Je to Pacifik s jemnou příchutí Francie. Servíruje přírodní delikatesy, které lákají turisty i těžaře. Nová Kaledonie chutná sladce i hořce. Je největším zámořským územím Francie, ovšem domorodí Kanakové se s touto příslušností nesmířili dodnes.
Při cestě po Nové Kaledonii se nedá zabloudit. Země má tvar dlouhé nudle. Pět set kilometrů na délku a padesát na šířku. Roku 1774 sem připlul James Cook, objevil tu ostrovy, které mu připomínaly Skotsko a pojmenoval je Nová Kaledonie (Římané při své expanzi dali Skotsku název Caledonia). O sto let později si tuto část Černých ostrovů – Melanésie přisvojila Francie a začala sem vysílat trestance. Z trestanců se postupně stali farmáři, kteří domorodé Kanaky zotročili. Vřelé kanacko-francouzské vztahy tu nepanují dodnes. Přestože na severu východního pobřeží Francouzi téměř nežijí, několikrát mě svezli stopem. Většinou stejně jako já projížděli touto oblastí poprvé. „Ještě nedávno tohle nebylo pro Francouze bezpečné,“ vysvětluje mi za jízdy Jenevieve. Tato mladá kanacká dívka jela se svým francouzským přítelem Fabienem na dovolenou. Využívám její znalosti angličtiny a ptám se na „černo-bílé“ vztahy a nedávnou historii země.
Kněz bojovníkem
Nová Kaledonie se v 80. a částečně i v 90. letech zmítala v obrovských nepokojích. Kanacká nesmiřitelnost s francouzskou kolonizací se stupňovala, až vyústila v boj o nezávislost. Krev v žilách místních obyvatel po generace tiše bublala. Nakonec se vztahy vyostřily, až se na scéně objevil Jean-Marie Tjibaou. Tento původem kněz sjednotil všechny kanacké kmeny a stal se lídrem celonárodního hnutí za nezávislost. Tjibaou pochopil, že Francouze neporazí v ozbrojeném boji, a začal se zástupci kolonizátorské země vyjednávat. Chtěl zabránit dalšímu prolévání krve, ale prolil svou vlastní. Tjibaouův nenásilný odpor se nelíbil radikálům, kteří ho v roce 1989 zastřelili. Nikomu se už od té doby nepodařilo Kanaky sjednotit. Svého úsilí vymanit se z kontroly Francie se nevzdali, ovšem barikády už dnes nikde nestojí. „Obě strany se sice respektují, ale bratrské pouto navázáno není,“ pokračuje ve svém vyprávění Jenevieve. „To, že mám za partnera Francouze, moji příbuzní netolerují,“ ukončuje tuhle kapitolu, když přijíždíme do oblasti Linderalique.
Hned u pobřeží trčí do výše ostré jehlany skal. Jsou tak spektakulární, že jedna skála se dostala na zadní stranu pětistovky CFP franků (franků francouzských kolonií v Tichém oceánu). Za přílivu se voda dostane až k patám trčícího masivu. Domluvili jsme se, že zde budeme společně kempovat. Fabien postavil stan a já šel pro dřevo. K večeři jsme měli smažené vepřové s nudlemi a večer u ohně mě Jenevieve zasvětila do kanacké kultury a tradic.
Něco za něco
Oproti Francouzům mám tu výhodu, že se mohu v klidu vypravit i do kmenových osad, aniž bych se musel bát nějakého konfliktu. Ten by sice už dnes neměl hrozit ani Francouzům, ale vřelého přijetí se jim nemusí dostat všude. A nutno říci, že Kanakové jsou velice srdeční lidé. Nebylo vzácností, že mě pozvali domů na čaj či kávu, nebo mi věnovali na cestu nějaké ovoce. Ale ještě jsem nenavštívil žádnou izolovanou kmenovou komunitu. „Tohle podléhá určitým pravidlům, která by se měla respektovat,“ pokračuje u otevřeného vínka Jenevieve. „Není možné se svévolně pohybovat v jejich osadě, aniž by návštěvník absolvoval takzvaný kutum.“ V překladu to znamená něco jako výměna. Šéfovi vesnice se předá tradiční batikovaný šátek či dlouhý pruh látky, do něhož se může zabalit ještě nějaká drobnost. Za toto se nabízejícímu dostane oficiálního přijetí do vesnice. Po dvou hodinách jsme se zvedli od ohně, který už byl vlastně jen hromádkou žhavých uhlíků. Hodil jsem do nich větší kus dřeva a šel roztáhnout matraci pod nedaleký strom na okraji písečné pláže. Usínalo se krásně. Po společné snídani jsem se s tímto sympatickým smíšeným párem rozloučil a vydal se pěšky dál.
