Napsal a vyfotografoval: Pavel Humpolec
Stojím na nádvoří kláštera ve Fó-Šanu a v němém údivu zírám nahoru. Všechny význačnější stavby v Číně bývaly pokryty glazovanými taškami s keramickými ochrannými figurami na hřebenech zvednutých „cípů“ střech. Zlaté jsou střechy císařských paláců a buddhistických klášterů, šedé pokrývají kláštery taoistické i běžné budovy. Ve škále barev a odstínů, od zelených, přes modré až po hnědou, se řídce vyskytuje pouze červená – ta podle pověry přivolávala do kdysi dřevěných měst požár. Ale to co vidím teď, překonává všechno. Střechy kolem jsou divadlem barevných glazovaných figurálních výjevů, propojených ornamenty a texty. To vše doplněno skvěle vyřezávaným a malovaným krovem. Krov v Číně či Japonsku není jednoduchá konstrukce sbitá hřeby. Jde o umělecké dílo čnící mezi střechou a zdmi připomínající hlavolam; skládačku důmyslně složenou bez jediného hřebíku či jiného pevného spoje. Systém prověřený tisíciletími. Tam, kde zděné stavby neobstály, dřevěné zůstávají. I v případě zemětřesení se stavba celá proklepe, ale vše pruží – krov, sloupy i stěny. Co ale na asijských chrámech všech filozofií překvapí nejvíce, možná nejsou skvostné interiéry a sochy buddhistick ých klášterů, prostá elegance taoistických nebo život mnichů a mnišek, ale především TOLERANCE. V Evropě se lidé více než tisíc let navzájem zabíjejí pro víru – obvykle dokonce pouze pro příslušnost k jiné církvi téže víry. Zprávy o bojích mezi katolíky a evangelíky na západě nebo pravoslavnými a katolíky na jihu bereme ještě dnes jako samozřejmost. Člověk z Východu by to těžko chápal. Zde se šířily všechny filozofické systémy silou myšlenky, silou „dobra“. I samo slovo „náboženství“ je zavádějící. Bohov é se například v Číně vyskytují pouze v nejstar-ších mýtech a i v nich jsou původně panovníky prvních dynasti í. V oblastech čínského kulturn ího vlivu není žádných konkrétních bohů. Buddha, buddhové jsou ti, kteří došli poznání, osvícení, „bohyně“ lásky a milosrdenství Kuan- Jin je pouze jinou formou bóddhisatvy Avalokitéšvary. Pro víru se neválčilo, víra nebyla nikomu vnucována, jiné náboženské systémy nebyly, jako na Západě, tvrdě likvidovány. Mírumilovný buddhismus se volně prolíná s konfuciánstvím i s taoismem, chápajícím člověka jako pouhou součást přírody. Všechny filozofické systémy čerpají jeden z druhého a příroda i kultura jsou těsně spjaty. Čínský vzdělanec Konfucián, jehož život byl prodchnut principy TAO, tak jak je popisuje Tao-te-ting, se účastnil buddhistických obřadů a obětoval u tabulek se jmény svých předků. Studentka dnešní doby jde před písemkou zapálit vonné tyčinky před oltář medituj ícího Buddhy Kuan Jin, zastaví se v Konfuioně nebo taoistickém chrámu, popřípadě v chrámu Nefritového draka. Čína nepoznala do 20. Století monopol či totalitu jedné víry či ideologie. Teprve teď v posledních letech začíná Čínu, zemi velkou jako celá Evropa, ovládat nové náboženství. Den za dnem, hodinu po hodině je miliard ě lidí v téměř třiceti státech cpáno do hlavy všemi masmédii. Tímto novým náboženstvím je Ekonomický boom. Cílem se stává, jako u nás, klasický konzumní životní styl, finanční úspěch a hromady peněz co nejrychleji. To ovšem není jednoduché realizovat na tak ohromném území. Řada oblastí a států na východě už dosahuje úrovně Japonska, Hongkongu či Tchajwanu, takže Čech tu má pocity chudého Afri čana ocitnuvšího se na Miami (statn ě vyspělé asijské ekonomiky řadí Českou republiku mezi rozvojové země). Na druhé straně západní čínské státy zápasí jako většina zemí na světě se strašným dědictvím svých předků – obrovské plochy lesů byly v průběhu více než čtyř tisíc let existence zdejší civilizace vykáceny. Likvidace zbytků lesů stále pokračuje, živočichové i rostliny nenávratně zmizeli, nezůstalo nic, co by zadrželo vody dešťů. Úrodná země je po staletí