Rozmýšlet o tom, že duševně onemocnět může každý z nás, je zbytečné. Víme o tom, i když si to neradi přiznáváme. Ovšem stane se a co potom? Máme se třást hrůzou nejen před chorobou, ale i před léčbou samotnou? Vznáší se ještě nad českou psychiatrií přízrak ponurých kamenných blázinců, nebo jsme již nakročili směrem k lidskosti? Co dnes dokážeme nabídnout svým těžce duševně nemocným bližním? Kdo vůbec jsou? Jejich diagnóza zní psychóza, schizofrenie, maniodepresivní psychóza, hraniční stavy osobnosti, těžká neuróza. V akutní fázi své nemoci tito lidé nežijí v reálném světě, objevují se u nich bludné představy, halucinace… Jsou často hospitalizováni, absolvují dlouhodobé pobyty v psychiatrických léčebnách, konzumují řadu tlumících léků, dostávají elektrošoky, řadě z nich se podaří dokonat i sebevražedný pokus. Jsou ovšem schopni samostatné existence a jejich intelektové schopnosti jsou často nadprůměrné. Většina z nich má celoživotně plný invalidní důchod. Přesná statistická data nejsou k dispozici, můžeme nicméně říci, že v každé generaci je 10 % obyvatel postiženo mírnějším psychickým onemocněním, 3 % psychózou a 1 % schizofrenií.
 ilustrace Zdeněk Košek |
NABÍDKA PRVNÍ: NEMOCNICE Na chodbě Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem potkávám Jirku. Je mu něco málo přes třicet a má schizofrenii. Seznámila jsem se s ním před týdnem, byl to černovlasý sympaťák ve slušivém svetru. Teď je bledý, na sobě má jenom kalhoty od pyžama a je bos. Nervózně přechází po chodbě a přehnaně mě vítá: “Přišel jsem v pondělí. Asi tu budu dost dlouho. Nechci odtud zatím pryč.” Se svým nazíráním světa se ho snažím utěšit, že když se bude snažit, brzy se odtud dostane. “Problém je v tom, že mě se nechce komunikovat. Radši celej den spím, ani se mi nechce z postele.” Padá první mýtus, mýtus o zavírání lidí do blázince proti jejich vůli. Jirka patří ve své nemoci ke “starým harcovníkům” jako většina psychotiků cítí, kdy se jeho nemoc připravuje na další zničující útok a dobře ví, že odbornou pomoc bude potřebovat. Úloha psychiatrických oddělení nemocnic je jasná. Pomáhají lidem, kteří se dostanou do jednorázových problémů nebo lidem, kteří potřebují krátkodobou péči. Ovšem pobyt v nemocnici nelze donekonečna protahovat a tito pacienti potřebují právě dlouhodobou péči může se tak oddálit další ataka nemoci. Situaci také zhoršuje fakt, že sociální situace duševně nemocných není zpravidla nijak růžová. A právě špatné bytové podmínky spolu s neschopností zorganizovat si svůj volný čas a bezradností při zacházení se skromnými finančními prostředky velmi často průběh nemoci zhoršují a takového pacienta přivádějí znovu do nemocniční, v horším případě ústavní péče. Ve Velké Británii tomuto jevu říkají “revolving door”, což je výraz pro točící dveře. My bychom asi řekli nikdy nekončící kolotoč. Je v lidských silách ho zastavit? ANGLICKÝ VZOR Wordsworth road je denní kontaktní centrum v Birminghamu pro duševně nemocné lidi, kteří zrovna nejsou v akutním stavu a nepotřebují nemocniční péči. Sem se jako dělová koule přivalí jedna pacientka, která si s každým podá ruku a tvrdí o sobě, že je manažerkou tohoto zařízení. Vypráví, že dlouhodobý léčebný plán je připravován spolu s pacientem, že si pacienti dopisují. “Nemáte někoho, kdo by si chtěl psát?” zapomíná na jazykovou