ROMAN CÍLEK
„Všechny vás pověsíme. Do jednoho!” vykřikl jeden z vyšetřovatelů. Bylo rozhraní jara a léta 1949. O několik dnů později řekl kapitán Karel Sabela, před zatčením velitel tankové roty v žatecké posádce, svému spoluobviněnému Vladimíru Struskoi, posluchači filozofické fakulty: „Vláďo, tvou povinností je přežít! Mne a některé další zabíjí tak jako tak, ale ty jsi z nás nejmladší, jednou všechno dosvědčíš.” Karel Sabela byl spolu se svými čtyřmi druhy opravdu popraven, a Vladimír Struska, jemuž byl původně navržený trest smrti změněn na doživotí, skutečně přežil a po jedenácti letech opustil vězení. Přežil, žije a svědčí. * * *
Klíčová věta obžaloby, jak ji 30. května 1949, v prvním dnu hlavního přelíčení, přednesl obávaný státní prokurátor a generál justice JUDr. Jan Vaněk, zněla víc než hrozivě: „…Všichni obžalovaní od konce roku 1948 v Praze v Žatci a na jiných místech v intencích zrádné protistání emigrace a zbytku domácí kapitalistické třídy a v přímém spojení s důstojníkem ofenzívního zpravodajství jisté západní velmoci utvořili, respektive spojili dvě ilegální skupiny za tím účelem, aby provedli protistátní puč…”
A ostří těchto obvinění (zločin velezrady a zločin vyzvědačství – obojí podle nechvalně známého zákona 231/48) mířilo na patnáct mužů, kteří seděli na lavici obžalovaných a za jejichž životy by v těch chvílích nevsadil pětník ani sebevětší hazardér. Mezi 30. květnem a 9 červnem 1949 se rozhodovalo, zda budou žít či brzy zemřou. Poslední okamžiky, kdy si aspoň občas mohli vzájemně pohlédnout do očí. Osmatřicetiletý Miloslav Jebavý, účastník zahraničního antifašistického odboje ve Francii, Anglii a severní Africe. Devětatřicetiletý Jiří Voves, za války voják naší západní armády, nyní nájemce nádražní restaurace v Žatci. Osmačtyřicetiletý Bohuslav Hubálek, architekt, obchodník a malíř. Osmatřicetiletý Václav Šibák, štábní strážmistr SNB. Osmadvacetiletý František Řepa, exportní úředník. Čtyřiadvacetiletý Vladimír Struska, student. Pětatřicetiletý Jan Seifert, bývalý kapitán SNB. Sedma čtyřicetiletý Vilém Sok, podplukovník československé armády. Čtyřiačtyřicetiletý ing. Jan Krátký, major československé armády a automobilový závodník. Dvaatřicetiletý Karel Sabela, několikrát vyznamenaný příslušník našich jednotek na Západě, kapitán československé armády. Sedmačtyřicetiletý Josef Gonic, podplukovník generálního štábu. Čtyřicetiletý František Ouřada, příslušník SNB propuštěný po Únoru 1948 ze služby. Jedenatřicetiletý František Šlajs, kapitán československé armády. Šestatřicetiletý Stanislav Korner, bývalý příslušník SNB. Osmadvacetiletý Antonín Vinš, řídící učitel. Patnáct mužů. Nestejně starých, různého původu i povolání. Co je asi spojovalo? * * *
S odstupem několika desetiletí klademe tuto otázku dr. Vladimíru Struskovi, jednomu z nich. „Budu upřímný. Náš případ nelze od jiných označit za zcela vyprovokovaný či falešně zkonstruovaný. Pod mnohým co, z nás vymlátili, se skrývalo jádro pravdy: my skutečně chtěli svrhnout Gottwaldův režim. Bylo nám jasné, že se komunisté moci dobrovolně nevzdají, že je třeba se s nimi tak či onak utkat, škodit jim. Přáli jsme si, aby se naše země opět stala demokratickou, svobodnou, přístupnou všemu, co národ činí důstojným. Studoval jsem filozofii, měl jsem a mám niterný vztah k dějinám i jejich odkazu, a tak mi tohle vše bylo nadmíru blízké. Po únorových událostech jsem pochopil, že začíná doba temna. Dostal jsem nabídku na zahraniční stipendium, ale pak jsem odchod do ciziny sám pro sebe zavrhl. Říkal jsem si, že jestli mohu být někde platný, tak doma. Tady! Ještě s několika podobně smýšlejícími kamarády jsme založili jakousi vysokoškolskou skupinu a zvažovali, co dělat. Tisknout protirežimní letáky? Pomáhat ohroženým lidem…?´
