Protože to Bůh tak chtěl, odpověděl jsem jednomu novináři na otázku, proč žiju v severních Čechách. Jasně, že jsem přechodnou dobu šťastně i nešťastně přežíval na různých místech, v cizí nemocnici, v deštném pralese, na prázdninách u babičky, v poušti, a na zlomek sekundy i na Marsu, jak mi říkají přátelé. Přesto jsem se vždy rád vracel. Do svého vnitřního vesmíru, kde poznávám ulice, lidi, dům, kde jsme s Mírou vymýšleli první čísla Koktejlu, cestu, kudy jsem chodil jako dítě na koupaliště, průchod, kde jsem se poprvé líbal či pral. Rozumím tu vtipům. Někdy. Někdy mi připadá, že celý můj život je vtip. Není moje starost, že mu někdo nerozumí. Vtip se nedá vysvětlit.
To všechno jsou, spolu s mojí rodinou, pevné body, ostře svítící hvězdy, kterých se mohu dotknout. Moje soukromá historie, důležitější než ta oficiální, která se často opakuje. Koho zajímá, kdo vyhrál a za chvíli „zgrossovatí“?
Důležité je, jestli má moje večerka otevřeno. Je můj barman Péťa za barem, nebo se někde fláká? Zastřelí mi malomyslní myslivci dalšího psa? Mám preventivně dát tomu ostrostřelci do zubů? Bude pršet? Stihnu napsat svůj další román do podzimu? To mě zajímá. Souvisí to s touhle čarokrásnou krajinou Českého středohoří, úžasným hnědým hadem řeky Labe, plazícím se jím napříč, až se nad těmi kopci kouří. To je moje země. Země kouřícího hada. Tak jsem o tom aspoň vykládal šamanovi z kmene Mentawai.
Říkal, že to je strašná země, kde kouří hadi a pobíhají tak tlustí lidé jako já. Pověděl jsem mu, že máme na sobě tolik masa proto, že je tu taková zima, že kvůli ní ptáci padají ze stromů a z oblohy prší průhledné kamínky nebo bílé květy. Šaman to pochopil a řekl, že lidé z kmene Ček musejí být velmi silní, ale že i oni nejsou žádné baby. Že stejně jako kdysi bojovali luky a šípy proti vojákům, teď jimi budou bojovat proti těžařským společnostem, protože kdyby byl zničen prales, zmizela by zvířata i oni a nakonec by se ostrov potopil do oceánu. Myslím, že bychom se měli od nich učit bojovat proti uhelným společnostem, protože taky nejsme baby.
Na podzim pojedu na ostrov šamana s humanitární pomocí, a pak se zase vrátím domů, kde nejsou tsunami a z nebe padají průhledné kamínky a bílé květy, které kmeni Ček ze země kouřícího hada posílá pro radost sám Bůh.
Navíc mi tahle přeoraná země nikoho a všech – Čechů, Židů, Cikánů, Němců, Vietnamců a trpaslíků – poskytuje dostatek námětů. I moje třetí kniha je trochu nahnilé jablko z tohoto nebeského sadu na rekultivovaných výsypkách.
Neříkal jsem snad, že celý můj život je vtip? Ten se nedá vysvětlit. Je buď na bránici, anebo v srdci, pevně sevřen smyčkami kouřícího hada. Josef Formánek,
zakladatel magazínu Koktejl
