Lidé se tohoto pohodlného prostředku k řešení svých problémů dosud nevzdali. Moc prospěchu jim to ale nepřináší…
Sto padesát zemí včetně České republiky vyzvalo loni v červenci Izrael: Zbourejte zeď na Západním břehu Jordánu! Nepomohlo to. Židovský stát se rozhodl izolovat od svých nepřátel a nehodlá na tom nic měnit kvůli odporu Valného shromáždění OSN ani Mezinárodního soudního dvora v Haagu. Zdi patří k nejprimitivnějším a přitom nejúčinnějším zábranám a lidstvu slouží jako řešení problémů s okolním světem odpradávna. Jen jsou v poslední době vylepšeny minami, lasery a kontrolovány špionážními družicemi. Má to však háček – zdi omezují svobodu lidí, kteří měli tu smůlu, že zůstali za nimi.
„Jayyus je malá vesnice dvacet kilometrů od Tel Avivu. Jednoho jasného dne zdejší obyvatelé zjistili, že výhled na třpytivou hladinu Středozemního moře zastínila betonová zábrana, která probíhá v těsné blízkosti vesnice. Zdejší farmáři najednou zůstali odříznuti od dvou třetin obhospodařované země. Znamená to, že nemají přístup k patnácti tisícům olivovníkům, padesáti tisícům citrusovým stromům, sto dvaceti skleníkům a šesti artéským studnám, které jsou v oblasti hlavním zdrojem vody. Samozřejmě bude chybět i tráva pro dobytek,“ napsal Thomas Haley v The Palestine Monitor.
Betonové panely vysoké až osm metrů, nahoře drát se smrtícím napětím a přilehlý zoraný pás, aby byly vidět stopy narušitelů. Tak vypadá část několik set kilometrů dlouhé hraniční bariéry. Po dokončení má měřit sedm set kilometrů. K překročení hranice na několika kontrolních stanovištích obsazených armádou je nutné mít zvláštní povolení. Stanovisko soudu v nizozemském Haagu o takové stavbě je jednoznačné: „Konstrukce zdi a režim, který k ní náleží, jsou porušením mezinárodního práva.“ Izrael však rozhodnutí haagského tribunálu ignoruje a dokonce již posvětil prostředky na dostavbu zdi ze státního rozpočtu.
Konflikt Izraele a Palestiny není běžnou agresí mezi dvěma sousedními státy. Stát Palestina totiž ve skutečnosti neexistuje. Palestinou je míněna geografická oblast v západní Asii, kterou OSN v listopadu 1947 odsouhlasila rozdělit na arabský a židovský stát. Půl roku nato pak vznikl židovský Izrael, k vyhlášení samostatného arabského státu však v Palestině nikdy nedošlo. Civilizovaný svět přesto s arabskou Palestinou počítá. „Palestina je de facto stát, jehož existenci uznává 110 států. Jen nemá vlastní území. Vlastí Palestinců je oblast definovaná mírovou smlouvou z roku 1967,“ říká mluvčí palestinské ambasády v Praze Ghassan Khaled.
Fakt, že Palestina nemá přesně vymezené hranice, ovšem Izraeli umožnil bez větších problémů zabrat i její území. Zeď místy zasahuje na kilometry hluboko do palestinského území. Stavbou zdi tak Izrael vlastně sám určuje, kudy hranice s Palestinou povede.
KOREJSKÝ ROZVOD
Další současná zeď, která izoluje jednu zemi od druhé, přetíná Korejský poloostrov. Není to sice klasická zděná stavba, spíše plot z ostnatého drátu, zátarasů a pytlů s pískem lemovaný vojenskými věžemi, zato má z každé strany dva kilometry širokou „demilitarizovanou zónu“ s více než milionem pozemních min. Na délku měří od moře k moři 248 kilometrů a odděluje severní Korejskou lidově demokratickou republiku od jižní Korejské republiky. Ještě na konci druhé světové války byla jen jedna Korea. Již tehdy však byla rozdělena na dva sektory, přičemž území severně od 38. rovnoběžky spravoval Sovětský svaz a jižní část Spojené státy. Odtržení severní Korey na sebe nedalo dlouho čekat – přišlo 9. září 1948. Severokorejci ale dodnes berou svého jižního souseda jako součást jedné velké vlasti, jejíž část je okupována „zlými americkými imperialisty“. A již v letech 1950-53 spolu obě země vedly válku. Ta teoreticky skončila podepsáním příměří v Pchanmundžomu, ale následná mírová smlouva nebyla nikdy podepsána. Obě strany jsou dodnes v plné bojové pohotovosti, což v případě „lidově demokratického“ režimu zahrnuje i jaderné zbraně.
