Drahý Watsone, dnes mi zase přišel plný koš dopis ů od lidí z celého světa. Přejí si objasnit, jak vznikla Británie. Jak s tím, drahá Watsone, naložit? Rozhodně si myslím, že nelze psát o zemi, jako o živé bytosti, přesto se pokusím popsat Brita jako jednu, doufejme myslící bytost. Poslyšte, Wastone, vy víte, že následovala staletí krve a válek. Znáte všechny ty obrazy: Krev na meči hrdinného dobyvatele s korouhví a královnou Viktorií. Saze padající pomalu jako sněhové vločky k zemi z komínu první parní lokomotivy. Engelsova noč- ní lampička, bledě ozařujících podivn é věty, které se mu vlní pod perem. A pak americká zrada nevd ěčných osadníků, kteří se podivn ým leskem v očích vzali do ruky pušku a bránili kus země, který začali považovat za svůj. Co všechno během toho příběhu dala Anglie světu, drahý Watsone? Slyším, jak říkáte: Menchester, angli čtinu, Robina Hooda, parlament a demokracii a mezinárodní dělnick é hnutí, Beatles, punk, Doyla a Bodieho, Agathu Christie, muškařské navijáky značky Shakespeare, které dokonale a tiše předou píseň o věčném boji člověka a přírody. Och, drahá Watsone, jak jste britsky sentiment ální. Jistě, každé město má svého hrdinu, který buď něco objevil, anebo stál v čele vojska, kter é pro královnu Viktorii a Velkou Británii dobylo kus Afriky, nebo Asie, nebo Ameriky. Každá lavič- ka v tom městě má svého sira, který na ní sedával, a proto je tam na jeho počest připevněna mosazná tabulka. Muzea přeplněna cizokrajnou veteší, kterou britští dobyvatelé sváželi z celého světa. Sir Lawrence z Arábie, kter ý jako Mojžíš prošel pouští a spojil se s Araby, aby vybojoval nové území pro královnu Viktorii. English Breakfast, čaj o páté, to všechno je Británie vkořeně- ná do celého světa. Vidíte, Watsone, a přesto dnes najdete v Londýně čínskou, indickou, portorikánskou, pákistánskou a nevím jakou ještě čtvrť. Ptáte se proč to vše, drahý Watsone? Je to snadné. Příliš brzy poznal ten malý přírodní zázrak zvan ý anglický lord, kterým jsme Vy i já, past, kterou na lidské dílo nastražila věčnost. Uzavíráme se ve svém ostrovním království a konzervujeme své zvyky. Proto zůstávaly dvoupatrové červené autobusy, dvoupatrové červené autobusy, dvoumetroví „Bobíci“, míle, yardy, pinty a libry, volant napravo a také venkovská sídla z nejslavnější éry rozmachu, zapomenut é vzpomínce na světovládnouéru.
DEMONSTRACE V HYDE PARKU
Hlučeli na celý svět a byli oblečeni jen do žluté a zelené. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby to nebylo zrovna v Hyde parku. Ta půda, která toho už tolik slyšela, a elegantně střižený anglický trávník, jako kdyby každé větě tady vyslovené dodávaly na významu a vážnosti. „Jsou to křesťanské svátky mladých lidí, kteří prostě chtějí ukázat, že jsou tady,“ povídala jedna z účinkujících a nic to neměnilo na skutečnosti, že ně- kteří z „mladých“ měli bílý plnovous. OXFORD Trávníky jako samet, staletý břečťan a středověká kamenná přísnost. Oxford. Tady skutečně žijí mladí lidé, kteří vědí, že v každém ročníku je ně- kdo z nich budoucí předseda vlády, nositel Nobelovy ceny anebo alespoň světově známý herec. Pět předsedů vlády za jedno století. Jména kdysi neznámých studentů – Byron, Darwin, Newton. Spisovatel Lewis Carrol, autor Alenky v říši divů, tu přednášel matematiku. Vystudoval tu William Penn, zakladatel Pensylv ánie, John Lock, sir Anthony Eden. Margaret Thatcherová a Mistr Bean, alias Roman Atkinson. Nejstarší Marton Collee byla založena ve 12. století. Knihovna s pěti milióny svazky a padesáti sty tisíci rukopisy pat- ří k největší anglické pýše.