bariéru. “Nevadí, já už kamarádku mám,” bezelstně se raduje z faktu, že Iva, která anglicky umí jen slůvko good, se na ní několikrát usmála. Cihlový domek ve vilové čtvrti ničím neupozorňuje na to, že v něm pobývají duševně nemocní. Lidé mohou přijít na deset minut nebo na celý den, k ničemu je tu nenutí, nezabývají se ani pracovní terapií. Ve spolupráci s pacienty, kteří mají právo podílet se na vytváření programu, organizují výlety, diskotéky, večírky, večeře, dovolené… Čtyři zaměstnanci centra tu poskytují i poradenskou činnost, zajišťují klientům příspěvky od státu, bydlení, vyplňují s nimi žádosti. Protože i v Británii jsou úřední žádosti koncipované tak, aby případné žadatele dočista odradily. Velká Británie patří spolu s Holandskem k průkopníkům v péči o duševní zdraví. V 70. letech se ve Velké Británii začala prosazovat tendence rozpouštět velká léčebná a nemocniční zařízení. Cílem těchto snah bylo držet pacienta v nemocnici jenom nejkratší možnou dobu a postarat se vhodnými doplňkovými službami o to, aby do ní pokud možno vůbec nemusel. Myšlenka to byla vpravdě sympatická a humánní, ovšem když se začala uvádět do praxe, přišlo se na to, že pacienti jsou propouštěni do sociálního vzduchoprázdna. Pacienti psychiatričtí se stávali i “pacienty sociálními”. V roce 1990 byl proto vydán zákon zavazující místní úřady ke spolupráci s úřady zdravotními. A tyto dvě složky jsou podstatou anglického systému péče o duševní zdraví: zdravotnické služby financované státem prostřednictvím zdravotního úřadu a sociální služby financované a organizované městem. Opět se tím snižuje procento hospitalizovaných, což je ohleduplné nejen k pacientům samotným, ale i k peněženkám poplatníků. Nehledě totiž na přání pacientů, kteří se naprosto jasně vyjadřují ve prospěch komunitní péče, je deinstitucionalizovaná péče výrazně levnější. Například v centru pro duševní zdraví Holyhead ve Walesu stojí měsíčně pobyt nemocného 300 liber, kdežto ve velkých léčebnách se tato částka pohybuje okolo 2600 liber. U nás podobné propočty zatím nejsou k dispozici, ovšem nejrůznější zařízení, orientující se na práci s duševně nemocnými, po roce 1989 začala vznikat i u nás. NABÍDKA DRUHÁ: NADĚJE Vraťme se na chvilku na chodbu Masarykovy nemocnice, k Jirkovi. Venku výkladní skříně nemilosrdně připomínají, že se blíží vánoce. Nebylo moc taktní ptát se Jirky, zda bude trávit svátky doma. “O domově se bavit nechci, žádnej nemám.” Díky mé neopatrné otázce Jirka ztrácí náladu. Odchází si lehnout, ale za pár minut je zpátky. Právě dostal nápad, že místo vycházky půjde do Fokusu. Je potěšený a prýští z něho i nepatrné množství energie. Poznávám, že sdružení Fokus je pro některé lidi nejen nitka, která je váže k životu, ale život sám. FOKUS je nepolitické, nevýdělečné občanské sdružení, provádějící mimonemocniční nebo ještě lépe řečeno komunitní péči o duševně nemocné. Podobných sdružení je víc například při bohnické psychiatrické léčebně je zřízena nadace BONA, jejímž hlavním cílem je integrace lidí s psychickým handicapem do běžného života; Česká společnost pro duševní zdraví využívá především svépomocné síly psychiatrických pacientů a vytváří tak především mladým lidem v invalidním důchodu možnost sociálního zázemí, společnost DUHA se zabývá lidmi mentálně postiženými, a konečně FOKUS.