Všechny hlavně i pozornost skvěle vycvičených vojáků míří právě do demilitarizovaného pásma. Městečko Pchanmundžom je jediným místem, kde se mohou zástupci obou korejských republik sejít k jednání – hranice prochází přímo středem jednacího stolu. Po zaplacení příslušných tax a splnění přísných podmínek sem mohou i turisté. Korejští civilisté jsou na tom však hůř. Obyvatelé Jižní Korey si alespoň mohou v Soulu vyžádat povolení, na které se čeká několik týdnů. Severokorejci však mají smůlu úplně. „Vůbec si nedovedu představit, že by se tam normální Severokorejec dostal,“ říká student korejštiny Jaromír Chlada, který ostře hlídanou hranici navštívil.
K zajímavostem korejské „železné opony“ patří severokorejské tunely. Zatímco na povrchu, zdá se, nemůže proklouznout ani myš, podzemím prohrabala Severní Korea k sousedům tajně až okolo dvaceti tunelů, kterými by mohly nepozorovaně proklouznout desetitisíce vojáků a za zády protivníků bez problémů obsadit jihokorejské hlavní město. Plán však prozradil severokorejský emigrant. Jižní Korea některé z tunelů objevila, po dalších pátrá dodnes.
OCEL PROTI MEXIKÁNCŮM
Mnohem méně známá je „zeď“, kterou postavily Spojené státy na hranicích s Mexikem. Tvoří ji ocelové zábrany zakopané do země tak, aby se Mexičané nemohli do USA ani podhrabat. Tuto bariéru na hranici u městečka Naco hlídá 220 pohraničníků. Američané ji obhajují jako opatření, které má zabránit přílivu drog do země. Spíše se ale jedná o hráz proti nelegálním imigrantům. Těch v USA žije podle týdeníku Time šest až dvanáct milionů a většinu tvoří právě Mexičané. Útěk do Spojených států je pro ně často jedinou šancí, jak se dostat z bídy.
„Mám čtyřicet akrů půdy, ale z poloviny je porostlá kaktusy. Výnos ze zbytku je menší než pět dolarů za den. Se šesti dětmi a ženou to není moc,“ stěžuje si jeden ze zadržených uprchlíků farmář Aurelio Gonzales. Převaděči zaplatil osm set dolarů za sebe a stejnou částku za svou dvacetiletou dceru. Oba však převaděč nechal bez peněz hodinu cesty od hranice na mexickém území, kde je posléze zadržela patrola. Přestože neuspěli, dopadli relativně dobře. I tady se totiž umírá. Na dehydrataci, uštknutí chřestýšem, občas pašeráci lidí své „klienty“ i okrádají a vraždí.
BERLÍNSKÁ NOSTALGIE
Agentura pro výzkum veřejného mínění Forsa položila na sklonku léta 2004 Němcům sugestivní otázku: Přejete si návrat Berlínské zdi? Každý pátý odpověděl, že ano. A nešlo o žádnou „ostalgii“, jak se říká stesku některých východních Němců po bývalé NDR. Zatímco z východního Německa si podle tohoto průzkumu přeje opětovné rozdělení země 12 procent obyvatel, ze západní části je to dokonce 24 procent lidí!
Berlínskou zeď začaly stavět v neděli 13. srpna 1961 úřady východního Německa na hranici americké a sovětské zóny. Od konce války totiž uprchly z východního bloku na západ přes tři miliony Němců. Berlínská zeď se postupem času zvyšovala a opevňovala, až se z ní v konečné fázi stalo tři až čtyři metry vysoké monstrum, přísně střežené před obyvateli východního Německa. Aby se ke zdi nemohli ani přiblížit, byly tu nastraženy desítky tisíc samostřílů a sedm set tisíc min. Nebyly tu jen pro výstrahu. Každý východoněmecký strážce dostával za zastřelení „narušitele“ odměnu sto padesát marek. U berlínského betonu takto zemřelo přes čtyři sta lidí.
Na podzim 1989, kdy se komunistický systém v Evropě hroutil a tisíce východních Němců utíkaly přes západoněmeckou ambasádu v Praze, začalo politbyro NDR urychleně projednávat zákon, který by obyvatelům země umožňoval cestovat na Západ. Jenže než byl schválen, uveřejnily západní informační zdroje nepravdivou zprávu, že je již možné volně cestovat. U Berlínské zdi se okamžitě shromáždila vlna zvědavců a v severní části města si lidé poprvé vynutili přechod přes železnou oponu.