Než jsem Hienghene opustil, pořídil jsem si potřebný kus batikované látky, jaký se používá pro kutum. Jako první jsem navštívil kmenovou osadu Néssapoué. Ani ne po hodině cesty od odbočky při pobřeží jsem vstoupil do osady. Naučenou větou žádám prvního osadníka, aby mne dovedl k šéfovi vesnice. Po menších komunikačních zádrhelech jsem předveden k jeho zástupci. Šéf je pryč. A muž číslo dvě v hierarchii kmene mluví trochu anglicky. Stojíme před „domem setkání“, kde sděluji účel své návštěvy s žádostí o přijetí. V batikovaném plátnu předávám ještě přibalený balíček tabáku a maličký obnos peněz. Rituálu přihlíží hrstka lidí. Dostává se mi oficiálního přijetí jménem celé osady. A oficiální ceremonie se rychle mění v přátelské uvítání. Matyas mě zběžně seznámil s chodem kmene a dal najevo, že se můžu všude volně pohybovat. Zajímal jsem se o místo, kde bych mohl jednu noc kempovat. „Ty nemáš stan?“ ptá se po nějaké době Matyas. „To jsi měl říci hned, můžeš spát v mém domě.“ „A jsi zván také k večeři,“ říká už po společné kávě.
Domácnost po kanacku
Tradiční kanacké obydlí tvoří nízká, dnes už většinou zděná kruhová nebo čtvercová základna. Vysoká jehlanovitá či kuželovitá střecha se skládá z hrubé vrstvy palmových listů nebo stébel travin. Na špici je zapasován malý vyřezávaný totem. U některých obydlí před nízkými vchodovými dveřmi visí již zmiňované tradiční batikované plátno. To se občas také objevuje místo závěsu v oknech, či jen tvoří dekoraci příbytku. Kanakové většinou mají více „domů“. Protože se jedná o stavby o jedné místnosti, bývá ten sousední menší koupelnou, prádelnou a toaletou. Kuchyňka je také většinou zvlášť, ale někdy se jedná jen o zastřešený kuchyňský kout. Tady v osadě se však jídlo připravovalo společně pro celý kmen. Na dvou podložených kolejnicích seděly obrovské hrnce, pod nimiž se topilo. Část žen čistila zeleninu, jiné ji vařily nebo smažily. Smažily se i šproty a sardinky. K jídlu se jako příloha používají sladké brambory a taro. Tato hlíza se považuje za brambory vlhkých tropů. Večeřeli jsme v otevřeném „sálu“ onoho „přístřeší setkání“. Setkání mě potěšilo. Neměl jsem dojem, že bych někomu vadil, naopak. Kdo uměl pár slov anglicky, zkoušel si je procvičit. Já jsem svou slovní zásobu víceméně vyčerpal hned po pozdravu. Úsměv z tváří však zmizel, když jsem opatrně začal hovor na téma kolonizace. Tahle otázka je pro Kanaky velmi citlivá. „Kdysi zde Francouzi zřídili trestanecké kolonie. Přišli farmáři a začali zabírat půdu pro svůj dobytek. Nakonec zabrali celou zemi,“ říkají s tónem nesmiřitelnosti. „Neustále bojujeme za nezávislost, ale pro arogantní Francii jsme jen hrstka rebelujících povstalců!“ Je cítit, jak jimi začínají vibrovat emoce. Nebylo to šťastné téma.
Pod tlakem
Pod vlivem stupňujícího se tlaku vrátila Francie v roce 1999 Nové Kaledonii částečnou autonomii. Navíc všichni obyvatelé dostanou v referendu možnost vyjádřit se, zda chtějí zůstat pod správou Francie; datum bylo strategicky určeno až na rok 2015 (s tím, že to může být i později). V současnosti žije v zemi 230 000 obyvatel. Už teď ale téměř polovinu tvoří Francouzi, a ti stále přibývají. Vytvářejí se různé projekty a vznikají nová pracovní místa. Francie věří, že do tohoto data bude poměr Francouzů vyšší.
A proč se Francie nechce této malé, vzdálené ostrovní země vzdát? Důvody jsou pochopitelné. Nová Kaledonie je bohatá na nerosty. Ve velkém se tu těží kobalt a hlavně nikl, nalézá se tady asi třetina jeho celosvětových zásob! Pro případnou možnost, že by se po referendu měla Nová Kaledonie stát nezávislým státem, byla roku 2010 vedle francouzské trikolory zavedena druhá státní vlajka. Aby Francouzi snížili tlak Kanaků, zavedli jim automaticky i francouzské občanství. Zlé jazyky tvrdí, že to je hlavně proto, aby mohli do referenda v klidu vytěžit co nejvíce niklu. Nerosty se nalézají těsně pod povrchem a snadno se těží. A tady je zakopán pes. Hrozí zde obrovská ekologická devastace. V minulosti bylo přes sedmdesát procent povrchu pokryto pralesem. Dnes je zalesněno už jen něco málo přes dvacet procent. Kde les nevykáceli farmáři pro pastviny, tam stromy odstraňují těžaři. Na odpověď, jestli se budoucnosti podaří napravit křivdy minulosti, si Kanakové budou muset ještě počkat. Potkal jsem však i Francouze, kteří si dokážou představit život v Kaledonii i bez toho, že by byla francouzskou provincií. Kanakové naopak vědí, že bez Francouzů by se jejich nerostné bohatství získávalo hůř. A otázka, jestli by Kanakům nebylo bez těžby niklu (a Francouzů) přece jen lépe, je už teď zbytečná…
