Napsala a vyfotografovala autorská dvojice Kateřina a Miloš Motani
Je podivné. V pouštní pustině, z jedné strany vyhaslé sopky, z druhé vysoké zasněžené štíty Sierry Nevady. Jednou sytě modré, jindy hráškově zelené, slané, a přitom jako z cukru, mrtvé, a přitom plné života. Mono Lake – jezero Mono. Jsme tady už potřetí a stále nás překvapuje novými obrazy. Je dost pozdě. Osvětlené zlaté proužky sopečné krajiny se stále zužují. A pak už se obloha barví pozvolna do růžova. Je úplné bezvětří a hladina jezera Mono se ani nehne. A na ní se jako v zrcadle odrážejí podivné kamenné sloupce, kupky a hromádky. Z růžové je zanedlouho fialová, modrá, která se pak pozvolna začne měnit v noční čerň. Na druhý den vstáváme ještě za tmy. Nechceme si nechat ujít hořící štíty Sierry Nevady lemující na západní straně jezero, které nemá na světě obdoby. Oblast dnešního Mono Lake u městečka Lee Vining se začala formovat přibližně před třemi až čtyřmi miliony let tektonickou a vulkanickou činností. Jak se zvedala Sierra Nevada, vytvořila se rozlehlá kotlina, která se postupně naplnila vodou. Více než sedm set tisíc let staré glaciální prajezero (jedno z nejstarších Severní Ameriky) nemá žádný odtok. Během své dlouhé existence vymyly potoky z vrstev pohoří Sierry Nevady množství soli a četné minerály. Za poslední doby ledové se Mono Lake rozrostlo do neuvěřitelných rozměrů, takže před přibližně dvanácti tisíci let pokrývalo osm set sedmdesát pět kilometrů čtverečních a dosahovalo hloubky okolo dvě stě sedmdesáti čtyř metrů. Bylo pětkrát větší než současné. Black Point na severním břehu Mono Lake vznikl při vulkanické erupci před přibližně třinácti tisíci let. Když vrchol vychladl, vytvořily se na něm úzké trhliny, některé široké jen několik málo desítek centimetrů, zato více než patnáct metrů hluboké. Nejmladší, Panum Crater jižně od jezera, byl činný ještě před šesti sty lety – z geologického hlediska tedy poměrně nedávno. A Paoha Island je starý pouhých dvě stě let. Četné horké prameny ústící do kotliny jsou také důkazem neustále pokračující tektonické činnosti.
Už z dálky je vidět četné šedobíle zbarvené vápencovité tufy v podobě sloupců, věží, pyramid, cukrových homolí, kup, kupek a hromádek. Některé se tyčí mezi trsy žlutě kvetoucího pelyňku. Jiné stojí na břehu jako nějaké hradby středověké pevnosti. Další vyčnívají přímo z neuvěřitelně zářivě modré hladiny. Postáváme na břehu – připadáme si jako v úplně jiném tajemném světě. Tufy vznikly z vyvěrajících podvodních pramenů, kdy čerstvá pramenitá voda nasycená kalciem vtékala do vody obsahující uhličitany. Okolo ústí pramenů se začal vylučovat pozvolna vápenec. Za nějakou dobu se nad prameny vytvořily sintrové věže vysoké osm až deset metrů. Stáří tufů v jižní části jezera (South Tufa) se odhaduje na dvě stě až devět set let. Na některých místech lze najít dokonce i zbytky vůbec nejstarších útvarů z doby obrovského prajezera. Tyto pravěké tufy jsou staré přibližně třináct tisíc let. Nejkrásnější a nejpřístupnější útvary se nacházejí v jižní části jezera – v South Tufa. Hodně jich vyčnívá přímo z bohaté vegetace, jiné sloupce a věže lemují pobřeží jako nějaké hradby. Další dobře přístupné se nacházejí v blízkosti návštěvnického centra ležícího na západní straně břehu kousek od osady Lee Vining. K prozkoumání se nabízí i oblast Old Marina a County Park. K jiným tufům se musí jet terénním autem nebo se prodírat hustými houštinami. Pro nás je Mono Lake takovou malou a možná i méně známou perličkou na americkém západě. Velmi rádi se sem vracíme. Prošlapané máme kde co. Nejraději opouštíme staré vyšlapané stezky a vydáváme se vstříc takovému malému dobrodružství. Snažíme se všímat si všeho, co se nám dostane do zorného pole. Radost máme i z malé proužkované veverky (anglicky chipmunk), která se sotva drží tenounkých větviček, jen aby se dostala k těm nejlepším vyzrálým semínkům. Jinde zase mrňavá housenka přelézá z jednoho stébla na druhé. Nestačíme se divit, co tady roste různých druhů trávy. Vedle dalších veverek a myšek se dá natrefit také na lasičky. V houštinách se skrývají zajíci. Někdy je slyšet kojota. V Mono Basin žije také jeden druh barevné nejedovaté užovky (Pituophis melanoleucus). Blíže směrem k jezeru zlatá stébla dostávají sněhobílou barvu. Krystalky soli jsou ojínělé i celé keříčky a pobřežní kameny. Člověk by tu pobyl opravdu věčně, protože stále by bylo na co se dívat – jak je nebe sytě modré, nikde ani šmouha, jak plují mraky, jak přichází temně šedá bouřka. Jednou plují na vodě drobné vlnky, ale zažili jsme i velké vlny s bílými hřebeny. Když je bezvětří, leskne se hladina Mono Lake jako zrcadlo. Pak je těch kupek, sloupců a homolí „dvakrát tolik“. A někdy se povede i západ slunce. To je pak tolik nádhery, kterou