Města v zemi M’Zab jsou velké domy. V úzkých uličkách se jako po chodbách tajemného hradu míhají zdánlivě nehmotné, éterické postavy zahalené od hlavy až k patě v bílých hávech. Když se s těmito bytostmi setkám, není to tváří v tvář, ale tváří v oko, které jako jediné zůstává nezakryté. Někdy se mi zdá, že se dívá přívětivě, jindy mi připadá nepřátelské. Těžko říct. Jeho lesk však vždy rychle mizí pod sklopenými víčky a bytost pokračuje krátkými, cupitavými kroky svou cestou dál.
Země M’Zab se rozkládá podél vádí stejného jména v doruda zbarvené kamenité poušti. Po téměř tisíc let jsou její svatá města vystavena neúnavnému slunci a téměř tisíc let její obyvatelé, berberští Mozabité, urputně brání svůj vlastní časoprostor. Mozabité nebyli lidmi pouště odjakživa. Původně žili v zeleném pásu severní Afriky a na Saharu se uchýlili v době, kdy jim hrozilo nebezpečí pro jejich náboženské vyznání: hlásili se k ibádovcům, umírněné odnoži tehdejší islámské teokratické sekty zvané cháridža. Po putování z místa na místo se jejich Řípem nakonec staly kopce v panenské krajině M’Zabu. Během čtyř století tu vybudovali pět ksarů, městských pevností, věrný obraz své vytrvalosti, přísné náboženské morálky a touhy po bezpečí.
Město jako názor
Ksary pokrývají holé narudlé vyvýšeniny, z jejichž vrcholků shlížejí obeliskové minarety a hlídkové věže v jednom. Ty byly první stavbou každého města, středobodem, kolem kterého se jako po kružnicích budovaly domy v úzkých, zakřivených a mnohdy slepých uličkách. Vznikl z nich stinný, nepřehledný labyrint, který měl zaskočit případného protivníka. Měl se mu stát pastí, kdyby snad překročil práh města, tedy vysoké hradby rozdělující prostor mezi zemí M’Zab a ostatním, méně zbožným světem. Když přibývající stavby sestoupily až k městským zdem, část obyvatel odešla a založila město na jiném kopci poblíž.
Hradby vymezovaly prostor nejen fyzický, ale také ideologický. V každém městě mohla být například pouze jedna mešita; druhá už představovala latentní nebezpečí myšlenkového rozkolu. Právě vnitřní neshody měly za následek vznik posledních dvou mozabitských obcí, které byly, na rozdíl od těch předchozích, založeny v uctivé vzdálenosti od původního jádra. Počet ksarů se poté ustálil na magickém čísle sedm a magický nádech má i výčet jejich jmen: El-Atteuf, Bounoura, Beni Isguen, Ghardaia, Melika, Berriane a Guerara.
Město jako dům
„Zasahovat do problémů Mozabitů je trochu jako vměšovat se do rodinných hádek,“ uvažuje nahlas Hamid, mladý Berber ze severu Alžírska. Do Ghardaii přišel jako policista před pár měsíci z nechvalně známého přístavu Dellys. Měl to štěstí, že získal místo na Sahaře. Potýká se tu sice s nesnesitelným horkem letních měsíců, v době písečných bouří se mu zajídá vzduch prosycený prachem a pískem a široko daleko není žádné moře, ale v každém případě tu je bezpečno. Místní statistiky zní jeho kolegům ze severu jako pohádka. Nízká zločinnost a nulový terorismus, problém číslo jedna – ilegální imigrace.
Terén už zná docela dobře, „až na mozabitské čtvrti“, nezapomene podotknout. Mají svou vlastní ostrahu a nevidí rádi, když se jejich ulicemi někdo cizí bezdůvodně potlouká, byť i veřejný činitel.
Mozabitské ulice jsou dlouhé domovní chodby. Cizinec by měl být do domu pozván a měl by jej někdo doprovázet. „Jsou jiní a někdy jim nerozumím, i když jsou Berbeři jako já a mluví téměř stejným jazykem. Občas mi připadá, že přišli z jiného světa.“
Podobný výrok jsem četla v jedné starší knize o Ghardaie. Mluvilo se tam o Mozabitech jako o lidech, kteří jsou pro svou přísnost a zbožnou existenci zcela nepodobni jiným lidským bytostem. Okolní svět je tedy takto stále vnímá. Ačkoliv se Mozabité již neuzavírají za městské hradby a zdi jedné mešity, společenské hranice mezi nimi a ostatními obyvateli M’Zabu zůstávají pevné.