PŘÍLIŠ MNOHO LIDÍ
Dostat se na studie v Oxbridgi, jak se Oxfordu a Cambridgi dohromady říká, je stavovská a třídní zá- ležitost a provází člověka po celý život. Nával na nejprestižnější koleje je tak veliký, že prý rodiče přihlašují své syny a dcery již v den jejich narozen í. Říká se, že Cambridge a Oxford jsou věční rivalové, podobně jako Hradec Králové a Pardubice. Pokud ale s Cambridge soutěží, je to válka, ve které jsou oba vítězi. Ze středověkých šarvátek zbyly jen jarní veslařské závody osmiveslic na Temži. Cambridge si ponechala technický směr a Oxford humanitní vědy. Koleje, které spíš připomínají Karlštejn, jsou okukovány zástupy turistů, mezi nimiž se proplétají mlad íci s lejstry v rukou. Na nástěnkách visí prohlášení o sexuálním harašen í, podepsané vědeckou radou, všude parkují desítky kol, protože cyklistika je tu nejrozšířenějším sportovn ím odvětvím. „Je tu příliš mnoho lidí,“ říká Nick Cooper, majitel malého stánku s holografi í, který nás pozval na černé pivo se sametovou pěnou, které se jmenuje Guiness. Oxford je na seznamu nejvyhledávanějších atrakc í Evropy. Ostatně polobotky, v kterých jsem z Čech přijel, nesly na podrážce nápis OXFORD UNIVERZITY. HOSTELY ON THE ROAD Šlapeme vod Tavistocku směrem na západ a vono je to do Launcestonu eště dvanáct mil. Jako první nám zastavil starej pán v pěknym zachovanym roveru, hodil sem bágly dozadu a jedem dál on the roud. Janu fascinuje, jak voni říděj napravo, jak maj volant na levý straně, vobrácen ě řaděj a tak, ale voni ty anglický cesty sou stavěný na to, aby se řídilo vlevo, dokonce maj pro Evropany na každý straně napsáno look the Right, koukej vpravo, protože voni ty anglický auta vypálej z druhý strany, než by člověk čekal, a vono to neni žádná sranda nabourat auťák v tak drahý zemi jako Anglie. Děda nás vysadil ve svý vesnici, který tady v těch končinách řikaj Mill, a pak jsme chvíli mávali až zastavil další. Byl to mladej kluk a auťák měl vorvanej, jako kdyby jel někam na pole, všude to chrastilo a skřípalo, ale vodvez nás pěknejch pár mil cestou vymezenou z vobou stran živejma plotama, přes který nebylo vůbec vid ět do krajiny, protože voni se ty Angličani na ty rovný zelený pastviny a pořád stejný vovce a krávy asi už taky nemůžou koukat, voni by radši viděli divoký blata jako ze Psa baskervillskýho, jenomže na to voni by museli jet někam jinam, a tak se radši vůbec nekoukaj. Pak jsme jeli skřiňovým náklaďákem, vodvez nás zase pár mílí k nějakýmu servisu, a to už sme věděli, že voni Angličani sou pořád trochu lordi a snobáci, voni se báli, že jim zamažeme sedač- ky a proto stavěli jen samí s vorvanejma autama, a pak, když konečně začalo pršet, jak by mělo v Anglii pořád, to sme byli vod Launcestonu jenom dvě majle, už nechtěl zastavit vůbec nikdo, svištěli kolem nás vosumn áctiletý holky i vosumdesátilet ý babky, protože tady má každej svůj bourák, a nikdo nechápal, proč my si taky nejedeme ve svým, a my sme se na to koukali a řikali si – Keruaku, Keruaku, tvoje éra už taky vodezněla.