si snad nelze ani představit. Nebe i země hoří rudou krvavou barvou – tedy nebe a celé nedohledné jezero plné prapodivných útvarů. My pak stojíme na břehu a nestačíme žasnout. Probereme se, až když obloha zase zmodrá a nás ovane večerní vlhký chlad. U Mono Lake lze najít v blízkosti Navy Beach také takzvané „písečné tufy“ – jemné spletité písečné trubičky a sloupce. Vznikly prouděním čerstvé pramenité vody na písečném jezerním dně. Nacházejí se i v jiných alkalických vodních nádržích, ale rozmanitost a množství vápencových útvarů je v Mono Lake skutečně unikátní. Původně nebylo útvary vůbec vidět. Avšak v roce 1941 tady byl postaven pět set šedesát tři kilometrů dlouhý akvadukt a z jeho pěti přítoků se začala odčerpávat pitná voda, nejvíce pro Los Angeles. Hladina jezera začala rapidně klesat, přibližně třicet pět centimetrů za rok. Za padesát tři let klesla o dvanáct metrů, objem vody se snížil na polovinu. Postupně se tak odhalily tufové věže, zvýšila se slanost a zásaditost jezera. Voda je v současnosti přibližně dva a půlkrát slanější a osmdesátkrát alkaličtější než mořská. Na omak je mýdlově kluzká. Je to trochu dvojsečné. Na jednu stranu dělají vápencové sloupce a kupky z Mono Lake jedinečné místo. Na druhou stranu přestaly útvary nejen růst, ale postupně je rozkládá vítr, déšť, zarůstají vegetací. Lidé po nich šlapou a ničí je. V jezeru nežijí žádné ryby, obsah minerálů je tady příliš vysoký. Na první pohled „mrtvé jezero“ ale ve skutečnosti kypí životem. Slané a alkalické vodě se přizpůsobily dři druhy organismů. V jezeře se vyskytují v astronomických množstvích.
Potravinový řetězec začíná zelenou řasou, mikroskopickou jednobuněčnou rostlinou. Řasy se živí organickými odumřelými látkami ležícími na dně jezera. V zimě, kdy se řasy rozmnožují, se může jindy jasně modrá jezerní hladina zabarvit do hráškově zelené. Tyto jednobuněčné organismy pojídají dva živočichové – drobní mořští krabi a tmavě hnědé slanomilné mušky (Ephydra riparia), anglicky brine fly. Kukly mušek dříve tamní indiáni kmene Kuzedika Paiute sbírali a přidávali jako ochucovadlo do různých jídel. Brine fly se řekne v indiánštině mono – tedy když to přesně přeložíme, tak Mono Lake je vlastně Muší jezero. Jeden a půl centimetru velké kraby (Artemia monica) je možné v jezeře pozorovat od dubna do října. Jejich počet se v době sezony odhaduje až na čtyři triliony. S přicházející zimou dospělí krabi, anglicky brine shrimps, umírají. Před tím nakladli vajíčka, která zimu přežívají na bahnitém dně. Noví krabi se líhnou na jaře, když se voda v Mono Lake zase oteplí. Hmyz a korýši přitahují četné ptáky – racky, potápky, roháče, bahňáky. Ostrov Paoha Island je tak malým ptačím rájem – oázou uprostřed jinak pusté krajiny. V červenci až srpnu je úchvatné pozorovat malé lyskonohy (Phalaropus sp.), kterých se v tuto dobu zdržuje u jezera až na sto padesát tisíc. Od srpna do října, v době migrace, lze pozorovat až neuvěřitelných osm set tisíc menších potápek černokrkých (Podiceps nigricollis) s oranžově zbarveným chmýřím na líci a červenýma očima. Na jaře na jezeře hnízdí okolo padesáti tisíc racků mormonských (Larus californicus). Přibližně devadesát procent kalifornské populace tohoto racka se rodí právě na Mono Lake. Na východním pobřeží hnízdí přibližně čtyři sta kulíků (Charadrius sp.). Je právě poledne a my postáváme tiše na břehu. Podzimní slunce příjemně hřeje. Vydržíme několik hodin pozorovat hejno racků, jak si pochutnávají na muškách. Moc práce s lovem nemají. Stačí otevřít zobák, udělat pár kroků, rozvířit tlustou vrstvu křehkých hmyzích tělíček. Přecpaní racci si pak spokojeně plují po hladině nebo vysedávají na jednom z vápenitých ostrůvků. Okolní stráně pokrývají trsy stříbřitě šedolistého dřevitého pelyňku (Artemisia tridentata) a mezi tím svítí žlutě kvetoucí skalnička rabbit brush (Chrysothamnus viscidiflorus). Teď na podzim tyto keře právě kvetou, a tak je od té žluté barvy všude kolem jaksi veselo. Rostou tady i další slanomilné rostliny – greasewood (Sarcobatus vermiculatus), solničky (Suaeda sp.), slanobýl draselný (Salsola kali) a různé druhy trav. Po letech přísné ochrany, tedy od roku 1994, začalo vody v jezeře pomalu zase přibývat. Tufy i keříky mizí pozvolna pod hladinou. Za několik desítek let se podle všeho zavře za vápencovými útvary hladina. Již teď je možné pozorovat, jak se jezero pozvolna vrací. Přímo z vody vyčnívají holé solí ojínělé větvičky a tlející trsy trávy připomínají pod průzračnou hladinou vodní řasy.
Po čase tak zůstanou jen pestrobarevné fotografie spolu se vzpomínkami na prapodivné přesolené jezero sytě modré barvy, zdobené bílošedými „cukrovými tufy“, ležící uprostřed vyhaslých sopek a s obzorem lemovaným na západní straně vrcholky Sierry Nevady.
