Mohutné pohoří peruánských And není nejvhodnějším prostředím pro stavbu železnice. Přesto je v Peru vybudováno na 350 km železničních tratí s rozchodem 914 mm, známých jako úzkokolejky, a asi 1400 km tratí s rozchodem 1435 mm. Všechny vedou rozmanitými krajinami této podivuhodné země, od suchých písků aridního západního pobřeží až po skalní srázy mlžného pralesa na úpatí And. Jednou z nejhezčích tratí je úzkokolejná železnice z Cuzca do Quillabamby, proslavená dnes spíše jako jediná přístupová cesta do Aquas Calientes, nástupního místa k Machu Picchu, „skrytému městu Inků“. Vede Posvátným údolím a podél řeky Urubamba, jež svádí vodu sněžných vrcholů And na terasy rolníků, postavené před staletími a sloužící dodnes. Je to cesta spojující divokost krajiny pralesa s klidem peruánského venkova s kamennými pevnostmi a nekonečnými terasami doby Inků, je to železnice ze současnosti do historie.
CESTA KAUČUKU A KÁVY
Hlavním důvodem stavby železničního spojení Cuzca s Quillabambou nebyla samozřejmě podpora turistického ruchu, ale zcela prozaická snaha přiblížit bohatství povodí řeky Urubamby přístupným obchodním centrům na pobřeží Tichého oceánu. Urubamba, v horním toku označovaná domorodci jako Vilcanota, se zprvu probíjí hlubokým údolím podél hřebenů And k severu, aby se posléze rozlila do pralesních nížin, odkud se líným tokem dostává až do „bazénu“ Amazonie. Údolím řeky již v dobách Inků proudilo do země vzácné dřevo, zlato, suroviny a plody mlžného pralesa, a tato cesta vedla až do Posvátného údolí.
Na konci 19. století se v povodí Urubamby na východ od hřebene And těžilo dřevo, ale především získával kaučuk na výrobu gumy a začala se tu pěstovat káva. Údolí řeky, protékající Posvátným údolím, stráženým pevnostmi Pisac a Ollantaytambo, bylo tedy i pro železnici nejvhodnější trasou, jak spojit dary pralesa s Cuzcem. Tam již byla vybudována železnice z města Juliaca ležícího v blízkosti jezera Titicaca a propojeného jinou tratí z Arequipy se západem. K Arequipě již jezdil vlak z přístavu Mollendo na břehu Tichého oceánu. Spojení pralesních částí Peru s pobřežím tak bylo úplné.
Problémem stavitelů nádherné železnice napříč říší dětí Slunce ovšem bylo, jak se s tratí přehoupnout z nadmořské výšky Cuzca 3400 m přes hřeben nad městem ve výši 3700 m, který odděluje někdejší hlavní město Inků od Posvátného údolí. Parní lokomotivy z počátku 20. století by nezvládly strmé stoupání už kvůli nadmořské výšce, v níž musely pracovat.
Inženýr Mauro Valderrama, stavitel trati, to v roce 1907 vyřešil položením kolejí systémem cik cak, neboť stísněné prostředí svahu nad městem a tehdejší technika mu více nedovolily. Vlakové soupravy se tedy musely probíjet svahem vzhůru střídavou jízdou vpřed a vzad s přehazováním výhybek na slepých koncích serpentin.
TRAŤ DO JINÉHO SVĚTA
Tento způsob stoupání zůstal dodnes, i když PeruRail, nová národní železniční společnost, používá už dieselo-elektrické lokomotivy americké výroby schopné dosáhnout potřebný výkon až do výšek 4800 m n. m. a japonské vagony pro cestující. Ti se samozřejmě baví výhledem z oken sem a tam popojíždějícího vlaku a mají tak dost času kochat se pozorováním probouzejících se chatrčí ojíněných noční námrazou, před nimiž postávají zkřehlí mužové hřející se v paprscích vycházejícího slunce. Obraz slumů jihoamerických měst není povznášející, nicméně v ranním slunci se koupající Cuzco stírá detailní pohled na chudobu domků visících v prudkém svahu jeden nad druhým.
Na vrcholu hřebene pod viaduktem El Arco, který byl součástí akvaduktu přivádějícího kdysi do města vodu, už za plného výkonu šlehají z výfuků lokomotivy plameny a poté se vlaková souprava přehoupne z prostředí bídy a vyschlých svahů kolem Cuzca do poklidné zemědělské krajiny, nad níž v dáli září vrchol hory Vilcabamba.