PRŮMYSL KERUAKŮ
Když se na celém světě najde jeden jediný Keruak, je to génius, ale když jich je takových sto tisíc, je to už průmyslové odvětví. Svět je o generaci dále: moderní cestovatel má podrobnou mapku hotelů a mládežnických ubytoven se slevou. Místo si rezervuje předem, a tak dorazí bez obav, že nenajde nocleh, zaplatí si snídani a ve společenské místnosti probere reklamní letáčky místních atrakcí. V offízu mají čokoládové ty- činky, kafe a čaj, vedle bývá kuchyň- ka s nádobím, kam složí krabici poridge a cornflakes, nakrájený chleba, sýr a salám v igelitu a vyrazí za dobrodružstvím. Ceny jsou levné a většinou je připojena i knihovna, kde může po večerech louskat klasiky, pokud zrovna nehraje některou ze společenských her, kterých je tady rovněž slušná zásoba. Někde dostane pokoj pro dva, někde to vypad á jako na studentské koleji s šesti lůžky na deseti metrech čtverečních, ale všude je teplá voda, sprcha a čerstvé povlečení. Přesně tak to vypadá po celé Anglii, ať už je to viktoriánská budova v Exeteru na konci města s tlusťoučkou kuchař- kou a ráznou klukovskou šéfovou, anebo Plymouth či skotský Edinburgh, město krále Artuše a nekoneč- ných festivalů, kde je každý hotel družná studentská veselice. SKOTSKO je proti Anglii civilnější. Lordskou studenost a přesně řezané parky Dickensových hororů tu nahrazuj í srdečnost a romantické vřesovité hory sira Waltera Scotta. Hrady stojí zásadně na vysokých skalách strmě padajících do jezera, vřesy na oblinách kopců svítí celý rok žlutě a odevšad číhají legendy. Rob Roy, nově zfilmovaný s Jesikou Langeovou, rytířská dru- žina krále Artuše, tajemný čaroděj Dungeon, Lady Macbeth a Othelo anebo moderní verze pohádek – Highlander – což je výraz, pocházej ící ze Skotska. Ten film, kterým se proslavil herec Christopher Lambert, je vlastně o skotských horalech – zrzavých nepoddajných lidech, které divoká příroda vychovala k tuhé odvaze a nepoddajnosti, jací by se na světě těžko hledali.
JAK VZNIKL GOLF
St. Andrew je městečko, kde byl vynalezen golf. Jedním z prvních hráčů byl král James I. Skorský, pár historických míčků tu prý odp álila i slavná královna Marie Skotsk á. Tehdy, na prahu středověku, vznikla na britských ostrovech vět- šina sportů. Kdo rád kopal, dal se na football, lidé s postřehem hráli lawn tennis anebo kriket. Všichni byli světovými průkopníky. Golfové kluby se ze Skotska nejprve rozšířili do Anglie a pak se vyn álezem parního stroje nezadržitelně a vítězně dobývaly zaoce ánské končiny. Francie, Itálie, Švýcarsko, Rakousko, Kanada, Již- ní Amerika, Egypt… Dnes je to sport, ve kterém se vydělávají nejv ětší peníze. V St. Andrew je golfu zasvěceno vše. Hlavní ulici lemují shoppy s pot řebami pro golfisty – dresy, míčky, hole, pouzdra na hole, vozíky, nezbytn é golfové čapky. A přímo u moře je hlediště, na kterém právě probíhá mezinárodní utkání.
PROFESIONÁLOVÉ
jsou příjemní šlachovití chlapíci, připomínající piloty formule 1. Před odpálením míčku provádějí všichni stejný rituál pohybů naprázdno, zášvihu, střídavého napnutí a povolení svalů. Je v tom elegance, potě- cha z dokonalého zvládnutí těla, umění vydržet pohledy tisíce zvě- davých očí a hlavně síla soustředit svou vůli do tisíciny sekundy. Možná, že právě absence sportů jako je golf je naší národní slabinou, a kdyby měli hokejoví nebo fotbaloví reprezentanti pov ědomí o rozhodujícím okamžiku, nepřihrávali by si tolik před bránou.