„Kdyby se dav rozběhl a my stříleli, viseli bychom na kandelábrech,“ vzpomínal později major pohraničních vojsk Manfred Sens. Definitivnímu pádu Berlínské zdi již nemohl zabránit ani následný telegram tehdejšího prezidenta Sovětského svazu Michaila Gorbačova, ve kterém varoval před destabilizací situace a naléhal na zachování obou německých států.
ZADRÁTOVANÁ REPUBLIKA
Také obyvatelé bývalého socialistického Československa mají smutnou zkušenost se „životem za zdí“. Tu představovala tři pásma ochrany hranic se západní zónou. Z té s nejpřísnějším režimem, zakázané, se muselo vystěhovat osm set rodin, zbylo tu přes tři tisíce budov a sto dvacet tisíc hektarů zemědělské nebo lesní půdy. Podél hranice vedl až dvacet metrů široký průsek a po jeho stranách metr vysoký drátěný plot zabraňující zvěři, aby se dostala k prostřední, signální stěně. V té byly nataženy dráty pod napětím, aby při překonávání vyvolaly poplach. V padesátých letech byly dráty pod smrtícím napětím 4000-5000 voltů. Občas tu však zemřel i neopatrný pohraničník, a když se k tomu přidal tlak tisku západní části světa, bylo od roku 1965 od tohoto opatření upuštěno.
Některé úseky hranice byly zaminovány, jinde byly rozmístěny protitankové zátarasy, aby se nedalo projet těžkou technikou. Signální stěna stála už několik kilometrů před hranicí, aby se zvýšila pravděpodobnost úspěšného dopadení narušitele. Došlo i na instalaci nášlapných zařízení odpalujících světlice a laserového kontrolního systému Fénix vysílajícího signál po přerušení paprsku. Hlídka vyrážela do jedné minuty.
Podle seznamu usmrcených osob na státní hranici tu bylo jen v letech 1951-56 zabito 179 lidí. Ti, kteří padli při cestě za svobodou, byli podle tajného rozkazu z Ministerstva národní bezpečnosti pohřbeni bez jakékoli účasti veřejnosti, včetně nejbližších příbuzných.
Nejznámější historické zdi
VELKÁ ČÍNSKÁ ZEĎ
Jednou z prvních a asi nejznámějších zdí, které bránily impérium, je dva a půl tisíce kilometrů dlouhá Velká čínská zeď. I s odbočkami měří okolo šesti tisíc kilometrů a vedla od provincie Gansu až k zálivu Liaodong. Stavba začala v roce 688 před naším letopočtem v období dynastie Čchin. Severní hranici říše tehdy trvale ohrožovaly nájezdy válečníků Hsiung-nu (pravděpodobně Hunové). Proto bylo potřeba zajistit ochranu, kterou měl být velký počet pevností, později vzájemně propojených velkou zdí. Na této velkolepé stavbě se povinně podíleli všichni obyvatelé ve věku 23 až 56 let, samozřejmostí byla práce trestanců a otroků. Stavba zdi také v době míru zaměstnávala početné vojáky, pro které nebylo jiné uplatnění. Celkem se měl na budování podílet milion lidí. Dnes jsou některé části čínské zdi udržovanou turistickou atrakcí, jinde chátrajícím zdrojem nelegálního stavebního materiálu.
HADRIANOVA ZEĎ
V roce 122 našeho letopočtu se římský císař Publius Aelius Hadrianus vzhledem k neustálým nájezdům divokých kmenů rozhodl na severu provincie Británie vystavět obrannou zeď. Nesla jeho jméno a byla dlouhá osmdesát římských mil, což je sto sedmnáct kilometrů. Pro její vybudování bylo strategicky vybráno nejužší místo ostrova mezi Severním a Irským mořem. Východní část tvořila kamenná zeď vyšší než lidská postava, západní část byla provedena jako zatravněný zemní val. Dodatečnou ochranu před útoky nepřátel poskytoval systém opevňovacích příkopů a pevnůstky s vojenskou posádkou. Toto nejsevernější opevnění římské říše doplňovaly strážní věže s několikačlennou hlídkou. LIMES ROMANUM
Gaius Iulius Caesar vytyčil hranici římské říše na toku Rýna. Právě tam narazily římské legie na odpor neznámých germánských kmenů. Později, za vlády císaře Augusta, upevnili Římané své hranice na Dunaji a západní rýnskou hranici se pokusili posunout až k Labi. Ovšem bojovní Germáni kladli rozpínavým Římanům takový odpor, že se jim za linií řek Rýn – Dunaj nepodařilo usadit natrvalo. Právě tady nechal císař na ochranu klidu římských občanů zbudovat val, který dostal jméno Limes romanum.