Hledali jste jistě i další kontakty? „V Sokole jsem se poznal s Pepíkem Schickem, který byl potom souzen v jednom z dalších procesů, a ten mne seznámil s architektem Františkem Kolmanem, kterého si jako nesmírně moudrého a vzdělaného člověka budu do smrti vážit. Podílel se předtím na odboji proti nacistům a unikl popravě jen o vlásek. A teď znovu pracoval proti tyranii. Navázali jsme spojení s exulantem dr. Hřebíkem, bývalým starostou Sokola, a hledali jsme i jiné cesty. Prostřednictvím Františka Řepy ze Zbraslavi jsem se dostal k jeho bratranci panu Jebavému, který měl zkušenosti z výzvědné práce za války v zahraničí. Dostali jsme do ciziny řadu zpráv, podařilo se nám získat i obžalobu v ostudně vyprovokovan ém případu generála Kutlvašra a poslat ji ven, aby se dala využít v pořadech zahraničního rozhlasu. Architekt Kolman pomocí číselného kódu dodával informace jistému Američanovi, se kterým se kontaktoval na sokolském sletu, a také mne přes paní Kottovou napojil na štábního strážmistra SNB Václava Šimáka, který vedl odbojovou skupinu na kriminálce a dopravním oddělení. A přes Šimánka vedla moje cesta k panu Hubálkovi.
To bylo na podzim 1948 a při schůzce v kavárně na Václavském náměstí jsem poprvé zaslechl zatím jen zmínku o tom, že jsou ve hře snad i nějaké zbraně a že je tu možná napojení na důstojníky nejen v pražských štábních útvarech, ale i v jistých posádkách, jmenovitě byla řeč – to ale až o něco později – o Žatci, Kralovicích u Plzně a Milovicích.” – Padly už tehdy pojmy jako ozbrojený převrat či povstání? „Logicky k tomu vše směřovalo. Režim čím dál brutálněji upevňoval svou moc. Pokud se mělo proti němu cokoli podniknout, bylo třeba to učinit co nejdříve. Každý odklad snižoval naději na úspěch.” – A vy jste v úspěch, předběhnu-li trochu čas, věřili? „Ano. Bylo to možná přespříliš idealistické, snad v mnoha směrech i trochu naivní, řadu faktorů jsme přecenili, jiné hase naopak nedocenili, ale ve zdar toho, co konáme, jsme věřit museli. Jinak bychom se do toho přece s nasazením vlastních životů dobrovolně nepustili.” Útržky z pětapadesátistránkového rozsudku: „…Jebavý se pokoušel do počátku vniknout hlouběji do ilegální činnosti jednotlivých skupin s tím, že by bylo záhodno je soustředit v jednu skupinu velikou…” „…Na schůzce v Žatci (druhá polovina ledna 1949) se projednala otázka vedoucí osoby pro ozbrojené povstání a dohodlo se, že vedením by mohl být pověřen v zahraničí pobývající generál Liška, pro kterého se užilo krycí jména FOKS, přičemž Jebavý si zvolil krycí jméno STONE, kterého používal již za války při své zpravodajské činnosti ve službách britské armády…” „…Při jedné z dalších schůzek prodiskutovali Jebavý s Hubálkem otázky dopravních prostředků pro převoz mužstva. Hubálek také prohlásil, že v blízkosti Prahy má připraveno 150 samopalníků – civilistů, kteří v případě povstání ihned zasáhnou. Počátkem února se v přítomnosti Šimáka, Hubálka, Jebavého a architekta Kolmana projednalo, jakým