Politicky i administrativně podléhá M’Zab alžírské vládě, v mozabitských komunitách má však hlavní slovo ibádovská tradice a s ní lidová teokracie v čele se shromážděním předních duchovních. Mozabité jsou pánové ve svém velkém domě a sami dohlížejí na to, aby vše klapalo podle „domovního řádu“. Nepít alkohol, nekouřit ani hrát hry. Dokonce i hru na hudební nástroje považují někteří stále za dílo ďáblovo, i ona vzdaluje od myšlenek na boha a od modlitby. Pomoci nemajetným, nakrmit hladové. Plnit do písmene písmo svaté nadevše uctívaného koránu. „In šallah – když bůh dá,“ zaznívá z úst Mozabitů desetkrát častěji než z úst jiných Alžířanů a mešity se plní do posledního místečka při každé z pěti předepsaných modliteb.
Ve všem panuje přísný řád. Život každého Mozabity se odehrává pod drobnohledem vlastní komunity a při překročení daných pravidel hrozí přesně vymezené tresty, z nichž snad nejhorší je vypuzení.
Mozabitská společnost zaručuje všem svým příslušníkům stejná práva a rovnocennost, zároveň však neuznává žádný výrazný projev či snahu odlišit se od ostatních. To vše je vepsáno do tváře města: jednoduchost, účelnost, urbanismus naprosté jednoty. Všechny domy jsou vystavěny ze stejného materiálu a stejně neokázale, příbytek chudého se zvenčí jen málo liší od sídla bohatého. Na omítkách domů se střídají jemné pastelové barvy a umírněný dojem neruší nic výjimečného, nic křiklavého.
Každý má právo na sluneční svit, symbol života a energie, a tak se ulice stoupající k vrcholu podobají barevným schodům: co schod, to řada domů blíže k mešitě, nikdo přece nemá právo zaclonit dům svého souseda o ulici výš.
Mozabitské domy splývají s pouští a zdobí ji.
Každý správný Mozabita…
Mozabité žijí navýsost zbožně, zároveň však velmi prakticky. Život je podřízen víře a ta je podřízena životu. Žádné ezoterické kulty, žádná askeze.
Tvrdí se o nich, že jsou jako Židé. Stejně pracovití a podnikaví a stejně tak skoupí na korunu, tedy na dinár. „Každý správný Mozabita je obchodník,“ směje se Mohamed. Z okna svého krámku s koberci vidí na ghardaiské náměstí, středisko veškerého světského dění a místo, kde se po většinu dní odehrává nejdůležitější trh v celém údolí M’Zab.
Mohamed nemá mnoho práce. Konkurence je vysoká, obchodníků nepřeberně, zákazníků málo. Pryč jsou léta, kdy nestačil prodávat a kdy na trh přicházely stovky návštěvníků denně, ať už z jiných částí Alžírska, nebo z cizích zemí. Dnes je odkázán na místní klientelu a občasné exkurze ze severu země. Se zjevnou závistí mluví o štěstí tuniských a marockých obchodníků, jejichž obchody jen kvetou. Pouze Alláh ví, zdali v této zemi bude někdy klid. Snad brzy, in šallah.
Alžírsko je zemí, kde vše funguje zdánlivě bez problémů. Nevládne tu hladomor, neexistují válečná pole a neumírají desítky bojovníků pod palbou samopalů a fotoaparátů. Jen občas se na severu, daleko od země M’Zab, vynoří z lesů pár extremistů, připomenou se hrůznými činy a zmizí. S nimi i naděje, že se věci změní k lepšímu, že lidé nebudou přikováni strachem ke svým domovům, že svět tuto zemi znovu objeví.