 ilustrace Zdeněk Košek |
Fokus znamená “krb”. Fokus je místo, kde jsou zvyklí na nervozitu, občasné výbuchy nezvládnutého chování, na strach z budoucnosti i bezradnost. Je to místo, které podává ono pověstné stéblo topícím se. Sdružení vzniklo na počátku roku 1990 v Praze a v následujících letech také v Mladé Boleslavi, Liberci, Havlíčkově Brodě, Pelhřimově a v Ústí nad Labem. Asi nejznámějším klientem ústeckého Fokusu je malíř Zdeněk Košek, který tu pracuje ve svépomocném hnutí pacientů. Patří do redakce časopisu Zrcadlo, který klienti jednou za tři měsíce vydávají. Je totiž vyučeným typografem, tak ví, co noviny obnášejí. Co ale obnáší jeho nemoc, jak žije člověk s diagnózou schizoafektivní psychóza? “Nahromadily se životní problémy a nějak jsem to neunesl. Složil jsem se. Začínal jsem mít bludy, halucinace, fantazie. Což bylo dobrý pro malování, ale ne pro život. Nakonec jsem šel do invalidního důchodu. Ovšem teď už jsem čtyři roky takzvaně v reálu.” Asi nikdy nikdo nebude moci říct, že Zdeněk je v reálu (nemá ataky) díky Fokusu. Nikdo to ale nemůže zcela vyloučit. Prací ve svépomocném hnutí si přivydělá kolem dvanácti set korun, pracuje šest hodin. “Přijdu, většinou si udělám kafe, zakouřím si a pak třeba dělám nějaký leták, časopis, nebo vyrážíme na terénní práci, povídáme si s klienty… Když je člověku přes čtyřicet, tak už je tak zkušenej, že žádná rada není tak dobrá, jako prožitá zkušenost.” Svépomocná hnutí pacientů jsou v západní Evropě samozřejmostí. U nás jich větší množství začalo vznikat až po revoluci. Pacientské kluby umožňují nemocným lépe využít čas, lépe si uvědomit svou nemoc a své možnosti, navazovat přátelství, nabízejí solidaritu a zvyšují sebevědomí. Svépomocné hnutí je ale jen součástí systému služeb Fokusu; důležité jsou chráněné dílny. V běžném pracovním shonu si totiž málokterý zdravý člověk uvědomí, jak důležitou součástí života je práce. Až když mu ji někdo vezme, nebo až když už ji nemůže vykonávat… Chráněné dílny (truhlářská, kuchařská, zahradnická, bazální) umožňují duševně nemocným práci pod menším tlakem a za pomoci terapeutů. “Spousta lidí se tu nadchne v dílnách, že by mohli jít znovu do práce. Ovšem po čase zjistí, že by na to neměli. Třeba jenom dva dny v týdnu a tím pádem by žádnou kvalifikovanou práci nedostali. A přitom je tu fyzik, který teď dělá v zahradě, nebo učitel, který dokonce dělal školního inspektora,” dělí se o zkušenosti. “Invalidní důchod je pro každého těžké přijmout, obzvlášť těžce jej nesou muži. Zpočátku jim připadá ponižující, teprve po čase v něm spatřují svou jistotu,” vysvětlují mi Kamila Vnoučková a Ivana Medunová, neboli socioterapeutické centrum ústeckého Fokusu. Slečny jsou mladé jako ostatně většina personálu a mě zajímá, proč si práci ve sdružení vybraly: “Lidé tu mají změněné myšlení, prožívání, mohou zažít to, co zdraví ne. Zdravého to překvapí a rozšíří mu to obzory.” Ředitelkou zařízení, kam většina klientů dochází každý den, je PhDr. Lenka Krbcová, která mi vysvětluje celý systém: Klienty většinou kontaktují již na nemocničním lůžku, pak nemocný projde tříměsíčním socioterapeutickým cyklem, koncem kterého se zapojuje do práce v dílnách. Klienti pravidelně jezdí na rehabilitační pobyty do přírody a k dispozici jsou chráněné byty (jichž je ovšem zoufale málo). Nepsaným zákonem zařízení je, že vše je dobrovolné a nic se nevynáší ven. Na několika málo místech naší republiky mohou “blázni” díky několika málo “nadšencům” vést plnohodnotný život. Ale co ti ostatní, jaké to je, zbláznit se v malé vesničce ve středních Čechách? NABÍDKA TŘETÍ: KAMENNÉ VĚZENÍ Snad největší hrůzu má každý a především po shlédnutí filmu “Přelet nad kukaččím hnízdem” z velkých psychiatrických léčeben. Ovšem i ony mají své opodstatnění a nelze je zatracovat. Historicky je daný fakt, že 85 % lůžkové psychiatrické péče u nás probíhá v psychiatrických