, carem, ale pouze “občanem Romanovem”. Otřesný zločin byl vykonán vojáky vnitřní ochrany Ipatevského domu, kde byli zajatci vězněni, v noci ze 16. na 17. července 1918.
POPRAVIŠTĚ VE SKLEPENÍ
V osudnou noc probudil Romanovovy jejich osobní lékař Evžen Botkin. Vojáci je pod záminkou starosti o jejich bezpečí vyzvali, aby přešli z horních pater do přízemí. Velitel popravčí čety Jurovsky přitom uklidňoval budoucí oběti: “Město je neklidné, je nutné, abyste přešli do dolních prostor.” Ve skutečnosti však byli vedeni na smrt.
Poté co se shromáždili ve sklepní místnosti a byl na žádost Alexandry Fedorovny přinesen malý stůl s párem židlí, byl náhle přečtený krátký rozsudek. Car, v tu chvíli otočen ke svému synovi, který mu seděl na kolenou, byl zasažen do týla střelou z Jurovského koltu. Ve stejném okamžiku se ozvaly výstřely jeho vojáků.
Oběti tvořily nedokonalý půlkruh směrem do středu místnosti, kde seděl car s carevičem, po pravici stála carevna a na levé straně dvě z dcer. Porůznu pak stály zbylé dvě dcery a služebnictvo. Po první velmi chaotické salvě následovalo dobíjení těch, co přežili. K tomu se použily bajonety a nebo výstřely z bezprostřední blízkosti do spánku. Později se “odolnost” nešťastníků vysvětlila – mladé kněžny měly ve svých korzetech zašity brilianty a jiné drahé kameny, které posloužily jako zvláštní druh krunýře.
ODKLÍZENÍ MRTVOL
Po vykonání trestu bylo jedenáct těl převezeno náklaďákem značky Fiat za město. Severozápadně od Jekatěrinburgu, na místě zvaném Čtyři bratři, auto zastavilo. Nedaleko od lesní cesty se nacházely opuštěné šachty. Jedna z nich měla posloužit jako společný hrob. Předtím však byla těla svlečena, prohledána a okradena o cennosti. Pak byla svržena do nehluboké šachty. Místo předem nikdo neprohlédl, a tak se nic nevědělo ani o tom, v jakém jsou šachty stavu.
Navzdory utajení, které celou akci provázelo, se řeči o vraždě cara (o zbylých obětech se lidé domnívali, že byly odvezeny) roznesly velmi rychle. Pravděpodobně proto, že se práce s odklízením těl účastnili i civilisté. Svou roli sehrála nejspíš také malá vzdálenost hrobu od cesty. Jurovsky, kterého tyto okolnosti polekaly, se rozhodl pro převezení ostatků. Ve městě získal benzin a kyselinu sírovou. Takto vybaven nasedl se svými lidmi do náklaďáku a odjel ke Čtyřem bratřím. Nad ránem 19. července byla těla vykopána a opět naložena do auta. Bylo rozhodnuto převézt ostatky do vzdálenějších hlubokých dolů. Po dvou kilometrech se však auto dostalo do bahnitého terénu a uvízlo v něm. Protože začalo pomalu svítat a hrozilo prozrazení, Jurovsky velel zakopat těla na místě. Na radu jednoho z účastníků se měla dvě těla spálit, zbylých devět polít kyselinou a zakopat. Takový postup měl znesnadnit identifikaci ostatků při případném nalezení. Se spalováním Alexeje a jeho sestry Anastazie však byly těžkosti. Vojáci měli málo času a benzinu… Podle historika Ivana Fjodoroviče Plotnikova, který je považován za hlavního odborníka Jekatěrinburské oblasti na toto téma, byly zbytky těl Alexeje a Anastazie zakopány nedaleko hlavního hrobu.
NALEZENÍ OSTATKŮ
Už po 25. červenci 1918, kdy bylo město dobyto bílými, se začalo pátrat po carovi a jeho rodině. Následovalo vyšetřování vraždy. Mělo se za to, že těla byla zakopána u Čtyř bratří.
O jejich pozdějším převezení se nic nevědělo, a proto se výkopové práce prováděly tam. Až na pár drobností – mrtvý psík Romanovových, střely z pušek, části oděvů – se nenašlo nic významného, žádné tělo. Po občanské válce, za komunistického režimu, se přirozeně všechny informace a materiály tajily.
V novodobé historii se případem začal zabývat geolog A. M. Avdonin. Ten se v roce 1991 tajně pokusil, na základě různě získaných materiálů, o prohledání pohřebiště, tentokrát pravého. Nalezl troje kosterní pozůstatky. Jeho akce však nebyla povolena a on sám neměl dostatek možností ke zkoumání koster, takže nakonec pozůstatky opět zakopal na stejné místo, kde je objevil. Historie se tak kuriózně opakovala. Ani ne měsíc nato se však začalo kopat znovu, nyní už s povolením příslušných orgánů a také ve větším měřítku. Výsledkem bylo objevení ostatků devíti lidí. Ty zůstaly v Jekatěrinburgu až do července roku 1998, kdy byly na výročí tragédie domu Romanovových převezeny do Petrohradu a tam pohřbeny v Petropavlovském kostele.