Mohamed přejde na jiné téma a jeho dobromyslná mozabitská tvář se rozjasní šibalským úsměvem. Do ruky bere asi metrovou, zjevně nefunkční flintu, kterou zdědil po pradědovi. Vystupuje s ní na slavnostních přehlídkách a festivalech, jednou se tak dokonce účastnil slavnostního vítání samotného prezidenta. Rány, které z pušek vycházely, ale vyvolaly mezi osobní stráží prezidenta paniku a od té doby byly pro tuto příležitost zakázány. Bezpečnost nade vše.
Zvenčí zaznívá halas vyvolávačů, drnkají vozíky, hýkají oslové. Když vyhlédnu z okna, mohu pod sebou pozorovat hemžení všemožných pokrývek hlav. Bílé čapky Mozabitů (šašija) se mísí s turbany nomádů a přistěhovalců z jihu, sem tam jednoduchý hidžab arabské ženy a jen výjimečně bílé hávy mozabitských žen. Těch je opravdu málo, a když už se objeví, nenápadně proplují náměstím a rychle mizí v jedné z okolních ulic. Jejich majitelkám není zakázáno náměstím projít, ale veřejným místům by se měly raději vyhýbat. Jdou nejspíše za přítelkyní, za příbuznými nebo nanejvýše do mešity: pracovat nesmějí a nakupovat v obchodech také ne. Pro okolní svět jsou tabu.
Ještě na počátku 20. století nomádi přijíždějící do města v předvečer pátečního trhu přespávali na náměstí, které bylo přes noc obehnáno řetězy. Prostor přespolních byl přesně vymezen. Náměstí se tak v rámci mozabitského domu stávalo po setmění pokojem pro hosty a se svítáním společenským sálem. Tím je spolu s přilehlými ulicemi stále. Vše tu hýří barvami a životem, překypuje čerstvou zeleninou a ovocem, překvapivě často za nižší ceny než na severu. A to i přesto, že naprostou většinu potravin je třeba dovážet. Datle, broskve, meruňky, pomeranče, fíky, či dokonce hrozny hýčkané v okolních oázách stačí jen pro své pěstitele.
Oázy jsou druhým domovem Mozabitů. Téměř každý má v některé z nich svou zahradu a druhý příbytek, do kterého se stěhuje na léto. Stín palmových zahrad zmírňuje palčivé horko, kvůli kterému děti opouštějí školní lavice už na začátku června a vracejí se do nich až v říjnu. Oázy se stávají jejich prázdninovým domovem. Při teplotě 50 ̌C ve stínu je ve městě jen velmi těžké zůstávat. Kdo nemůže přes léto odejít, snaží se po koupeli v horké vodě (jiná z kohoutků neteče) usnout v horkém nočním vzduchu na otevřené terase.
Ženy pod hávem schované
Mohamed se na mě spiklenecky podívá: „Nechceš poznat…“ a místo dalšího slova si zakryje jedno oko. Myslí tím, jestli nechci poznat jeho manželku a další ženy v domě. Jako žena mám to privilegium, že je mohu vidět i bez jejich bílého hávu. Z mužů mají stejné právo jen manželé, bratři, otcové a strýcové, pro ostatní jsou jejich tváře už nadosmrti tajemstvím. Ženám je vyhrazeno celé druhé patro, krásný poloprázdný prostor prosvětlený stropním oknem, s masivním stavem na pletení koberců v rohu místnosti. Usmívají se na mě, ale neříkají nic. Po chvíli se k nim připojuje ještě Mohamedova snacha. Vrátila se z terasy, jednoho z mála míst pod otevřeným nebem, kam mohou ženy nezahalené: před cizími zraky je tam chrání vysoké zdi, přes něž není vidět ani dovnitř, ani ven.
„Mluví jen berbersky,“ ukončí mé snahy o komunikaci Mohamed a odvádí mě zpět do mužského salonku, kam už jeho syn přinesl čaj. On sám ovládá všechny čtyři jazyky, kterými se tu může domluvit: alžírštinu, arabštinu, berberštinu i francouzštinu.