způsobem by se s pomocí členů SNB, příslušníků skupiny, dalo obsadit určité pražské skladiště zbraní… Rozmluvou Jebavého se Sabelou se dohodlo, že v případě povstání Sabela pošle na prahu dvacet tankových stíhačů a příslušnou posádkou…” „… Dne 27. února 1949 se na schůzce v Praze projednával již detailní plán… Obžalovaný Šlajs tu oznámil, že až se bude nejbližší sobotu vracet se svojí rotou z ostré střelby z Milovic přes Prahu do Kralovic, záměrně se zdrží na Smíchovském nádraží až do půlnoci, kdy bude povstání zahájeno… Mluvilo se i o tom, že kromě žatecké, kralovické a milovické posádky se ozbrojeného povstání zúčastní také další… Datum zamýšlené akce se stanovilo na sobotu 5. března 1949 k půlnoci…” „… Ještě 4. března se Krátký sešel s Jebavým, který podle plánu Prahy vypracoval náčrtek obsazování jednotlivých budov a objektů… Již předtím architekt Kolman sepsal prohlášení, které se mělo vysílat v rozhlase jako první oznámení o provedeném puči a ve kterém byl zhruba nastíněn program nového režimu…” „… Ještě než k tomu mohlo dojít, byli jednotliví účastníci zatčeni a tím ozbrojené povstání zmařeno…” * * *
Dr. Vladimír Struska „Mne zatkli 4. března. Šel jsem na schůzku k panu Hubálkovi do Dejvic, zazvonil jsem, otevřel mi chlap se samopalem, namířil mi ho na břicho a řekl: Pojďte dál! Vezli mne pak do centra Prahy a už cestou mi jaksi preventivně vyrazili zuby, a v Bartolomějské mne za svázané ruce pověsili na hák zapuštěný do dveřního rámu a mlátili vlastně až do rána. Přesvědčoval jsem sám sebe, že to musím za každou cenu vydržet, protože druhého dne začne přece převrat a vše bude v pořádku. Ale převrat nezačal a tohle byl jenom počátek. Tři neděle nás kurtě vysl ýchali a druzí zkusili ještě víc, třeba pan Jebavý… anebo jsem viděl, jak mlátili děti pana Hubálka a nutili tím jeho ženu, aby proti němu promluvila. Takhle se připravoval halasně ohlašovaný a přímými přenosy v rádiu potom ve veřejnosti propagovaný proces, který měl být pro národ velkým varováním. Ale stal se tehdy i důkazem o tom, že žijí v této zemi lidé, kteří se nemíní smířit s porobou. Ani tváří v tvář hrozbě smrti.” * * *
Z průběhu přelíčení: Prokurátor generál JUDr. Vaněk položil obžalovanému kapitánu Sabelovi otázku, co by si vlastně počal se svými tanky před generálním štábem,kam mínil ze Žatce dorazit. „Myslíte si snad, že bychom vám vrata otevřeli?” „Stačilo by jednou vystřelit, ” odpověděl Sabela, „a podělali byste se strachy.”
- * * Devátého června 1949 nadešla chvíle pomsty. Obžalovaní Miloslav Jebavý, Bohuslav Hubálek, Vilém Sok, Karel Sabela a Josef Gonic byli odsouzeni k trestu smrti. Doživotní těžký žalář (u některých změněn z původního rozsudku smrti): Václav Šimák, Vladimír Struska, Jan Seifert, ing. Jan Krátký, Jiří Voves, František Řepa. Dvěma zbývajícím určil státní soud pod vedením dr. Nováka trest 25 let vězení. Odvolací řízení v Brně přineslo předem připravený zamítavý výsledek a prezident republiky Klement Gottwald se o něco později vzdal práva udělit milost. Na smrt odsouzené oběsili 18. července 1949 brzy ráno. Mezi jednotlivými popravami byla nařízena dvacetiminutová prodleva a určeno přesné pořadí: Sabela, Gonic, Sok, Hubálek a nakonec Jebavý. Pamětníci stvrzují, že z cel smrti, kam bylo těchto pět mužů před výkonem trestu soustředěno, se ozýval zpěv. Poslední písní byl prý Valčík na rozloučenou.