Načervenalá políčka, pravidelně nalinkovaná řádky orby, uklidňují pohled dosud rozjitřený bídou předměstí. Jako by zde začínala cesta do historie mocné říše, postavené na úrodnosti údolí napájeného tajícími sněhy vrcholů velkolepých And. Plodnost Posvátného údolí je očividná a připomíná jeden ze zázraků přírody, kdy šťastné skloubení vlastností podloží, úrodnosti půdy nanesené řekou i zvětráváním horských svahů, klimatických podmínek s nadbytkem slunce a dostatkem vody vytváří navzdory nadmořské výšce požehnaný kus země. Zde byla příroda k lidem milosrdná a nabídla relativní hojnost. Říše Inků byla založena na tomto přírodním fenoménu úrodné půdy, podobně jako Egypt na Nilu.
Vlaková souprava sjíždí po široké planině níže k městečku Anta, kde je trať lemována políčky a chudými usedlostmi, u nichž se na modrých plastových plachtách suší baculaté klasy kukuřice. Ani se nechce věřit, že tato místa byla kdysi bitevním polem, na němž velký Inka Pachacutec porazil invazní kmeny Chanků a odstartoval tak zlaté období říše. Anta je poslední vesnicí, která je dnes dosažitelná i po silnici. Oblast zemědělské krajiny Inků a obrovskou planinu nad ní s kultovními místy Moray a Salinas spojuje se světem již jen železnice.
Ollantaytambo, další zastávka na železnici z Cuzca do Quillabamby, je šťastné místo. Pro Inky bylo sídlem státní správy, mimochodem velmi výkonné, pro návštěvníka je místem oproštěným od nánosu městského ruchu Cuzca a davů proudících na Machu Picchu. I železniční trať se zastávkou je mimo střed města, dole u řeky Urubamba, která je zde už mohutným peřejnatým tokem. Ollantaytambo nebylo spojeno jen s historií Inků, jeho výtečná poloha a především úrodná půda údolí umožnily osídlení již téměř jedno tisíciletí př. n. l., tedy dávno před příchodem či expanzí Inků. MLHY NAD MACHU PICCHU
Železniční trať se za Ollantaytambem těsně přimyká k řece. Údolí je zde stísněné, z obou stran sevřené skalami a bujnou vegetací začínajícího mlžného pralesa. Říkají mu rokle Urubamba. Neosychající skály jsou posety zemními orchidejemi, k nimž lidská ruka nikdy nedosáhne, broméliemi a bujnou vždyzelenou vegetací.
Drkotající vláček zastavuje na 82. kilometru ve stanici Chilca a posléze na kilometru 88. známém jako Coriwaynachina, kde za mosty přes řeku začíná proslulá „cesta Inků“. Tou se kolem zbytků pevností Huayllabamba, Runku Raccay a dalších dostávají poutníci až nad Machu Picchu, aby v ranním šeru sestoupili k první chatrči strážce a pokochali se východem slunce nad velkolepou stavbou záhadného města. Inkové tuto dlouhou cestu pralesem kolem kultovních staveb považovali za blízkou bohům, a proto i posvátnou.
Železnice se ale probíjí dále, do míst zvaných Qente, což je v místním jazyce označení kolibříků. Právě v tomto místě jich stovky přelétávají brzy ráno a v podvečer z květu na květ. Vegetace je zde opravdu hustá a připomíná prales, tisíce epifytických rostlin zatěžují fíkovníky a další listnaté stromy kilogramy své váhy. Železniční kilometr 104 je poslední příležitostí turistů, pokud si netroufají na cestu Inků, alespoň jednodenním pochodem dosáhnout přes pevnost Wi~nay Wayna posvátného Machu Picchu.
V těchto místech také došlo v roce 1998 k obrovským sesuvům podmáčených svahů, které pohřbily železniční trať, po níž se do té doby jezdilo pro kávu až do Quillabamby, pralesního městečka vzdáleného dalších 39 km. Po opravě jezdí vlaky už jen do Aquas Calientes, opravy dalšího úseku jsou prý příliš nákladné a nevyplácejí se. Přírodní podmínky jsou zde i pro železnici opravdu drsné. Od tohoto místa už řeka Urubamba patří deštnému pralesu, mohutní a svádí vody četných dešťů, aby se později stala jedním z přítoků Amazonky.
Ale náš vláček zastavuje mnohem dříve, v Aquas Calientes, malé vesničce vzniklé na horkých pramenech, jež denně zásobuje Machu Picchu zvědavými návštěvníky. Vysoko nad horkými prameny městečka se v mlhách rýsuje největší stavební památka říše Inků, Machu Picchu, obklopená bujnou vegetací vlhkého mlžného pralesa.
Zde, v Aquas Calientes, železnice končí. Modré vagony vlaku se v podvečer vydají opačným směrem do Cuzca, jehož večerní poklid je každodenně přerušen táhlým troubením osvětlené soupravy, spouštějící se od El Arco na nádraží San Pedro.