Mozabitská společnost patří ve svém přístupu k ženám k těm nejpřísnějším v Alžírsku. Žena je pečlivě střeženým objektem, její zaměstnání je předem dané: děti, domácnost, pletení koberců. Po tisíc let se na tom nic nezměnilo. Dnes mají sice ženy právo studovat na světských školách, jezdit hromadnou dopravou či doprovázet svého muže na cestách, se svatbou však nakonec každá zahalí před světem svou tvář a oddá se rodinnému životu. I kdyby snad chtěla pokračovat ve studiu, je to v praxi nemožné. Nejbližší univerzita je 300 km daleko a život mimo komunitu připadá jen stěží v úvahu.
Na druhou stranu jsou ženy velmi ctěny a respektovány a rozhodně si nemohou stěžovat na jednotvárný život. Jejich společenský diář, plný návštěv, oslav, svateb a nejrůznějších svátků, jim možná nenahradí osobní svobodu, ale dává jim na ni zapomenout.Beni Isguen
Nejortodoxnějším z ksarů je Beni Isguen vzdálený pouhé 2,5 km od Ghardaii. Do města obehnaného vysokými hradbami vede několik bran, které jsou přes noc střeženy a zavírají se. Ke vpuštění dovnitř je nutno nahlásit jméno. Přes den jsou brány otevřené, ale pohyb cizinců ve městě je kontrolován. Volně přístupné je jen náměstí Lalla Achou, kde se odpoledne konají dražby. O poctivosti a neobyčejné morálce obyvatel města názorně vypovídá příběh muže, který dal náměstí jméno. Tvrdí se, že Lalla Achou, jenž trh dříve vlastnil, zmeškal při hloubení studně večerní modlitbu a jako pokání a omluvu daroval tento prostor komunitě.
Už od nepaměti se tu lidé scházejí a prodávají si nové i opotřebované věci – šperky, koberce, hodiny, televize, oblečení i domy. Nejobjemnější předměty leží uprostřed trojúhelníkového náměstí, stranou jsou přivázáni osli, kozy a ovce. Ten, kdo má něco na prodej, pověří oprávněného prodavače. Ženy na trh nesmějí, ale mohou prodávat prostřednictvím mužů. Muži, majitelé předmětů a potencionální kupci, jsou rozsazeni po obvodu a každodenní rituál dražebníků se zájmem sledují, i když po pravdě se poslední dobou množství nabízených výrobků ztenčilo a více než o obchodní záležitost se jedná o společné posezení. Trh začíná asi hodinu po modlitbě v půli odpoledne, tak aby byl čas dát si čaj a v klidu se na trh odebrat. Trvá asi hodinu a končí před večerní modlitbou se západem slunce, dříve než se rozezní hlas muezzina. Je také informačním střediskem a místem, kam člověk přichází, aby ukázal svou sounáležitost s komunitou. Vše tu má svůj význam – sedět na určitém místě, pohybovat se určitým způsobem nebo se vůbec neukázat.
Každý ksar v zemi M’Zab měl takový trh, jedině v Beni Isguenu se však uchoval ve své původní podobě. Stejně tak se tu skálopevně udržela ibádovská tradice zvěčněná ve starých manuskriptech, největším bohatství místních knihoven.
Obyvatelé Beni Isguenu jsou proslulí svou striktní morálkou, slavnými mudrci a básníky, ulice města zase svou neskonalou čistotou. K tomu, aby se cizinec mohl vnořit hlouběji do jejich labyrintu, potřebuje doprovod. Město pak musí opustit do západu slunce.
Brahim už byl na odchodu, když nás zahlédl. Ve svém každodenním čekání na příchozí se střídá ještě s jedním průvodcem, a když se do čtyř hodin žádný návštěvník neukáže, odchází. Dnes má štěstí, ale jinak si stýská. Průvodcovství v Beni Isguenu bývala výnosná práce: zároveň pracovalo třeba i třináct mužů a stále měli co dělat. Dnes je to spíše služba komunitě.
Procházíme kolem holých zdí s drobnými, vysoko umístěnými okénky. Mozabitské příbytky, pevnosti soukromí, mají dvoje dveře, aby kolemjdoucí nemohli do domu nahlédnout. Jakémukoliv zásahu do jejich intimity je nutno zabránit. Když vytáhnu foťák, je mi naznačeno, že musím počkat, až bude ulice prázdná. Čekám tedy, dokud poslední bílá paní neodcupitá dostatečně daleko.
