Pasažéři letu z Kyjeva do turkmenského Ašchabadu mi připadali nějací zamlklí. Bez výrazu, bez náznaku individuality, muži oblečení jen v tmavém. Možná je to tím, že všechno vnímám chmurně kvůli své mrzutosti z virózy a nevyspání.
V ašchabadském hotelu jsem ve čtyři ráno a v deset jdu do restaurace, kde mám zaplacenou snídani. Ale už se těším, že konečně uvidím turistům zapovězený Turkmenistán, stát s pověstí největšího současného kultu osobnosti.
Naproti baru sedí sedm chlápků v černých a šedých sakách. Živě a nahlas se baví. Vejdu dovnitř, tam pozdravím a naráz zavládne ticho. Jako když řízne břitvou do velbloudí kůže. Posadím se k nim bokem a ještě jednou je nahlas pozdravím. Nic. Ti, kteří sedí čelem, se dívají skrze mě, jako by na zeď promítali film, určitě ale ne veselohru. Zkouším navázat kontakt gestem rukou a úsměvem. Ale žádná změna. Napadá mě, že možná neexistuji, nebo spím. Štípnu se do předloktí a bolestí syknu. V tom to tedy není.
Servírka (poněkud znechuceně) přináší míchaná vejce. Baštím. Mrknu na hodinky a čas se v tom tichu, které v baru zavládlo, pekelně vleče. Po pěti minutách se všech sedm tmavých chlapů zvedá a odkráčejí beze slova pryč.
„Sakra,“ ujede mi a zkouším se pohledem setkat s očima servírky, jestli si nechce popovídat. Ani ona nechce. Přijel jsem do země, kde se stal průšvih – přemýšlím v prvotní panice – strašlivá pohádková kletba…
Pak se mi turkmenské duše začínají otevírat. Smějí se, opěvují, nebo zatracují svého prezidenta. Hostí mě a přijímají v rodinách jako svého. Prožívám nádherné chvíle. Ale čas od času se také stane, že se mě někdo lekne a zkamení. Na ulici, v kupé, v autobuse… Člověk si zvykne na všechno, a tak už zvláštní úkaz neřeším. Jen mě vždy trochu zamrazí. Tváře, ze kterých se nedá nic vyčíst, přičítám paranoidní tvrdosti prezidenta, který v zemi rozesel atmosféru strachu. Oni se prostě „jen“ bojí.
Doma jsem sedmnáctého listopadu. Je státní svátek. Téměř symbolické. Před patnácti lety jsme se také uzavírali do sebe…
Tomáš Petr, reportér magazínu Koktejl O „trochu smutném království“ – Turkmenistánu, o jeho absurdní současnosti a bohaté historii se dočtete v dubnovém čísle magazínu