odplavována do nížin a zanáší ústí řek působíc záplavy. Zůstal jen prach a kamení. A mrtvá země se těžko stává prosperující zemí. V současné době probíhá na velkých územích zalesňování. Na děsivě holých kopcích jsou vysazovány monokultury zvláště odolných dřevin, vznikají projekty jako je „Velká zelená zeď“. Rostouc í procento zalesněných ploch je velmi povzbudivé, nicméně statistiky nerozlišují plochu vzrostlého, tisíce let harmonicky fungujícího a žijícího lesa a plochu nově vysazené monokultury. Čínská civilizace však po celé období svých dějin byla civilizací výrazně tvůrčí a pro okolní země inspirující. Myšlenky taoismu i buddhismu zůstávají, ekonomický rozvoj se rozběhl udivujícím tempem, a tak šance pro příští století jsou poměrně vysoké. Doufejme tedy, že čínské obrazy krajin „šan-šuej“ nebudou jediným místem, kde jsou hory porostlé stromy a vydejme se dál na jih. THAJSKO Křižovatka dávných civilizací, místo, kde se prolínaly kulturní vlivy Indie i Číny a daly vzniknout nové, zcela svébytné formě. Země převážně buddhistick á, s neuvěřitelným množstvím chrámů, klášterů, zlata a soch Buddhy Šakjamuního. Země úsměvů (úsměv je zde základní prvek zdvořilostí, asi jako u nás pozdrav „Dobrý den“). Země nepochopitelné důvěry k cizincům a dokonale fungujících služeb pro turisty. Země neuvěřitelné čistoty. To vše člověka od nás řádně zaskočí – uznejte sami. CHIANG MAI Zouvám si sandály, vstupuji do chrámové lodi a usedám na koberec. Lehký vánek rozechvívá zvonky. Kompozice Buddhovy sochy v klasickém sukhotajském stylu navozuje klid, vyrovnanost a soustředění. Mniši ve svém oranžovém rouchu vypadají nesmírně archaicky. Alespoň dokud z jeho záhyb ů nevytáhnou mobilní telefon. Vůně kadidla se mísí s vůní lesa nedalekých hor. Většina ploch na severu Thajska je skutečně zatím stále pokryta lesem. V posledních desetiletích sice došlo v souvislosti s populační explozí k vykácení rozsáhlých ploch, ale stále ještě můžete jet po dálnici stovky kilometr ů tropickým deštným lesem. Thajsko má velký počet národních parků – i zde ovšem řeší problém pytláků, lovících vše, co se dá prodat bez ohledu na buddhistickou a hinduistickou víru v převtělování. Zatímco například za ulovené hady dostane vesničan peníze ihned, přemnožení hlodavci mu zničí úrodu až třeba za dva roky. Ostatně tento způsob myšlení není nám příliš vzdálený, že. Zanechávám úvah a vycházím na nádvoří. Kmen mohutného stromu je ovázán oranžovou šerpou na znamení toho, že pod stromem bódhí došel mnich Guatama osvícení a stal se Buddhou. Ještě několik záběrů stůpy z čedi se sochami slonů a mýtických hadů nagů a phaynaků a můžu se vydat na další pouť. SUKHOTAI – první centrum Siamu a sídlo devíti králů. Ruiny Sukhotaie působí nesmírně magickým dojmem. Milióny let trvalo, než se z usazenin stal ká- men. Ten byl ve 13. Století našeho věku lidmi opracován a na úpatí hor vyrostlo skvělé královské město. Dvě století v něm pulsoval život uprostřed zeleně a vodních ploch ochlazujících horký vzduch. Pak přišla z Barmy armáda a vše proměnila v trosky. Uplynula další staletí a z plochy celého města i jeho okolí se stal rozlehlý park. V jezírkách ve stínu starých stromů se zrcadlí stavby: Buddhové dnes poklidně sedí pod volným nebem mezi kamennými sloupy bývalých chrámů. Červený kámen staveb se zvolna rozpadává v prach, aby se někdy v budoucnu opět stal horninou. Vše se vrací ke svému prazákladu. Vznik a zánik se prolínají, jedna forma nenásilně přechází v druhou a vše je součástí jedn é a téže tvořivé síly. I pokud my, lidé, sami sebe naivně a namyšleně považující za to neúžasnější a nejdokonalejší, co tu kdy bylo, překročíme v průběhu příštího století mezní hranici ničení přírody a sami zanikneme, tato tvořivá síla během dalších miliónů let oživí Zemi novými druhy v nekonečném toku proměn. Neboť živá planeta může existovat i bez nás.