léčebnách. Od počátku našeho století vznikaly léčebny typu bohnické, které jsou většinou umístěny mimo město. Nevznikaly snad ani proto, aby se izolovali psychiatričtí pacienti, ale v dobré víře, že příroda a ticho léčí. To je také jedna z mála výhod velkých léčeben prostředí, které je uklidňující a pěkné, ovšem většinou jenom to venkovní. Velkého parku se dá využít k pracovní terapii, jako to učinili v bohnické léčebně, kde mají zahradnictví, farmu, koně k hipoterapii (léčba jízdou na koni, pozn. autorky). Léčeben takového typu je u nás zhruba devět a lékařům, kteří v nich působí, jistě nelze upřít tu nejlepší snahu. Ovšem zdá se, že chyba je kdesi hluboko v systému samotném. Ředitel bohnické psychiatrické léčebny MUDr. Zdeněk Bašný všechny trendy moderní psychiatrie zná a snaží se je uplatňovat i ve svém ústavu, který zdaleka nepatří k nejhorším svého druhu: “Na všech odděleních se uplatňuje systém komunitní péče, to znamená, že pacienti se podílejí na léčbě. Otázkou je, jak se tyto programy provádějí, jak důsledně a jaká pozornost se jim věnuje. Jsou totiž velmi náročné na čas a na personál. My víme, co a jak bychom měli dělat a leccos z toho děláme. Jsem vděčný za práci mnoha lidí v podmínkách prostorově i finančně nedostatečných.” Jakkoli zní nářek nad nedostatkem finančních prostředků ze všech koutů naší transformované země, alespoň ve zdravotnictví by neměl být oslyšen. Komunitní péče jistě není samospasitelná a léčebny budou mít vždy v systému psychiatrické péče své místo. Ovšem léčebny modernizované a redukované. . . . . . “…dělala jsem před dvěma lety sanitářku v psychiatrické léčebně,” vypráví mladá žena, která si nepřeje uveřejnění svého jména a která nyní pracuje v jedné z komunitních organizací. “Měla jsem idealistické představy, že se jedná o ústav PÉČE. Byla jsem na gerontopsychiatrii, ale dlouho jsem to nevydržela. Převlékala jsem postele, uklízela, když se někdo počůral nebo pokakal, krmila jsem pacienty… Takový poskok jsem byla, ale s tím jsem počítala. Mně to nevadilo, lidí se neštítím, jinak bych tam nešla. Ale myslela jsem si, že s lidmi tam navážu nějaký vztah, že se stanu součástí léčby. Pak jsem ale pochopila, že nejde o léčbu, nýbrž o to, aby tam lidé byli uklizení… Oni jsou staří, tak kdo by je léčil. Tak jim ráno dali velkou skleničku barevných léků, aby byli zticha a byl klid. Lidé celý den leželi v postelích a v poklidu umírali. Sestry tam byly takové kamenné ksichty, ale asi je to potřeba, aby se z toho člověk sám nezbláznil, když vidí, jak lidé trpí. Ale já si myslím, že celý systém je špatný, nedbá se na individualitu člověka.”
 ilustrace Zdeněk Košek |
I to je jedna z tváří české psychiatrie, samozřejmě pod zorným úhlem mladého nezkušeného člověka, který je zklamaný svým očekáváním: “I prostředí je velice hnusné, vypadá to, jako by se to celá desetiletí nezměnilo studené chodby a lidé si musí stlát všichni stejně, všichni musí mít ústavní košile, protože většinou své pyžamo ani nemají. Je jim v nich zima. To snad aby moc nevylézali z postelí…?” NABÍDKA VLÁDNÍ: ÚSTAV NEBO NIC Dlouho připravovaný návrh zákona o sociální pomoci, jehož autorem je Ministerstvo práce a sociálních věcí, je vším, jenom ne skutečnou pomocí. O co jde? O to, že duševně nemocný (a týká se to všech zdravotních postižení) je degradován do pozice “chudáka”, jemuž stát blahovolně nabídne ústavní péči nebo nic. Naši zákonodárci si bohužel neumí představit jiný typ sociální služby, než je klasická ústavní péče nebo pečovatelská služba. Ocitáme se nyní na křižovatce a musíme zvažovat. Jde tu především o lidi, kteří nejsou zcela zdraví a potřebují různé druhy naší pomoci. Jde tu ale také o práci těch, kteří se sedm let snaží budovat síť alternativní péče a v neposlední řadě o peníze. A je otázkou, zda je naše vláda tak hloupá či prohnaná, že se snaží prosazovat tu nejdražší alternativu ústavní péči.
